Jasné a nejasné verše v Koránu – tefsír verše Álu 'Imrán:7 podle Ibn Kesíra

Logo XXL

بسم الله الرحمن الرحيم

هُوَ الَّذِي أَنْزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلا اللَّهُ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِنْ عِنْدِ رَبِّنَا وَمَا يَذَّكَّرُ إِلا أُولُو الألْبَابِ

بسم الله الرحمن الرحيم

هُوَ الَّذِي أَنْزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلا اللَّهُ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِنْ عِنْدِ رَبِّنَا وَمَا يَذَّكَّرُ إِلا أُولُو الألْبَابِ

On je Tím, Jenž seslal ti Knihu, v níž jsou verše jednoznačné – ony jsou matkou Knihy, a jiné – mnohoznačné. A pak ti, v jejichž srdcích je sklon k odchýlení, tedy následují ty mnohoznačné, z touhy po rozvratu a z touhy po jejich křivém výkladu. A nezná jejich výklad nikdo, nežli Bůh. Upevnění ve vědění říkají: „Uvěřili jsme v ně, všechny jsou od našeho Pána.“ A nepřipomenou si to, kromě rozmyslem nadaných. (překlad významu, Álu ‘Imrán:7)

 

Vznešený Bůh shrnuje, že v Koránu jsou verše které jsou jasné, tvoří podstatu Knihy, tedy ty, které jsou naprosto jasné a ve kterých není dvojsmysl vůbec pro nikoho, a potom jsou druhé, jejichž význam je mnoha lidem i jedincům nejasný. Smyslem toho je porovnat a vysvětlit nejasné verše pomocí jasných, kdo tak činí, je na správné cestě. Kdo nikoliv, je na cestě opačné. Proto Bůh říká: „ty jsou podstatou Písma“, tedy základem, matricí, ke které se vrací vše nejasné. „zatímco jiné jsou víceznačné“, tj. jejich význam formálně, jazykově i strukturálně, může být v souladu s jasným a i s něčím jiným.
     V nahlížení na pojmy jasný a nejasný existuje neshoda. Tak Ibn Abbás označuje za jasné verše ty, které derogují (násich), které určují halal a haram, šarí’atská nařízení a předpisy, ty kterými se vládne a postupuje. Od něj se také traduje: „Jasné verše jsou slova Vznešeného:Rci: „Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic…“ (An’ám:151) a „Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali…“ (Isrá´:22) a také verše po nich.“ Jahjá bin Ja’múr říká: „Přísně stanovené povinnosti – fard, příkazy a zákazy, povoleno-halal a zakázáno-haram.“ Nejasné verše jsou podle Abú Fáhity „počátky súr“. Ve vztahu k nejasným veršům je známo více názorů, jako že jde o derogované (mensúch) verše, přehozený slovosled, příklady, nebo přísahy a to v co se věří, ale nepraktikuje se to. To uvádí Ibn Abí Talha od Ibn Abbáse a Muhammed ibn Ishák říká: „Jasné verše jsou ty, které se vztahují na důkaz Pána, záštitu Božích služebníků, nebo jinak ty, které odklánějí nepotřebnou polemiku. Nemohou se měnit nebo pokřivovat, ani nemohou být vykládány subjektivně. Jimi Bůh zkouší své služebníky, stejně jako je zkouší halalem a haramem, aby nesešli na cestu nepravdy a opustili pravdu.“ Proto říká Bůh: „Ti, v jejichž srdcích je odchýlení“, tj. k opouštění pravdy a přijímání nepravdy, „následují to, co je v něm víceznačné“, tedy berou to co je nejasné, aby tak mohli pokřivit podle svých zkažených úmyslů, protože existuje tu možnost záměny výrazů. A co se týče toho, co je jasné, tím se nezabývají, neboť je to bičuje a slouží jako důkaz proti nim. Proto říká Bůh: „usilujíce tak o rozkol“, tj. o svedení k bludu těch, kteří je následují, ukazujíce jim přitom že oni bojují proti jejich inovacím ve vztahu ke Koránu, i když je důkazem proti nim a není v jejich prospěch. Tak dokazují křesťané jak Korán mluví o tom, že Ježíš je Duh Boží a Slovo, které on spustil Marii jakožto Svého Ducha, zanechávajíce přitom důkaz ve slovech Vznešeného Boha: „A podobá se Ježíš před Bohem Adamovi: On stvořil jej z prachu a potom mu řekl „Budiž!“ a on byl!“(Álu Imrán:59) a další potvrzené a jasné verše, ukazující, že je jedním z Božích stvoření, Jeho služebník a jeden z Jeho poslů! „snažíce se o svévolný výklad toho“, tj. křivením podle svých tužeb, jakoby oni znali co je a co bude. El-Buchárí, Muslim a Abú Daúd uvádějí od El-Aknebího, nebo od Aiše, která říká, že Posel Boží صل الله عليه و سلم pronesl tento verš „On je ten, jenž seslal ti Písmo“… až do „připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni.“ A pak říká, že Posel  صل الله عليه و سلم pravil: Když uvidíte ty, kteří následují nejasné verše, to jsou ti, které Bůh zbičoval, mějte se tedy před nimi na pozoru. Tohle je podání podle Buchárího a zaznamenal ho i Tirmizí. Imám Ahmed uvádí podání od Abú Umámy, který slyšel slova Posla Božího صل الله عليه و سلم v souvislosti se slovy vznešeného „Ti, v jejichž srdcích je odchýlení“: To jsou cháridžíje[1].“ Nejméně, co se může říct o tomto hadísu je, že je mewkúf, tedy podání výroku druhů Prorokových a význam mu je věrohodný, neboť první veliká inovace v islámu byla vzpoura cháridžíjí, kteří se objevili kvůli důvodům vezdejška, při příležitosti rozdělení válečné kořisti Poslem Božím صل الله عليه و سلم v bitvě u Hunejnu. V jejich zkažených myslích se tehdy zrodila idea, že válečná kořist nebyla rozdělena spravedlivě a překvapili ho takto svým stanoviskem. Jeden z nich, jménem Zú l-Huwejsira, řekl: „Buď spravedlivý, neboť jsi nepostupoval spravedlivě!“ „Pokud jsem byl nespravedlivý, pak pro mne není naděje a propadl jsem. Bůh mi svěřil všechny obyvatele Země a vy mi nevěříte?“ opáčil mu Posel Boží صل الله عليه و سلم . Když tento muž odešel, Omar ibn el-Chattáb poprosil, (podle jiné verze Chálid ibn el-Walíd) aby ho mohl zabít. „Nechej ho,“ řekl mu Posel صل الله عليه و سلم: Od tohoto člověka, z jeho druhu lidí, objeví se tací, kteří budou natolik zbožní, že vy budete podceňovat vlastní modlitbu ve srovnání s jejich a i váš přednes s jejich. Avšak oni vyjdou z víry jako střela vyletí z luku! Kdekoliv je najdete, zabíjejte je, v jejich zabití je totiž odměna pro toho, který je zabije! Poté se objevili za časů Alího bin Abí Táliba a ten s nimi bojoval u Nehrawánu Stali se z nich mnohé národy, kmeny, názorové proudy, sekty, texty a frakce, ze kterých potom vyšli kaderíje[2], mu’tezilité[3], džehmíje[4] a další skupiny, o kterých hovoří upřímný a dosvědčený Poselصل الله عليه و سلم: Tato umma rozdělí se na sedmdesát tři skupin. Všechny vejdou do ohně s výjimkou jedné.“ Zeptali se: „A která je to, ó Posle Bož&iacut
e;?“ Odpověděl: „Ta, která bude na tom, na čem jsem já a moji druhové!
Takto hadís uvádí Hakím s tímto dodatkem ve svém Mustedreku.„však nezná výklad toho nikdo kromě Boha“, recitátoři Koránu se zde rozcházejí v otázce zastavení. Někteří zastavují na jméně Vznešeného, jak stojí v následujícím podání od Ibn Abbáse: „Výklady jsou od čtyř druhů: výklad, kde nikdo nemá omluvu z jeho neznalosti, výklad, který znají Arabové samou znalostí jazyka, výklad známý lidem fundovaným v nauce a výklad, který zná jen sám Bůh.“ Ibn Merdewejh uvádí vyprávění s řetězcem tradentů k Ibn El-Ásovi, který uvádí od Posla Božího صل الله عليه و سلم následující slova: Korán není zjeven tak, aby jedna jeho část protiřečila druhé. Proto, to co z něj poznáte, konejte dle toho a věřte v to, co vám přijde dvojznačné. Abdurrezák uvádí podání od Ibn Táwúse, žen jeho otec řekl: „Ibn Abbás četl „však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: „My v ně jsme uvěřili“. Stejně uvádí Ibn Džerír od Omara bin Abdulazíze a Málika bin Anas, že v to věří neznajíce „jeho přesný výklad.“ Od Ibn Džeríra se uvádí, že v recitaci Abdulláha ibn Mes’úda stojí: „však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: „My v ně jsme uvěřili“ a stejně tak se uvádí od Ubejje bin Ka’ba a i sám Ibn Džerír se přiklání k tomuto stanovisku.
     Muhammed ibn Ishák uvádí od Muhammeda bin Dža’fera bin Zubejra: „Jeho výklad, kterým chtěl to co chtěl nezná nikdo kromě Boha a fundovaní v nauce říkají: Uvěřili jsme v to.“ Dále výklad nejasných (neupevněných) veršů provazují s tím, co znají z výkladu veršů jasných (upevněných), které namohou být vykládány více než jedním způsobem. Tím se kniha stává koherentní, srozumitelnou, takže jedna část potvrzuje druhou, potvrzuje se jako důkaz, vykazuje obšírnost, odklání lež a zavrhuje bezvěrectví. Podle jednoho hadísu Posel Boží صل الله عليه و سلم zavolal Ibn Abbáse a řekl: Bože, dej mu porozumět víře a nauč ho výkladu!
     Hovoříce o nich, uvádí Bůh, že oni říkají: „My v ně jsme uvěřili“, tj. v to, co je nejasné, „vše, co obsahuje, od Pána našeho je!“, tedy všechny verše, i jasné i nejasné, jsou skutečné a pravé. Každý z nich potvrzuje pravdivost druhého a svědčí o něm, protože jsou všechny od Boha a nic od Něj si neprotiřečí. Vznešený říká: Cožpak nepřemýšlejí o Koránu? Kdyby ten byl od někoho jiného než od Boha, věru by v něm nalezli četné rozpory! (Nisá:82). Proto říká Vznešený: „A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni.“ Tj. pouze ti, kteří mají zdravý rozum a chápou, rozumí správnému významu, přemýšlí a posuzují správné významy. Imám Ahmed zaznamenal od Amra bin Šu’ejba, který od svého otce a on od děda, uvádí, jak Posel Boží صل الله عليه و سلم slyšel někoho polemizovat a vyřkl slova: Propadli ti před vámi, kteří tak činili. Protože odporovali jedním dílem knihy proti druhému, i když kniha Boží je zjevena tak, že jeden díl potvrzuje druhý. Proto, neprohlašujte jednu část s pomocí druhé za lživou! To co z ní znáte, to i říkejte a to co neznáte, hledejte u toho, kdo zná!


[1] z islámu vzniklá odpadlická sekta fanatiků, kteří negovali růst a snižování se víry, považovali proto každého hříšníka automaticky za nevěřícího a prolévali jeho krev, byť i za malý prohřešek. Tím spíše považovali za nevěřící ty z muslimů, kteří nesdíleli jejich myšlenky. Podle tohoto principu prohlásili mnohé z předních Prorokových y druhů, jako Osmána, Alího, Talhu, Zubejra, nebo Áišu, za nevěřící. Boj proti jejich muslimským odpůrcům považovali cháridžíje za přednější než boj proti nevěřícím. Cháridžíje vznikli vystoupením některých jedinců ze znepřátelených táborů Alího ibn Abí Táliba a Mu’áwíje ibn Abí Sufján po pokusu vyřešit jejich spor arbitráží.
[2] z islámu vzniklá odpadlická sekta popírající víru v Boží řízení a předurčení, což je jedním z šesti základních článků muslimské věrouky
[3] z islámu vzniklá odpadlická sekta, která popírala, že Korán je nestvořené slovo Boží, byli ovlivněni antickou filozofií a dávali přednost vlastnímu omezenému úsudku před následováním sunny. Popírali též některé Boží atributy a přiřazovali jim zvláštní významy. Sekta byla založena zavrženým učedníkem slavného učence a Prorokova y vnuka Hasana el-Basrího. Sami sebe nazývali strážci spravedlnosti (adl) a Boží Jedinečnosti (tewhíd). Proti myšlenkám této sekty se rezolutně postavil imám Ahmed, zakladatel právní školy hanbelíje, byl kvůli svým názorům uvězněn a podroben mučení 
[4] z islámu vzniklá odpadlická sekta charakteristická fatalizmem, popíráním svobodné vůle člověka, představou, že je rouhání popsat Boha pomocí něčeho, co se dá vztáhnout i na něco jiného. Věřili, že peklo a ráj zaniknou, jakmile do nich lidé vstoupí a že všechna stvoření vyprchají. Jejich extremizmus v otázce osudu je při konfrontaci s realitou nakonec dovedl do popírání Boží Všeznajícnosti. Jméno jim dal Džehm ibn Safwán, který byl zabit 128. roku hidžry