بسم الله الرحمان الرحيم
بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu dž.š., jen Jeho uctíváme, o pomoc a o správné vedení žádáme. Kdo veden je Alláhem, nebude nikým sveden z cesty a bloudícího nevyvede nikdo, než On. Dosvědčuji, že není božstva kromě Boha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه وسلم je jeho Služebník a Posel, vždy pravdomluvný a důvěryhodný. Bůh žehnej jemu, jeho rodu, společníkům, pravověrným chalífům a všem jeho následovníkům. Připomínejme si bohabojnost, dodržujme všechny příkazy naší víry a jděme přímo. Alláh dž.š. zjevil nejlepším slovem (ve významu): Vy, kteří jste uvěřili, bojte se Boha skutečnou bohabojností a neumírejte jinak, než jako muslimové (Álu ‘Imrán:103). A nejlepším vedením je Muhammedovo صلى الله عليه وسلم, jenž pravil: „Nejhorší věcí jsou novoty ve víře a každá novota ve víře je zhoubná inovace, každá zhoubná inovace je bludem a každý blud je v ohni.“
A potom, milí bratři a sestry v islámu, mešita je domem uctívání a modliteb. Arabský výraz pro mešitu je mesdžid, tzn. místo, kde se padá na tvář, tj. provádí sedžda. A sedžda je znakem největší pokornosti a poníženosti před Alláhem. A je okamžikem, kdy je Boží služebník ke svému Pánu nejblíže. A žádná modlitba není platná bez sedždy. Modlitba pak je nařízeným denním uctíváním, stravou duše pětkrát denně. Je úmluvou mezi Alláhem a Jeho služebníkem, páteří víry a jejím základem. Posel Boží صل الله عليه و سلم řekl: “Mezi člověkem, přidružováním k Alláhu a nevírou je zanechání modlitby.” Podle Muslima. Naši selef neprohlašovali člověka za nevěřícího na základě nevykonání nějaké povinnosti, s jednou výjimkou – modlitba, jak chápali z verše (ve významu): Po nich však následovali nástupci, kteří modlitbu opustili a jen vášně své sledovali, a ti se setkají s bludem (Merjem:59) Mešita je zbudována zejména pro účel společné modlitby. V obecně přijímaném hadíse od Ibn Omara Posel صل الله عليه و سلم říká: „Společná modlitba sedmadvacetkrát lepší než modlitba samostatně vykonaná.“ Tím jsme učeni, že společenství je důležité, jak zněly rady Posla Božího صل الله عليه و سلم, který v četných podáních muslimy povinoval držením se společenství. A nejdsůležitější společnou manifestací víry je pravidelná páteční modlitba, o které Posel Boží v sahíh hadísu zaznamenaném Abú Daúdem říká: “Páteční modlitba je povinností každému muslimu v obci, s výjimkou čtyř, otroka, ženy, dítěte a nemocného.” Kdo se neúčastnil pátečního shromáždění, všichni se ptali na to, co mu je. Kdo byl nemocen, toho navštívili, měl-li mpoc práce, pomohli mu, byl-li na cestách, poprosili za něj u Alláha a zapomenul-li dojít do mešity, připomněli mu to. Spojení muslima s mešitou však existuje pořád a přetrvává každý den. Nelze jej připodobnit ke křesťanské návštěvě kostela jednou týdně. Také jsou muslimové povzbuzeni budovat mešity, neboť jejich budování učinil Alláh cestou do ráje. Podle obecně přijímaného hadísu Osmán poté, co dostavěl mešitu Posla Božího صل الله عليه و سلم, řekl: „Přeháněli jste v tom, neboť já jsem slyšel Posla صل الله عليه و سلم když řekl:”Kdo zbuduje mešitu, hledaje tím Boží spokojenost, tomu Bůh postaví dům v ráji.“ V mešitě muslim buduje víru, pěstuje utvrzení svého přesvědčení, vzpomíná Alláha a den soudu, v mešitě se své víře učí neznalý a připomíná si ten, kdo pozapomněl. Posiluje to, v čem ve své víře polevil. Pro důležitost mešity stačí připomenout, že první věcí, kterou Posel Boží učinil poté, co přesídlil z Mekky do Medíny, bylo, že zbudoval mešitu. Tato mešita byla ve skutečnosti domem uctívání, střediskem islámské osvěty, sídlem státu, zde byly uvítány delegace z jiných společenství, států, stejně jako návštěvy´cizích lidí. V ní se shromažďoval se svými přáteli a zde je učil islámské nauce. Od mešity se vždy vydávaly na pochod šiky mudžáhidů. Mešita byla skutečnou osou islámského života po všech stranách. Mešita byla vždy shromaždištěm i univerzitou. Zde se vyučovalo islámským naukám i chování, vědě i práci. Dbalo se na to, aby každý poznatek byl převeden do praxe a nezůstal jen v rovině teoretického uvažování. Mešita byla vždy poradnou muslimského společenství. Vždy, když nastala nějaká nová a neobvyklá situace, shromáždili se znalí muslimové do mešity a radili se, jak zareagovat. Předák muslimů v záležitostech světských byl zároveň také imámem společných modliteb a pátečním kazatelem. Z minberu pronášel výzvy k lidem, co chce po nich a co oni mohou vyžadovat po něm. Alláh též přiřkl velkou důležitost těm, kteří byli svázáni s mešitami. Podle známého hadísu jsou takoví jedněmi ze sedmi typů lidí ve stínu Božího trůnu v Den Soudu. Též učinil z každého kroku do mešity jeden dobrý skutek a odpuštění jednoho činu zlého. Abú Hurejra vypráví od Posla صل الله عليه و سلم: „Chcete, abych vám poradil co maže hříchy a pozvedává stupně?“ „Ano, Posle Boží“ řekli přítomní. Řekl: „Správně vykonaný abdest při obtížích, četné kroky k mešitám a vyčkávání z modlitby na modlitbu. To je pro vás ribát, to je pro vás ribát (tj. stráž na cestě Boží).“ Podle Muslima, Málika a jiných. Učinil také navštěvování mešit a jejich oživování četbou koránu, modlitbami a vzpomínáním Alláha důkazem víry, dle jeho slov: O modlitebny Boží se mohou starat jedině ti, kdož věří v Boha a v den poslední, modlitby dodržují, almužny dávají a jen Boha se obávají. A možná, že budou mezi těmi, kdož správnou cestou jsou vedení. (Tewba:18) Budovat mešitu neznamená stavět její stavbu. Mešita se buduje účastí na jejím životě, na přednáškách, na kroužcích čtení Koránu a zikru.