V dnešní době jsme konfrontováni zprávami o barbarském zvyku ženské obřízky, přesněji nazývané anglickou zkratkou FGM (femal genitál mutilation – mrzačení ženských genitálií). Bohužel, tento zvyk, který nemá s islámem vůbec nic společného, je některými kruhy s ním záměrně a zcela automaticky spojován a prezentován veřejnosti jako islámský obyčej.
V dnešní době jsme konfrontováni zprávami o barbarském zvyku ženské obřízky, přesněji nazývané anglickou zkratkou FGM (femal genitál mutilation – mrzačení ženských genitálií). Bohužel, tento zvyk, který nemá s islámem vůbec nic společného, je některými kruhy s ním záměrně a zcela automaticky spojován a prezentován veřejnosti jako islámský obyčej. Proto cítíme potřebu na to nějakým způsobem reagovat a vyjádřit jasné stanovisko v této otázce a poskytnout ho veřejnosti, aby již napříště bylo zabráněno jakýmkoliv pochybnostem a abychom my, muslimové, s tímto jevem již nikdy více nebyli spojováni.
Je důležité si uvědomit, že ženská obřízka je celý komplexní soubor problémů, které jsou jasně vázány na určitou geografickou oblast a kulturní základ. Jakožto osobitý zvyk skupiny vzájemně geograficky, kulturně a jazykově blízkých etnik zde ženská obřízka byla již dávno před prorockým působením Muhammada, mír a požehnání s ním. Nemá žádné věrohodné opření v zákonodárných zdrojových autoritách islámského práva a jako taková patří spíš do sféry etnografie než islámské praxe a šarí’at.
Národy praktikující tuto krutou zvyklost žijí především v pásu suchých stepí a polopouští ve východní a severovýchodní Africe, tzv. země Afrického rohu. Zasahuje také jih Arabského poloostrova. Je prováděna jak některými neznalými muslimy, tak i křesťany a animisty, přičemž ani islám ani křesťanství ji nepovolují, ba naopak. Etnika, která ji provádějí, lze rozdělit do tří základních skupin:
a) tzv. Niloté, černošské národy typické především vysokou a štíhlou postavou, dlouhým úzkým obličejem a velmi tmavou pletí. Hovoří jazyky tzv. nilosaharské rodiny. Původem sídlili při březích Nilu v dnešním středním a jižním Súdánu. Poté, díky svému životnímu stylu kočovného pastevectví, migrovali na jih do Velké příkopové propadliny v Keni a v Tanzanii. Migrovali také na západ, sever a východ. Patří sem třeba národy a kmeny Núbijců, Fúrů, Nuerů, Dinků, Tutsiů, Surmů, Mursiů, Samburů, a Masajů. Všude tam, kam se svými početnými stády krav a koz doputovali, přinesli s sebou i zvyk ženské obřízky.
b) Tzv. Kúšité, usedlé zemědělské, nebo pastevecké obyvatelstvo sídlící na sever a východ od nilotských Afričanů, tedy severní Súdán, Somálský poloostrov a část pobřeží severovýchodní a východní Afriky. Jsou blízce spřízněni s obyvatelstvem Etiopie a se starými Egypťany (kteří již však antropologicky náleželi k bílé rase). Vykazují poměrně značný stupeň míšení s bělochy, zejména pak s Tuarégy, Berbery a Araby z jihu arabského poloostrova. Do této skupiny řadíme Etiopany, Somálce,Tigrejce, Bédže a další etnika.
c) Běloši provádějící obřízku žen patří do třetí kategorie. Lze říci, že jde o bílé obyvatelstvo severovýchodu Afriky a přilehlých oblastí Asie (zejména Jemen). Jazykově a kulturně jsou velice blízcí Kúšitům. O obyvatelstvu Egypta za doby faraónů jsme již mluvili, stejně jako o některých skupinách pouštních kočovníků, kteří rovněž obřízku provádějí. Při pohledu na případ Jemenu a jeho obyvatel zjistíme opět četné historické vazby na protější, africký břeh Rudého moře. Jemenci vždy čile obchodovali s Habešany (Etiopany) a Somálci, kulturní styky byli velmi časté, rovněž zde docházelo k silné oboustranné migraci obyvatelstva a míšení populací (odtud i vzpomenutý značný vliv europoidní rasy na kúšitské národy). Jemen se také v historii několikrát opakovaně ocitl pod nadvládou Habeše, místní s dobyvateli přijali i značnou část jejich kultury, mezi nimi i obřízku, která se tak dostala z Afriky na Arabský poloostrov.
Ženská obřízka vychází z animistické kastovní organizace společnosti a sleduje cíl kontrolovat ženskou sexualitu. Tradiční společnost Nilotů, potažmo Kúšitů, se dělí na dvě základní kasty. Každý jedinec mužského pohlaví projde ve svém životě v podstatě oběma z nich. Ženy mají v této silně konzervativní společnosti podřízené postavení. Tyto národy též praktikují polygamii, jeden muž může mít neomezené množství manželek. Dbá se na jejich co největší cudnost a počestnost, podmínkou je, aby žena vstupovala do manželství jako panna, jinak se s ní muž může rozvést, zjistí-li opak. Rozvod z iniciativy ženy kúšitská a nilotská společnost téměř až na výjimky nezná. Muž je povinen zaplatit za manželku věno, které je určeno především její rodině. Děje se tak především formou dobytka, který v těchto krajích neplní ani tak funkci hospodářského zvířete pro maso (pastevci ho skoro nejedí, porážejí dobytek jen o slavnostech asi maximálně jednou za rok, kromě svateb, pohřbů atd., hlavní složkou potravy je směs kozí nebo hovězí krve s mlékem), nýbrž funkci univerzálního platidla. Je nasnadě že hodnota panny v kravách mnohonásobně převyšuje hodnotu např. rozvedené ženy nebo vdovy.
Muž se však může oženit až poté, co dospěje do kasty rady starších, tedy asi po pětatřicátém nebo čtyřicátém roce života. Do té doby je tzv. moranem, kmenovým bojovníkem, který hlídá vesnice a stáda před nepřáteli. Služba morana je povinná pro každého chlapce od asi patnácti let až do věku, kdy vstoupí do rady starších a získává právo založit rodinu. Zde se dostáváme k podstatě tohoto krutého zvyku obřízky.
Je potřeba držet sexualitu mladých velmi zkrátka, proto jsou obě pohlaví od sebe striktně oddělena a dívky ve věku na vdávání (často již od dvanácti let) se dávají obřezat, aby pohasl jejich pohlavní chtíč na minimum. Jinak by velmi obtížně zvládaly mnohdy vynucený sňatek s mužem z rady starších, aniž by zatoužily po mladém bojovníkovi-moranovi. Cílem obřízky, které se u mnoha etnik může účastnit jen žena (mužům je to striktně zapovězeno), kde se dokonce na obřadu, který nutně provází tento rituál mnohdy vše označuje jen v ženském rodě, je prostě jen kontrolovat pohlavní život žen.
Samotná obřízka může mít několik forem, které se od sebe liší mírou devastace ženských vnějších pohlavních orgánů:
a) nejmírnější typ je odstanění kůžičky na vrcholku klitorisu a následné seškrábnutí vzrušivé tkáně
b) odstranění celého klitorisu
c) odstranění celého klitorisu, vnějších a části vnitřních stydkých pysků
d) tzv. infibulace, neboli faraonská ženská obřízka, nejbrutálnější způsob, kdy jsou odstraněny prakticky veškeré vyčnívající části vnějších ženských pohlavních orgánů. Pohlavní otvor se navíc zašije a ponechá se jen úzká štěrbinka pro odchod moči. O svatební noci ženich doslova rozpáře nevěstinu vagínu a může dojít k pohlavnímu styku. Pokud manželství z nějakého důvodu skončí, je žena znovu zašita a v tomto stavu setrvává až do příští svatby.
Všichni učenci a znalci islámského práva v době minulosti i dnes se shodli na tom, že všechny obřízky typu b, c a d jsou haram – zakázány pro nepřípustné mrzačení a útisk ženy a pro nezákonné pozměňování toho, co Bůh stvořil. Řekl Bůh: Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější (Tín:4) Islám klade velký důraz na ochranu žen a jejich společenského postavení. V hadísu (výroku) Posla Božího, mír a požehnání s ním, se praví: Nejlepší v bohabojnosti z vás je ten, který se nejlépe chová ke své manželce. Ve svém posledním kázání se Prorok, mír a požehnání s ním, opět věnuje postavení žen, když hovoří o dvou věcech, které zůstavil svým následovníkům – modlitbě a dobrém zacházení se ženami. Obě výše zmíněná vyprávění jsou kritiky tradice shodně považovány za historicky ověřitelná a jejich řetězce vypravěčů za sahíh, tedysprávné a věrohodné.
Většina učenců, kromě některých učenců právní školy imáma Šáfi’ího, zakázala i první a nejmírnější typ ženské obřízky. Jejich argumentem je právě neobhajitelné pozměňování Božího stvoření, které je zakázáno a sebeubližování, které je zakázáno rovněž. Podle islámu totiž Bůh dal člověku zdravé tělo jako dar a ten je za něj zodpovědný, jak o něj pečoval a jak s ním naložil. Odvolávají se na fakt, že na rozdíl od obřízky mužské jde při obřízce ženy (zde od této chvíle máme na mysli jen obřízku prvního typu, s odstraněním vrcholku klitorisu, ostatní jsou dle islámu automaticky zakázány) o odstranění nějaké funkční část, která má pro život ženy nějaký význam.
Dalším argumentem pro úplný zákaz jakékoliv ženské obřízky je i to, že není vůbec jasné, jestli byl tento zvyk vůbec znám mezi Araby v Mekce, Medíně a okolních oblastech v době Prorokova, mír a požehnání s ním, života a působení. Ony hadísy (výroky), které obřízku zmiňují, totiž nemají valnější historické opření. Řetězce jejich vypravěčů jsou da’íf, tedy slabé (rozuměj pochybné, nevěrohodné). Jeden z nich například definuje potřebu velké rituální očisty (osprchování celého těla vodou) po pohlavním styku. Za klíčový moment považuje dotyk pohlavních orgánů obou osob, v arabském originálu je použito syntagma doslova znamenající „mezi dvěma obřezanými“ (bajna chitánajni). Další hadís, rovněž slabý, hovoří o Prorokovi jak radil stařeně provádějící ženskou obřízku: „Když obřezáváš, sejmi jen vrchní část (klitorisu)“ Díky svým slabým řetězcům vypravěčů nemohou tyto výroky spolehlivě dokázat, že lid střední Arábie v Prorokově, mír a požehnání s ním, době obřízku nejenže praktikoval, ale jestli se s ní vůbec někdy setkal. Pokud by tomu tak skutečně nebylo, odpadá hlavní argument oné menšiny učenců, kteří odstranění vršku klitorisu nezakázali. K takové věci by se přistupovalo jako k nově vyvstanuvší otázce a pak by
1. nade vší pochybnost převážili koránské verše a spolehlivé hadísy hovořící o sebemrzačení všeobecně (sem spadá i zákaz nesnímatelných ozdob typu tetování atd.)
2. důkazy expertů z lékařské a psychologické odborné veřejnosti.
Již bez toho však dnes díky postupujícímu vědeckému poznání (na které musí islámští právníci pružně reagovat – viz zákaz kouření díky jasnému prokázání jeho škodlivosti a návykovosti pro lidský organismus) hlasy na obhajobu plastik klitorisu ustupují.
Učenci, kteří stále vytrvávají na povolení odstraňování vršku klitorisu ještě většinou argumentují anatomickými zvláštnostmi Afričanek (černošky mají prokazatelně omnoho delší klitoris než bělošky), poukazem na místo morálky a cudnosti v islámu, dle správného výroku Posla Božího, mír a požehnání s ním „Stud je jedním z dílů víry.“ A na současný žalostný stav morálky ve světě.
Možná by ještě bylo dobré říci, že učenci, kteří připouštějí tento typ obřízky se většinou rekrutují z Egypta a podobných zemí, kde se obřízka provádí v rámci místní kulturní tradice. Proto je oprávněná také námitka proti jejich objektivnosti v této otázce. I tito učenci, kteří povolují nejmírnější typ obřízky, podmiňují její provedení souhlasem zúčastněné ženy. I oni ji rozhodně odmítají a zakazují v situaci, kdy by k ní byla žena donucena společností či nátlakem rodinných příslušníků.
Jako muslimští občané České republiky musíme důrazně odsoudit barbarskou tradici ženské obřízky, která se podle nás protiví duchu Koránu a islámskému právu a jeho zásadám, nemá ani žádné věrohodné opření v autentické tradici (sunně) Posla Božího, mír a požehnání s ním.
A Bůh všemohoucí ví nejlépe.
Alí Větrovec