O zakázaných měsících a hříchu v nich

A potom, milí bratři a sestry v islámu! Alláh Nejvyšší řekl: Věru lhůta opakujících se měsíců je u Boha dvanáct měsíců v Knize Boží, dne, kdy stvořil nebesa i zemi, a z nich čtyři jsou posvátné. A toto je náboženství neměnné. Nekřivděte proto v nich sami sobě, leč bojujte svorně proti modloslužebníkům, jakož i oni bojují svorně proti vám. A vězte, že Bůh je s bohabojnými. (Tewba:36) Verš stanovuje, že počet měsíců určil Vznešený Alláh, když stvořil svět, na dvanáct. Je to dvanáct měsíců muslimského lunárního roku: 1. muharrem, 2. safer, 3. rebí’u l-awwel; 4. rebí’u l-áchir, 5. džumáda al-úlá; 6. džumáda al-áchira, 7. redžeb, 8. ša’bán, 9. ramadán, 10. šewwál, 11.zú l-ka’da a 12. zú l-hidždža. Čtyři z těchto měsíců byly již v době před posledním poselstvím u Arabů zakázány pro boj. Byly to tři po sobě jdoucí měsíce: zú l-ka’da, zú l-hidždža a muharrem. V měsíci zú l-hidždža se konala pouť ke Ka’bě a měsíc před a po ní zajistil poutníkům bezpečný příjezd do města i návrat z něj domů. Čtvrtý posvátný měsíc, byl redžeb, vyhrazený v době nevědomosti pro malou pouť. V tomto verši Bůh oznamuje, že „křivdit sám sobě,“ tj. hřešit, je v těchto měsících ještě horší, nežli v jiných. Buchárí i Muslim zaznamenali od Abú Bekra: „Posel Boží  صل الله عليه و سلم kázal během hadždže a řekl: „Věru čas krouží ve své podobě, odkdy stvořil Alláh nebesa i Zemi. Rok má dvanáct měsíců, čtyři z nich jsou zakázané. Tři následují po sobě – zú l-ka’da, zú l-hidždža a muharrem a pak redžeb kmene Mudar, který je mezi dvěma džumadá´ a ša’bánem.“ Potom se otázal: „Který je toto den?“ Odpověděli jsme: „Alláh a Jeho Posel znají nejlépe.“ Potom se odmlčel natolik, že jsme si pomysleli, že ho nazve jiným jménem, načež řekl: „Což to není den přinášení obětí?“ Řekli jsme: „Ovšemže.“ Potom řekl: „Který je tohle měsíc?“ Odpověděli jsme: „Alláh a Jeho Posel nejlépe vědí.“ Pak se odmlčel natolik, že jsme mysleli, že ho nazve nějakým jiným jménem, načež řekl: „Což to není zú l-hidždža?“ Odpověděli jsme: „Ovšemže je.“ Pak se zeptal: „Které je toto město?“ Odpověděli jsme: „Alláh a Jeho Posel vědí nejlépe.“ Načež se tolik odmlčel, že jsme mysleli, že ho nazve jiným jménem. Pak řekl: „Cožpak to není Mekka?“Odpověděli jsme: „Ovšemže je.“Potom řekl: „Věru jsou vaše životy a vaše majetky“ a myslím, že řekl i „vaše čest,“ „pro vás tak posvátné, jako je pro vás posvátný tento den v tomto měsíci v tomto městě. Setkáte se s vaším Pánem a On se bude tázat na vaše činy, proto nesmíte po mně znovu zbloudit, zabíjeje tak jedni druhé. Dostavil jsem? Nechť přítomní přenesou nepřítomným, možná to bude pochopitelnější pro něj, než pro některé, kteří to vyslechli.“ Boží slova: „a toto je náboženství neměnné“ Ibn Kesír vysvětluje jako: „Toto je pravý zákon, poslušnost Božím příkazům v pohledu toho, co je určeno, jako jsou posvátné měsíce, jednání v nich, počítání dnů, atd.“ Bratři a sestry! Není změny ve věrouce! Není změny v uctívání! A není změny v morálce! Nic, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم zakázal, nemůže být povoleno a nic, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم povolil, nemůže být zakázáno. Žádný jiný světonázor, věrouka, ideologie, náboženství a zákon, mimo dínu l-islámu, není u Alláha, Pána všech světů, přijat. Nevede jiná cesta k Jeho spokojenosti a co je mimo pravdu, nežli lež. Neuctíváme nikoho než Alláha, nekoříme se před ničím, než před Jeho příkazem, i když se to protiví modloslužebníkům. Vznešený praví: A věru těm, kdož nevěří a odvádějí jiné z cesty Boží a od Mešity posvátné, již jsme určili pro všechny lidi – jak pro ty, kdož u ní sídlí, tak i pro kočovníky, a těm, kdož chtěli by zde zavést bludnou víru ze svévole, dáme okusit trestu bolestného. (Hadždž:25) Ibn Kesír vysvětluje: „Taktéž i během posvátných měsíců jsou hříchy větší, proto nečiňte zákazy povolenými, ani povolené věci zákazy, jako to činili modloslužebníci přemísťováním svatých měsíců, kteréž do toho spadá (tj. do povolování zakázaného). Tím se pouze zvětšuje nevíra, byť by se jednalo o urážce vůči sluhovi, nebo cokoli většího než toto, jako je hromadění zboží s cílem prodeje za dražší částku v době jeho nedostatku, až k vraždě, přidružování k Alláhu a odpadlictví.“ Od skupiny selef v čele s Katádou a Ibn Abbásem se traduje, že Alláh si vyvolil ze svých stvoření lidi, z lidí proroky, z řeči zikr, z míst na zemi mešity a z měsíců v roce ramadán a čtyři zakázané měsíce. Křivda v nich i hřích v nich jsou větší. Stvořitel Jediný přikazuje: Vy, kteří věříte! Střezte sebe i rodiny své před ohněm, jehož palivem budou lidé a kamení. Na něj dohlížejí andělé přísní a silní, kteří se neodváží neuposlechnout Boha v ničem, co jim přikázal, a vykonají vše, co jim bylo poručeno. (Tehrím:6) Ibn Kesír o tom říká: „Nařizujte sobě samým, svým ženám, dětem, rodině i služebnictvu, aby byli poslušni Alláhu, nebo sobě i jim všem zakažte scházet z přímé cesty a hřešit. Vyučujte je víře a vychovávejte je v ní. Starejte se o nich podle předpisů Božích, nařizujte jim je vykonávat a pomáhejte jim v tom. Když uvidíte, že někdo hřeší proti Alláhu, vyčiňte mu a odvraťte jej od toho. To je povinností každého muslima, aby seznámil ty, kteří spadají pod jeho nadřazenost, s tím, co jim Alláh přikázal a co jim zakázal.“ Ibn Omar uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: “Vy všichni jste pastýři a každý pastýř bude zodpovědný za své stádo. Vládce je pastýřem, muž je pastýřem své rodiny, žena je pastýřkou domu svého muže a jeho dětí. Takto vy všichni jste pastýři a vy všichni jste zodpovědní za své stádo.“ Hadís je obecně přijímaný. Alláh Vznešený praví: A takto konejte! A kdo v úctě bude mít posvátné věci Boží, bude to pro něj lepší u Pána jeho. A jsou vám dovolena zvířata ze stád kromě toho, co bylo již dříve jmenováno. Vyhýbejte se špíně model, vystříhejte se řeči falešné! (Hadždž:30) Ibn Kesír vysvětluje: „Toto jsme nařídili z pokornosti a poslušnosti při vykonávání předpisů, jakož i hojná odměna, která za to bude následovat. Kdo se kloní hříchu, všeho zakázaného a kdo považuje hřešení za veliký zlý čin, bude za to odměněn velikou odměnou. Stejně jako za veliký čin pokornosti následuje velká odměna, také za opuštění zakázaného následuje veliká odměna.“

 

Milí bratři a sestry! Milostiplný praví: Takto konejte! A má-li kdo v úctě obřady Boží, je to známka bohabojnosti srdcí. (Hadždž:32) Hlavní tématikou tohoto verše je výběr zvířete jako obětiny a zákaz obětovat během pouti jakýkoli kus dobytka, který má odseknuté, provrtané, nebo naštípnuté uši, který má odlomenu více než polovinu rohu, který je slepý, kulhavý, očividně nemocný, nebo zesláblý tak, že není schopen následovat stádo. Je přikázáno chovat se k obětnímu kusu s úctou a pozorností a to bylo také praxí selef. Analogicky pokud tohle platí při přinášení obětiny, patří to k morálce muslima a jeho vztahu k příkazům a zákazům jeho víry celkově, v každé věci, jedná-li se o jakýkoli jiný obřad než přinesení oběti – očista, modlitba, zekát, půst, ostatní obřady hadždže mimo těch, které jsme vzpomenuli. Spadá sem jakýkoli zákaz, či příkaz jakékoli nařízení islámského zákonodárství v oblasti morálky, mezilidských vztahů, v rodině, manželství, sousedství, při obchodování, dědictví, osvětě, zaměstnání, nakládání s nevěřícími, boji na cestě Boží, a patří sem i systém islámského zákonodárství sám. Vyzývám napřed sám sebe a pak i vás všechny ostatní k úctě, cti a pokoře vůči Alláhu a tomu, co pro své služebníky vyvolil jako světonázor, náboženství, cestu a způsob života. A Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká: „To co je povoleno je zjevné a to co je zakázáno je zjevné. Mezi nimi jsou pochybné záležitosti, o kterých mnoho lidí neví. Ten, kdo uniká pochybným záležitostem, očišťuje svou víru a čest. A ten, kdo koná pochybné, dopustil se zakázaného. Podobně jako pastýř, který pase okolo cizího území a pravděpodobně stádo vstoupí na toto území. Každý král má své území a hranice Boží je to co je zakázané. A doopravdy v těle je orgán a když bude dobrý tak dobré bude celé tělo a když bude chorý, tak bude choré celé tělo, opravdu, je to srdce.“ Zaznamenal imám Muslim na autoritu Abú Hurejry.