Shromáždění hadísů do sbírek

Již jsme hovořili o tom, že hadísy byly zapisovány ještě za života Božího Posla صلى الله عليه و سلم a že zákaz zapisovat je, zmiňovaný v mnoha podáních, pochází zřejmě z nejranější doby, kdy panovala zřejmá obava předtím, aby Prorokovo صلى الله عليه و سلم vysvětlení formou hadísů nebylo zaměněno s přímým Božím slovem Koránu. 

Nyní budeme hovořit o cestě, jakou se znalost sunny dostala od Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků, Alláh s nimi budiž spokojen, k nám. Nejvíce úsilí na tomto poli vynaložily první tři generace muslimů, které Korán i Sunna označuje jako nejlepší:

Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha.

(Álu ’Imrán:110)

A také:

Avšak ti, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, to jsou ti nejlepší ze všech stvoření. Odměnou jejich u Pána jejich budou zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou a v nichž zůstanou navěky nesmrtelní. Bůh v nich nalezne zalíbení a i oni v Něm naleznou zalíbeni, a toto údělem bude toho, kdo Pána svého se bojí.

(Bejjina:7-8)

Také Boží Prorok صل الله عايه و سلم řekl: “Nejlepší z lidí je moje generace, potom ti, kdo přijdou po nich, potom ti, kdo přijdou po nich.”[1]

Tito první muslimové se zasloužili o zachování klenotů z pokladnice životního příběhu nejlepšího z lidí, Muhammeda صلى الله عليه و سلم tím, že:

Proto je přikázáno následovat jejich odkaz a nepřicházet se žádným vysvětlením víry, které nemá oporu v jejich vysvětlení víry:

A kdo se odštěpí od posla poté, co mu bylo objasněno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný! (Nisá´:115)

 

Již v okamžiku smrti Posla Božího صلى الله عليه و سلم existovalo několik písemností:

Žádný z těchto dokumentů se do dnešních dní nedochoval, jsou však známy z autorizovaných pozdějších přepisů, dohledatelných zpět k původnímu zdroji.

 

 

Po Prorokově صلى الله عليه و سلم smrti vzešli z řad sahábů mnohé autority význačné na poli zachování sunny, které sepisovaly a memorovaly hadísy a vyučovali je dále. Ibn Džewzí podává seznam sahábů známých jako tradenti hadísů. Obsahuje celkem 1060 jmen. Z toho 500 lidí předává každý jen jediné podání, 132 dvě podání, 80 tři, 52 čtyři, 32 po pěti, 26 po šesti, 27 po sedmi, 18 tradentů předává 8 hadísů každý, 11 devět, 60 mezi deseti a dvaceti, 84 mezi dvaceti a stovkou, 27 mezi stem a pěti sty. Nad pět set hadísů předává již každý z celkem pouze 11 sahábů a pouze 6 jednotlivců je zdokumentováno jako tradenti více než tisícovky jednotlivých hadísů. Uváděné počty hadísů znali příslušní jedinci nazpaměť tak, jak je Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyřkl. [11] Tato šestice největších znalců mezi saháby se nazývá al-mukessirún (čs. mnohonásobní tradenti). Jsou to:

–         Abú Hurejra (umírá roku 59 h. ve věku 78 let) s neuvěřitelným počtem 5374 jednotlivých podání. K zapamatování takového počtu vyprávění využíval Abú Hurejra několik svazků svitků plných poznámek, jak uvádí Hasan ibn Amr ad-Damarí[12]. Z jeho znalostí čerpalo celkem osm set jeho učedníků.[13]

–         Abdulláh ibn Abbás (z. 68 h., dožil se 71 let), předává 2660 hadísů. Svou znalost sepsal do několika svitků.

–         ‘Áiša bint Abí Bekr, matka věřících (z. 58, ve věku 67 let), traduje 2210 hadísů.

–         Abdulláh ibn Omar, (z.73 h. ve věku 84 let) vypráví 1630 hadísů. Hadísy, které znal, diktoval svému sluhovi Náfi’ovi, který z nich sestavil svitek.

–         Džábir ibn Abdulláh, (z. 78 h. ve věku 94 let) vypráví 1560 hadísů. Napsal svitek s hadísy o hadždži.

–         Anas bin Málik, (z. 93 h. ve věku 103 let) vypráví 1286 hadísů. Z nich také během své služby u Proroka صلى الله عليه و سلم pořídil sbírku, kterou čas od času Prorokovi صلى الله عليه و سلم předkládal ke schválení.

–         K této šestici se také dodává jako sedmý Abú Sa’íd al-Chudrí, (z. 74 h. ve věku 84 let) s 1170 hadísy.

K nim se přidružují další, kteří znali zpaměti něco pod tisíc hadísů – Abdulláh ibn Amr ibn al-Ás, Alí ibn Abí Tálib (který též sepsal do svitků některé hadísy týkající se zekátu, povoleného/zakázaného a trestního práva) a Omar ibnu l-Chattáb.

Abú Bekr (který také vlastnil svitky s poznámkami k hadísům, které však následně zničil z obavy z pokřivení Prorokova صلى الله عليه و سلم odkazu), Osmán, Umm Selema, Abú Músá al-Aš’arí, Abú Zarr al-Ghiffárí, Abú Ajjúb al-Ansárí, Ubejj ibnu l-Ka’b a Mu’áz ibn Džebel znali zpaměti něco pod 500 jednotlivých podání.

 

Zde je třeba objasnit jednu pochybnost, týkající se úlohy chalífy Omara ibn al-Chattáb, který za doby své vlády uvažoval nad sepsáním toho, co bylo dochováno ze sunny. Poradil se s ostatními znalými saháby a oni mu tento krok doporučili. Po několika nocích strávených v dlouhém rozjímání však Omar učinil něco, co bylo v přímém rozporu s jejich radou. Zapisování hadísů a učení se jim razantně omezil. Zdůvodňoval to proměnou doby a důležitostí Koránu nad hadísy. Tento jeho čin lze vysvětlit dvěma body:

Proto Omar povolil učení se hadísům jen za podmínky, že budou jasně vysvětleny, zdůvodněny a objasněny v původu svého vyřčení a rovněž bude jasně vyvozen jejich smysl, význam a poselství, nebo příkaz, který se v nich skrývá.[14]

 

Prorokův společník Berá´a bin Azíb byl znám tím, že hadísy diktoval přímo. Takto jich nadiktoval svým posluchačům 305. Hadísy Abú Músy (360 celkem) byly sepsány a do vlastnictví je obdržel Ibn Abbás. Od Omara, jakožto chalífy, se mnoho hadísů dochovalo formou jeho písemných nařízení a oficiální korespondence. Sahábí jménem Abú Bekra hadísům učil svého syna, někdejšího guvernéra provincie Sidžistán prostřednictvím dopisů. Podobně učinil i Sámura ibn Džundub. Amr ibn Hazm jakožto guvernér Jemenu sestavil zákoník, do kterého osobně přidal 21 paragrafů přímo na základě hadísů, které slyšel od Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Mughíra ibn Šu’ba poslal hadísy týkající se majetkového práva v dopise chalífovi Mu’awíjjovi do Damašku. Jiní sahábové, jako Abdulláh ibn Mes’úd hadísy, které znali, sepsali do svitků.

 

Avšak žádné dílo z oblasti hadísů, které by bylo napsáno přímo některým ze společníků, není dochováno, leč zmiňují se o nich autorizované pozdější přepisy, vystopovatelné zpět. Některé z přímých přepisů svitků z této doby přežily v originále až do dneška, viz níže.

 

 

Tábi’ún byli následovníci prorokových společníků, nechť je s nimi Alláh spokojen, i v memorování a zapisování hadísů i předávání dál. Mnozí pořídili cenné opisy starých svitků. Takto od Abú Hurjery tradovalo a přepisovalo hadísy devět jeho studentů, od Ibn Omara osm, od Anase šestnáct, od ‘Áiši tři, od Ibn Abbáse devět, od Džábira čtrnáct, od Abdulláha ibn Amra sedm, od Alího osm. Z těchto opisů poznámek sahábů do dnešních dnů přežila tzv. Sahífa Hammáma ibn Munebbih, jednoho z učedníků Abú Hurejry, kterou pořídil pod přímým dohledem svého učitele zřejmě okolo r. 55 hidžry. Rukopis tohoto svitku se dnes nachází v Damašku a v Berlíně. Druhým potvrzením tohoto zdroje a tím i historické autenticity hadísů a jejich cesty předání jsou pozdější sbírky hadísů. Není ani jediný hadís v Hammámově svitku, který by nebyl uveden alespoň v některé z šesti uznaných klasických sbírek hadísů a všechny jsou brány jako autentické.[15]

 

Nejvýznamnější osobnosti z řad tábi’ín jsou na poli hadísů tito:

–         Hammám ibn Munebbih, o jehož sbírce Sahífa as-Sahíha jsme již hovořili.

–         Jeho bratr Wehb, který podobným způsobem sepsal hadísy od Džábira.

–         Sa’íd ibnu l-Musejjeb. Medíňan, který čerpal od Osmána, ‘Áiše a Zejda ibn Sábita.

–         ‘Urwa bin Zubejr, synovec ‘Áiše, vypráví kromě své tety ještě od Zejda.

–         Sálim ibn Abdulláh ibn Omar. Žák svého otce a jeden ze sedmi čelních učenců Medíny ve své době.

–         Náfi‘. Sluha Abdulláha ibn Omara.

–         Bešír ibn Nuhejk. Žák Abú Hurejry. Zhotovil z hadísů předávaných jeho učitelem sbírku, kterou si u něj nechal potvrdit.[16]

 

 

Jak islámský chalífát rostl a rostl počet lidí, kteří potřebovali, hledali a předávali znalost hadísů, objevovali se stále častěji lidé, kteří toho zneužívali pro svůj osobní mocenský, nebo nejčastěji pro sektářský prospěch. Takto vyvstala potřeba hadísy kodifikovat a sestavovat je do stále ucelenějších sbírek, stejně jako potřeba prověřovat cesty, kterými byly hadísy předávány a lidi, kteří byli jejich zprostředkovateli. První, kdo se systematičtěji zhostil tohoto úkolu, byl v roce 101 h. na popud chalífy Omara íbn Abdulazíze imám Sa’ad ibn Ibráhím ibn Šiháb az-Zuhrí (zemřel 124 h.). Sám az-Zuhrí stojí na pomezí tábi’ín a tábi‘ tábi’ín, neboť je studentem Abdulláha ibn Omara, Anase a Sehla ibn Se’áda z řad sahába a Se’ída ibn Musejjeba a Mahmúda ibn Rebí’y z řad tábi’ín. Na tomto úkolu az-Zuhrí spolupracoval s dalšími kapacitami té doby, jako byli Abú Bekr Muhammed ibn Amr ibn Hazm, pověřený, aby sesbíral hadísy od Umry bint Abdurrahmán, ‘Áišiny učednice a od ‘Áišina svěřence Kásima bin Muhammeda. Takto vznikly první ucelené knihy hadísů, které jejich autoři odeslali chalífovi do Damašku, odkud byly rozeslány do všech koutů tehdejšího muslimského světa.[17] Během az-Zuhrího úsilí na poli vědy o hadísech se k němu přidružili také jeho studentí a následovníci, z nichž někteří posléze odešli do dalekých končin islámského světa, aby nauku o hadísech dále šířili a pečovali o ni. Jsou to zejména:

1.      Abdulmálik ibn Džurejdž (zemřel 150 h.) v Mekce

2.      imám al-Awzá’í (z. 157 h.) v Šámu

3.      Mu’ammer ibn Rášid (z. 153 h.) v Jemenu

4.      imám Sufján es-Sewrí (z. 161 h.) v Kúfě

5.      imám Hammád ibn Seláma (z. 167 h.) v Basře

6.      Abdulláh ibn Mubárek (z. 181 h.) v Chorásánu

7.      imám Málik ibn Anas (nar. 93 h. / z.179 h.) v Medíně.

Právě poslední jmenovaný, který do historie vešel také jako zakladatel málikovského mezhebu, převzal po az-Zuhrím nauku o hadísech v Medíně. Svou znalost čerpal kromě od az-Zuhrího také od Náfi’a a dalších téměř 900 učitelů. Jeho znalost překonala hranice Arabského poloostrova a dosáhla Šámu, Iráku, Egypta, severní Afriky i Andalusie. U něho studovali Lejs ibn Se’ad, Abdulláh ibn Mubárek a imámové Muhammed bin Idrís aš-Šáfi’í (z. 204 h.), zakladatel šáfi’ovského mezhebu a Muhammed ibn Hasan aš-Šejbání (z. 189 h.), učedník Abú Hanífy a šiřitel jeho mezhebu.

Právě imám Málik je autorem nejvýznamnějšího díla v hadísech z tohoto období, a sice knihy s názvem Muwetta‘, která obsahuje asi 1720 hadísů. Vznikla někdy mezi lety 130 – 141 po hižře. Kniha je dochována, obecně známa a hojně využívána do dnešních dnů.

 

Mimo Málikovu Muwetta‘ historie zmiňuje knihy Ibn Džurejdže, Ibn Mubáreka, as-Sewrího a al-Awzá’ího se shodným názvem Džámi‘, dále Kitábu l-Achrádž kádího Abú Júsufa a Kitábul-Ásár imáma Muhammeda.

 

Málikův učedník aš-Šáfi’í ve svých knihách ar-Risála a al-Umm položil základy islámské právní teorii a disciplínám zabývajícím se vztahem mezi sunnou a islámským zákonem.

 

Málikův učedník aš-Šejbání naopak sepsal hadísy používané svým dalším učitelem, Abú Hanífou, které vešly do povědomí jako Musned Abú Hanífy. Rovněž zaznamenal jeho fetwy a další řešení z oblasti fikhu.

 

V této době byly hadísy od Prorokaصلى الله عليه و سلم, výroky, fetwy a vysvětlení sahábů, stejně jako to, co se dochovalo od tábi’ín, zapisovány dohromady bez rozlišení.  

 

 

Na pomezí této a předchozí epochy stojí žák imáma aš-Šáfi’ího, imám Ahmed ibn Hanbel (žil v letech 164-241 h.), zakladatel hanbelovského mezhebu. Imám Ahmed během svého plodného života sestavil impozantní, 24 svazkovou sbírku s názvem Musned, kde uvádí na 30000 hadísů, řazených podle jmen sahábů, kterým jsou připsány. V tomto Musnedu je u Abú Hurejry připsána kapitola, která je de facto přesným opisem nám známé Sahífy as-Sahíha Hammáma ibn Munebbih. Z Ahmedova Musnedu tuto část následně přebírají další. To je důkaz, že při zachování hadísů nešlo jen o ústní podání, nýbrž o cílené a sofistikované zaznamenání, které umožnilo informacím od Proroka صلى الله عليه و سلم dosáhnout dalších generací a dokonce stejnou formou, jak byly před mnoha lety Poslem Božím صلى الله عليه و سلم vyřčeny.

Na imáma Ahmeda potom navazují nejslavnější sběratelé a učenci hadísů v čele s imámy al-Buchárím a Muslimem, kteří své hadísy již třídí tematicky. Zaznamenávají mezi nimi mimo jiné takřka všechny hadísy ze Sahífy as-Sahíha, téměř v nezměněné podobě. Stejným způsobem pak postupovali jejich žáci, čtyři autoři Sunenů. Od tohoto období pak existují sbírky hadísů, jak je známe dnes.

V této době jsou také položeny základní teze pro různé podobory nauky o hadísech a vznikají nejvýznamnější a nejsměrodatnější díla pro tuto oblast islámských nauk. Navazující epochy pak již byly pouze doplněním, upřesněním, či vysvětlením toho, co se poprvé objevilo právě v tomto období.

---