Úvod do nauky o základech islámské právní vědy (usúlu l-fikh)

    Četné verše v Koránu ukazují na významné postavení znalosti, vědy a učenců. Říká nejvyšší Alláh:

    Četné verše v Koránu ukazují na významné postavení znalosti, vědy a učenců. Říká nejvyšší Alláh:

(Álu Imrán: 79)

a také:

(Zumar:9)

Stejně tak i Posel Boží, mír a požehnání s ním, poukazoval na dobro a důležitost poznání a vědy, jako např. náboženské (fikhu) a velmi je zdůrazňoval. Ibn Abbás, nechť je s ním Bůh spokojen, o tom, jak Posel Boží, mír a požehnání s ním, pronesl: “Kdo jde cestou vědy, aby zbloudilého uvedl na správnou cestu, bloudícího uvedl na pravdu, bude mít odměnu jako kdyby konal pobožnost čtyřicet let“[1] A existuje ještě i celá řada dalších hadísů.

   Úspěch některého jednoho národa či společnosti lidí závisí na jeho společenském zřízení. Pokud je jeho společenské zřízení pokrokové, progresivní, sám národ v tomto duchu bude žít a rozvíjet se. Společenský systém a životní styl, který se odvolává na Korán a propaguje ho, umožňuje život spokojeného jednotlivce i šťastné společnosti.

     Pokud budeme studovat život Arabů v době před zjevením Koránu Poslu Božímu Muhammadovi, mír a požehnání s ním, v čase zvaném muslimskými letopisci džáhilíja, neboli doba nevědomosti, zjistíme, že jejich společnost pošlapávala jakákoliv lidská práva, civilizaci a pokrok. Kmenové vztahy a neustálé války mezi klany, právo silnějšího, zabíjení novorozených dcer, odepírání práva na dědictví ženě, ke které bylo přistupováno jako k pouhé věci, která se mohla beztrestně zotročovat nebo dokonce i zabít, alkohol, hazard, modloslužebnictví a nesčetně dalších negativních jevů nahlodávajících společnost bylo zcela legálních. Taková společnost byla bezpochyby na nejnižším stupni vývoje.

     Boží zjevení přišlo právě do takového prostoru, aby obrodilo a znovu nastolilo život s jeho kladnými principy. Principy a předpisy společenské a individuální organizace jsou obsaženy v Koránu a v Hadísu, jakožto základech islámského práva šarí’a a také v idžmě anebo v kijásu. Nauka o těchto předpisech nazývá se fikhem a je jednou ze základních islámských znalostí.    

    ‘Ilm, tedy znalost, věda, je rozumění nebo poznání. Druhým slovem je úsul a je odvozen z výrazu asl, které znamená pilíř, či základ. Třetím slovem je fikh. Jde o arabské slovo odvozené od kořene fkh, slovesa fakiha-jafkahu, které znamená rozumět, porozumět, pochopit, pojmout. Kořen tohoto slovesa se také objevuje přibližně na dvaceti místech v Koránu. Terminologický význam je podle některých učenců znalost obecných důkazů. Fikh je věda o šarí’atských předpisech na základě jednotlivých důkazů. Je to nauka, která rozebírá veškeré činy plnoletých svéprávných osob z pohledu šarí’y a určuje, jestli se nějaký úkon musí udělat, nebo nemusí, smí nebo nesmí učinit, jestli se něco může svobodně provádět, jestli je nějaký skutek chvályhodný, nebo naopak hodný odsouzení a zavržení. Někteří učenci definují fikh také jako „ma’rífatu ´l-masá´il wa ´d-dalá´il[2]“, zatímco úsuli fikh jsou základy, na kterých se dále buduje. Úsuli fikh se zabývají obecnými důkazy a jejich důležitost spočívá v tom, že jsou základem pro oblast idžtihádu[3]. Prvními učenci, kteří formulovali základní metodiky a postuláty fikhu byli následovníci mezhebu[4] hanefí, na téma základy islámsko-vědní disciplíny fikhu psal imám aš-Šáfi’í, Alláh mu budiž milostiv, který se jim obšírně věnoval ve své knize nazvané ar-Risála. Druhá kniha, obzvláště významná pro úsuli fikh je al-Musaffá´ fí úsuli ´l-fikh od imáma al-Ghazálího, Bůh mu budiž milostiv. Dále je tu také kniha al-Ihkám fí ´l-úsuli ´l-fikh od imáma al-Ámidího, Bůh mu budiž milostiv.

 V nejstarším období dějin islámu se pod pojmem fikh chápaly rozličné islámsko-vědní disciplíny, jako právo (šarí‘a), hadís[5], tafsír[6], akída[7] . Později se význam zúžil na všechny aspekty ekonomického, společenského, politického, náboženského, vojenského a soukromého života. Osoba zabývající se naukou fikhu se nazývá fakíh (mn. č. fukahá)

Znalost znamená méně hříchu a více odměny. Je povinností znát svoje náboženství a lidé, kteří znají své náboženství, mají silnější víru a více se bojí Alláha. Alláh Nejdokonalejší poukazuje mnohokrát ve Své Knize na povýšení úrovně lidí, vzdělaných především ve své víře. Tři z nich uvedl ve své knize Miftáh Dári ´s-Sa’áda[8] i Ibn Kajjím al-Džawzí[9]:

Vy, kteří věříte! Když je vám řečeno: Uvolněte místo ve shromáždění!, tedy je uvolněte! A Bůh pro vás také uvolní místo (v ráji). A když je vám řečeno: Vzdalte se!; tedy se vzdalte. A Bůh pak povýší ty z vás, kdož uvěřili, a ty, jimž dostalo se vědění, na stupně různé. A Bůh dobře je zpraven o všem, co děláte.
(Mudžádila:11)

v dalším ajetu říká:

Věřícími jsou věru ti, jichž srdce se zachvívají, když Boha je vzpomínáno, a jichž víra se znásobí, když přednášena jsou jim Jeho znamení, a na Pána svého spoléhají,modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají. Toto jsou praví věřící, pro ně jsou připraveny hodnosti vysoké u Pána jejich i odpuštění i příděl štědrý.
(Anfal:2-4)
třetí ajet jsou slova Boha Nejvyššího:

(Tá-há:75)

Toto jsou tři místa, kde je povýšeno postavení lidem imánu[10], neboť to jsou lidé, kteří jsou přínosni svou znalostí (al-‘ilmu n-náfi’) a správným a dobrým činem (al ‘amelu s-sálih). Řekl Posel Boží, mír a požehnání s ním: „Důležitost znalosti je větší než běžného povinného činu a nejlepší z vašeho náboženství je uměřenost.“ [11]A Ibn Kajjím al-Džawzí (budiž mu Bůh milostiv) řekl v knize Miftáh Dári s-Sa’áda doplňujíce tento hadís: Tato řeč je rozhodující v této věci, neboť jde o případ kdy jak nějaká znalost, tak i nějaký čin jsou povinností, tak musí být vykonány obě, jako třeba půst a modlitba. V tomto případě důležitost znalosti, základní znalosti, je větší než důležitost nějakého povinného uctívání navíc. Je tomu tak proto, že dobro znalosti je obecné, přináší užitek svému vlastníku a stejně tak i ostatním lidem. Zatímco je užitek uctívání vlastně pouze pro osobu, která ho provádí.

To o fikhu, vědě, která nám přímo zodpovídá na otázky činů všedního dne, jsou-li povolené, či zakázané, která je vždy nucena vybírat ze dvou dober to větší a ze dvou zel to menší, musí platit obzvláště.

---