Podmínky správnosti ustavení pátečních modliteb

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu.

 

Tato studie si klade za cíl vypracovat sondáž do některých klasických zdrojů fikhu a zhodnotit, jaké jsou podmínky pro ustavení platné páteční modlitby v nějakém daném místě.

 

Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu.

 

Tato studie si klade za cíl vypracovat sondáž do některých klasických zdrojů fikhu a zhodnotit, jaké jsou podmínky pro ustavení platné páteční modlitby v nějakém daném místě.

 

Záměrem vytvoření této analýzy bylo spojení a sjednocení muslimů v zemích nemuslimů a vytvoření zřetelné platformy pro dialog mezi jednotlivými modlitebnami a kazateli, rozdílnými národnostně, politicky i ideologicky, neboť se domníváme, že existují místa, obzvláště pak v západní Evropě, která nejsou šarí’atsky oprávněna vést páteční modlitby, kvůli porušení podmínek pro ně. Muslimové to netuší a modlí se v nich, odcházeje s přesvědčením, že dostáli své povinnosti být účastni na páteční modlitbě, ač přitom jejich salátu l-džumu‘a nesplňuje dané podmínky a nemůže být přijata.

 

Metodikou bylo přistupovat objektivně a shromáždit materiály ze všech čtyř dodnes platných mezhebů. Doufáme, že tento přehled představí věřícím obrázek o tom, kde a za jakých okolností se smí provádět džumu’a a kdy je platná, naproti tomu kdy platná není a ten, který se modlí někde, kde nemůže být džumu’a ustavena, nemá páteční modlitbu a musí se pomodlit zuhr v normální délce čtyřech rek‘á.

Mnoho podmínek, uváděných těmito zdroji, je ve skutečnosti vyvratitelných a neopírajících se o věrohodný důkaz. Existují však i jiné, podložené, které bývají ovšem zanedbávány.

Naše studie se zaměřuje pouze na podmínky ustavení páteční modlitby a nikoli na podmínky modlitby samé, jako je čas nástupu, kázání, tekbíru l-ihrám apod. Zodpovídáme tedy na otázku „kde, kdy a za jakých podmínek je možno modlit se salátu l-džumu’a.“

 

Názory mezhebů ahl sunna we l-džema’a

 

Místo pro džumu’u je v obývaném sídle, džumu’a probíhá za účasti imáma a alespoň dvou dalších lidí. Tímto sídlem je město, kde lidé bydlí vedle sebe, nebo jsou alespoň v kontaktu, podmínka platnosti džumu’a je povolení vládce muslimů.[1] Páteční modlitba na vesnici není platná, stejně jako mimo svolení vládce, nebo někoho, kdo je v pozici vládce a zastupuje muslimy navenek. Minimální počet jsou tři a imám dle Abú Hanífy, anebo dva a imám podle Muhammeda aš-Šejbáního a Abú Júsufa.[2] Podmínkou platnosti džumu’y je i její provedení veřejně, s vědomím okolí, aby se jí lidé mohli zúčastnit. Džumu’a vykonaná potají není platná.[3]

 

Místo pro džumu’u je permanentně využívaná mešita (kde se modlí všech pět modliteb denně) a má znalého a bezúhonného imáma. Tato mešita musí být dostupná, na dostupném místě, přístupná (např. ne zamčená). Na jednom místě, kde je vícero mešit a modliteben, má být pro páteční modlitbu vyhrazena jediná – a to ta největší. V případě, že to není možné, spolupracují na vedení páteční modlitby všichni společnou domluvou tak, aby byla absolvována. Musí jí být přítomno nejméně dvanáct lidí, jinak není platná a lidé se musí modlit zuhr. Modlitba není povinna pro lidi z větší vzdálenosti než čtyři míle od místa konání.[4]

 

Místo, kde se modlí modlitba džumu’a je součástí většího obydleného sídla. Modlitbě je přítomno alespoň 40 místních dospělých mužů[5] včetně imáma, o kterých není předpoklad, že místo modlitby v jejím průběhu neopustí. Podmínkou je, aby v jednom místě neprobíhaly dvě páteční modlitby simultánně bez potřeby, leda v příkré nutnosti, jestliže probíhají, platná je první (ať už předně první započatá v ten den, nebo potom první ustavená v daném místě). Pokud není jasné, která je první, musí se obě sjednotit dohromady.[6]

 

Místo, kde se modlí, je součástí většího obydleného sídla. Modlitba je konána místními a okolními obyvateli (mezi modlícím se a mešitou je vzdálenost max. jeden farsach (5 km). Za místní jsou dále považováni i lidé ze vzdálených částí téhož města, nebo oddělených městských částí se stejným názvem. Do místních se počítají i osoby, které sice cestují, ale zdržují se na jednom místě delší dobu tak, že již nezkracují modlitby. Není platná džumu’a bez souhlasu vládce. Pokud je vládce sektář, nebo uzurpátor, je také povoleno se za ním modlit, ale po skončení modlitby je třeba nahradit zuhr. Podmínkou je přítomnost čtyřiceti lidí, jinak se modlitba mění z džumu’a na zuhr. Není dovoleno, aby na stejném místě byly dvě modlitby džumu’a bez potřeby (např. velké vzdálenosti, malý prostor, strach z fitna). Pokud je vícero pátečních modliteb na jednom místě, pak platí ta, kterou vede imám muslimů, nebo kterou odsouhlasil. Pokud odsouhlasil obě, nebo obě neodsouhlasil, pak je ta druhá neplatná. Pokud probíhají zároveň, nebo nelze zjistit, která byla první, jsou neplatné obě.[7] 

 

Podle názoru at-Tabarího stačí k platnosti páteční modlitby jen jeden další člověk mimo imáma. Podle modlitba je přikázána i cestujícímu, který slyšel ezán oznamující její příchod.[8] Ohledně počtu přítomných říká an-Nacha’í, že není přesně definován, záleží na tom, co je bráno jako shromáždění, s čímž souhlasí i Ibn Hazm. Ibn Omar nesouhlasí s podmínkou, že džumu’a musí být jen v obydleném místě, naopak, může být i mimo lidská sídla, nachází-li se tam shromáždění muslimů. Al-Lejs ibn Sa’ad souhlasí s podmínkou vládce, nebo znalého a spravedlivého imáma, bez nějž není páteční modlitba povinná a dokonce ani platná. Hasan al-Basrí definuje podmínku nejmenšího počtu čtyř lidí a místního imáma jako pátého.[9] Ibn Tejmíjja je toho názoru, že džumu’a je povinna obyvatelům jakéhokoli trvalého sídla.[10]

 

 

Džumu’a je osobní povinností každého muslima, který pro ni nemá omluvu.[11] Důkazem je verš:

Vy, kteří věříte! Když voláno je k modlitbě v den páteční, pospíchejte vzpomínat Boha a zanechte obchodování! To bude pro vás lepší, jste-li vědoucí. (Džumu’a:9)

a hadís od Abú Músá al-Aš’arího, kde Prorok صلى الله عليه و سلم říká: „Každému muslimu je přísnou povinností modlit se džumu’a, kromě ženy, otroka, neplnoletého a nemocného.“[12] Podle podání Hafsy: „Džumu’a je povinností každého plnoletého.“[13] Dárekutní zaznamenal na autoritu džábira, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Kdokoli věří v Alláha a v Den Soudný, musí vykonat páteční modlitbu, kromě nemocného, cestujícího, dítěte a otroka.“[14]

Povinnost páteční modlitby je potvrzena i idžmá’em (konsensem).[15] .[16] Džumu’a se odbývá dle většiny v době zuhru[17] a trvá do jeho skončení. Je to však zvláštní způsob uctívání, zvláštní druh modlitby, odlišný od zuhru a hodnotnější než tento, ukázka přítomnosti a manifestace islámu, překážka pokrytectví a jeden z důkazů ryzosti přesvědčení.[18] Kdokoli se džumu’y účastní, ač nemusí, jeho modlitba je přijata a nemusí nahrazovat zuhr.

Kdo popře povinnost páteční modlitby, opouští lůno islámu. Kdo přiznává povinnost džumu’y, ale neúčastní se jí, je těžkým hříšníkem a podle konsensu všech islámských učenců není jeho svědectví přijato.

 

Je důležité si uvědomit, že džumu’a je modlitbou – a tedy způsobem uctívání a jako taková spadá v podmínku, že v základu je vše zakázáno, pokud neexistuje důkaz, který tvrdí opak, neboť Alláh neopomenul poukázat a Boží Prorok صلى الله عليه و سلم neopomněl vysvětlit a naučit ani jediný způsob uctívání. Ten, který tvrdí, že něco zatajil, nebo zapomněl, pochybuje způsobem nepříslušejícím příslušníkovi jeho صلى الله عليه و سلم ummy. Kdokoli praktikuje džumu’a jinak, než je tradováno od zbožných předků, dopouští se inovace, tedy těžkého hříchu, a kdo tvrdí, že nepotvrzený způsob uctívání Alláha je možný, jeho inovace je ještě větší.

 

 

 

Páteční modlitba je společná modlitba a vztahují se na ní stejné předpisy jako na ostatní společné modlitby, kromě máme-li k dispozici specifický důkaz. Proto je tato podmínka vyvratitelná, neboť není podmínkou běžných společných modliteb.[28] To platí co se týče zavedeného imáma. Imám páteční modlitby tedy musí být schopen modlitbu vést (jako kteroukoli jinou společnou) a navíc by měl být schopen i kázat, ale není nutné, aby kázal i vedl modlitbu jeden a týž člověk, ač je to lepší.[29] Imám společné modlitby (včetně páteční) má být člověk bezúhonný co do morálky (nekoná těžké hříchy, jako cizoložství, krádež atd.) a co do přesvědčení (nenásleduje sektářská učení jako ráfiza, nebo džehmíja apod.).[30] Co se týče velké a zavedené mešity, nutno citovat podání od Alího: „Džumu’a, sváteční tekbír a modlitby obou svátků se konají ve velkých mešitách ve velkých místech.“[31]

 

První džumu’a se odehrála v Medíně (kázal Mus’ab ibn Umejr z pověření Proroka صلى الله عليه و سلم), kde islámská osvěta působila veřejně, ač povinnost modlitby přišla už v Mekce. To potvrzuje podání od Ibn Abbáse zaznamenané Dárekutním. Tedy tato podmínka je plně platná.

 

Praxe sahábů shodně ukazuje, že nebyli zaměstnáni vystavěním kazatelen a ustavením pátečních modliteb na nově získaných územích, leda s pověřením vládce. Prorok صلى الله عليه و سلم také pověřoval kazatele osobně, jako např. Mus‘aba. Proto není dovoleno ustavit páteční modlitbu bez pověření zodpovědné osoby. Dostačující je souhlas ke zbudování mešity, pověřená osoba má právo pověřit další.[32] Toto dle Málika a mnoha dalších, kteří učinili takový souhlas podmínkou, je úzce spjato s ostatními společnými modlitbami.[33]

 

Tento předpis vychází z pochopitelného předpisu všech ostatních povinných modliteb a to je nepřípustnost, nebo přinejmenším zavržení hodnost dvojí společné modlitby v jeden čas. Dále zde vstupuje do úlohy analogie s modlitbami svátečními, které se také odbývají vždy jednou. Navíc zde máme princip zákazu rozdělování se a příkazu spojování se, což je všeobecné islámské pravidlo. V neposlední řadě je záměrem šarí’y i zahrazení cesty ke špatnému. Toto zlo v tomto případě nabývá podob vzájemného rozštěpení se, odcizení, nevraživosti a nepřátelství. To, že odchylky věroučného charakteru následují po prvotních odchylkách charakteru politického, známe z minulosti muslimů dostatečně dobře.

 

---