Slovo demagog je odvozenina z řeckého démos, tedy „lid“ a agógos = „vůdce“. Tedy původně šlo o vůdce vedoucího lid proti oligarchii, tedy víceméně chvályhodný titul. Netrvalo však dlouho a demagogové svého umění začali zneužívat k matení a balamutění širokých mas, k manipulaci s nimi pro svůj vlastní prospěch.
Slovo demagog je odvozenina z řeckého démos, tedy „lid“ a agógos = „vůdce“. Tedy původně šlo o vůdce vedoucího lid proti oligarchii, tedy víceméně chvályhodný titul. Netrvalo však dlouho a demagogové svého umění začali zneužívat k matení a balamutění širokých mas, k manipulaci s nimi pro svůj vlastní prospěch. Antický historiograf Thúkydídés při popisu Peloponéské války v 5. stol. před zač. kř. éry však proti politiku a vojevůdci Kleónovi, horujícímu pro pokračování této války proti Spartě, již používá tento pojem v dnešním moderním smyslu slova, kde demagogie úzce souvisí s manipulací, populizmem a něčím, co lze označit jako demagogika, nebo černá rétorika – umění fanatizovat.
Slovní manipulace je nezbytnou součástí jakékoli snahy někoho přesvědčit o něčem. Pakliže je účel pozitivní, např. chceme-li přesvědčit sebevraha, aby neskákal z mostu, je ještě vše tak nějak v pořádku. Problém nastává, když manipulátor, veden svými osobními zájmy, si z manipulovaných vytváří pěšce na své šachovnici. To je charakteristický rys válečných štváčů.
Tím se dostáváme k osobě manipulátora, která může spadat do několika typů:
1. a) Typ „Velký bratr“ – lačný a zpupný jedinec, situující se do podoby velkého vůdce a laskavého tatíčka národa, přitom toužící jen po moci, majetku a pozornosti. Vytváří kolem sebe umělou kontroverzi a kult osobnosti. Bývá to často vyzrálejší dobře situovaná osoba, mnohdy někdo, kdo toho v životě mnoho dokázal, v jakémkoli smyslu slova. Někdo, kdo již reálnou moc, majetek, prestiž a postavení má a jen ji chce prohloubit.
2. b) Typ „Rasputin“ – Podobně jako v předchozím případě se i on snaží za každou cenu udržet status quo, na kterém parazituje. Jen k tomu využívá naivitu a strachy stávajícího politického vedení. Straší je děsivými proroctvími, předvídá jejich zkázu, pokud nebudou následovat jeho „dobře míněných rad,“ diagnostikuje mu neexistující neduhy a choroby a pak mu „podává své léky“ a tím je zbavuje něčeho, čím ve skutečnosti nikdy netrpěli. Bývají jimi intelektuálové, filozofové, žurnalisté, spisovatelé, většinou zavedení, někdo, kdo dává vládní garnituře ideovou legitimitu.
3. c) Typ „První mezi rovnými“ naopak proti stávajícím poměrům bojuje, ale jen tehdy, když jsou natolik oslabené, že to má nějaký hmatatelný smysl a efekt je snadno dosažitelný v dohledném časovém horizontu. Místo na mocné se zaměřuje na masy, které žene do konfliktu se stávající garniturou, bere si na paškál stávající většinové názory, přičemž si buduje imidž tvůrce nového, lepšího světa a manipulaci si užívá hrou na revolucionáře ve světle mediálního zájmu. Tato vstupní pozice je charakteristická pro různé mladé aktivisty, demonstrující křiklouny, populisty a extrémistické řečníky.
4. d) Typ „Obětní beránek“ je notorický kverulant, virtuóz v hraní na city lidí a mistr v předvádění chudáčka, obcházející se svými problémy a pocitem ublíženectví, využívající dobré vůle jiných k prosazování svých zájmů. Přináší úděsná osobní svědectví a vlastní zkušenosti s tím, proti čemu burcuje. Zdůrazňuje sám na sobě své utrpení a sám na sobě demonstruje, co se lidem stane, pokud k němu budou lhostejní a nebudou mu naslouchat.
Pro všechny manipulátory je přímo charakteristická jejich poživačnost, egoismus a hrabivost. Pro tu neváhají měnit jak stanoviska, tak i pozice, ze kterých vystupují. Zdatný manipulátor umí mezi všemi těmito základními výchozími pozicemi mistrně přecházet. Současně si během procesu manipulace na všem důkladně mastí kapsu.
Budeme-li v kontextu našich předchozích rozprav uvažovat současné tendence demagogickým způsobem zobrazovat islám a muslimy, sami si do příslušných kategorií demagogů dosadíte přední osobnosti domácí i zahraniční „islamo-kritické“ scény.
Jak ovšem pro „filozofii nenávisti“ a konfliktní vidění světa získat i tu mírumilovnou většinu společnosti, která chce jen vydělávat, mít rodinu a žít svůj život? I zde demagogika přináší mnoho jednoduchých technik, které ovšem fungují s takřka fascinující účinností. Protože jich je bezpočet, uvedeme jen základní typy jazykové manipulace, tzv. černé rétoriky, které uvádí i kniha Františka Koukolíka a Jany Drtilové s příznačným názvem „Život s deprivanty II. – základy stupidologie.“[1] a doprovodíme je vždy konkrétními příklady z opakujících se islamofobních a protimuslimských výroků a tvrzení[2]:
1. Falešné dilema. Tam, kde existuje celá škála možností, jsou vytvářeny jen možnosti dvě, např. „Následující doba bude ve znamení konfliktu mezi křesťanstvím – náboženstvím lásky a islámem, náboženstvím nenávisti.“
2. Ad absurdum. Tvrzení, že pokud se stane něco, povede to k čím dál tím méně pravděpodobným důsledkům, které povedou ke katastrofě, např. „Povolením stavby mešit se bude více muslimů sdružovat na jednom místě,což podpoří jejich radikalizaci, neboť se mezi nimi mohou najít i takoví jedinci, kteří se nakonec budou podílet na terorizmu.“
3. Argumentace kruhem. Jev předkládáme jako důkaz svého vysvětlení a tímto vysvětlením také vysvětlujeme daný jev. Např. „Islám nesnese kritiku, vždyť přece holandský filmař Theo van Gogh zahynul rukou muslimského radikála. Muslimský radikál zavraždil Van Gogha proto, neboť islám nesnese kritiku.“
4. Sloučené tvrzení. Např. nadpis novinového článku „Objevili už muslimové kouzelné slovo – dialog?“ v sobě de facto ukrývá dvě otázky – „Neznali muslimové dialog?“ „Objevili ho už?“
5. Úhybný manévr. Únik od vlastní nedokonalosti k nedokonalosti jiných. Např. A: „40% žen v ČR zažívá, nebo zažilo domácí násilí.“ B: „Ale v Afghánistánu zase polil snoubenec nevěstu kyselinou. Naše ženy mají štěstí, že nežijí v islámské zemi.“
6. Argument důsledky. Pokud z nějakého přesvědčení vyplývají nepřijatelné důsledky, pak je to samo nepřijatelné. Např. „Registrace islámu jako státem uznaného náboženství podkopává a zpochybňuje samotné základy naší demokratické tradice. Proto není možné islám v naší republice registrovat.“
7. Kvalifikující jazyk. Použitím škatulkování je uměle vytvářen dojem, že kdo s tvrzením nesouhlasí, patří do opačné škatulky. Např. „Každý rozumně myslící člověk ví, že žena je podle islámu méně, nežli zvíře.“
8. Argumentum ad populum. Ospravedlňuje nějakou ideu tím, že jí zastávají ostatní, což ovšem na její správnost nemá vliv. Např. „Zákaz výstavby mešit je správný, schvalují ho dvě třetiny našich občanů.“
9. Unáhlené zobecnění. Usuzování celku na základě malého vzorku. Např. „Atentátníci z Londýna byli muslimové. Muslimové jsou teroristi.“
10. Nereprezentativní vzorek. Např. „Na základě ankety mezi 35 tisíci členy facebookové skupiny „Islám v ČR nechceme“ bylo zjištěno, že 99% Čechů vnímá islám jako hrozbu.“ – Máme sice dostatečně velký vzorek respondentů, ale ten svým složením neodpovídá rozložení populace.
11. Lenivá indukce. Logický závěr, který se přímo nabízí, je odmítnut, přestože je podpořen celou sérií důkazů. Časté ve zpravodajství. Např. „Militantní islamističtí ozbrojenci napadli uvnitř pásma Gazy jednotku izraelské armády. Incident podle všech dostupných údajů nebyl nikterak vyprovokován vojenskými akcemi Izraele na palestinských autonomních územích.“
12. Klam vyloučením. Pro efekt jsou nepohodlné informace vypuštěny. Např. „Nemuslimové pod nadvládou islámu museli platit pro ně vyhrazenou a tudíž diskriminující daň z hlavy, nazývanou džizja.“ – O tom, že existovala i jiná daň v obdobné výši, která byla specifická zase jen pro muslimy, tj. zekát, se již nedozvíme. Někdy se pojí i klam vložením dezinterpretace. Např. „Džizja se překládá jako daň z hlavy, protože její výběr byl provázen patřičnou fyzickou insultací.“ – Nedozvídáme se, že byzantský daňový systém v 7. století znal něco podobného, tzv. kefalion, daň z hlavy za ochranu. Daň je tak nazvána, protože jak muslimové, tak i Byzantinci ji vybírali na jednotlivce, tj. na hlavu. S pohlavkováním to nemá nic společného.
13. Neexistující analogie. Např. přirovnání džizje, daně za ochranu, k mafiánskému výpalnému a přirovnání povinného milodaru, tj. zekátu, ke středověkým odpustkům.
14. “Míchání jablek s hruškami.” Do jednoho výroku je pro vytvoření kýženého efektu spojeno více navzájem nesouvisejících věcí. Např. „Ibn Rušd svým dvojím učením pravdy, kdy zdůvodňoval, jak dva navzájem protichůdné závěry empirické vědy i náboženství mohou být oba pravdivé, otevřel cestu k ospravedlnění jakéhokoli poklesku muslimů, který jinak není v souladu s islámskou etikou.“
15. Chybná souslednost dějů a existence jiné příčiny, na které oba jevy závisí. Např. „Na Západě všude tam, kde vyrostly mešity, poklesly ceny okolních nemovitostí. Stavba mešit působí pád cen nemovitostí.“ – Příčinou však může být spíše to, že nikdo ze starousedlíků nechtěl bydlet vedle mešity.
16. Zjednodušování příčin. Např.: „Islám na Západě se rychle šíří ve věznicích, protože je to víra kriminálníků.“ – Zkoumal kdy někdo, proč je kriminalita přistěhovalců (mezi nimiž je i určitý počet muslimů) celkově, bez ohledu na jejich vyznání, vyšší, než starousedlíků? A započítal kdy kdo do toho i fakt, že člověk má v base dost času přemýšlet o sobě a svém životě a že proto vedle sbírek zákonů patří náboženská literatura ve věznicích k těm nejžádanějším?
17. Označení klamné příčiny. „Muslimské ženy nosí šátky, protože je k tomu nutí jejich mužští příbuzní.“ – Možná je někteří k tomu vedou. Ale co ty, které je nosit začaly, ač je předtím nenosily nikdy, jako např. konvertitky? Nutí je k tomu někdo, nebo spíše naopak? Co když nemají ani manžela, aby je k tomu nutil?
18. Irelevantní závěr. Např. „Bible existuje několik set let před Koránem, proto musí být pravdivější.“ – Tento výrok neříká vůbec nic ani o pravdivosti Koránu, ani o pravdivosti Bible.
19. Podsunutý argument. Nařkneme druhou stranu z používání primitivního argumentu, jehož smetením vytvoříme lživý dojem, že tak snadno lze smést i ty ostatní. Např. proslulé „Muslimové se přes noc nepostí, neboť prý Alláh v noci nevidí.“
20. Zamítnutí předešlého. Pokud se nevyplní předpoklad, nedojde k závěru. Co ale když předpoklad neplatí? „Pozavírejte mešity, a nedojde k teroristickým útokům.“ – Co když ale útok chystá někdo, kdo do žádné mešity nechodí?
21. Zaštiťování se anonymní autoritou. Např. „Jistý renomovaný expert na historii odhaduje, že islámští fanatici v průběhu dějin zmasakrovali na 300 milionů lidí.“ – Pro efekt je možno toto tvrzení vyšperkovat tím, že onen odborník, asi ze strachu z pomsty muslimů, odmítá prozradit svou identitu.
22. Zaštiťování se odbornými termíny. Ty mají vyvolat zdání fundovanosti. Např. „Nejnebezpečnější na islámu je jeho utilitarizmus, kdy vše dobré pro islám je též i etické. Proto existuje doktrína takíja, která muslimy opravňuje nevěřícím třeba i lhát, pokud to pomůže islámu.“ – Sice jsme se nedozvěděli definici utilitarizmu, nebo takíje, ani jak je to s ní doopravdy, ale podezření to vyvolat stačilo. Když se pak někdo do cizích termínů zamotá, nabude jeho výrok na tragikomičnosti, jako u populárních „radikálních ímánů v madrásech.“ Autor výroku měl pochopitelně na mysli „radikální imámy v medresách.“
23. Argumentum ad verecundiam. Dovolávání se na populární osobnost. Např. „Islám je zlo a anticivilizace. Řekl to i Miloš Zeman.“ – Pan Zeman odpustí, ale ne vše, co říká, také musí odpovídat skutečnosti.
24. Argumentum ad hominem. Útok přímo na oponenta nebo na jeho práci. Např. „Co byste od radikálního islamisty asi tak mohli očekávat…“
Celá špinavá hra spočívá na logickém klamu a odvedení pozornosti od snahy prohlédnout ho. Tím se získá čas a masám se předhodí další logický klam, na jehož prohlédnutí budou mít stále méně času. V dalším kroku nastupuje efekt stokrát opakované lži, která se pomalu, ale jistě stává pravdou. Nemalou úlohu v tom sehrává i skupina zpracovaných, kteří podobné ideje šíří dále horizontálním směrem. Na podobném principu funguje také jak reklama, tak i prozelytizmus mnoha různých náboženských sekt.
Nehledě na to, že přívětivě vyhlížejícímu, dobře situovanému a hladce oholenému „bezpečnostnímu analytikovi“ národ věří více, nežli cizokrajně vyhlížejícímu zahraničnímu studentovi s rašícím plnovousem.
Nebezpečí z prosazování konfliktního vidění světa vychází ze samé podstaty pojmu konflikt. Nepřátelství a defenzivní postoje jedné strany zpětnou vazbou vyvolávají na straně druhé přesně totéž. Čím více lidí uvěří tezím o nevyhnutelné srážce, tím spíše k ní dojde. A konflikt nikdy není příznivý pro žádnou zúčastněnou stranu, vždy v něm strádají obě.
Možná by někdo namítl, že se nijak manipulován necítí. Odpovědí je, že dobrá manipulace je ta, kterou si neuvědomíte. Možná by někdo opáčil, že je proti manipulaci přirozeně odolný. Pokud je tomu skutečně tak, pak gratuluji, protože takových lidí je málo a i toto málo se dá vhodnými triky zpracovat, jak ukazují psychologické experimenty historie.
Od jednoho takového podivného experimentu uplynulo letos právě čtyřicet let. Americký psycholog Philip Zimbardo tehdy v simulovaném vězení ve sklepě Stanfordské univerzity v kalifornském Palo Altu umístil dvě skupiny vždy po dvanácti studentech, z nichž první skupina představovala dozorce, kteří měli za úkol udržet ve vězení pořádek. Druhá skupina představovala vězněné zločince. Ač byl experiment plánován na dva týdny, byl pro nesnesitelnou agresivitu a sadizmus „dozorců“ ukončen již po šesti dnech. Objevilo se fyzické i psychické týrání, šikana, ponižování, ba i sexuální zneužívání. Někteří ze skupiny „zločinců“ se museli následně léčit z posttraumatické stresové poruchy. To je výsledek jevu kdy se, naštěstí zde jen experimentálně, absolutizuje a ztotožní dobro a zlo vždy jen s určitou skupinou lidí.
Přibližně o deset let dříve podnikl jiný americký psycholog, Stanley Milgram, experiment na několika dobrovolnících, z nichž jedni se měli naučit jistý text zpaměti a druzí je měli trestat elektrickými šoky až do výše život ohrožujících 450 V, kdykoli v textu pochybí. Druhá skupina dobrovolníků však byli herci a bolest z elektrického šoku jen simulovali. Výsledky šokujícím způsobem ozřejmili záludnost poslušnosti k vůdcům a autoritářské indoktrinaci. Bolest dotyčných, i když hraná, byla ze strany trestajících omlouvána tím, že všichni se přece experimentu účastnili dobrovolně. 65% trestajících použilo i nebezpečnou hranici napětí, přičemž proti použití šoků pod 300 V z pokusných osob neprotestoval vůbec nikdo.
V roce 1920 jiný psycholog, John Watson, podnikl experiment s 11 měsíčním chlapcem Albertem, zaměřený na vyvolávání strachu podmíněnou reakcí. Malému Albertovi byl předložen bílý laboratorní potkan. Chlapec si na něj zvykl, dokonce si s ním i hrál a hladil ho. Po čase experimentátor spojil vjem objevení se zvířete se zvukem bušení kladiva na plech, což chlapce vylekalo. Po nějaké době zažíval malý Albert strach nejen tehdy, když se před ním potkan objevil, ale i při pohledu na naprosto nevinné věci, které tohoto potkana připomínali jen tím, že byly bílé, nebo chlupaté. Experiment byl následně z etických důvodů ukončen.
Zdá se, že pokusnými batolaty jsou dnes široké masy obyvatel v Evropě a Americe a v roli potkana má v dnešní době za úkol vystupovat půldruhé miliardy muslimů světa. A etická komise zatím nezasedá.
[1] Koukolík, František; Drtilová, Jana: Život s deprivanty II. – základy stupidologie, Galén, Praha, 2002, str. 156-191.
[2] Výroky jsou sice parafrázované, ale každý jeden z nich má svůj reálný předobraz. Stačí se podívat na tvorbu „islamokritického“ ražení a sami si najdete vlastní příklady fungující na stejném principu.