Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja: širk je největší hřích

 Věz, Alláh se ti smiluj, že přidružování někoho k Němu (k Alláhu Jedinému, Nejvznešejnějšímu, pozn. překladu) je největší hřích, kterého se člověk může dopustit. Korán říká:

Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci jiné než toto. A kdokoli přidružuje k Bohu, ten dopouští se hříchu těžkého. (Nisá:48)

V Buchárího a Muslimově Sahíhu se traduje, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl tázán, jaký hřích je největší. Odpověděl tedy: „Když připíšeš Alláhu společníka a přitom On tě stvořil.“

 Praví Vznešený:

Nedávejte Bohu rovných, vždyť dobře to víte! (Bekara:22)

Když člověka neštěstí postihne, tu modlí se k Pánu svému, kajícně se obraceje k Němu; když potom Bůh to v dobrodiní změní, člověk zapomene na to, proč se k Němu předtím modlil, a přidává Bohu podobné, aby svedl jiné z cesty Jeho. Rci: „Jen si užívej v nevděku svém, ty zajisté budeš pak jedním z obyvatel ohně pekelného!“ (Zumer:8)

Potom ten, kdo k Alláhu připíše někoho,v pohledu uctívání, a nepřizná Mu absolutní moc a vládu, ten se i dopustil širku. Tohoto názoru jsou všichni muslimové. On, Vznešený, je Jediný, kdo je výhradně hoden, aby byl uctíván, protože On je Ten, Který poskytuje útočiště, po Něm lidská srdce prahnou a od Něho žádají pomoc, kdykoli se octnou v nesnázích. Vše ostatní, kromě jen Jeho Jediného, je nasměrováno, aby pomoc žádalo od jiného a všemu ostatnímu kromě Jeho Jediného je té=ž předurčeno, aby Mu Jedinému prokazovali podřízenost a pokoru. Jak by to potom mohl být předmět našeho uctívání?

 

Vznešený praví:

A nevěřící prohlašují služebníky Jeho za součást Jeho a věru člověk je nevděčník zjevný. (Zuchruf:15)

vždyť všichni, kdož na nebesích a na zemi jsou, k Milosrdnému přicházejí jako služebníci. (Merjem:93)

Ani Mesiáš, ani andělé přiblížení neopovrhují tím, aby byli služebníky Božími. (Nisá:172)

a nepřidružujte k Bohu žádné jiné božstvo, neb já jsem od Něho pro vás varovatel zjevný! (Záríját:51)

Rci: „Bylo mi poručeno, abych sloužil Bohu, upřímně mu zasvěcuje víru, (Zumer:11)

On, Vznešený, je jediný hoden toho, aby se mu sloužilo a aby mu byla prokazována pokora jen kvůli Němu samotnému. On říká:

Chvála Bohu, Pánu všech světů, (Fátiha:1)

Označení slova „chvála“ arab. „al-hamd“ určitým členem „al“ ukazuje na význam, že naprosto veškerá, absolutní sláva a chvála náleží výhradně Jemu. Potom je slovy:

Jen Tebe uctíváme a jen Tebe o pomoc žádáme,(Fátiha:4)

Ještě více zdůrazněno, že jen Jemu Jedinému toto vzdání absolutně veškeré chvály náleží. Tento verš je také komentářem prvního verše al-Fátihy. Tím je opět zopakován fakt, že nic, s jedinou výjimkou Jeho Samého, nesmí být uctíváno.

Slovy „Jen Tebe uctíváme “ je ukázáno na uctívání pouze Jeho a implikováno je i vyjádření lásky vůči Němu, pocitu strachu před Ním, žádání od Něj a vykonávání všeho, co přikázal a vyhýbání se všemu tomu, co zakázal. Zatímco slovy „jen od Tebe pomoc žádáme“ se odkazuje na Jeho absolutní moc a vládu, což implikuje spoléhání se výhradně na Něj, pokornost jen vůči Němu a přenechávání se Jeho Vůli. Slovo „Rabb“ znamená také Vládce, Který s tím, co je v Jeho moci, naládá tak, jak chce výlučně On. Pokud tedy člověk přijde k poznání, že veškerá moc a každé rozhodnutí náleží beze zbytku Jemu:

Požehnán buď ten, v jehož rukou je království a jenž všemocný je nad každou věcí, (Mulk:1)

Pak pochopí, že užitek, škoda, pohyb, klid, poskytnutí, shromažďování, klesání a stoupání se nemohou odehrát bez Něho, Vznešeného.

Jedná se o znalosti „as-sifetu r-rubúbíjja,“ tedy Jeho absolutní vlády nad veškerenstvem. A v prvním případě se jedná i o znalost o „as-sifetu l-iláhíjja“, tj. o vlastnosti Jeho Jediného Božství. Správné pochopení toho, co Bůh nařídil, vyhýbání se všemu, co zakázal a také projevování lásky vůči Němu, pociťování strachu před Ním a žádání pomoci od Něj, se dosahuje cestou úplného poznání charakteristik Boží Jedinosti (‘ilmu l-iláhíjja). A správné pochopení pokornosti, oddanosti a odevzdání se plně do Jeho Vůle se dosahuje cestou úplného poznání o charakteristikách absolutní Boží vlády nad veškerenstvem (‘ilmu r-rubúbíjja). Na principu úplného odevzdání se Jeho Moci a Vůli funguje i celý vesmír, jak říká Vznešený v následujícím verši:

A když cokoliv si přejeme, Naše slovo jediné, jež řekneme, je: „Budiž!“ – a stane se. (Nahl:40)

 

Pokud člověk dosáhne úplného poznání těchto dvou aspektů, na kterých spočívá zhola celá islámská víra, pak uspěl dojít k pravému smyslu uctívání a pokornosti vůči Němu, Vznešenému. Proto je řečeno, že verš ze súry al-Fátihy:

Jen Tebe uctíváme a jen Tebe o pomoc žádáme, (Fátiha:4)

Absolutní Znalost o všem, co člověk učiní a pak bude tvrdit, že vše, co učiní, je čistě výsledkem jeho svobodné vůle a schopností, zanedbávaje přitom povinnost vykonávat vše to, co On nařídil a vyhýbat se všemu tomu, co On zakázal, pak opustí víru jako střela vystřelená z luku.

 

Pokud tedy v člověku převáží tento pocit osobní soběstačnosti, jako tomu bylo s velkým počtem lidí v minulosti, pak jeho obracení se a koření se Alláhu Vznešenému nebude úplné. Následkem neuvedení se v plný smysl a důvody, pro které posílal Vznešený Své posly a následkem obracení se k Němu pouze pro splnění svých přání a nikoli z plné a čisté lásky, oni ztratili z dohledu poznání i smysl tohoto obracení se k Němu. Pokud bude pokornost vůči Alláhu jen kvůli splnění si vlastních přání, pak člověk ničeho nedosáhne. Člověk, jestliže plně dosvědčuje svou pokornost Nejvyššímu, bude mít v srdci tak silný a jasný pocit, jako by Jej v každém okamžiku viděl. Pak bude jedním svým okem hledět přímo na svého Pána, o čemuž Posel, objasňujíce co je to dobrota (arab. ihsán) říká: „Abys uctíval Alláha, jako bys Ho viděl, protože i pokud Ho nevidíš ty, On vidí tebe.“[1]

A svým druhým okem bude rovněž pohlížet na svého Pána, od Kterého bude očekávat, že ho uvede na to, co ve Své Šarí’e předepsal.

Hovoříme-li o širku, tento může nabývat dvou podob:

1.        Širk, který je činěn vůči Boží Jedinosti (tewhídu) v ucívání.

2.       Širk, který je činěn vůči Boží Absolutní Vlády a Panování.

První podoba širku se manifestuje tím, že někdo učiní něco, nebo někoho Alláhu rovným ve věci uctívání, které je prokazováno výhradně Jemu, v pohledu lásky, strachu a prosby v takové míře, které je hoden toliko On. Takovou podobu širku Bůh odpustí jedině na základě upřímného a hlubokého pokání:

A těm, kdož jsou nevěřící, řekni, že přestanou-li, bude jim odpuštěno to, co se již stalo; jestliže však znovu začnou, pak naplní se obvyklý osud předešlých. (Anfál:38)

Kvůli této podobě širku posílal Boží Posel vojenská tažení proti nevěřícím Arabům, o čemž nás zpravuje Vznešený:

Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v lásce své k Bohu jsou silnější. Kéž by viděli ti, kdož jsou nespravedliví, až spatří trest, že síla je jedině u Boha a že Bůh strašný je ve svém trestání! (Bekara:165)

Což Bohu víra upřímná nepatří? Ti, kdož si berou jako ochránce jiné než Jeho, hovoří: „My je uctíváme jen proto, aby nás co nejvíce k Bohu přiblížili.“ Bůh věru pak mezi nimi rozsoudí to, o čem ve sporu byli. A Bůh zajisté nepovede správně ty, kdož lháři jsou a nevěřící zarputilí. (Zumer:3)

Což neučinil z více božstev Boha jediného? To věru je věc podivná!“ (Sád:5)

(Káf:24-26)

A Posel se tázal Husejna[2]: „Kolik jich uctíváš?“ „Šest na zemi a jednoho na nebesích,“ odpověděl Husejn. „A kdo je Ten, Který ti plní přání a vůči Kterému pociťuješ posvátnou bázeň?“ otázal se jej znovu Prorok. „Ten na nebesích,“ odpověděl Husejn. „A nechceš tedy přijmout islám a abych tě něčemu naučil?“ zeptal se s nabídkou Prorok. Husejn tak učinil a Posel Boží mu doporučil: „Řekni: Pane Můj, daruj mi uvážlivost a ochraň mne před zlem, které v mé duši vzklíčí.“[3]

Hovoříme-li o tewhídu r-rubúbíjja, tedy o víře v Alláha jakožto Jediného Vládce, toto nevěřící nepopírali. Naopak to potvrzovali:

Když se jich zeptáš: „Kdo stvořil nebesa a zemi?“, jistě odpoví: „Bůh.“ Rci: „Chvála Bohu!“ Však většina z nich nic neví. (Lukmán:25)

Rci: „Komu náleží země a ti, kdo na ní jsou, víte-li?“ Odvětí: „Bohu.“ Rci: „Proč se tedy nevzpamatujete?“ (Mu´minún:84-85)

Ani jediný z Arabů nevěřících nikdy netvrdil, že některá z model, kterou uctívá, např. spouští déšť, daruje množství zdrojů živobytí a určuje ho. Avšak oni přistoupili na přidružování k Alláhu něčeho, nebo někoho, komu prokazovali lásku způsobem, jakým se láska ukazuje jedině Jemu Vznešenému a proto se takto dopustili širku.

Toto nám tedy ukazuje následující fakt: kdo prokáže takový stupeň lásky, který je hoden jedině Alláhu, vůči někomu nebo něčemu, ten se dopustil širku. O tom říká Vznešený:

A řeknou tam mezi sebou se hádajíce: ,Při Bohu, věru jsme ve zjevném bludu byli, když naroveň Pána lidstva jsme vás povýšili. (Šu‘ará:96-98)

Na stejném stupni je i ten, kdo se bude někoho, nebo něčeho mimo Boha obávat více, nežli Jej, nebo kdo bude někoho, nebo něco žádat a prosit způsobem, jakým se jedině On Vznešený prosí. Alláh Vznešený je Vládce, Který určuje vše, Dárce, Ten, Který brání a zabraňuje, Ten, Který přináší užitek a brání škodě, Ten, Který sesílá i zdvihá, Který povyšuje na vysoké stupně a Který ponižuje. Kdokoli z lidí potom pronese, že vzpomenuté vlastnosti a možnosti náležejí také jemu, dopustil se širku na plánu tewhídu r-rubúbíjja.

Kdo takový se potom bude chtít vzdát svého širku, který jeho nitrem zavládl, nechť bude vděčřný Dárci, pro mnohé podoby dobra, které mu věnoval a nechť lidem, kteří mu dobro prokáží, poděkuje. V tomto kontextu je i následující Prorokův hadís: „Kdo vám prokáže nějaké dobro, oplaťte mu to a pokud nebudete moci, pak za něj poproste, abyste měli pocit, že jste povinnost vůči němu splnili.“[4] V podstatě, Alláhu náleží veškeré podoby dobra, jak Sám zpravuje:

Není dobrodiní žádného, aby od Boha nepřicházelo; když neštěstí vás postihne, tu horlivě Jej vzýváte, (Nahl:53)

Všem, těm i oněm, My rozmnožíme Pána tvého dary a Pána tvého dary neznají omezení. (Isrá´:20)

Alláh je Ten, Který člověku daruje, Který tvoří a rozděluje obživu Svým služebníkům, také jen On určuje, komu bude udělena. On je Ten, který člověku daruje a hýbe s jeho srdcem tak, aby potom dal člověku jinému. On je První i Poslední.

Tento význam potvrzují i slova Posla Božího Ibn Abbásovi, nechť je s ním Alláh spokojen, kde řekl: „Věz, pokud by se celý svět spolčil, aby ti pomohl, nepomohl by ti, kromě pokud to pro tebe Alláh nestanovil. A pokud by se celý svět spolčil, aby ti uškodil, pak by ti nemohl uškodit ničím, nežli jen tím, co pro tebe Alláh stanovil. Pera již byla zdvižena a stránky oschly.“[5]

Tirmízí smýšlí, že je tento hadís sahíh. Tento hadís jinak potvrzuje velkolepou pravdu, že jakýkoli užitek, nebo jakoukoli škodu může člověku přinést jedině On. A stejně tak i s ostatními věcmi, týkajícími se Jeho Absolutní Moci a Vlády. Kdo přijme tuto cestu, osvobodí se od poklonkování stvořením, očekávání něčeho od nich a s lidí sejme svou kritiku a své urážky. V jeho srdci bude nadále místo jedině pro tewhíd, jeho víra zesílí, bude spokojen a bude se skvět leskem věřících. A ten, kdo se spolehne na Alláha, tomu On postačí. Proto Fudajl ibn ‘Ijjád, Alláh se mu smiluj, praví: „Kdo pozná lidi, odřekne se od nich.“ Alláh ví nejlépe. Ale my se domníváme, že tím chtěl říci, že přišel k poznání, že mu lidé nemohou přinést ani užitek, ani od něj nemohou odstranit škodu. Je-li řeč o skrytém širku, můžeme klidně říci, že takřka nikdo proti němu není imunní. Skrytý širk je, že mimo Alláha miluješ ještě někoho. Pokud bude u kohokoli láska k Alláhu stejnocenná s láskou k prorokům, dobrým lidem a dobru všeobecně, to do této kategorie nespadá. V takovém případě je spíše řeč o prapodstatné lásce. A tato prapodstatná láska je, že miluješ Milovaného a vše, co On miluje, že odvrhuješ vše, co odvrhuje On. Kdo dosáhne úplné lásky vůči Bohu, pak již neupadne ve hřích. Hřích je totiž jen následkem nedůslednosti. A na nedostatek prazákladní lásky vůči Bohu ukazuje i následující verš:

Rci: „Milujete-li Boha, pak mne následujte a Bůh vás za to bude milovat a odpustí vám viny vaše, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný.“ (Álu ‘Imrán:31)

 Tedy ani v tomto verši není slov o skrytém širku. Skrytý širk je fenomén, kdy láska vůči někomu bude dominantní, větší než láska vůči Bohu. Toto je skutečný důkaz o neexistenci skutečné lásky vůči Němu, protože pokud by byla přítomna, nebylo by kromě Alláha nic více milováno. A pokaždé, když bude v srdci člověka láska k Milovanému narůstat, zmenší se sympatie vůči jiným – a já tvrdím navíc i toto: kdykoli oslábne jeho láska vůči Milovanému, zvětší se množství těch, vůči kterým on prokazuje své sympatie. Pokud je řeč o vyjadřování strachu před Alláhem, prosby jen od Něj atd., pak se situace neliší od toho, co jsme řekli o lásce. Pokud se člověk skutečně bojí Boha, pak se nestrachuje před nikým jiným:

pro ty, kdo hlásají poselství Boží a nebojí se nikoho kromě Boha! A Bůh stačí jako účtovatel. (Ahzáb:39)

A pokud se strach před Alláhem zmenší, pak mezi lidem vzroste strach ze stvoření. Jevy vztahující se k nárůstu a poklesu bázně vůči Alláhu jsou stejné jako i ty, které se vztahují k lásce vůči Němu. Stejný případ je i prosba k někomu jinému, stejně jako vše ostatní v životě člověka. Takže, toto je onen skrytý širk, před který není uchráněn takřka nikdo, kromě těch, které pod svou záštitu vezme Sám Alláh. Traduje se, že širk v této ummě je nenápadnější, než chůze mravence. Cesta, kterou se člověk osvobozuje od této choroby, je upřímná a skutečná víra v Alláha:

Rci: „Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“ (Kehf:110)

Upřímné víry je dosaženo jedině zuhdem – odříkáním se a zuhdu není bez bohabojnosti. A bohabojnost znamená odpovědně a svědomitě vykonávat vše, co Alláh přikázal a vyhýbat se všemu tomu, co zakázal.

---