Kumejl ibn Zijád[1] vyprávěl:
„’Alí ibn Abí Tálib mne chytil za ruku, odvedl mne směrem k poušti a když jsme tam došli, sedl si na zem, zhluboka se nadýchl a pravil:
Kumejl ibn Zijád[1] vyprávěl:
„’Alí ibn Abí Tálib mne chytil za ruku, odvedl mne směrem k poušti a když jsme tam došli, sedl si na zem, zhluboka se nadýchl a pravil:
„Ó Kumejle, syne Zijádův, srdce jsou schránkami, věru ta nejlepší jsou ta, která to nejlepší ukrývají. Dobnře si zapamatuj, co ti říkám. Lidé jsou trojí – o svém Pánu učený (arab. ar-rabbání)[2],[3] učící o cestě spásy a pak zmatená chátra, která následuje každého, kdo na ni zavolá, která se ohýbá s každým větrem. Tito nejsou ani osvíceni světlem znalosti, ani se neopírají o pevnou podporu.“
Pak pokračoval:
„Znalost je lepší, nežli bohatství. Znalost jest tobě ochranou, ale bohatství si musíš střežit, kdekoli jej máš. Zekát na znalost je čin, zatímco utrácení zmenšuje bohatství. A láska k učenci je náboženstvím. Znalost přináší poslušnost vůči učenci za jeho života a dobrou reputaci i po jeho smrti, zatímco prospěch z bohatství končí smrtí. Hrabivci bohatství umírají zaživa, zatímco učenec přetrvává, dokud trvá čas. Jejich osoby jsou pryč, ale jejich příklady jsou tu v lidských srdcích.“
„Věru zde, zde“ – a ukázal na svou hruď – „je znalost, jen kdybych pro ni mohl najít nositele.[4] Ale namísto toho jsem je shledal rychle chápajícími, ale nikoli důvěryhodnými. To, co náleží jen Náboženství používají pro vezdejší záměry, užívají Boží důkazy proti Jeho Knize, slepě následují lidi pravdy, ale nemají žádný vhled do toho, co od nich přijímají. Jeho srdce propichuje pochyba, kdykoli vyvstane cokoli problematického, není ani pro to, ani pro to, (tedy neví, kde leží pravda. Pokud je řečeno, že se mýlí, ani neví, jestli se mýlí. Plane láskou po nějakém pravdivém slovu, ale nezná je, proto je pokušením pro ostatní. A věru to nejvyšší dobro je pro toho, komu Alláh zaručí pochopení Jeho Náboženství. A dostačuje jako ignorance to, když někdo své Náboženství nezná.)[5] Ne pro toho, kdo je posednut závislostí na potěšení, kdo přivykl následovní tužeb, ani pro toho, komu bylo dáno neskutečné bohatství a kdo je rozhazuje. Toto nejsou vyzyvatelé k Náboženství. Spíše jsou jako pasoucí se dobytek.[6]
A takto znalost umírá s tím, jak umírají její nositelé[7] Ó Bože, ano, země nebude nebude zbavena každého toho, kdo se postaví zpříma pro Alláha, s důkazem, že je to Boží důkaz a jasná znamení nebudou zcela zničena. Jsou to ti, kteří jsou malí počtem, ale jsou nejhodnotnější u Alláha. Jimi Alláh ustavuje své důkazy i jejich současníkům a jejich srdce kultivuje tak, aby i oni byli podobní jim. S nimi je ustavena znalost a s nimi dosahuje svého pravého místa, takže ti, kteří si zvykli na lehké žití to pak shledávají být těžké. Lehké je pak pro ně zůstat doma s tím, co zapříčinilo jejich fascinaci ignoranty. Žijí na tomto světě svými těly, ale jejich duše jsou svázány s něčím mnohem, mnohem vyšším – jsou Božími zástupci[8] na Jeho zemi a jsou vyzyvateli k Jeho Víře. Ó, jak rád bych je chtěl já vidět. A prosím Alláha o odpuštění pro sebe i pro tebe. Chceš-li, můžeš se postavit.“ [9]
[1] On je an-Nachcha’í, byl vznešeným mužem a autoritou mezi svými lidmi, spolehlivý, z řad tábi’ín. Byl zajat a zabit al-Hadždžádžem as-Sakáfím v roce 82 hidžry. Viz al-Fesewí v al-Me’werifa we t-Tárích, 2/481.
[2] Al-Chatíb al-Bagdádí pravil v al-Fakíh we l-Mutefekkih, 1/50-51: „A rozdělení lidí na kategorie tak, jak to učinil vládce věřících Alí ibn Abí Tálib je zajisté pravdivé a správné, neboť osoba zdravé mysli, které nic jiného nebrání, zajisté upadne do některé z těchto tří skupin – buď je učencem, nebo učedníkem, nebo někým, kdo znalost nosí a není ani učencem, ani učedníkem. Tedy učenec ar-rabbání (který je znalý o svém Pánu) je ten, který je nejučenější mezi svým lidem, žádný mudžtehid nezaujímá postavení vyšší, než on. Jeho znalost je mezi jeho lidem ta nejžádanější. A co se týče učedníka na cestě ke spáse, to je ten, který se učí a nikdy nepromarní jedinou příležitost vykonat cokoli, co je po něm požadováno, úzkostlivě si hledí toho, aby nebyl něčeho nedbalý a vyhýbá se vysedávání se zvířaty. Někteří z dřívějších generací se vyhýbali lidem, kromě lidí znalosti. A co se týče třetí kategorie, to jsou ti, kteří jsou nedbalí svých vlastních duší. Ti, kteří jsou příliš mnoho zaměstnáni tímto pomíjivým světem a jeho mizerným postavením, které je tou nejnižší hodnotou.“
[3] Jde o učence, který se chová podle své znalosti a má vhled co se týče stavu lidí a proto se soustředí na ty nejhlavnější a nejpřednější záležitosti nauky, předtím, než přejde k těm více detailním.
[4] lbn Abí l-‘Izz al-Hanefí pravil v al-lttibá’, str.86: „Tedy v tomto vyprávění vládce věřících, nechť je s ním Alláh spokojen, rozdělil odsouzeníhodné nositele znalosti na tři kategorie – 1. Zkažený inovátor, který není důvěryhodný a nemá víru – který odmítá pravdu, se kterou přichází Kniha, pohrdá stvořeními Božími a hádá se o znameních Vznešenosti bez jakéhokoli oprávnění. V jeho srdci je pouze pýcha. 2. Slepý následovník, následující bez správného a jasného vedení, nebo bez určitosti. 3. Následovník tužeb tělesných a hmotných."
[5] Přidáno z Džámi’u l-Bejání l-‘ilm, 2/113.
[6] Pro ar-rabbáníjjún – lidi učené o svém Pánu není neznámou, že šejtáni z řad lidí i džinů napadají lidské duše dvěma zbraněmi – 1. Pochybami, aby dotyčného rozkolísali tak, až sejde z cesty; a 2. Tužbami, aby rozkolísali jeho chování, takže je pak oklamán. Viz verš (ve významu): A Bůh chce přijmout pokání vaše, avšak ti, kdož následují vášně své, chtějí, abyste se uchýlili velkou úchylkou. (Nisá:27) a věřící, bojující v tomto neustálém souboji s těmito nepřáteli, se chápe jiných dvou ostrých a silných zbraní: 1. Pevného přesvědčení (arab. jekín), které drtí pochyby a zmatky; 2. Trpělivosti (arab. sabr), které drtí chtíče a tužby, tedy ten, kdo si zvolí tuto cestu je pro zbožné předákem (imámem) a vůdcovství v Náboženství je dosaženo jedině skrze pevné přesvědčení a trpělivou vytrvalost. Náš Skutečný Opatrovatel praví (ve významu): a z nich pak učinili jsme vedoucí, aby podle rozkazu Našeho vedli za to, že byli neochvějní a o znameních Našich přesvědčeni (Sedžda:24)
[7] Důkazem je slovo Božího Posla صلى الله عليه و سلم : „Věru Alláh neodnímá znalost od svých služebníků, leda odnímá znalost odnímáním učenců, takže již nezůstává žádný učenec a lidé si za předáky vyberou ignoranty, jež jsou tázáni a dávají verdikty bez znalosti (dle jiného podání „dávají verdikty podle svého názoru“) a pak scházejí do bludu a do bludu uvádějí i druhé.“ Toto je uvedeno v hadíse Abdulláha ibn Amra, zaznamenaném al-Buchárím i Muslimem, v hadíse ‘Áiše zaznamenaném al-Bezzárem a Chatíbem al-Bagdádím v Taríchu l-Bagdád a též v hadísu od Abú Hurjery zaznamenaném at-Taberáním v al-Awsat. Jeho isnád je sahíh.
[8] V originále je užito slova „chulefá´“ o čemž tvrdí Selím al-Hilálí: „Toto slovo není patrně součástí autentického znění v merfú‘ hadísu.“
[9] Zaznamenáno Abú Nu’ajmem v Huljatu l-Awlijá,’1/79-80; Od něj zaznamenává i al-Chatíb al-Bagdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, 1/49-50.