Pěstěná nevědomost – 2. díl: Společnost ve slepé uličce

Naše postmoderní společnost se řítí obrovskou rychlostí onou slepou uličkou, přímo proti zdi na jejím konci. V takto nastartovaném procesu hraje zásadní úlohu egoizmus – samolibost a hédonizmus – požitkářství (z řec. hédoné = rozkoš, požitek). Tedy pohledy, které posuzují dobro a zlo, užitek a škodu jen podle jediného měřítka – sebe, tj. lidského jedince jako takového. Dobré a užitečné je pak jen to, co člověku přinese rozkoš, nebo odejme (zmírní) utrpení. Za takové premisy je logicky nevyhnutelné, že krátkodobý zisk vítězí nad dlouhodobou strategií, neboť přináší uspokojení hned, tady a teď. Protože s jídlem roste i chuť, žene vnitřní touha za ukájením svých rozkoší postmoderního člověka stále, čím dál tím divočejším tempem, dál a dál. Postmoderní a přecivilizovaný člověk Západu degeneruje, uzavřen do svého civilizačního chlívku, do podoby vepře na výkrmu. Stará se jen o své korýtko, a když se vyprázdní, začne kvičet a okusovat ostatní okolo sebe.

Tento „prasečí komplex“ není žádnou historickou neznámou, vždy existoval u vrchnosti, vládců a boháčů. Potíž nastala, když počet „privilegovaných“ prudce vzrostl a nevolníci a chudina se ze západních společností takřka vytratili. Jenže i když se někteří mají tak dobře, jak dobře se nikdy v historii neměli, neznamená to, že nežijí na něčí úkor, ba naopak. Existují bezzemci a spodina, která se má tak zle, jak zle se nikdy v historii neměla. A přibývá jí s tím, jak přibývá i privilegovaných (ve skutečnosti daleko rychleji). Jen nejsou vidět, protože je od privilegovaných dělí velké vzdálenosti.

S růstem životního standardu čím dál tím většího počtu lidí vzniká na straně jedné čím dál větší chudoba a počet katastrofálně chudobných obyvatel, rozhořčených a rozlícených, a na straně druhé ohromný a stále se zvětšující tlak na světový ekosystém jako takový, který je ještě navíc napadán navíc i odpadními produkty a bezohledným drancováním ze strany privilegovaných. Ti jsou si sice velmi dobře vědomi ekologické krize, publikují výsledky výzkumů a volají po radikálních krocích, nicméně nejsou ani připraveni, ani ochotni realizovat je doma u sebe (vždyť konec konců jsou to z lidí především oni, kdo má lví podíl na poškození planety), ale používají environmentalistickou rétoriku jako štít a nástroj pro zamezení rozvoje dalších národů. Jen totiž tehdy, když plebs zůstane plebsem, mohou oni zůstat privilegovanými. Nakonec však i privilegované dostihne rozpor mezi tím, co by chtěli, co očekávají a tím, co jim může být nabídnuto. Vzhledem k tomu, že přecivilizovaný postmoderní člověk není schopen mimo svůj chlívek a korýtko přežít, je toto rozčarování omnoho bolestnější.[1]

Zde je důležité si uvědomit rozdíl mezi exploatační doktrínou západu, hlásající omezenost zdrojů[2], a přístupem islámu. Podle první teze existuje dané, vyčerpatelné množství surovin, které je pro rozvoj potřeba co nejrychleji a nejefektivněji získat, nebo se jich chopí druzí a nové nebudou. Naproti tomu islám oponuje této nutně konkurenčně-konfliktní myšlence harmonií a spoluprací. Na světě je dost zdrojů, protože Bůh nestvoří žádnou bytost, aniž by jí nepředurčil i obživu. Existuje však jasný rozdíl mezi tím, co tato bytost může potenciálně získat a co ve skutečnosti získá. Existují totiž i agresoři, jež své oběti olupují o jejich příděl daný Bohem.

Německý sociolog a ekonom Max Weber (1864-1920) prohlásil za hlavní motor raného kapitalizmu, který dovedl západní společnosti k dominanci nad společnostmi ostatními, kalvínskou doktrínu předurčenosti ke spáse a předurčenosti k zatracení, kde postavení člověka u Boha lze srovnat s jeho štěstím na tomto světě, spolu s protestantskou etikou píle, poctivosti a pracovitosti, která neviděla nic hříšného na vydělávání stále většího a většího množství peněz, které nejsou utráceny, ale hromadí se. Ač tento systém nadlouho (ale z historické perspektivy přeci jen na krátko) fungoval, vehnal Západ na cestu sebevražedné mise. Honba za hmotnými statky, existence korupce, ekonomického vykořisťování, ekonomického ovlivňování druhých, prodej sebe sama za zisk a kupování si druhých, existence nadnárodních korporací s ročním obratem násobků rozpočtu nejchudších zemí apod., obchodování s financemi, spekulace a vylhaný kapitál nebo růst tohoto kapitálu bez konkrétní a reálné ekonomické aktivity … to vše podkopalo samotné základy této etiky. Ve chvíli, kdy se minimalizují náklady pro maximalizaci zisku, se neoplácí být poctivý a vyrábět věci, které dlouho vydrží, protože tím sami sebe připravujeme o další zisk. Neoplatí se být pilný, když zaměstnavatel stejně na mzdě nepřidá. Namísto úsilí o pracovitosti se lépe vyplatí úsilí o likvidaci konkurentů . V postmoderní džungli tržních vztahů platí, že cíle lze dosáhnout jakýmikoli prostředky a cestami, bez jakýchkoli morálních ohledů. Peníze chce každý a za ně jde mravnost i vyšší principy stranou. Pakliže socializmus ztroskotal na tom, že člověka redukoval na výrobní stroj, podcenil cenu výrobku a zbožštil společnou práci, postmoderní kapitalizmus právě ztroskotává na tom, že cenu výrobku přemrštil, z člověka udělal božstvo a srazil hodnotu lidské práce na minimum. V jeho světě je mzda vlastně jen odškodné za újmu způsobenou prací. Je to svět černé magie, kde je možno prodat i to, co jsem nikdy neměl a ani mít nebudu a přivlastnit si to, co ani nelze – informaci, nápad, slogan, značku, dokonce i názor, ba i samu pravdu. A co lze prodat, lze i koupit.

Pro takový směr rozvoje ekonomiky bylo zapotřebí nějak jej odůvodnit a ideologicky zaštítit. Pro maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů je vhodné duševně a duchovně osamostatnit člověka a učinit ho nezávislým na tom, co omezuje jeho svobodné rozhodování výběru a koupě. Tímto nástrojem se stala demokracie. V demokratizačním procesu ustupoval vliv staré vrchnosti a církve ve prospěch vrchnosti nové. Objevil se politický pluralizmus, trh myšlenek, všeobecné volební právo, volný pohyb osob, idejí a zboží, sexuální revoluce, atd. Každý následující krok společnost čím dál tím více liberalizoval a vychyloval ve prospěch jedince oproti celku. Tento vývoj v Západních zemích, vzhledem k tomu, co mu předcházelo, neznamenal pokaždé pouze a jen negativum. Negativního zabarvení dosáhl až na úrovni moderny, resp. postmoderny, kdy stejně jako kapitalistická past zafungovala i demokracie. Ovládání společnosti se svedlo na prostý princip většinového práva, kdy o pravdu má vždy větší část nediferencované masy, což jsme sami v našem přehledu ideologických klamů označili jako „argumentum ad populum.“ Tento způsob řízení není přijatelný ani z hlediska islámu, ani z hlediska filozofie a prostého lidského rozumu. Sjednocuje se totiž při něm hodnota hlasu odborníka, pracujícího s danou problematikou a úplného laika, mladého člověka bez zkušeností a staršího občana se zkušenostmi, bezdětných i rodin s dětmi, člověka, který se o společnost zasloužil s člověkem, který na ní parazituje. Následně tato ideologie totalitárním způsobem zasahuje naprosto do všech sfér života každého jedince a vytváří společenský tlak pro toleranci netolerovatelného a zároveň intoleranci tolerovatelného, kdykoli to vyhovuje zájmům privilegovaných. Původní sebeobrana proti manipulaci staré aristokracie se pak stává nástrojem manipulace aristokracie nové, kdy jediným měřítkem je opět kapitál a zisk. Z toho plyne i velmi obtížné vyvázání se z podobně nastavené tautologické struktury, kdy se i její kritika stává součástí mainstreamu a veřejný diskurs bývá zahlcen debatami o tom, jak řešit podružné problémy (růst cen, dluhy, korupce, snižování mezd, daňová politika, kriminalita…), balastní informace (např. ze světa showbyznysu a V.I.P., různé ceny potravin v různých supermarketech) ba i debatami o čertech na zdi (např. strašák islamizace a islámského nebezpečí) a konečných řešeních „fackovacích panáků“ společenských problémů (imigranti, menšiny …).

Hlavní roli v setrvávání v těchto vzpomenutých pastech postmoderny je neochota přehodnotit stávající pohledy, neochota slevit ze svého a nerozhodnost, charakterizovaná efektem tzv. Buridanova[3] osla, který se rozhoduje, má-li pojíst z pravé, nebo levé hromádky sena, nebo má-li se napít, tak dlouho, až nakonec pojde hlady a žízní. Příměr velmi dobře popisuje klasický postmoderní stav zahlcení nabídkou přehršle možností. V roce 1971 se na průměrného Američana valilo 560 reklamních poselství denně, o dvacet let později již asi 3000, což je nárůst skoro na 600% původního stavu.[4] Pro postmodernu totiž platí, že má místo mozku břicho a místo srdce tlamu.  

---