Pěstěná nevědomost – 3. díl: Metody a podoby propagandy

1.       Role vědy a úloha studií či přípravy pro zaměstnání

2.       Role médií a úloha šíření informace

3.       Role volného času a úloha zábavy.

Všechny postmoderní jevy a procesy v rámci jmenovaných okruhů jsou, jak si ukážeme, degenerací a zvrácenou verzí toho, co mají v základu představovat.

Pokud víme, že vlastnit, prodat a koupit lze vše, pak lze takto naložit i s informací. Pokud zároveň nepřijmeme i zmírňující opatření (a ta jsou podle hédonistické logiky nežádoucí, protože brání zisku a tudíž i potěšení z něj), otvírá se neúprosná brána nerovnosti ve znalosti a poznání, kdy kupně silnější jedinci budou moci vědět více a získat větší množství přesných a aktuálních informací z různých oblastí lidské činnosti a tím být v předstihu, zabezpečujícím další zisk. Jejich chudobnější kolegové je nebudou nikdy schopni doběhnout, protože byli odsunuti dozadu již na samém startu.

To je ještě umocněno stále se zrychlujícím tempem vývoje, objevování, zdokonalování a vynalézání, se kterým je možno udržet krok jen po omezenou dobu. Navíc vzhledem k tomu, že se počet chudých zvyšuje, bude se zvyšovat i množství těch, kteří si relevantní a aktuální informace nebudou schopni dovolit. Ke všemu i sám výzkum, získávání nových informací, objevování, experimentování a studium také něco stojí. Pokud je dnes postmoderní společnost stratifikována zcela jasně ekonomicky a do značné míry i mocensky, přibude v budoucnu navíc i rozvrstvení informačně-vzdělanostní. Lidský druh jako celek však takto bude čím dál více hloupnout.

Dále pro neustálé hromadění vědeckých poznatků a omezenosti mozkových kapacit i kapitálu každého informace chtivého zákazníka, vzniká nutnost specializace a profilace, úzké zaměření a neschopnost pojmout vše o dané problematice ze všech úhlů. Tím se otevírá propast mezi specializovanými týmy odborníků, mezi těmito odborníky jako jedinci a mezi laickou veřejností, z nichž každá další kategorie je o třídu méně informována o aktuálním stavu poznání. To vede k selhávání distribuce nových poznatků v rámci společnosti, ke snahám odborníků nevidících za hranice svého oboru vnímat věci, které do jejich kompetence spadají, ale zároveň ji přesahují, zkreslenou optikou zjednodušení a jednorozměrné redukce. Posléze vyvstávají nepřemostitelné rozdíly mezi stavem znalostí obyčejných lidí a nepočetného „tajného“ spolku expertů. Na univerzitách se pak často učí naprostý protiklad toho, co na vzdělávacích institucích nižších. Když se nakonec věda stane žezlem v rukou vladařů a biskupskou berlou v rukou ideologů, pak snadno přestávají platit základní kritéria vědecké práce a tím více jsme oprávněni pochybovat, nakolik ještě jde o vědu dle skutečné její definice – jako soustavné a plánované snahy o objektivní, logické a opakovatelně průkazné poznání reality.

Věda a vědeckost se pak spíše přesouvá do roviny kultu, z vědce se stává spíše něco na způsob kmenového čaroděje a z vědeckého poznání modla. Odborný názor, jakkoli fundovaný, pokud je v kontradikci se současnými teoriemi a stávajícím stavem poznání, je okamžitě strhán kritikou, zatracen, odsouzen a zpranýřován, aniž je vůbec verifikován klasickými vědeckými metodami. Vědec, který ho zastává, pak přijde o svou vlastní reputaci vědce. Zároveň laická veřejnost začíná vzhlížet k vědě a technice jako všemocnému spasiteli. To s sebou nese problém ten, že vědci je zakázáno selhat. Pakliže vědec přizná, že moderní věda něčemu nerozumí, nebo něčemu nedokáže zabránit, riskuje někdy dokonce i žalobu, jako italští seismologové, kteří nedávno nedokázali předpovědět ničivé zemětřesení v okolí středoitalské Aquilly.

Navíc existují oblasti studia a vědy, kde vstupuje ekonomická sféra do procesu školování a studia ještě jednou, tentokrát v jiném rozměru. Nadnárodní korporace a jiní ekonomičtí manipulátoři do nich vstupují jako mecenáši a zadavatelé zakázky na výrobu dalších svých elit, které pak pro ně buď přímo pracují, nebo hájí a prosazují jejich zájmy. Není tajemstvím, že obří farmaceutické koncerny v USA investují do vysokoškolských oborů souvisejících s biochemií, genetikou a fyziologií, že do podpory technických oborů vstupují zbrojařské závody. „Regional Studies[1]“, klíčové pro zahraniční politiku USA, podporují, např. u zaměření na studium Blízkého Východu, naftařské korporace s vazbami na pro-sionistickou lobby a CIA.

Posledním a o nic méně důležitým jevem pramenícím z devalvace vzdělání a z touhy po diplomu na straně jedné a z ovládání druhých cestou institucionalizovaného ničení jejich selského rozumu je objevení se oborů bez významnějších aplikací, přínosu a dopadu, vědy pro vědu a studia pro studium. Mnohdy se honosí nesrozumitelnými cizojazyčnými názvy, jako „management a public relations,“ „studia interaktivních médií,“ nebo „gender studies.“ Mnohé slouží jen k dalšímu upevňování již existujících paradigmat a pročež jim chybí klasický odměřený vědecko-skeptický odstup, pomalu přestávají být vědami, ale stávají se pavědami.

Mediální svět a prostředky masové komunikace hrály a hrají veledůležitou úlohu v procesu společenské manipulace a kolektivního brainwashingu. Nejvíce měli právě mediální manipulaci v oblibě fašisté. Říšské filmové týdeníky byly průkopníky v oblasti státního zpravodajského vysílání a jména jako Hitler, nebo Goebbels patří ke klasikům „černé rétoriky“ dodnes.

Základní myšlenkou masmediálních manipulací je opět komercionalizace informace, jen nás nyní zajímá jak informace, které chceme, nejlépe inzerovat k prodeji, jak je co nejvhodněji zabalit, aby po nich byla poptávka a zároveň aby nebyla poptávka po protichůdných, konkurenčních informacích, jak je znechutit a jak od nich odrazovat.

Tím, že ekonomické hledisko pohltilo i svět žurnalistiky, nejen zákonitostmi, ale také fakticky, kdy nadnárodní společnosti mediální giganty a think-tanky vlastní, zakládají, podporují, nebo s nimi jsou alespoň personálně propojeny, selhávají média jako příslovečná čtvrtá moc, jako onen hlídací pes demokracie. Právě média a útlum, pokud rovnou ne zánik seriózní novinařiny jsou klíčovým faktorem a momentem zkažení dlouho budovaného úsilí o svobodu názoru a projevu v postmoderní paskvil, sebe odůvodňující a sebe popírající zároveň.

Média nové, postmoderní generace váhají mezi atraktivitou a prodajností produktu (tedy informací) na straně jedné a pravdivostí této informace na straně druhé. A pravidelně nad pravdivostí prodávané informace upřednostňují její atraktivní obal.

K tomu je potřeba připočíst efekt aktuality informace a jejího zapadání. Tempo lidského života se stále zrychluje, náš kolektivní přehled o světě kolem i o ostatních lidech se stále zvětšuje a média každý další rok publikují větší množství informací, než v roce předešlém. A informace jsou zahazovány pryč jako prošlé po uplynutí stále kratšího časového intervalu. Navíc ačkoli je stále více informací k dispozici, je stále méně lidí a stále méně případů, kdy mezi nimi někdo hledá nějakou racionální (a nikoli jen pocitovou) souvislost. Servírované informace pak hodnotíme jako oddělené chody jednotlivých pokrmů a nevnímáme, jaké ingredience jednotlivá jídla obsahují a jaká je jejich výživná hodnota. V paměti nám zůstává jen to, jestli nám chutnalo.

Ohromné množství procházející informace také vyžaduje nějaký čas a notnou dávku energie pro její zpracování. Pokud je počet těchto informací plynoucích vstříc k jednomu příjemci dostatečně vysoký, zahltí jej natolik, že přestane mít chuť konfrontovat to, co se mu servíruje, s jinými zdroji a přístupy. Namísto toho, aby se ze své rutiny snažil vymanit, přizpůsobí se jí.

Jak se více lidí spokojuje jen s jediným informačním kanálem, profiluje se v počátečním bezpočtu subjektů obchodujících s informacemi jen několik těch nejúspěšnějších, které získávají převahu a postupný monopol. Stačí pak, aby byly infiltrovány manipulátory a lobbisty a otvírá se prakticky nekonečné pole možností masového ovlivňování. Proti zavedeným Goliášům je pak velmi těžké stavět nové, malé a skromné nováčky. Ti si pak také jen velmi těžko razí cestu ke svému místu na slunci a nikdy patrně nebudou mít možnost, pokud se situace radikálně nezmění, získat širší publikum, protože veřejný prostor je již obsazen a rozporcován jinými. Tím je ve jménu práva šířit informace likvidována názorová pluralita a přetavována v uniformní zkratkovitost, senzacechtivost a bombastičnost vše ničícího bulváru, přičemž informativní hodnota klesá. To odhalil i výzkum evropského televizního vysílání, provedený Open Society Institute[2].

Nejlépe lze někoho indoktrinovat tehdy, když si to subjekt neuvědomuje a když ho to baví. Proto jsou tak populární manipulace skrze lásku k zábavě.  Pro manipulátora je příliš lákavé zahodit možnost vymýt mozek své nic netušící oběti, která se při tom všem navíc tak skvěle odreaguje. Tento způsob měli nejvíce v oblibě sovětští stalinisté, duchovní tvůrcové „socialistického realizmu,“ vychovávající a hýčkající si celou řadu dvorních umělců. Běda však tomu tvůrci, čí tvorbu politruci označili za nedostatečně „socialisticky realistickou!“

Nejde však o nějaký nový způsob, spíše se novými prostředky realizuje znovu to, co bylo známo již odpradávna. Nejmocnější zbraní je potom hudba a film. Veškeré hymny, vlastenecké a válečné písně, vojenské marše, či sportovní popěvky patří do této kategorie. Hudba uvolňuje, odplavuje starosti, otvírá mysl pro cokoli, vyvolává pocity, emoční zpětnou vazbu a proto je pomocí ní možno vsadit do mysli člověka nějakou myšlenkovou asociaci – dobrou, ale mnohokrát častěji špatnou. Nejlépe však, spojí-li se vícero smyslových počitků spolu s vnucovanou informací v jeden vjem. Proto je v posledním století nejdůležitější pro manipulaci film. Poté, co pokusy s podprahovým vnímáním nepřinesly tak zásadní výsledky[3], jak se očekávalo, manipuluje se vědomě, ovšem bazálními psychologickými předobrazy, alegoriemi a široce zakořeněnými a společně sdílenými mytologiemi.

Velmi častou informací nesenou zábavnou produkcí je vzkaz divákům, že bude lepší i pro ně samé, když nebudou bojovat za spravedlnost, slabé a utištěné, nejsou-li superhrdiny s nadpřirozenými schopnostmi, nebo speciálně cvičenými agenty, policisty, vojáky, či mistry asijských bojových umění.

Uvedu několik příkladů jasných i možných filmových manipulací z poslední, nebo dobře známé klasické provenience, které se nějak týkají vztahů mezi muslimy a nemuslimy. Sledujte zejména témata, možné alegorie a případné historické paralely a důsledky:

–          Klasický historický velkofilm Boj na Kosovu (1989) režiséra Zdravka Sotry, představuje srbský národní mýtus neodčiněné středověké křivdy, vyvedený na filmovém plátně. Vznikal v době sílících protestů na Kosovu, kde místní srbští nacionalisté požadovali po federální vládě v Bělehradě záruku svých práv rozpuštěním autonomie Kosova jakožto samosprávného celku na úrovni ostatních svazových republik bývalé Jugoslávie. Protesty byly násilné, namířené proti místním, převážně albánským policejním složkám, za jejich údajnou liknavost při vyšetřování zločinů údajně spáchaných Albánci[4]. Když se tehdejší druhý muž komunistické strany Jugoslávie Slobodan Milošević přidal na stranu demonstrantů, pasoval se za vůdce nacionalistů a rozpoutal krvavé balkánské války 90. let.

–          Film 300 (2007) Michaela Manna, amerického režiséra židovského původu.  První velkofilm celý natočený počítačovou animací, pojednává o bitvě u Termopyl[5] mezi 300 bojovníky Sparty hrdinně vzdorujícími přesile perského krále Xerxa. Zatímco bojovní a tvrdí Sparťané mají ušlechtilá těla antických héroů a přívětivé, rozhodné hlasy, váhaví Athéňané jsou vykresleni jako zženštilí zbabělci. Nejhůře ovšem dopadá zobrazení perské armády jako neforemných, obrovských a rozteklých zrůd s ohlušujícím, hrubým a nelidsky strojovým hlasem. Íránská diplomacie se proti tomuto filmu, jakožto válečné propagandě západní nadřazenosti, ostře ohradila.

–          I Tomm a Jerry z dílny irského Američana W. Hanny a původem Siciliána J. Barbera, není zcela nevinný. Film, který vznikal původně mezi lety 1940-1957 odkoupil Walt Disney, známý podporovatel sionizmu. Období vzniku se nápadně kryje jednak se založením Izraele (1948) a s egyptskou nacionalistickou revolucí (1952). Ve filmu bojuje malá myš (metafora Izraele) s velikým kocourem (metafora Egypta, neboť kočka byla za dob faraónů posvátným zvířetem) a kocour navzdory své síle a převaze vinou vlastní neschopnosti vždy ostrouhá.

–          Ani Pán prstenů (Tolkienova kniha vznikala v období 1937-1949) není rozhodně apolitický. Britský autor trilogii začal psát v době konfliktu s nacizmem a dokončil ji v době studené války. Proto v narážce umístil Mordor, zemi hord zla, zrovna právě na východ. Proč se asi knize dostalo filmové podoby zrovna mezi lety 2001 – 2003?

Někdy lze vidět také pokřivený obraz Orientu vsazený jako kulisa pro zcela jinou příležitost. Tento způsob je charakteristický pro reklamy. Možná si vzpomenete na reklamu na Komerční banku, kde bohatý tlustý šejk v turbanu provdává své dcery v kostýmcích břišních tanečnic. Důraz na mnohoženství v ní zcela zastiňuje další fakta, např. že spojit do jednoho manželství více sester, nebo pracovat s úrokem, je v islámu zakázáno.

Podobné ovzduší propagandy a zkresleného vnímání muslimského východu lze cítit i v beletristických dílech určených pro široké masy. Pomineme-li specifickou subkategorii ženských románů odstartovaných již kultovní knihou Američanky Betty Mahmoodyové Bez dcerky neodejdu, patří sem i klasik tohoto žánru – německý autor Karl May (1842 – 1912). Řadu svých děl autor napsal ve vězení, kde si odpykával trest za krádeže. Ve svých dílech zpopularizoval nadávku „ty pse“ a dal život postavám Kara ben Nemsího (zřejmě stylizace autora do hlavní postavy, přitom název Nimsa je v arabštině užíván pro Rakousko a Kara neznamenalo v osmanské turečtině „Karel“ ale „černý“), Hadži Halefa Omara, zloducha Žuta a dalších postav z dobrodružství v neurčitelném Orientě, který chvíli vypadá jako Arábie, chvíli jako Turecko a chvíli jako Balkán.

Veškerá tato manipulace populární kulturou však s sebou nese jeden ne zrovna pozitivní kontra efekt, kterým se manipulovaní brání. Je jí odpor k pateticky prosazovaným hodnotám, jako je hrdinství, čest apod., vyčpělost a vyprázdnění obsahu některých mravních kvalit, zanechávající na tváři jen ironický úsměv.

---