O rovnosti lidí

 

A potom, milí bratří a sestry, sláva Alláhu dž.š., Pánu nad všemi lidmi a všemi světy, jenž řekl (ve významu): Vy, kteří věříte! Nechť neposmívá se lid lidu jinému, možná že tito jsou lepší než oni! A nechť jedny ženy se neposmívají druhým, možná že tyto jsou lepší než ony! Neurážejte se vzájemně a nenazývejte se přezdívkami! A jak hnusný je název “hanebník” poté, co byla přijata víra! A ti, kdož se nebudou kát, jsou věru křivdící! Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého – vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný. Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát:11-13) Ibn Abbás, nazývaný tlumočníkem Koránu, uvádí, že “nechť neposmívá se lid lidu jinému” bylo zjeveno kvůli Sábitovi ibn Kajs ibn Šimásovi, který vzpomenul jednoho z Ansár po jeho matce, o které se vyprávěli ošklivé věci ještě za dob nevědomosti a Bůh to svým zjevením zakázal. Část hovořící o ženách byla zjevena kvůli jedné z Prorokových صل الله عليه و سلم manželek, která se posmívala jiné. Ahmed a Abú Daúd zaznamenali od Abú Džábira ibn Dahháka: “O nás, Banú Selema, je zjeveno “nenazývejte se přezdívkami.” Když Posel صل الله عليه و سلم přišel do Medíny, nebyl mezi námi nikdo aniž by neměl dvě tři jména. Když by ho Posel ynazval jedním z nich, lidé by řekli: Posle Boží, on se zlobí kvůli tomu.” O druhém z uvedených veršů říká chalífa Omar: “Nijak nepochybuj, ani o jednom slovu z úst tvého bratra věřícího, že je ničím jiným než dobrem, i když pro něj nemůžeš najít v dobru oporu.” Třetí byl zjeven v den otevření Mekky, kdy se Kurejšovci posmívali Bilálovi, prvnímu muezínovi islámu, který byl černým Afričanem z Habeše: “Což Bůh a Posel Jeho nemohli nalézt jiné lidi než takové bídáky?” Podobně Imám Buchárí (sám Nearab) zaznamenal hádku mezi Bilálem a Abú Zarrem, když druhý jmenovaný nazval toho prvního synem černošky. Prorok صل الله عليه و سلم Abú Zarrovi následně vyčinil: “Odsuzuješ ho kvůli jeho matce? Ty jsi vskutku muž, který v sobě má nevědomosti!“ Bůh a Jeho Posel صل الله عليه و سلم to odsoudili a ustavili rovnost mezi lidmi. Imám Tirmizí zaznamenal hadís oceňovaný Bejhekím jako hasan: “Všichni jste syny Adama a Adam je ze země.“  Vězte, že příkaz v těchto verších i hadísech je obrovskou zkouškou síly víry a odrazem bohabojnosti v praktickém životě každého muslima. Jak se potom mohl v naší malé komunitě vyskytnout tento jed opovržlivosti a nevraživosti – odvolávat se na národnostní původ a sdružovat se na základě etnicity? Odkud se bere dělení na Araby a Nearaby? Není snad spravedlivou islámskou pozicí dávání práv a předností každé z obou jmenovaných skupin? Mezi druhy Posla صل الله عليه و سلم se nalézali Arabové i Nearabové, z nich např. Peršan Selmán, který vynikal bystrostí, vymyslel obranný systém obléhané Medíny, nebo bohatý byzantinský kupec Suhejb, který utratil během hidžry celé své jmění, jen pro tvář Boží. A Arabům přiznáváme přednosti, urozenost a hodnotu, kvůli cti poselství, jelikož Posel صل الله عليه و سلم je nejvybranějšího a nejurozenějšího stvoření, morálky a původu mezi lidmi; a kvůli cti předání a porozumění zjevení – Koránu a Sunny, které přišlo v nejčistším arabském jazyce. A šejchu l-islám Ibn Tejmíja, obnovitel víry ve své době, v knize Iktidá´u s-siráti l-mustakím dodává: “Přísluší-li člověk vznešené skupině vzpomenuté po přednostech, jako Benú Hášim, nebo Kurejšovci, nebo Arabové, nebo Peršané, nebo někdo z nich, pak ne budiž jeho údělem pocit vlastní výlučnosti a spoléhání se na to. Neboť tak by zhřešil, protože ocenění jedné skupiny nezavazuje ke stejnému ocenění každého jejího jedince.” A od těch, kteří byli přítomni Poslově صل الله عليه و سلم řeči v Údolí Míná při pouti na rozloučenou, v prostředních dnech svátku, byla zaznamenána jeho slova: “Ó lidé! Pán váš jeden jest. I otec váš je jeden. Arab nad Nearabem nemá přednosti, ani černoch nad červeným, kromě dle bohabojnosti. Dostavil-li jsem?” “Ano,” odvětili. “Nechť tedy přítomní doručí nepřítomným” dokončil صل الله عليه و سلم.

 

Milí bratři a sestry, člověk má touhu po hrdosti a po tom aby se vytahoval nad ostatními, jeho víra však z něj vytváří spravedlivou a pokornou bytost. Nemůže být skutečně věřícím ten, jehož srdce ovládá pýcha a nadutost. Imám Muslim zaznamenal od Ibn Masúda, že Posel صل الله عليه و سلم řekl: “Nevejde do ráje ten, v jehož srdci bude byť i zrnko pýchy.” Někdo dodal: “Ale člověk má přece rád krásné oděvy a krásnou obuv.” “Bůh je Krásný a miluje krásu. Pýcha je však nedbat pravdy a pohrdat lidmi,“ odvětil صل الله عليه و سلم. Buď si jist, že jedním z nejodpornějších druhů pýchy je holedbání se svými předky, rodem a etnickým původem. A z nejzákeřnějších a nejkrutějších podob urážení a pohrdání druhými je i urážka jeho předků, rodu, či národnosti. Imám Muslim zaznamenal podle hadísu od Abú Hurejry, že mezi činy doby nevědomosti patří také: “pýcha na své předky a urážka původu druhého.“  To jsou ohavnosti, jejichž jediným výsledkem je zasetí sémě nenávisti a rozkolu mezi lid islámu. Proto vyzývám nás všechny, abychom si dobře zapamatovali, o čem jsme dnes hovořili a utíkali od takové nespravedlnosti. Nikdy nezapomeňme, že nemůžeme vidět, kolik víry je v srdci toho druhého a že někdo může být pozdvihnut či ponížen pouze skrze Korán. Náfi’ ibn Abdulháris el-Chuzáí byl místodržícím Mekky za chalífy Omara. Když ho Omar viděl mimo Mekku v údolí ‘Asfán, zeptal se, koho zanechal místo sebe. Odpověděl, že jednoho sluhu a jmenoval jej a označil za bohabojného. A pak Omar citoval slova Posla صل الله عليه و سلم: “Alláh povznáší některé skrze tento Korán a jiné skrze něj ponižuje.“ Podle Ibn Mádže, Ahmeda, Muslima, Dáremího.