Islámský kalendář – významná období v roce, sunna a bid’a v nich

Hidžretský kalendář je jednou z mnoha podob čistoty a nadřazenosti islámu nad ostatními vírami a světonázory.

Hidžretský lunární rok má 354 nebo 355 dní a plně je spjat s lunárním cyklem novu a úplňku. Nepotřebuje přidávání přestupných dat jednou za čtyři roky, jako kalendář gregoriánský s 365 dny, přičemž astronomický oběh Země okolo Slunce trvá ve skutečnosti plných 365, 25 dne. Na každých 33 let podle hidžretského kalendáře tedy připadá jen 32 let kalendáře gregoriánského.

 

Měsíce hidžretského roku jsou také pojmenovány podle přírodních dějů a činů pokory Jedinému Bohu, Stvořiteli všeho, nikoli jmény despotů (jako byli římští vládci Gaius Julius Caesar či Octavianus Augustus) a falešných model (např. antická božstva Juno a Mars).

 

Hidžretský kalendář byl jasně ustaven od data hidžry (tj. rok 622 kř. éry) za vlády Omara ibnu l-Chattába, na žádost Abú Músá al-Aš’arího v roce 638 kř. éry, nechť je s nimi oběma Alláh spokojen. Datum hidžry bylo zvoleno pro jeho symbolický význam začátku dějin nového společenství, založeného nikoli na krevních poutech, ale na poutě naprosto novém, mezikmenovém a mezinárodním, totiž poutě společné víry v Jediného Boha. Ačkoli se událost hidžry odehrála v měsíci Rebí’u l-Awwal, rok 1 hidžry začal podle klasického zvyku Muharremem. Hidžretský kalendář platí bez jakýchkoli reforem v podstatě dodnes. Nedošlo nikdy k nelogickému posouvání a nadstavování dní a roků, jaké známe z kalendáře křesťanského. Na internetu lze dohledat mnoho algoritmů a programů přepočítávajících data z jednoho kalendáře do druhého.

 

Muslimové mají povinnost znát tento islámský kalendář, dodržovat jej a nenahrazovat jej kalendářem gregoriánským, který užívají nevěřící.[1] Naopak charakteristikou lidí inovace je, že kalendář reformují a nedodržují.[2]

Alláh zjevil:

Zajisté počet měsíců u Boha je dvanáct měsíců, stanovený v Knize Boží v den, kdy stvořil nebesa a zemi. A z nich jsou čtyři měsíce posvátné, a to je náboženství neměnitelné. (Tewba:36)

Zakázané měsíce znamenají, že boj ve čtyřech z nich byl již v době před posledním poselstvím u Arabů zakázán. Šlo o tři po sobě jdoucí měsíce: zú l-ka’da, zú l-hidždža a muharrem. V měsíci zú l-hidždža se konala pouť ke Ka’bě a měsíc před a po ní zajistil poutníkům bezpečný příjezd do města i návrat z něj domů. Čtvrtý posvátný měsíc, byl redžeb, vyhrazený v době nevědomosti pro malou pouť. Hřešit, je v těchto měsících ještě horší, nežli v jiných.[3]

Abú Bekr, nechť je s ním Alláh spokojen, v obecně přijímaném hadíse vypráví: „Posel Boží  صل الله عليه و سلم  kázal během hadždže a řekl: „Věru čas krouží ve své podobě, odkdy stvořil Alláh nebesa i Zemi. Rok má dvanáct měsíců, čtyři z nich jsou zakázané. Tři následují po sobě – zú l-ka’da, zú l-hidždža a muharrem a pak redžeb kmene Mudar, který je mezi dvěma džumadá´ a ša’bánem.“ Potom se otázal: „Který je toto den?“ Odpověděli jsme: „Alláh a Jeho Posel znají nejlépe.“ Potom se odmlčel natolik, že jsme si pomysleli, že ho nazve jiným jménem, načež řekl: „Což to není den přinášení obětí?“ Řekli jsme: „Ovšemže.“ Potom řekl: „Který je tohle měsíc?“ Odpověděli jsme: „Alláh a Jeho Posel nejlépe vědí.“ Pak se odmlčel natolik, že jsme mysleli, že ho nazve nějakým jiným jménem, načež řekl: „Což to není zú l-hidždža?“ Odpověděli jsme: „Ovšemže je.“ Pak se zeptal: „Které je toto město?“ Odpověděli jsme: „Alláh a Jeho Posel vědí nejlépe.“ Načež se tolik odmlčel, že jsme mysleli, že ho nazve jiným jménem. Pak řekl: „Cožpak to není Mekka?“Odpověděli jsme: „Ovšemže je.“Potom řekl: „Věru jsou vaše životy a vaše majetky“ a myslím, že řekl i „vaše čest,“ „pro vás tak posvátné, jako je pro vás posvátný tento den v tomto měsíci v tomto městě. Setkáte se s vaším Pánem a On se bude tázat na vaše činy, proto nesmíte po mně znovu zbloudit, zabíjeje tak jedni druhé. Dostavil jsem? Nechť přítomní přenesou nepřítomným, možná to bude pochopitelnější pro něj, než pro některé, kteří to vyslechli.“[4] 

 

Staroarabský kalendář v době před islámem byl původně ryze lunární, s dodržováním čtyř posvátných měsíců, avšak asi 200 let před hidžrou byl upraven a připodobněn solárnímu, čemu se dávní Arabové naučili od židů. Nesoulad byl řešen vsouváním jednoho měsíce, který mohl být vsunut v podstatě na jakékoli místo podle potřeby. Alláh o tom hovoří: 

Vsunutý měsíc je nadměrné nevěrectví, jímž jsou uváděni v bloudění ti, kdož neuvěřili. V jednom roce prohlašují, že není posvátný, a v druhém roce, že je posvátný, aby to souhlasilo s počtem měsíců, jež Bůh učinil posvátnými, takže dovolují to, co Bůh zakázal. A tak jim byly okrášleny špatné skutky jejich a Bůh nepovede lid nevěřící. (Tewba:37)

V tomto verši tedy Alláh zavrhuje opovážlivou a vychytralou praktiku pohanských Arabů, kteří přesouvali zakázané měsíce podle potřeby tak, aby mohli pokračovat s bojem a válčením tak, jak jim zrovna vyhovovalo. Tato praktika se nazývala nasí´. Spočívala v tom, že když se přiblížil zakázaný měsíc zrovna v „nevhodnou chvíli,“ odložili jej na později a na jeho místo vložili jiný, obyčejný měsíc, kdy se válčit smělo.[5]

 

Dále uvádíme přehled názvů hidžretských měsíců a jejich stručnou charakteristiku, včetně etymologie jejich názvů:

 

I.                    Muharrem محرم

Prvním měsícem islámského kalendáře je měsíc Muharrem, který je sám jedním z oněch čtyřech posvátných měsíců a podle této skutečnosti je i nazván. Během tohoto měsíce se doporučuje půst a  v něm se také nalézá ‘Ášurá (10. den tohoto měsíce) – den, kdy Alláh zachránil proroka Músáa a jeho lid ze spárů faraóna a jeho armády. V tomto dni také zahynul mučednickou smrtí Prorokův صلى الله عليه و سلم vnuk Husejn, nechť je s ním Alláh spokojen, a den je tak zneužíván ší’ity k neislámským praktikám ostentativního truchlení a sebetrýznění. Jiní muslimové proto považují tento měsíc za nešťastný. Nic z toho se však nezakládá na žádném šarí’atsky platném důkazu.[6] Stejně tak je naprosto zcestnou, nesmyslnou a islámem odmítanou praktikou oslavovat první den tohoto měsíce jako hidžretský nový rok, jako slaví svůj nový rok nevěřící na Západě, nebo ve východoasijských zemích.

 

II.                  Safar صفر

Druhým je Safar, rovněž považovaný za jeden z posvátných měsíců, pověrčiví Arabové ve dnech nevědomosti měli tento měsíc za nešťastný. Toto tvrzení Posel Boží  صلى الله عليه و سلمodmítl jako nesmyslné.[7] Etymologie je nejasná, možná souvisí s hladem, nebo s červy či hady, kteří podle staroarabské mytologie napadali vnitřnosti lidí a způsobovali zežloutnutí dotyčného. Mělo jít o přenosnou chorobu, ale Posel Boží صلى الله عليه و سلم její existenci vyvrátil jako pověru. Název také může být odvozen od vyprázdnění domů lidmi, kteří se vydali hledat pastviny.[8]

 

III.                Rebí’u l-Awwal ربيع الأول شهر

Tento měsíc svým názvem, spjatým s označením ročního období jara, tedy období následujícího po zimě, kdy roste vegetace a kvetou květy, ukazuje na dávnou spojitost staroarabských měsíců s lunárním cyklem, které později přešly do islámského hidžretského kalendáře, který již používá cyklus lunární. Etymologie ovšem není dořešena vzhledem k tomu, že Arabové v dávných časech dělili rok na celkem šest období a navíc na různých místech různě. Názvy období pak splývaly s názvy měsíců a proto je použito pro jejich odlišení i obecného výrazu „měsíc“.[9] 12. dne tohoto měsíce se narodil Boží Posel صلى الله عليه و سلم. Oslava jeho narozenin však není podepřena žádným autentickým argumentem platným v šarí’e, nebyla součástí praxe selef a je učenci sunny považována za bid’a – inovaci. Specifické úkony uctívání při příležitosti narozenin Proroka صلى الله عليه و سلم neexistují a ani on sám své vlastní narozeniny vůbec neslavil, stejně jako to činili jeho druhové a následovníci po něm.

 

IV.                Rebí’u s-sání ربيع الثاني شهر

Též nazývaný rabí’u l-áchir (الآخر), tj. druhý (poslední) rebí’. Během tohoto měsíce nejsou vzpomínány žádné specifické činy uctívání.

 

V.                  Džumádá al-úlá جمادى الأولى  

Tj. první džumáda. Název evokuje vyschnutí, nebo zastavení tekutosti. Vychází z faktu, že když byly tyto měsíce poprvé pojmenovány, spadaly původně do období, kdy mrzne voda, tj. zimy. Podle jiného názoru připadly na období konce jara a začátku léta, kdy země vysychá.[10] Během tohoto měsíce nejsou vzpomínány žádné specifické činy uctívání.

 

VI.                Džumádá al-áchira جمادى الآخرة

Tj. druhá džumáda. Ani během tohoto měsíce nejsou vzpomínány žádné specifické činy uctívání.

 

VII.              Redžeb رجب

Tento měsíc byl považován některými arabskými kmeny za posvátný. Zatímco tři ostatní posvátné měsíce následují po sobě, Redžeb je od nich oddělen, od čehož je odvozen i jeho název.[11] Během tohoto a následujícího měsíce prosil Prorok صلى الله عليه و سلم Alláha, aby dal muslimům dožít se ramadánu a získat tak s ním spojenou Boží odměnou. 27. dne tohoto měsíce se podle nejautoritativnějších podání odehrála Noční cesta Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho vystoupání na nebesa. Oslava tohoto dne jako svátku nemá oporu v šarí’e a je učenci sunny považována za inovaci a ani neexistují žádné skutečně podložené specifické akty uctívání pro tento den. V předislámské době obětovávali v tomto měsíci lidé zvířata na počest svých falešných model. Muslimové, když se model zřekli, nejprve obětovávali na počest Boží a nakonec byla tato praktika Prorokem صلى الله عليه و سلم zcela zavržena: „Fará a ‘atíra nejsou ničím.“[12] Fará´ bylo první mládě velbloudice, předurčené podle starých pohanských praktik k tomu, aby bylo obětováno a ‘atíra je název obětiny, nejčastěji v podobě kozy, kterou pohané přinášeli právě v tomto měsíci. Podobně nemá opodstatnění ani vykonání malé pouti do Mekky (arab. ‘umra) specificky v tomto měsíci, což sám Prorok nikdy neučinil[13]. Jiné neopodstatněné inovace spojované s tímto měsícem zahrnují speciální druh modlitby, rozdělování chleba a darů na památku chalífy ‘Alího ibn Abí Táliba, nechťz je s ním Alláh spokojen, nebo Dža’fera as-Sádika.[14]

 

VIII.            Ša’bán شعبان

Tento měsíc předchází Ramadánu a je naplněn mnoha zvláštními způsoby uctívání. Jeho název je odvozen buď od faktu, že se objevuje mezi redžebem a ramadánem, nebo od faktu, že v době, kdy Arabové něměli jasně stanovený kalendář připadal na dobu, kdy se rozdělovali do malých skupinek kvůli omezeným zdrojům vody.[15] Prorok صلى الله عليه و سلم se v tento měsíc postil nejvíce ze všech měsíců krom právě Ramadánu. O konkrétních hadísech prokazujících autenticitu a specifickou hodnotu tohoto půstu zde nebudeme podrobně referovat.[16] Stačí říci, že jsou dobře známy lidu a zaznamenány jako autentické. Ohledně 15. noci tohoto měsíce koluje mezi lidem velké množství slabých hadísů ukazujících na její speciální hodnotu, jako tzv. Noci zproštění (lejletu l-berá´a)[17], kdy Alláh vykupuje z hříchů, přičemž by ji měl muslim strávit modlitbou, zikrem a dalšími úkony uctívání. Žádné autentické podání však o této noci nehovoří a teze, že by byla dokonce totožná s tzv. Nocí úradku (lejletu l-kadr) je naprosto zcestná. 

 

IX.                Ramadán رمضان شهر

Měsíc[18] Ramadán je měsícem půstu a jeho význam, přednosti a hodnota, stejně jako mimořádné druhy uctívání Alláha v něm jsou každému dobře známy.[19] Jeho název je odvozen od základu s významem „spalující“ neboť býval v dávných dobách mísení lunárního a solárního cyklu kladen do léta, případně je takto nazván podle toho, že „spaluje“ hříchy lidí.[20] 17. dne tohoto měsíce se odehrála bitva u Bedru, první velké vítězství muslimů nad nevěřícími. V lichých nocích poslední třetiny tohoto měsíce lze najít Noc úradku (lejletu l-kadr).

 

X.                  Šawwal شول

Tento měsíc hned první den začíná svátkem přerušení půstu (arab. ‘ídu l-fitr), který se slaví speciální sváteční modlitbou a trvá celkem tři dny. Do sváteční modlitby je také povinnost uhradit sadakatu l–fitr, zvláštní druh zekátu dávaný k příležitosti tohoto svátku chudobným. Po šest dnů měsíce Šawwálu je také doporučeno se postit.  Šawwál je pojmenován podle povznesené sváteční nálady, nebo toto označení pochází ještě z dávné doby kolize lunárního a solárního cyklu, kdy přicházely v tuto dobu do říje mladé velbloudice a zvedaly ocasy.[21] Šawwálem začíná také období pouti do Mekky, resp. příchodu na ni.

 

XI.                Zú l-Ka’da ذو القعدة

Čtvrtý posvátný měsíc, ve kterém pokračují přípravy na pouť. Název pochází z doby, kdy staroarabský kalendář osciloval mezi lunárním a solárním. V tomto období se Arabové zdráhali vyrážet na cesty a usazovali se na jednom místě. Zabezpečovali pastviny pro svá zvířata a úrodu, předtím, než osedlali mladé velbloudice a vyrazili na pouť.[22] Falešně držen některými zbloudilými jako nešťastný měsíc. Stejně jako všechny ostatní pověry je i tato naprosto zcestná. V tomto měsíci vykonal Prorok صلى الله عليه و سلم tři ze svých čtyřech malých poutí v době, kdy žil v Medíně[23].

 

XII.              Zú l-Hidždža ذو الحجة

Tento měsíc je doslova nazván měsícem poutním podle velkého rituálu, který se v prvních jeho dnech odehrává. Proto je mezi ostatními měsíci výjimečný. V něm se nachází deset dní, tj. deset prvních jeho dní, které jsou označeny za nejlepší v celém roce.[24] V něm je i svátek oběti (‘ídu l-adhá), slavený při vyvrcholení pouti, kdy jsou porážena zvířata a masem nakrmeni chudobní. Tento svátek obnáší také sváteční modlitbu a trvá celkem čtyři dni. Těsně před vypuknutím svátku desátého dne, přichází dne devátého jewmu l-‘arefát, významný den, kdy je doporučeno držet půst.

Užitá literatura:

Ibn Kesír: Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím

Lane, Edward William: Arabic-English Lexicon in eight parts, Libraire du Liban, Bejrút, 1968.

‘Usmání, Muhammed Takí: Islamic months – merits and percepts, Idaratu Ma’rif, Karáčí, 2000, str. 1-151.

---