Zázračnost koránského stylu, jeho nenapodobitelnost a její reflexe

Zázrakem Koránu, který je bez diskuzí přijímán zejména odbornou komunitou znalců koránských nauk je především zázračnost jeho stylu. Nejznámější klasický vykladač Koránu, imám Ibn Kesír, který studiu této výjimečné knihy zasvětil celý svůj život a svou kariéru, o tom vypověděl: „… Korán je zjeven negramotnému člověku. Tento člověk nebyl přítomen ani jedné z událostí, které nastaly mezi dřívějšími národy a ani nečetl byť i jedinou jejich knihu, ale i přesto lidi překvapil tím, co se mu zjevuje ohledně událostí, vzpomínaných v předcházejících písmech, aby lidé mohli nalézt poučení z příběhů o dávných prorocích a jejich národech, aby mohli poznat, jak trpěli mezi nimi, jak Alláh zachraňoval věřící a ničil nevěřící. Tato vyprávění navíc byla Prorokovi صلى الله عليه و سلم zjevována stylem, se kterým se nemůže poměřit zhola nic. Příběhy jsou vyprávěny krátce, zato však velmi výřečně a mimořádným stylem. Každé vyprávění se pak nachází ještě i na jiném místě, s rozpracovanou jazykovou strukturou. Kdo čte, nebo poslouchá koránské súry, cítí, jako by se ony děje odehrávaly přímo před jeho očima. Jako by všemu sám byl přítomen, jak to probíhá a jak se to odvíjí.“[1]

 

O tomto fenoménu zázračnosti Koránu hovoří vícero koránských veršů. Např:

 

I tobě jsme seslali Písmo s pravdou, aby potvrdilo pravdivost toho, co už před ním bylo zde z Písma, a bylo jeho ochranou. (Má´ida:48)

 

Jinde je zdůrazňováno, že Muhammed nemá žádné průpravy, ani školské vzdělání a dokonce je negramotný, což je porovnáváno s koránským stylem, protože sám Korán je zázrakem:

وَمَا كُنْتَ تَتْلُو مِنْ قَبْلِهِ مِنْ كِتَابٍ وَلا تَخُطُّهُ بِيَمِينِكَ إِذًا لارْتَابَ الْمُبْطِلُونَبَلْ هُوَ آيَاتٌ بَيِّنَاتٌ فِي صُدُورِ الَّذِينَ أُوتُوا الْعِلْمَ وَمَا يَجْحَدُ بِآيَاتِنَا إِلا الظَّالِمُونَوَقَالُوا لَوْلا أُنْزِلَ عَلَيْهِ آيَاتٌ مِنْ رَبِّهِ قُلْ إِنَّمَا الآيَاتُ عِنْدَ اللَّهِ وَإِنَّمَا أَنَا نَذِيرٌ مُبِينٌأَوَلَمْ يَكْفِهِمْ أَنَّا أَنْزَلْنَا عَلَيْكَ الْكِتَابَ يُتْلَى عَلَيْهِمْ إِنَّ فِي ذَلِكَ لَرَحْمَةً وَذِكْرَى لِقَوْمٍ يُؤْمِنُونَقُلْ كَفَى بِاللَّهِ بَيْنِي وَبَيْنَكُمْ شَهِيدًا يَعْلَمُ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَالأرْضِ وَالَّذِينَ آمَنُوا بِالْبَاطِلِ وَكَفَرُوا بِاللَّهِ أُولَئِكَ هُمُ الْخَاسِرُونَ

Tys nepředčítal předtím z Písma žádného ani jsi žádné neopisoval pravicí svou, jinak by byli na pochybách ti, kdož za nicotné to pokládají. Nikoliv! Toto jsou znamení jasná v hrudích těch, kterým se vědění dostalo, a jen nespravedliví znamení Naše odmítají. Říkají: „Pročpak mu nebylo sesláno znamení nějaké od Pána jeho?“ Odpověz: „Znamení jsou pouze u Boha a já jsem jen varovatelem zjevným.“ Cožpak jim nestačí, že jsme ti seslali Písmo, jež je jim sdělováno? A v tom věru je milosrdenství i připomenutí lidem věřícím. Rci: „Bůh mi zcela stačí jako svědek mezi mnou a vámi! On zná, co na nebesích je i na zemi. Ti však, kdož ve falešné uvěřili a v Boha nevěří, ti věru ztrátu utrpí.“  (‘Ankebút:48-52)

 

V súře Júsuf, která je jako celek velikým příběhem, se vzpomíná koránský styl a jeho originalita hned na začátku:

seslali jsme je jako Korán arabský – snad budete rozumní! (Júsuf:2)

Následně, po dovyprávění příběhu o proroku Júsufovi je zde postavena do kontrastu k příběhu prostá povaha toho, kterému je zjevení sesíláno:

ذَلِكَ مِنْ أَنْبَاءِ الْغَيْبِ نُوحِيهِ إِلَيْكَ وَمَا كُنْتَ لَدَيْهِمْ إِذْ أَجْمَعُوا أَمْرَهُمْ وَهُمْ يَمْكُرُونَ وَمَا أَكْثَرُ النَّاسِ وَلَوْ حَرَصْتَ بِمُؤْمِنِينَ وَمَا تَسْأَلُهُمْ عَلَيْهِ مِنْ أَجْرٍ إِنْ هُوَ إِلا ذِكْرٌ لِلْعَالَمِينَ

A toto je jedna ze zvěstí o nepoznatelném, jež ti zjevujeme, neboť tys nebyl u nich, když shodli se vespolek na svém činu a úklady strojili. Však většina lidí, i kdybys po tom sebevíce toužil, nebude věřit! Nežádáš od nich za to odměnu žádnou a není to leč připomenutí lidstvu veškerému.  (Júsuf:102-104)

Posledním verš téže súry obsahuje touž narážku na nenapodobitelnost koránského stylu:

A v příbězích jejich je věru mnoho příkladů pro ty, kdož rozumem jsou obdařeni. A není to příběh vymyšlený, nýbrž potvrzení toho, co již předcházelo, a podrobné vysvětlení všeho, správné vedení i milosrdenství pro lid věřící. (Júsuf:111)

 

 V súře al-Isrá´ pak přichází ohromující vyústění:

قُلْ لَئِنِ اجْتَمَعَتِ الإنْسُ وَالْجِنُّ عَلَى أَنْ يَأْتُوا بِمِثْلِ هَذَا الْقُرْآنِ لا يَأْتُونَ بِمِثْلِهِ وَلَوْ كَانَ بَعْضُهُمْ لِبَعْضٍ ظَهِيرًا وَلَقَدْ صَرَّفْنَا لِلنَّاسِ فِي هَذَا الْقُرْآنِ مِنْ كُلِّ مَثَلٍ فَأَبَى أَكْثَرُ النَّاسِ إِلا كُفُورًا

Rci: „I kdyby se lidé a džinové spojili, aby něco podobného Koránu tomuto vytvořili, nebyli by schopni přijít s něčím podobným, byť by si vzájemně byli pomocníky.“ A v Koránu tomto jsme vskutku lidem různé druhy podobenství vyložili, avšak většina z nich vše kromě nevíry odmítá. (Isrá:88-89)

 

Na jiném místě se vzpomíná koránská arabština:

A je ve zřetelném jazyce arabském sesláno (Šu’ará:195) Korán je zjevený v čisté a srozumitelné arabštině. I když se v něm podle většiny názorů nacházejí i původem cizí slova, tyto přejímky byly v době seslání Koránu Arabům již plně srozumitelné. Úlohu arabštiny jako nosného média zjevení uvidíme následně v podobách zázračnosti Koránského stylu.

 

Na jiných místech stojí v témž smyslu:

A již před ním byla Kniha Mojžíšova vůdcem i milosrdenstvím a toto Písmo potvrzuje pravdivost její v jazyce arabském, aby byli varováni nespravedliví a aby bylo zvěstí radostnou pro ty, kdož dobro konají. (Ahkáf:12)

وَلَقَدْ ضَرَبْنَا لِلنَّاسِ فِي هَذَا الْقُرْآنِ مِنْ كُلِّ مَثَلٍ لَعَلَّهُمْ يَتَذَكَّرُونَ قُرْآنًا عَرَبِيًّا غَيْرَ ذِي عِوَجٍ لَعَلَّهُمْ يَتَّقُونَ

My pak uvádíme lidem v Koránu tomto všemožné druhy podobenství – snad se vzpamatují! … jako Korán arabský, bez jakéhokoliv zkřivení – snad budou bohabojní! (Zumer:27-28)

A takto jsme je seslali v podobě Koránu arabského a vyjádřili jsme v něm výstrahu – snad stanou se bohabojnými, či přinese jim nové připomenutí. (TáHá:113)

Písmo, jehož verše byly učiněny srozumitelnými pro lidi znalé v podobě Koránu arabského! (Fussilet:3)

 

Korán také upozorňuje na důležitost správného pochopení Koránu a tím i jazyku v něm použitému přikládá důležitost – jak by asi recipienti zjevení přijali text v cizí řeči?

Kdybychom je byli učinili Koránem cizojazyčným, věru by byli řekli: „Pročpak nám nebyly učiněny verše jeho srozumitelnými? Je to cizojazyčné, či arabské?“ Odpověz: „Korán je pro ty, kdož věří, vedením i vyléčením, zatímco ti, kdož nevěří, mají v uších svých trhlinu a jsou slepí vůči němu; a na ně voláno je z místa dalekého. (Fussilet:44)

 

Pravděpodobně prvním z muslimských učenců[2], který si uvědomil velkolepost a zázračnost ojedinělého literárního stylu, který představuje Korán, byl otec tefsíru, Prorokův صلى الله عليه و سلم bratranec Abdulláh ibn Abbás رضي الله عنه , kterému se připisuje dílo Kitábu bejáni lughati l-Kur´án (Kniha o stylu koránského jazyka).

První jisté a ucelené dílo z oblasti stylistiky Koránu napsal Jahjá ibn Zijád al-Ferra‘ (zemřel 207 hidžry/ 822 kř. éry).  Jmenuje se Me’ání al-Kur´án (Významy Koránu).

Lingvista al-Kisá´í  (z. 804 kř. éry) položil v díle Mutešábih al-Kur´án (Podobné pasáže v Koránu) základ jazykové analýze textu Koránu.

Filolog baserské školy Abú ‘Ubejda shromažďuje kořeny a odvozování koránských slov v díle Medžázu l-Kur´án (Metaforika Koránu) a tak pokládá základ studiu zázračnosti koránského stylu, rozvinutého později.

Přemostěním mezi prostými analýzami textu, jeho zvuku, významu, idiomatiky, slohu, formy a specializovaným studiem zázračnosti literární formy Koránu je práce Ibn Kutejby (z. 889 kř. éry) Te´wílu mušekkili l-Kur´án (Interpretace těžkých míst v Koránu).

 

Al-Džáhiz smýšlí, že unikátním a zázračným je na Koránu jeho nazm, tj. způsob řazení jednotlivých slov, vět, veršů, jejich celků, súr a vyšších částí za sebou, po stránce zvukomalebné, významové i stylistické, kde jedna část druhou rozvíjí, souvisí spolu, ale zdánlivě je jejich uspořádání nepřehledné, s tím, že navzájem rozvíjející se motivy se objevují i napříč knihou. Důkazem mu je neschopnost lidí styl Koránu napodobit.

 

Al-Chattábí naproti tomu obrací svou pozornost k tomu, že Zjevení užívá těch nejimpresívnějších obratů a slov, nejcitlivějšího a nejjímavějšího způsobu spojování slov a frází do vyšších celků a také různého tónu koránských veršů zastrašujících hrozbou pekla a upokojujících příslibem ráje. Koránský styl podle něj charakterizuje spojení zdánlivě protichůdné lehkosti, přitažlivosti a osudové majestátnosti. Všímá si, že způsob, jakým působí koránský text na lidi, nemá obdoby.

 

Abú Kásim Muhammed Al-Isfahání neklade důraz ani tak na slova, protože ta se vyskytují i v ostatní psané a mluvené arabštině, ani na význam, neboť ten se v hlavních rysech neliší od poselství dřívějších knih, ale spíše na sám způsob kompozice těchto slov a významů v celek jedinečný formálně jazykově, významově i řečnicky. Všímá si základního kamene tohoto celku, veršů, navzájem ladících kompozicí i zakončeními, tvořících harmonický systém. Tento je velmi odlišný od všech ostatních známých a možných stylisticko-řečnických postupů.

Podle něj existuje jen pět možných způsobů a úrovní organizace arabského jazykového projevu:

1.       Spojování písmen do slov – sloves, jmen, či částic, předložek, spojek atd.

2.       Spojování slov do vyšších celků v běžné komunikaci. Na této úrovni vzniká jazyk prózy (arab. mensúr).

3.        Přiřazování a kombinace nejvhodnějších a nejvýstižnějších slov a členění celého textu v kompletní stylisticky oddělené celky (arab. menzúm).

4.        Přidáním opakujícího se rýmu na konec fráze, věty, nebo souvětí. Tak potom vzniká rýmovaný próza (sedž‘).

5.       Vnesení metra do stylisticky organizovaného projevu. Zde pramení básnictví (ši‘r).

Korán pak v sobě obsahuje všechny tyto prvky zároveň v tom nejlepším provedení každého z nich. Korán je charakteristický svým mimořádným a zázračným stylistickým postupem, nazývaným uslúb, kde se snoubí lehkost a příjemnost verše na poslech, vznešenost významu a oduševnělost způsobu.

 

Další autor, al-Bákillání, věnoval tomuto tématu samostatnou rozpravu, nazvanou I’džáz al-Kur´án. Podle něj plnou hloubku a míru koránského stylu může dosáhnout jen rodilý, nebo velmi dobrý mluvčí arabského jazyka. Každý verš Koránu je znamením Božím a je sám zázrakem. Jedním jeho odrazem je nemožnost lidí přijít s něčím podobným a druhým pak snadnost a lehkost, s jakou vstupuje Korán do lidských srdcí, jak rychle jej přijali Arabové, kteří jej tolik dlouho odmítali vůbec vyslechnout, i nearabové, v tak rozdílných zeměpisných i historických oblastech, jakou byl Egypt, Levanta, severní Afrika, Persie i střední Asie. Velmi rychle jej naučili poznávat, učili se jej zpaměti, plnili jeho předpisy, i když to bylo někdy obtížné a nevraceli se z vlastní vůle k jiným náboženstvím a knihám. Zázrakem je i to, že islamizované nearabské národy nosí Korán ve svém srdci s láskou. Ke koránskému stylu a uspořádání, k oné zázračné a stabilní, originální a kreativní kompozici, přidává i moment budoucích předpovědí a také fakt, že Prorok Muhammed byl negramotný صلى الله عليه و سلم.

Všímá si v koránském textu existence volného i vázaného verše, promluvy obohacené metrikou s rýmem i bez rýmu, prozaických pasáží bez rýmu i s ním. Všechny tyto formy se vyskytují v jiných textech odděleně, v Koránu se však spojují a plynule střídají a samy o sobě působí zcela jiným dojmem, který působí koncizně, jasně a lehce, vůbec ne nuceně a strojeně. Podle něj je Korán sám o sobě zvláštní stylistickou formou, možná podobnou klasickým, nebo třeba i mluvenému běžnému slovu, ale přeci jen rozeznatelně jinou. Obsahuje navzájem vyvážené a harmonicky seřazené příběhy dávných proroků, metafory, moudra, popisy, příkazy a zákazy.

Všímá si také koránské slovní zásoby. Každé slovo má v Koránu své jasně místo a důvod svého použití, přičemž celek působí velmi zvukomalebně, esteticky a muzikálně-harmonicky. Všímá si také mnoha vrstev významu a aplikací koránských veršů. Všímá si různých tvarů používaných sloves (přítomný, minulý čas, způsoby záporu, příčestí …) a míst, kde jsou takto užity, které příslušejí jak významu, tak i metru a rýmu verše.

 

Kádí ‘Ijjád, další autor, tentokrát z oblasti arabského Západu, definoval čtyři aspekty zázračnosti Koránu:

1.       Estetika kompozice, použití slov, konciznost, imprese a unikátnost stylu.

2.       Styl je unikátní a zároveň vnitřně konzistentní, není ho možno zařadit do existujících stylistických útvarů arabštiny, ale zároveň není mluvenému jazyku nesrozumitelný, cizí a vzdálený.

3.       Vyprávění o dění budoucím, které se postupně naplňuje

4.       Vyprávění o dějích minulých.

K tomuto všemu ještě připočítává dojem, který poslech Koránu v posluchači, třeba i nemuslimském vyvolává.

 

Unikátnost a nenapodobitelnost koránského stylu byla známá i nejslavnějším mistrům arabské poezie, jak vypráví anekdota o al-Asmáím, který jednou slyšel sedmiletého chlapce recitovat krásné verše a udiveně se jej zeptal: „To jsou tvoje vlastní?“ Když chlapec přikývl, al-Asmá’í pravil: „Jak nádherné verše a okouzlující styl!“ Chlapec opáčil: „A proč se vůbec divíš mému stylu – můj styl a mé verše nejsou vůbec ničím oproti koránskému stylu. Tomu je třeba se divit. Rozmysli o slovech Vznešeného:

A vnukli jsme Mojžíšově matce: „Koj ho, a budeš-li mít o něj strach, vhoď jej do řeky. A neboj se a nermuť se, neboť My ti jej vrátíme a jednoho z poslů Svých z něho učiníme.“ (Kasas:7). Vždyť jeden jediný verš v sobě shrnuje dva příkazy, dva zákazy a dvě radostné zvěsti!“[3] Dva příkazi jsou „koj ho“ a „vhoď ho“, dva zákazy jsou „neboj se a nermuť se“ a dvě radostné zvěsti jsou „my ti jej vrátíme a učiníme z něj jednoho z poslů.“

 

Imám al-Máwerdí zmiňuje rozhovor Abú Isháka s Husejnem ibn Fadlem.

Zeptal se Abú Ishák Husejna: „Vytahuješ přísloví a pořekadla Arabů i nearabů z Koránu. Pověz mi, je v Koránu příklad pro úsloví „zlatá střední cesta?“ „Ano,“ odvětil Husejn, „Alláh Všemohoucí zjevil:

a ti, kdož při vydáních svých ani nerozhazují, ani neskrblí, leč na střední cestě mezi tím stojí, (Furkán:67)“ „A pověz mi,“ tázal se dále Abú Ishák, „Je v Koránu také příklad pro úsloví „člověk nepřítelem toho, co nezná?“ „Ano,“ pravil Husejn, „Alláh Všemohoucí zjevil:

Avšak oni naopak za lživé prohlašují to, co věděním svým obsáhnout nemohou a k čemu se jim ještě výkladu nedostalo.  (Júnus:39)“ „A je v Koránu také příklad pro „Není totéž slyšet a vědět?“ zeptal se Abú Ishák. Husejn odpověděl: „Ano, je. Alláh Vznešený pravil:

A hle, pravil Abraham: „Pane můj, ukaž mi, jak oživuješ mrtvé!“ I odpověděl: „Což ty mi nevěříš?“ Řekl: „Ano, avšak je to pro uklidnění srdce mého!“ Pravil: „Vezmi čtyři ptáky a přitiskni je k sobě, potom umísti na každé hoře část z nich a posléze je zavolej – a přiletí rychle k tobě. A věz, že Bůh je mocný, moudrý!“ (Bekara:260)“

Abú Ishák se dále tázal: „A je v Koránu obdoba pro „něco za něco?“ Husejn odpověděl:

„Ano, Alláh vznešený pravil:

Kdokoliv se vystěhuje kvůli cestě Boží, ten nalezne na zemi četné jiné možnosti i prostor (Nisá´:100).“

„A pro „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá?“ zeptal se dále Abú Ishák. Husejn přikývl a citoval:

لَيْسَ بِأَمَانِيِّكُمْ وَلا أَمَانِيِّ أَهْلِ الْكِتَابِ مَنْ يَعْمَلْ سُوءًا يُجْزَ بِهِ وَلا يَجِدْ لَهُ مِنْ دُونِ اللَّهِ وَلِيًّا وَلا نَصِيرًا وَمَنْ يَعْمَلْ مِنَ الصَّالِحَاتِ مِنْ ذَكَرٍ أَوْ أُنْثَى وَهُوَ مُؤْمِنٌ فَأُولَئِكَ يَدْخُلُونَ الْجَنَّةَ وَلا يُظْلَمُونَ نَقِيرًا

Ten, kdo činí zlo, bude za to odměněn a nenalezne pro sebe kromě Boha ani ochránce, ani pomocníka. A ten, kdo koná dobré a je věřící – ať je to muž, či žena – ten vejde do ráje a nebude ošizen ani o slupku pecky datlové.  (Nisá:123-124)

„A pro „Dvakrát do téže řeky nevstoupíš?“ Husejn opět odpověděl kladně: „Je. A to ve slovech Proroka Jakuba, když mu chtěli odvést Benjamína:

Odpověděl: „Což vaše ochrana bude jiná než předchozí ochrana jeho bratra? Však Bůh nejlepší je z ochránců a nejslitovnější ze slitovníků!“ (Júsuf:64)“

„A ekvivalent pro „Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění?“ „Ano, i ten,“ pravil Husejn, „Alláh řekl o šejtánu:

toho, kdo vezme si jej za ochránce, on věru z cesty svede a dovede ho k trestu plamene šlehajícího.(Hadždž:4)“

„A pro „Jablko nepadá daleko od stromu“ také?“ udivil se Abú Ishák. „I pro ně. Ve slovech Proroka Núha:

وَقَالَ نُوحٌ رَبِّ لا تَذَرْ عَلَى الأرْضِ مِنَ الْكَافِرِينَ دَيَّارًا إِنَّكَ إِنْ تَذَرْهُمْ يُضِلُّوا عِبَادَكَ وَلا يَلِدُوا إِلا فَاجِرًا كَفَّارًا

Pane můj, neponechávej na zemi žádného obyvatele z nevěřících, vždyť ponecháš-li je, oni dají zbloudit služebníkům Tvým a nezrodí nic, než zase zarputilé nevěřící a hříšníky. (Núh:26-27),“ odvětil Husejn.[4]

 

Unikátnost koránského stylu byla patrná na první pohled i samým pohanským Arabům, mistrům arabské poezie, kteří si sami nedokázali vysvětlit a shodnout se navzájem, zač mají Korán považovat, pakliže jej nechtějí přijmout jako zjevení Boží.

 

Krása koránského stylu byla, vedle jiného příčinou obrácení Omara ibnu l-Chattába, někdejšího zarputilého nepřítele muslimů, na islám. Jeho sestra Fátima a její manžel Se’íd byli tajnými muslimy, jenže Omar se o jejich víře dozvěděl. Stejně jako ostatní kurejšovští předáci, i Omar zamýšlel Proroka, mír a požehnání s ním, zavraždit. Když pak Omar vpadl do domu své sestry, která s manželem zrovna recitovala část Koránu, kterou měli přepsanou na svitku, přinutil své příbuzné, aby mu svitek vydali. Oni mu s poklidem přiznali svou víru a svitek mu ukázali. Slova na Omara učinila dojem, stejně jako ohromná mravní síla jeho sestry a švagra. Omar tedy islám přijal a stal se jeho neúnavným obráncem a neochvějným podporovatelem.

 

To reflektuje i sám Korán, když o vlastním textu hovoří:

إِنَّهُ لَقَوْلُ رَسُولٍ كَرِيمٍ وَمَا هُوَ بِقَوْلِ شَاعِرٍ قَلِيلا مَا تُؤْمِنُونَ وَلا بِقَوْلِ كَاهِنٍ قَلِيلا مَا تَذَكَّرُونَ تَنْزِيلٌ مِنْ رَبِّ الْعَالَمِينَ

Nejsou to slova básníkova – jak málo vy věříte – ani řeč věštcova – jak krátkou paměť máte – leč je to od Pána lidstva seslání! (Hákka:40-43)

 

Tato slova odkazují na kurejšovského kmenového básníka[5], Abú Welída ‘Utbu ibn Rebí’u, mistra arabské poezie a znalce věštění a magických umění. Podle podání od háfize Abú Ja’lá al-Mewsílího a al-Begháwího od Džábira je skupinou Kurejšovců vyslán k Prorokoviصلى الله عليه و سلم , aby vyslechl, jak recituje Korán, aby jim mohl poradit, o co se jedná a jaký by měl být další postup. ‘Utba je poslechl, přišel za Prorokem صلى الله عليه و سلم, chvíli jej poslouchal, ale pak položil na jeho ústa svou ruku a zapřísáhl jej rodinnými pouty, načež se raději vrátil domů. Ke Kurejšovcům potom však nepřišel a ukrýval se před nimi, až se jej Kurejšovci s Abú Džehlem v čele vydali hledat, ze strachu, že se také přidal k muslimům. Když jej nalezli, začali na něho naléhat, s tím, že ho uplatí čímkoli, co si jen bude přát, jen aby zůstal na jejich straně a dal jim za pravdu.‘Utba se však rozlítil a přísahal, že už s Muhammedem صلى الله عليه و سلم  mluvit nikdy nebude a řekl: „Vy víte, že jsem jeden z nejbohatších Kurejšovců, ale přišel jsem k němu jen proto, abych mu vypověděl vše, co jsem mu měl říci a on mi odpověděl něčím, při Bohu, to není ani poezie, ani čarování, ani magie.“A recitoval to, co předtím i Prorok صلى الله عليه و سلم:

حم تَنْزِيلٌ مِنَ الرَّحْمَنِ الرَّحِيمِ كِتَابٌ فُصِّلَتْ آيَاتُهُ قُرْآنًا عَرَبِيًّا لِقَوْمٍ يَعْلَمُونَ بَشِيرًا وَنَذِيرًا فَأَعْرَضَ أَكْثَرُهُمْ فَهُمْ لا يَسْمَعُونَ وَقَالُوا قُلُوبُنَا فِي أَكِنَّةٍ مِمَّا تَدْعُونَا إِلَيْهِ وَفِي آذَانِنَا وَقْرٌ وَمِنْ بَيْنِنَا وَبَيْنِكَ حِجَابٌ فَاعْمَلْ إِنَّنَا عَامِلُونَ قُلْ إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ يُوحَى إِلَيَّ أَنَّمَا إِلَهُكُمْ إِلَهٌ وَاحِدٌ فَاسْتَقِيمُوا إِلَيْهِ وَاسْتَغْفِرُوهُ وَوَيْلٌ لِلْمُشْرِكِينَ

Há mím! Seslání od Milosrdného, slitovného, Písmo, jehož verše byly učiněny srozumitelnými pro lidi znalé v podobě Koránu arabského! (…) jako zvěstovatele a varovatele – většina z nich se však odvrací a nechce naslouchata hovoří: „Srdce naše jsou zacloněna vůči tomu, k čemu vyzýváš, a v uších našich je hluchota a mezi námi i tebou závěs visí. Jednej tedy podle svého a my také tak budeme jednat!“ Rci: „Já jen smrtelník jsem jako vy a bylo mi pouze vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. Miřte k Němu přímo a proste Jej za odpuštění! Běda těm, kdož k Němu jiné přidružují  (Fussilet:1-6)

 „I zacpal jsem mu ústa,“ pokračoval ‘Utba, „a zapřísahal jsem jej rodinnými pouty, aby přestal. Vy víte, že když Muhammed něco říká, tak nelže, opravdu jsem se začal bát, aby vás nepostihl trest.“

V podání Muhammeda ibn Isháka stojí, že prohlásil:„Slyšel jsem slova, při Alláhu, neslyšel jsem nikdy nic podobného. Při Alláhu, to není magie, ani poezie, ani věštectví. Ó skupino Kurejšovců, poslouchejte mne a nechť je to ode mne. Zanechte toho, co je mezi člověkem a tím, na čem je on a nechte ho jít. Při Alláhu, zajisté budou pochopena slova, která jsem vyslechl. Pokud jej Arabové zabijí, zbavili jste se ho pomocí jiných a pokud začne Arabům vládnout … pak jeho království je i vaše království. Jeho čest je i vaší ctí. S ním pak budete nejšťastnější mezi lidmi.“ Kurejšovci oponovali: „Při Alláhu! Očaroval tě svým jazykem, Abú Welíde!“ ‘Utba odvětil: „Toto je můj názor o něm, vy čiňte, co myslíte, že je nejsprávnější.“

 

Muslimové měli v medínském období, od roku 5 hidžry, vlastního básníka, který skládal básně na jejich obranu. Jmenoval se Hassán ibn Sábit a pocházel z kmene Chazredž. Promuslimsky orientovaní byli také další básníci. Budžejr ibn Zuhejr ibn Abí Sulmá dokonce přesvědčil svého bratra Ka’ba, aby zanechal svého nepřátelství vůči islámu a muslimům. Ka’b potom přišel k Prorokovi a recitoval mu svůj chvalozpěv. Oddaným muslimem se stal i Lebíd ibnu l-Kajs, jehož nevlastního bratra Arbada, který zastával ohledně islámu naprosto opačné stanovisko, zabil úder blesku.[6]

 

Svá pochvalná stanoviska ohledně koránského stylu pronesli i mnozí orientalisté, někteří se stali muslimy a jiní jen vyjádřili své objektivní stanovisko.

Anglický překladatel Koránu George Sale se o koránském stylu pochvalně vyjádřil již v 18. století. 

Text Koránu dojal jiného britského orientalistu Marmaduka Pickthalla natolik, že se přijal islám a nové jméno Muhammed.

Pro Rakušana J. von Hammera-Purgstalla (z. 1856) není Korán jen zákoníkem Islámu, ale mistrovským kusem arabské literatury.

F.J. Steinglass prohlásil, že moc koránského textu zasahuje svou silou a emotivností i čtenáře vzdálené v čase, místě i úrovni historického vývoje.

Francouzský překladatel Koránu J. Berque (zemřel v roce 1995) se podle svých slov „snažil diplomaticky vypořádat s koránským jazykem a stylem, jeho konzistencí a symfonickými vazbami“ a nakonec prohlásil: „Ani nemusíte být muslim, abyste byli zasaženi tímto nepopiratelně přenádherným textem, pro jeho plnost a univerzální hodnotu.“

Naopak R. Bell (z. 1930) a Theodor Nöldeke (z. 1952)[7] neshledali na koránském textu nic obzvláště estetického.

Jiný orientalista, R. A. Nicholson, viní tohoto z jejich dojmu evropskému čtenáři netypický a svébytný způsob uspořádání Koránu.

To by mohlo potvrzovat vyjádření předního evropského literárního génia Johanna Wolfganga Goetha (z. 1832): „Korán ze súry na súru sílí, disponuje bezuzdnými tautologiemi a opakováními, tvořícími tělo této svaté knihy. Ze začátku je odpuzující, pak je přitažlivá a záhy ohromí a nakonec vzbudí zbožnou úctu. Styl Koránu vzhledem ke svému obsahu a cíli je zdrcující, velkolepý, ohromující, tady a zde – plně božský.“[8]

Kate Zuberi z Londýnské univerzity píše: „Zarážející figurou koránské polemiky je neustálé zdůrazňování protikladů spárovaných oproti sobě – víra a nevíra, ráj a peklo, pravda a lež. Tyto dvojí obrazy předkládají čtenáři zcela jasně k výběru dvě možnosti a do sebe komponují, explicitně, nebo implicitně, také informaci o následcích případného chybného rozhodnutí.“[9]

Angelika Neuwirth z Univerzity v Berlíně píše: „Jakkoli se v psaném textu opakování a očekávatelnost rýmu může zdát těžkopádná, v recitovaném textu vybraný styl dlouhých veršů, tvořených ladně plynoucí prózou, ústící do posvátných formulek zvolání, mocně odráží dvojrozměrnost koránského textu, která evokuje zároveň tento i onen svět.“[10]

 

Sílu Koránu si uvědomovali i nevěřící útočníci na islám ze zemí evropských, ať už se jednalo o kolonisty, nebo nepřátele islámu v době pozdější.

Např. francouzská koloniální správa poskytla deseti pečlivě vybraným alžírským děvčatům plné francouzské vzdělání od základní školy až po univerzitu. Naučili je francouzštině, francouzské kultuře a navykli je nosit evropské šaty. Po jedenácti letech, na slavnostní promoci, se Alžířanky dostavili v tradičním oděvu své kultury. Tehdejší francouzský ministr La Coste prohlásil: „Co zmůžeme, když je Korán silnější než sama celá Francie.“[11]

William Ewart Gladstone, ministerský předseda Velké Británie v letech 1868-1894 prohlásil: „Dokud se v rukou muslimů nalézá Korán, Evropa svou dominanci na Východě neuskuteční.“[12]

 

Všem byla vlastní vehementní snaha Korán popírat, odvracet od něj muslimy a zakazovat jiným, aby mu naslouchali. Vše, co je v něm shodné s dřívějšími svatými písmy, se snažili interpretovat jako výpůjčku a vše, co se v něm od dřívějších svatých knih odlišuje, se snažili prokázat jako lež. Jejich propaganda je, co se tohoto týče, zarážejícím způsobem podobná propagandě Kurejšovců.

Korán po celou dobu své existence v podobě psaného díla stále okouzluje i budí polemiky – a stále stejným způsobem.

---