Ibn Abbás praví: „Korán má své větve i výhonky, cesty i cestičky, má svůj vnější i svůj vnitřní význam. Jeho zázrakům není konce a jeho cíl je neobsažitelný. Kdo se do něj s jemností ponoří, uspěje, kdo k němu bude přicházet se zatvrzelostí, bude ztracen.
Ibn Abbás praví: „Korán má své větve i výhonky, cesty i cestičky, má svůj vnější i svůj vnitřní význam. Jeho zázrakům není konce a jeho cíl je neobsažitelný. Kdo se do něj s jemností ponoří, uspěje, kdo k němu bude přicházet se zatvrzelostí, bude ztracen. Obsahuje své zvěsti o druhém světě, obsahuje svá přirovnání, své příkazy a zákazy, též verše zrušené a rušící nějaký předpis, jasné a víceznačné verše a svou kůru a dužninu. Jeho kůrou je jeho recitace a jeho dužninou je – jeho výklad. Učení se shromažďují okolo něj a od něj se oddalují pošetilí.“[1]