Šarí’atsko-právní stanovisko ve věci oslav, účasti na oslavách a gratulace ke svátkům Vánoc a Nového roku

 

Chvála Alláhu, požehnání a mír jeho Poslu, jeho rodu, společníkům a následovníkům.

 

Podle definice je Nový rok dnem, kdy podle solárního kalendáře, nebo také kalendářů jiných, končí jeden kalendářní, datumový cyklus a začíná jiný. Jinými slovy, jde o první den nově nastoupivšího roku.

Jeho slavení je jedním z nejstarších zvyků lidstva. Všechny kultury a národy, které používají kalendář, slaví Nový rok, s jedinou výjimkou – muslimů, kteří podle svého správného přesvědčení svůj, hidžretský Nový rok, ani solární Nový rok neslaví a neslaví ani jakýkoli svátek kromě dvou svátků (arab. ‘ídáni), jak přišlo cestou autentické sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم.  

 

Někteří říkají, že první slavili Nový rok Číňané, jiní smýšlejí, že to byli Římané, nebo jiné starověké evropské národy. Oslavy Nového roku trvaly několik dní. Víme také, že staří Germáni slavili Nový rok na znamení změny ročních dob. Bylo to po sklizni a po uložení zásob na zimu, kdy se všichni scházeli a radovali se klidu a odpočinku po skončení zemědělských prací. Zde je třeba hledat počátky novoročních oslav, i když se odehrávaly v jiném měsíci, v měsíci listopadu.[1]

 

Když Evropu dobyli Římané a postupně převládlo křesťanství, změnil se čas oslav Nového roku podle juliánského a posléze i gregoriánského kalendáře. Nový rok i pro Římany představoval symbol začátků nového života a symbol naděje pro budoucnost. Na Nový rok oslavovali, aby následující rok byl lepší, než ten minulý. Od těch dob byly oslavy přejímány a předávány dodnes.[2]

 

Předvečer Nového roku, tj. 31. prosince roku starého, se oslavuje v části křesťanského západního světa, ale ve světě muslimském neznamená nic.

 

Leč bohužel v poslední době také mnozí muslimové následují nevěřící a napodobují je ve všem, i v oslavách Nového roku podle gregoriánského kalendáře.

 

Nikomu z muslimů není dovoleno účastnit se spolu s Lidem Knihy (arab. ahlu l-kitáb) oslav a vyčkávání jejich svátků, jako jsou Vánoce, nebo Nový rok a rovněž jim není dovoleno blahopřát jim k příchodu jejich svátků, protože ty jsou součástí jejich náboženství, jsou jedněmi z hlavních znaků, podle kterých se mezi sebou rozpoznávají. Jsou jejich specifikem, znakem jejich pokřiveného náboženství.

 

Jsme upozorněni na tyto odchylky a je nám zakázáno podporovat je, na což ukazuje Korán, Sunna, Idžmá‘ i zdravý rozum.

 

Důkazem jsou slova Vznešeného Alláha:

وَالَّذِينَلَايَشْهَدُونَالزُّورَوَإِذَامَرُّوابِاللَّغْوِمَرُّواكِرَامًا

A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných jdou, míjejí je důstojně, (Furkán:72)

Mudžáhid vysvětlil: „Tento verš se vztahuje na svátky nevěřících, na svátky modloslužebníků.” Totéž řekli i Rebí‘ ibn Anas, kádí Abú Ja’lá a Dahhák.

Z tohoto verše lze vyrozumět, že Alláh chválí takové, kteří zanechali účasti na jejich svátcích, ať už samou svou tělesnou přítomností, nebo pozorováním, nebo posloucháním něčeho, co bývá spojováno, nebo připravováno o těchto svátcích. Co potom ten, který přímo organizuje, nebo pomáhá něco takového organizovat?

 

Důkazy ze Sunny:

Od Anase, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم přišel do Medíny a její obyvatelé měli dva dny, ve kterých se veselili a tancovali. „Jaké jsou toto dny?“  zeptal se udiveně Prorok صلى الله عليه و سلم. „Tyto dny jsme slavili jako svátky ještě v dobách džáhilíjje,“ odpověděli přítomní.  „Alláh vám je nahradil dvěma lepšími,“ pravil Boží Posel صلى الله عليه و سلم, „svátkem oběti a svátkem přerušení půstu.“[3]

 

Z uvedeného hadísu vyplývá, že jim Boží Prorok صلى الله عليه و سلم  neschválil oslavu a veselí a nahradil jim je dvěma ‘ídy. Byla to úplná záměna jedné věci jinou.

 

Důkaz podle idžmá‘ (konsensu):

Všem je z historie známo, že ti křesťané a židé v době chalífátu a vlády muslimů, kteří žili mezi muslimy jako chráněnci (arab. ahlu z-zimma) a platili státu daň (džizju), měli a slavili své vlastní svátky. Není znám ani jediný muslim z generace ctnostných předků (ar. selef), který by se účastnil těchto jejich zvyků, nebo jim k nim blahopřál. Toto také potvrzuje Omarova dohoda s těmito nemuslimskými chráněnci, kterou později přijali všichni ashábové a učenci islámské právní vědy: „Ahlu z-zimma nemají v islámském státě právo na oficiální oslavy svých svátků.“ Pokud tedy neslavil jménem svých nemuslimských obyvatel nemuslimské svátky sám muslimský stát jako celek, jak by to mohlo být dovoleno jednotlivým muslimům?

 

Od samotného Omara se také traduje: „Nikterak nepoužívejte jazyk (zde ve smyslu žargon, toho co je na jejich jazyku typické) cizinců (zde nemuslimů), nikterak nevcházejte k modloslužebníkům do jejich chrámů v dnech jejich svátků, neboť tehdy se na ně snáší Boží hněv.“[4] Omar ibnu l-Chattáb na jiném místě říká: „Vystříhejte se Božích nepřátel během jejich svátků.“[5]

 

Šejchu l-Islám Ibn Tejmíjja vysvětluje: „Těmito slovy Omar zakazuje učit se jejich jazyku, zakazuje i vstup do jejich chrámů během jejich svátků, jak by potom někdo mohl konat během těchto dnů také jejich činy? Jak potom může někdo činit něco, co je částí jejich náboženství? Což není nebezpečnější napodobovat je během některých jejich svátků horší, než napodobovat je v jejich jazyce? Nebo, což není sám takový čin oslavování jejich svátku spolu s nevěřícími více nebezpečné, nežli sám vstup do jejich chrámů? A protože se na ně snáší hněv Alláha, kvůli jejich činům, pak je to jasným důkazem, že ten, kdo k tomu veřejně dopomůže, třeba svou účastí, bude tomuto hněvu také vystaven a vystavuje se nebezpečí a trestu? A nakonec i slova Omarova – „vystříhejte se Božích nepřátel ve dnech jejich svátků,“ což nejsou jasným důkazem zákazu setkávání se s nimi a vysedávání s nimi během nich?“[6]

 

Důkazy podle zdravého rozumu:

 

Jejich svátky a obřady jsou součástí jejich víry. O těchto náboženstvích a směrech pravil Alláh:

ۚوَلَاتَتَّبِعْأَهْوَاءَهُمْعَمَّاجَاءَكَمِنَالحَْقِّۚ◌لِكُلٍّجَعَلْنَامِنكُمْشِرْعَةًوَمِنْهَاجًا

a nenásleduj jejich učení scestná, vzdaluje se tak od toho, čeho se ti z pravdy dostalo. A každému z vás jsme určili pravidla a dráhu vyšlapanou. (Máida: 48).

Ibn Tejmíjja říká: „Není rozdílu, pokud jsou podporováni v čemkoli z jejich cesty. A úplné následování jejich svátků je jejich následování a připodobňování se jim v nevíře, jinými slovy, následování jich v části jejich svátků je následováním jich v odpovídající části jejich nevíry. Svátky jsou totiž nejúže nábožensky specifické a charakteristické. Šlo by potom o vyjádření něčeho specifického a charakteristického pro jejich nevíru.“[7]

 

Dalším logickým důvodem pro striktní zákaz něčeho takového je fakt, že pokud by bylo něco takového dovoleno za specifických podmínek specifické skupině muslimů, následně by to přijímal stále větší a větší počet lidí, až by se to stalo známou věcí. Pokud by se to stalo známou věcí, bylo by to pak přijato jako zvyklost a nakonec by to bylo přijato jako svátek nějakého lidu. Za nějaký čas by to vyústilo v popření a zrušení správné islámské zvyklosti a správného islámského uctívání, což postupně vede k odumření islámu a k oživení nevíry.

 

Nápodobně není dovoleno blahopřát ke kterémukoli ze svátků nevěřících, protože jde o uznávání tohoto svátku, nebo charakteristiky tohoto svátku.

 

Ibn Kajjím na tuto otázku odpověděl: „Blahopřát nevěřícím ke svátkům, které jsou pro ně specifické je zakázáno (arab. harám), na čemž se shodli všichni islámští učenci.“[8] Mezi takové svátky patří i Vánoce a Nový rok.

 

Muslimům není dovoleno ani odpovědět na gratulaci k takovému svátku, protože tyto svátky nejsou našimi svátky a naše kladná odpověď by mohla být pochopena jako potvrzení a uznání platnosti těchto svátků. Muslim musí být hrdý na svou víru, na své svátky a další charakteristiky, kterými se liší od nevěřících. Svými činy a slovy má jít příkladem nevěřícím a vyzývat je k poznání a přijetí Božího náboženství.

 

Šejch al-Usejmín odpověděl v této věci:

„Blahopřát nevěřícím ke svátkům jako jsou Vánoce nebo Nový rok je harám podle shody islámských učenců (arab. ittifák), jak uvádí imám Ibn Kajjím. Bohužel je mnoho takových, kteří do něčeho podobného spadnou a nechápou ohavnost činu, kterého se dopustili. Každý, kdo blahopřál někomu k svátku nevíry nebo k inovaci (arab. bid‘a), sám sebe vystavuje Božímu hněvu a prokletí.”[9]

 

Vznešený praví:

إِنتَكْفُرُوافَإِنَّاللَّهغَنِيٌّعَنكُمْ وَلَايرَْضَىٰلِعِبَادِهِالْكُفْرَ◌ۖوَإِنتَشْكُرُوايرَْضَهُلَكُمْ وَلَاتَزِرُوَازِرَةٌوِزْرَأُخْرَىٰۚثُمَّإِلَىٰرَبِّكُممَّرْجِعُكُمْفَيُنَبِّئُكُمبِمَاكُنتُمْتَعْمَلُونَۗإِنَّهُعَلِيمٌبِذَاتِالصُّدُورِ

Jestliže jste vy nevděční, je Bůh věru soběstačný i bez vás a nelíbí se mu nevděk u služebníků Jeho. Jste-li vděční, pak ve vás nalezne zalíbení. A neponese žádná duše břímě duše jiné; posléze navrátíte se k Pánu svému a On vás poučí o tom, co jste dělali, vždyť On dobře zná, co hrudi vaše skrývají. (Zumer: 7).

 

Tedy nejedná se o naše svátky, ale o svátky jejich odchýlené víry. Dokonce lze říci, že nemají oporu ani v jejich víře (tj. křesťanství) jako takové. Buď jak buď, není to správné. Neboť i jejich víra je zneplatněna odchýlením a též i sesláním posledního, rozhodujícího Poselství.

 

Alláh praví:

وَمَنيبَْتَغِغَيْرَالْإِسْلَامِدِينًافَلَنيقُْبَلَمِنْهُوَهُوَفِيالْآخِرَةِمِنَالخَْاسِرِينَ

Kdo touží po jiném náboženství než po islámu , nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi tratícími (Álu ’Imrán:85)

 

V souvislosti s těmito svátky je také zakázáno zúčastňovat se a přijímat pozvání na taková sváteční shromáždění, to je ještě větší hřích než sama gratulace. Přijetím pozvání se již člověk účastní manifestace, na kterou se snáší Boží hněv a trest. Zakázáno je muslimům tyto dny také prohlašovat za dny pracovního klidu, podle všeobecné směrnice hadísu, kde Prorok صلى الله عليه و سلم  říká: „Kdo napodobuje nějaký národ, k němu i přísluší.“[10]

 

Ibn Tejmíjja říká: „Napodobování nevěřících v den jejich svátku vzbuzuje radost nad tím, na čem jsou oni z nepravdy a může se to stát i důvodem, že člověk, který tak činí, bude ponížen a svou neschopnost ukáže ostatním.“[11]

 

Autor: Safet Suljić, Fakulta šarí’atských nauk, Islámská univerzita v Rijádu, KSA

Redakčně kráceno.

DŮLEŽITÁ POZNÁMKA REDAKCE E-ISLAM.CZ: Všechna uvedená pravidla se vztahují výlučně na muslimy a nikoli na nemuslimy. O nich tato fetwa vůbec nehovoří. Muslimové a obzvláště ne ti v zemích s nemuslimskou většinou nemají právo zakazovat nemuslimům jejich svátky a jejich oslavy. Sám fakt, že islám zapovídá slavení jakýchkoli jiných svátků než obou ‘ídů nevolá po omezování náboženské svobody nemuslimů. Na druhé straně ani nikdo nemá právo po muslimech vymáhat, aby se zúčastňovali těchto oslav a ani právo toto považovat za znak integrace. Nějaké svátky uznávat a světit, zatímco jiné pomíjet, je osobním přesvědčením každého jednotlivce.
Pro méně chápavé: nechceme a nebudeme nemuslimům jejich svátky zakazovat.  

---