Osobitost Koránského stylu mezi styly arabské literatury

Logo XXL

 

 

Arabština jako jazyk literatury pak může ve své textuální i mluvené podobě spadat do dvou základních kategorií: básnictví a próza. Rozebereme tyto dvě kategorie a jejich subtypy tak, jak byly povětšinou známy v době předislámské.
 
Klasická předislámská arabská poezie (arab. ši‘r) pracuje s veršem a hraje si s rýmem i délkami souhlásek. Je tedy kvantitativní podobně jako poezie antického Řecka. Základní jednotkou staroarabské poezie není však sloka, ale verš (arab. bejt), který se skládá ze dvou půlveršů (arab. šetr). Ty se sestávají ze stop, neboli meter (arab. tef‘íl). Druh a počet opakování těchto meter dává základní typy starých metrických struktur staroarabské poezie, z nichž jsou nejznámější:
          redžez (metrum „mustef‘ilun“ opakováno šestkrát)
          remel (metrum „fá‘iletun“ opakováno šestkrát)
          kámil (metrum „mutefá‘ilun“ opakováno šestkrát)
          wefír (metrum „mufá‘aletun“ opakováno šestkrát)
          tawíl (dvě metra „mefá’iletun,“ „fe’úlun,“ opakováno čtyřikrát)
          besít (dvě metra „mustef’ilun,“ „fá’ilun,“ opakováno čtyřikrát)
          medíd (dvě metra „fá’iletun,“ „fá’ilun,“ opakováno čtyřikrát)[1]
 
Klasická arabská báseň předislámské doby mohla být někdy i s jednodušším metrem redžez, žánru žalozpěvu (arab. risá´), nebo klatebně-satyrického (arab. hidžá´), opěvování vína (arab. chamríjját) nebo veršovaných mouder (muhkemát).
Nejvíce rozšířenou a ceněnou však zůstávala především kasída, psaná složitějšími metrickými formami. Kasída měla předem danou strukturu rýmu, rýmují se vždy v prvním verši oba půlverše a pak další následující verš na konci, rým je monotónní. Kasída má své ustálení členění na milostně laděné verše stesku (arab. nasíb), popis krajiny a cesty (arab. wesf), slávu a chvalozpěv vlastního kmene, jeho hrdinství a náčelníků (arab. medh) a nakonec verše chvástavé sebechvály (arab. fachr). Celek byl, jak lze tušit, poněkud strojený, nucený a rigidní.
 
Klasická arabská próza nemá rým ani rytmický vzorec charakteristický pro poezii. I tu lze rozdělit do dvou kategorií:
 
1.       Sedž‘ – próza rytmizovaná
Obsahuje na konci rým a občas je zdůrazněn i rytmus, ale ten není nijak ustálený. Nemá však propracovanou metrickou strukturu poezie, v rytmu jde spíše jen o přízvuky, nežli o počet slabik. Dokonce i rým může být nepravidelný. Časté je používání zkrášlujících řečnických frází a gramatických odchylek. Sedž‘ se původně používal pro formulaci věšteckých vizí pohanských Arabů. Evropské jazyky znají něco podobného z rýmovaných říkadel a pohádek pro děti.
 
2.       Mursel – psaná řeč
Postrádá jak rým tak i rytmus a je velmi podoben přímému mluvenému slovu zapsanému tak, jak vyšlo z úst mluvčího.
 
Korán však stojí absolutně mimo toto rozdělení. V něčem se podobá sedž’u, ale postrádá jeho strojenost a monotónnost. R. A. Nicholson ve své Literární historii Arabů označuje koránský styl za vylepšený, zdokonalený a modifikovaný sedž‘[2] B. Lawrence naopak varuje před unáhlenými závěry a smýšlí, že ani při nejlepší vůli nelze koránský styl směstnat do známé, byť jakkoli modifikované kategorie sedž’u.[3]
 
To, co někteří západní arabisté popisují jako koránský sadž‘ se oproti klasickému sadž’u vyznačuje větší tendencí k ustálenému rýmu, kreativnějším užíváním nepravidelného rýmu a vyšší frekvencí i větší sofistikovaností řečnických figur, básnických prostředků a umělecké rétoriky.  Rým je navíc řízen sémanticky, existuje jasný vztah mezi zvukem, strukturou a významem, důležitý je také výběr slov a jejich slovosled ve vyšší strukturální celky.
 
Na rozdíl od klasické arabské poezie nerespektuje Korán žádný z klasických staroarabských metrických vzorů a není známo žádné jiné dílo podobného ražení. Některé verše však určitá metra volně vkomponovávají do sebe. Navíc Korán zná i plynulé přechody z jednoho metra k druhému.
 
Korán není ani běžný zápis mluveného slova (arab. mursel), kvůli svým vzpomenutým poetickým charakteristikám.
Podle jisté analýzy 50% koránských veršů končí na jediné písmeno, a to nún. Tato tendence k monorýmu nebyla v žádném jiném arabském textu překonána.[4]
Obsahuje také nepřekonatelné množství a kvalitu zkrášlujících rétorických prostředků, jako přirovnání, řečnická otázka, sloučení, antiteze, opakování, gramatický posun apod. a v tomto ohledu vyčnívá vysoko nad ostatní díla v arabském jazyce.[5]
Unikátní jsou i stylistické konstrukce, a hrátky se slovosledem a použitými výrazy, např.
 
تِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ فَلا تَقْرَبُوهَا
Toto jsou ohraničení Boží, nepřibližujte se k nim!  (Bekara:187)
Předtím se hovoří o zákazu pohlavního styku při setrvání v mešitě v době postní. Proto se celá věta nese v duchu kategorického zákazu.
 
بِهِ تِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ فَلا تَعْتَدُوهَا
Toto jsou omezení Bohem daná, nepřekračujte je! (Bekara:229)
Strukturálně stejná věta, jen s jiným slovosledem. Následuje po vzpomenutí možností rozvodu jako připomínka a dovětek.
 
Všechny tyto prostředky mají za cíl ještě více zesílit soulad mezi formou, strukturou a obsahem a také dosáhnout lepšího komunikačního efektu. Činí tak způsobem, jaký není vlastní ani jedinému dílu před ním ani po něm.
Osobitost koránského literárního stylu není otázkou subjektivních lidských kritérií, ale jasně danou věcí, nepřehlédnutelnou, pokud srovnáváme Korán s arabskými díly, která mu předcházela a která následovala po něm. Překračuje limity poezie, překonává rytmizovanou prózu a zavádí známé literární prostředky naprosto neobvyklým způsobem.
 
Jak shrnuje významný a kontroverzí egyptský literární teoretik Taha Husayn: Korán není poezie, protože není svázán limity verše a přesahuje nad verš. A není ani prózou, protože se konce veršů (arab. fewásíl) rýmují a verš má rytmus i melodičnost. Je svébytnou a dokonalou knihou od Všemohoucího, které nic není podobno, která nebyla napodobena, natož překonána.[6]
 
Mnoho odborníků pak dalo za pravdu tvrzení, že sestavení Koránu lidmi, přihlížeje k 28 písmenům arabské abecedy a existujícím gramatickým omezením, je výkon překračující možnosti lidí i přírody[7] a jeho zjevení Bohem je proto jediné přijatelné vysvětlení.[8]


[1] Přehled stop a meter staroarabské poezie je převzat z Latić, Džemaludin: Stil kur’anskog izraza, El-Kalem, Sarajevo, 2001, str. 110.
[2] R. A. Nicholson: Literary History of the Arabs, Cambridge University Press, 1930, str. 159.
[3] Lawrence, Bruce: Approximating Saj’ in English Renditions of the Qur’an in Journal of Qur’anic Studies. Sv. VII, 1/2005, s. 64.
[4] Abbas, Adel, Fretwell, Anne P.: Science Miracles, No Sticks or Snakes, Amana Publications, Beltsville, 2000.
[5] Abdul-Raof, Hussein: Exploring the Qur’an, Al-Maktoum Institute Academic Press, b.m., 2003,s. 265-398.
[6]  Parafrázováno z přednášky nazvané Próza ve druhém a třetím století po hidžře, prezentované u Zeměpisné společnosti v Káhiře roku 1930, publikováno v Dar al Ma-arif. Citaci uvádí Tzortzis, Hamza Andreas: The Qur’an’s unique literaly form, in The inimitability of Qur’an, k dispozici online.
[7] Viz Stephen S. Bilynskyj: God, Nature, and the Concept of Miracle, Ph.D.dizertační práce, Notre Dame, 1982, str. 10-42.
[8] Toto tvrzení samozřejmě závisí na víře nás samých v existenci Boha, která je pro podobnou úvahu základní premisou.