Syntaktický mikroplán koránského jazyka

Množství těchto drobných stylistických formulací v Koránu též překračuje obvyklou úroveň všech ostatních arabských literárních stylů, jako je poezie, próza i rýmovaná próza.[2]

 

Arabský jazyk nemá tak flexibilní slovosled jako např. slovanské jazyky, ale i to, co dovoluje, je koránskou arabštinou tvořivě využíváno v míře vrchovaté. Připojují se i větné konstrukce, délka vět, jejich košatost nebo holost, rozvitost, nebo jednoduchost, použití souvětí, hlavních, nebo různých druhů vedlejších vět. Zde se nakonec syntax kříží i s morfologií jazyka a jejich vzájemné hranice nejsou nijak ostře vymezeny. Stejně tak nejsou ostře vymezeny i hranice mezi makro- a mikroplánem koránské stylistiky a proto uvádíme i některé příklady, které možno zařadit i do předchozí kapitoly.

 

 

Arabština používá slůvko „we“ jako spojku a, nebo jako ekvivalent čárky mezi větnými členy, nebo jednotlivými větami v souvětí v případě jazyků evropských. Jde o čistě souřadící spojku, svazující k sobě jednotlivé výpovědi, poutající je za sebe, bez nějakého dílčího významu, který je charakteristický pro jiné obdobné souřadící spojky, použité v Koránu, jako „fe“ a „summe,“ které mají i další svůj dílčí význam. Někdy spolu tato spojka pojí několik vedlejších vět a až na samém konci uvádí jádro výpovědi, větu hlavní.

 

Např. súry at-Tekwír, al-Infitár a al-Inšikák rozebírají různé příznaky nástupu dne soudu a nakonec přicházejí se zásadní výpovědí, že až se stane to vše, co súra předpovídá, pak:

tehdy duše každá, co vykonala, pozná! (Tekwír:14)

 

Jindy může tato spojka proti sobě stavět protiklad, aby mohli být zváženy oba pohledy na poselství, např. v příběhu o Sálihovi v súře aš-Šu’ará:

Odpověděli: „Ty věru jsi jen jeden z očarovaných a nejsi leč smrtelník nám podobný. Předveď nám nějaké znamení, jsi-li z pravdomluvných!“ (Šu’ará:153-154)

Oproti:

Odpověděli: „Tys věru jen očarovaný a nejsi leč smrtelník nám podobný, a soudíme věru, žes prolhaný. (Šu’ará:185-186)

 

Na jiném místě dochází k selekci významů různých vět. „A až přijde rozhodnutí Naše“ je v súře Húd vyjádřeno spojkami „we“ a „fe“ vždy v odlišných situacích, uvozujících výpověď o neštěstích, které zasáhli různá pokolení. Vzpomíná-li se neštěstí lidu ‘Ád a Medjen, je použito „we“ a jedná-li se o nějaké dílčí pohromy mezi nimi, použito je „fe.“ „Fe“ tak implikuje hrozbu a „we“ naproti tomu shrnuje, co všechno projevení se této hrozby obnášelo.

 

 

Živost dodává koránskému textu také existence tázacích vět, rozkazovacích i přacích, mimo pouze vět oznamovacích. Korán tak pokrývá všechny funkce jazyka. Užívá výkladu tam, kde objasňuje svůj světonázor, expresivitu i poetičnost tam, kde je potřeba zapojit také emoční stránku a také se tam, kde je to třeba, interaktivně obrací na svého čtenáře.

 

Tato přímočarost je vidět z velkého množství vokativů použitých v Koránu. Korán je tak knihou rozhovorů s člověkem a tento rozhovor není samoúčelný – snaží se dobrat se stanoveného cíle. Obracejí se tak chápavým rozumům a všem lidským smyslům.

 

Umně je užito tázacích vět, které nejsou jen řečnickými otázkami, ale rovnou představují určitá, většinou rozšířená chybná tvrzení a přesvědčení, která jsou zároveň i vyvracena. Podobně je užito i zvolání, vyjádření pocitů, výčet možností, vyřčení zákazu i pobídky. To vše může být vyjádřeno také otázkami. Tak je Korán učiněn živým a přístupným pro svého recipienta. Otázka tedy není nutně jen otázkou, ale také prostou konstatací, vyvrácením nemožného, varováním, výtkou, výhružkou, prověřováním, údivem, potvrzením, vyjádřením lhostejnosti nějakého aktu, netrpělivosti apod. Někdy otázka ukrývá vícero těchto aspektů najednou.

Např.:

Zeptej se dítek Izraele na to, kolik jsme jim dali znamení jasných! Jestliže však někdo zfalšuje milost Boží poté, co k němu přišla, pak je Bůh strašný ve svém trestání. (Bekara:211)

 

Na každou otázku následuje vždy bezprostředně po ní odpověď, čímž vazba mezi ní a otázkou bývá zachována. Otázka rozebírá a analyzuje a odpověď vyjasní, potvrdí a doloží nějaký fakt, přičemž nenechává prostor pochybnostem.

Např.:

Pravil Bůh: „Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?“ Odpověděl: „Já lepší jsem než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ (A’ráf:12)

 

Korán používá i přímá oslovení pomocí oslovovacích částic v arabštině – „já“ pro vzdálené recipienty a ejjuha pro bližší, např.:

Lidé, uctívejte Pána svého, jenž stvořil vás i ty, kdož před vámi byli – snad budete bát se Boha, (Bekara:21)

 

Někdy je tato částice vynechána a tím je vyjádřen pozitivní emotivně zabarvený vztah k určité postavě, např. k Júsufovi v jeho příběhu ve stejnojmenné súře. Je také užíváno zesílených významů a zdrobnělin.

 

 

Ve vícero mekkánských súrách se objevují přísahy. Začínají povětšinou opět slůvkem „we,“ nyní nikoli jako spojka, ale jako slovo přísahy, kterým se má něco důležitého podtrhnout, zvýraznit, potvrdit, nebo popřít a to velmi důrazným způsobem. Ten, kdo přísahá (Alláh) tak prokazuje svou velebnost a prokazuje vznešenost a důležitost i tomu, na co přísahá – den, noc, mužské a ženské pohlaví, slunce, měsíc, hora Sinaj, hvězda, fíkovník, čas…

Někdy je použito pro přísahu konstrukce obsahující příslušné sloveso, přičemž pak v dalších verších je užito potvrzovací částice „inne“ nebo jejích podob a modifikací.

Např.:

Hle, přísahám při dni zmrtvýchvstání a při duši, jež stálé výčitky si činí! (Kijáma:1-2)

Nebo:

Hle, přísahám při hvězd západech, a to vskutku je přísaha – kdybyste věděli – nesmírná, že toto je věru Korán vznešený, (Wáki’a:75-77)

 

 

Korán zná i refrény a opakování jistých frází tam, kde se vyskytuje rada, nebo se vyvrací pochybnost, kde je vyřčena hrozba, nebo zákaz, či je ukázáno na moc Boží.

Např.

Vy, kteří věříte! Nesnažte se předejít Boha a posla jeho! Buďte bohabojní, vždyť Bůh věru je slyšící, vševědoucí! Vy, kteří věříte! Nezvedejte hlas svůj nad hlas prorokův a neobracejte se k němu s řečí hlučnou, tak jak to děláte mezi sebou, aby se skutky vaše nestaly marnými, aniž o tom budete mít tušení. (Hudžurát:1-2)

Toto je případ rady, nebo příkazu, kdy Vznešený opakováním oslovení si přeje probudit věřící z letargie a lhostejnosti, upozorňuje je na to, co je škodlivé a přivádí je k tomu, co je prospěšné, připomínajíc jim tím nezměrnou milost Alláha.

 

Jiné refrény jsou určitá významově uzavřená zvolání, nebo otázky, či vzkazy, které se opakují mnohokrát a vždy souvisejí s textem, který jim předcházel, např. známé

Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat? (Rahmán: 16 a dále každý druhý až čtvrtý verš)

 

Podobný je i refrén ze súry al-Murselát, který funguje z hlediska významu jako v průběhu súry se stupňující hrozba a z hlediska rytmicko-poetického jako dělítko mezi jednotlivými skupinami stejných rýmů, zahrnujících také různé významové celky v rámci jedné súry:

Běda v ten den těm, kdož za lež jej prohlásili! (Murselát:15)

 

Specifickým druhem refrénů jsou i opakující se části vyprávění.

Např. v súře aš-Šu‘ará´:

(Šu’ará: např. 121-122)

 

Někdy se vyskytují i složené refrény, např. v súře al-Kamer se nejprve v 15. verši objevuje první díl složeného refrénu:

Což není nikoho, kdo připomněl by si to nyní? (Kamer:15)

V následujících dvou verších se objevuje i zbytek:

A jaký byl Můj trest a Mé varování? A učinili jsme Korán snadným pro připomínání; což není nikoho, kdo připomněl by si to nyní? (Kamer:16-17)

Ve 21. a 22. verši téže súry je pořadí refrénů prohozeno a pak se ve 30. a 32. verši objevují odděleně, v souladu s kontextem každého Bohem darovaného varování dřívějším národům. Navíc oba refrény rytmizují a dotvářejí melodii celé súry a stejně jako ve zbytku zakončují rýmující se souhláskou „r.“   

 

 

V Koránu lze na vícero míst nalézt podobně znějící místa nebo pasáže. Není to ani náhoda ani redundance. Přicházejí vždy tam, kde je to potřeba a vytvářejí základní linku výpovědi, navzájem spojující celý Korán. Tyto verše se týkají např. faktu jedinosti Boží, faktu seslání Koránu jakožto posledního Božího zjevení, faktu vzkříšení, popisu některých událostí z dějin proroků apod.

 

K tomuto opakování skrze různá koránská místa může docházet jak na úrovni verše, nebo jeho části, tak i na úrovni celých skupin veršů. Někdy jsou formulace navlas stejné a jindy se liší. V detailech pak možno hledat důvody toho, proč jsou používány právě tím způsobem, jakým jsou užity. Principem je, že Korán je vykládán sám sebou (arab. al-Qur´ánu jufessir ba’duhu ba‘den).

 

Příklady potvrzující tento princip možno nalézt ve verších[3]:

 

A vysvětlili jsme to v Koránu tomto, aby se upamatovali, avšak to jen rozmnožilo odpor jejich. (Isrá´41)

 

Toto je Písmo, jehož verše byly potvrzeny a potom srozumitelnými učiněny od Moudrého, Vševědoucího, (Húd:1)

 

Zeptej se: „Která věc platí nejvíce jako svědectví?“ Odpověz: „Bůh je svědkem mezi vámi a mnou; tento Korán mi by1 vnuknut, abych jím varoval vás i všechny, k nimž dospěje. Chcete snad svědčit, že vedle Boha jsou i božstva jiná?“ Rci: „Já to nedosvědčím!“ a dodej: „Naopak, On Bohem je jediným a já nejsem odpovědný za to, co k Němu přidružujete.“ (An’ám:19)

 

A pak jsme ti vnukli: „Následuj náboženství Abrahama, jenž hanífem byl, vždyť on věru mezi modloslužebníky nepatřil!“ (Nahl:123)

 

A dali jsme ti vnuknutí, tak jako jsme je dali Noemovi a prorokům po něm; a dali jsme vnuknutí Abrahamovi , Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům a Ježíšovi, Jóbovi, Jonášovi, Árónovi a Šalomounovi; a Davidovi jsme dali žalmy. (Nisá´:163)

 

Takto Korán zapadá do toho, co mu předcházelo, tedy přirozená lidská sklonnost k pravé a zdravé víře, tradice abrahámovského odmítnutí modloslužby a zjevení předešlých proroků.[4]

 

Takto je Prorok صلى الله عليه و سلم nejen prorokem, tedy vůdcem lidstva na cestě k Alláhu, ale také Poslem, který navíc obdržel i poslední zjevení, které bude zachováno navěky, jako totální důkaz a spolehlivé a nevyvratitelné měřítko pravdy a lži. Takto je dosahováno obecného i konkrétně adresného varování a ustavení důkazu. Dalším krokem je buď zřeknutí se, nebo následování.

Před následky případného špatného rozhodnutí je opakovaně přinášeno varování:

Ti, kdož se protiví Bohu a poslu Jeho, ti budou věru patřit k nejopovrhovanějším! A Bůh napsal: „Věru že zvítězím Já i poslové Moji!“, vždyť Bůh vskutku je silný a mocný.  (Mudžádela:20-21)[5]

 

 

Nejdůležitějšími díly arabské věty jsou její začátek a konec. Prostředek nemá takovou důležitost. Pokud dojde ke změně obvyklého slovosledu, je vytvořena stylistická figura.

 

Arabština zná dva základní typy vět – jmennou a slovesnou, podle toho, začíná-li věta jménem, nebo slovesem. Posunutím vpřed (arab. tekdím) nebo naopak vzad (arab. te´chír) nějakého větného členu docilujeme jeho zdůraznění. To se může dít mezi základními větnými členy – podmětem a přísudkem, nebo i mezi jmenými, či slovesnými dodatky.

 

I na této úrovni Korán bohatě oplývá těmito figurami jak u vět tázacích, tak i u vět oznamovacích. Někdy je takto stylisticky zdůrazněna první a jindy naopak poslední část věty. Podmět přichází někdy jako první, jindy jako poslední větný člen. Korán taktéž používá i opisné, nebo pasivní konstrukce, používá a zaměňuje podmětné i přísudkové vedlejší věty a překračuje stylistické konvence.

 

Důležitost tohoto jevu pro odhalení významů Koránu, zejména těch nepřímých, je neobyčejná, jako příklad uvádíme dvojici stejných veršů:

Jest vám dovoleno přiblížit se v noci postní k manželkám svým – ony jsou pro vás oděvem a vy jste oděvem pro ně. Bůh poznal, že křivdíte sami sobě, avšak obrátil se k vám a odpustil vám. Nyní tedy souložte s nimi a usilujte o to, co Bůh vám předepsal. Jezte a pijte až do chvíle, kdy od sebe rozeznáte bílou a černou nit na úsvitu, potom dodržujte plný půst až do noci. A nesouložte s nimi, zatímco se zdržujete v rozjímání v modlitebnách! Toto jsou ohraničení Boží, nepřibližujte se k nim! A takto Bůh činí srozumitelnými znamení svá pro lidi – snad budou bohabojní! (Bekara:187)

Rozvod je možný dvakrát, potom lze podržet manželku podle správné zvyklosti nebo ji propustit v dobré vůli. Není vám dovoleno vzít nic z toho, co jste jí dali, leda že oba se obáváte, že nedodržíte omezení Bohem daná. Jestliže se obáváte, že nedodržíte omezení Bohem daná, tedy nebude pro žádného z obou vás hříchem, jestliže žena se vykoupí. Toto jsou omezení Bohem daná, nepřekračujte je! Ti, kdož překračují Boží omezení, ti jsou nespravedliví! (Bekara:229)

V nich se objevuje fráze  تِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ فَلا تَقْرَبُوهَا „Toto jsou hranice Boží, nepřibližujte se k nim“ v prvním případě a بِهِ تِلْكَ حُدُودُ اللَّهِ فَلا تَعْتَدُوهَا tj. „Toto jsou hranice Boží, nepřekračujte je.“

První příkaz „nepřibližujte se“ je zde použit jako zesílení významu zákazu v kontextu druhého příkazu „nepřekračujte.“

Propojíme-li tato slova do kontextu celého verše, dostáváme rovinu významu buď a nebo – tedy buď manželé setrvají spolu, nebo se rozvedou zákonným způsobem, nepřekračujíc Boží hranice. Korán tak užívá těch nejvhodnějších frází pro dosažení kýženého významu.[6]

 

Korán také propojuje tyto stylistické variace s požadavky morfologicko-sémantickými i poeticko-rytmickými. Např.

On seslal ti Písmo s pravdou, potvrzující pravdivost dřívějšího, a On seslal i Tóru a Evangelium již předtím jako správné vedení pro lidi a seslal spásné rozlišení (Álu ‘Imrán:3-4)

Stylisticky možný je i slovosled:

نَزَّلَ عَلَيْكَ  التَّوْرَاةَ وَالإنْجِيلَوَالْفُرْقَانَهُدًى لِلنَّاسِ

„On seslal ti Tóru, Evangelium i spásné rozlišení jako vedení pro lidi…“ Tato umělá struktura však postrádá zde dodržovaný rytmus a není tolik zvukomalebná. Navíc je narušen i význam. Klíčové sloveso „seslal“ je podruhé vyhozeno pryč a další významově klíčové slovo spásné rozlišení – Furkán (dosl. měřítko, či dělítko) je odsunuto z konce verše do významově ne tolik signifikantního středu. Opakování slova „seslal“ má zde svůj význam jako potvrzení faktu, že Korán je, stejně jako všechna písma předcházející, také seslán Alláhem. Vydělení slova Furkán na konec též zdůrazňuje, že Korán je posledním zjevením a ultimátním měřítkem či dělítkem pravdy od nepravdy.[7]

 

Existuje i mnoho dalších podobných míst, za všechny uvádíme:

V ten den budou jedny tváře zářící a ke svému Pánu hledící a jiné tváře v ten den budou sinalé, tušící, že dovrší se na nich trest páteř lámající. Však pozor! Až duše vystoupí ke klíční kosti a bude řečeno: „Kdo je zaklínatel?“ a ona si pomyslí, že toto je se světem rozluka, a proplete se s nohou noha, v ten den k tvému Pánu všichni hnáni budou. (Kijáma:22-30)

První věta je jmenná, ve druhé je na prvním místě předložka, třetí odpovídá první, čtvrtá je složená a podmět vedlejší věty přichází až na konci, šestá je pasivní, sedmá opět souvětí, tentokrát souřadné, přičemž podmět druhé hlavní věty je posunut na konec. Osmá věta je slovesná, devátá opět začíná předložkou a její podmět je až na konci. Jako přísudky jsou zde hojně používána příčestí činná, která tvoří stylisticky nejvýraznější část veršů.

 

Důraz je však v jiných případech dosažen i při zachování standardního slovosledu:

Bůh seslal příběh nejkrásnější, knihu alegorickou i opakovaná vyprávění, z nichž husí kůže naskakuje těm, kdož Pána svého se bojí; potom však kůže i srdce jejich se obměkčí vůči připomenutí Božímu. Toto je vedení Boží, jímž On vede, koho chce, však ten, komu dal Bůh zbloudit, ten nebude mít vedoucího žádného! (Zumer:23)

Zajisté My jsme ti seslali Korán sesláním; (Insán:23)

Na prvním místě se nachází slovo Alláh – tedy je zdůrazněno, že toliko On a ne nikdo jiný. V druhé citaci je podmět zdůrazněn opakováním zájmena my – jednou v připojené a podruhé v samostatné formě.

Šu’ajbovi soukmenovci říkají:

 „Šu´ajbe, chápeme jen málo z toho,co říkáš, avšak vidíme věru, žes slabý mezi námi, a nebýt rodu tvého, věru bychom tě ukamenovali, neboť nejsi vůči nám příliš mocný.“ (Húd:91)

Podmět jmenné věty přichází před přísudkem ve formě složeného záporu. Doslova by věta znamenala: „Ty nad nás nejsi mocný“ (arab. مَا أَنْتَ عَلَيْنَا بِعَزِيز – má ante ‘alejná bi ‘azízin) Mohlo by se také říci „nejsi nad námi mocný (arab. لا تعز علينا  lá te’azzu ‘alejná).“ Jazykovědec a analytik koránské arabštiny az-Zemachšerí vidá důvod použití této formulace, neboť se zde jedná více o osobu Šu’ajba a vztah jeho soukmenovců k němu, nežli o jejich konání samo o sobě.

 

Podobným způsobem je též třeba se dívat na následující příklady:

Jsou mezi lidmi někteří, kdož říkají: „Věříme v Boha i v den soudný,“ zatím však jsou nevěřící. (Bekara:8)

my nejlépe známe, co hovoří, a ty nejsi ustanoven, abys je nutil násilím. Připomínej tedy pomocí Koránu těm, kdo hrozby Mé se obávají. (Káf:45)

Budou si přát, aby mohli vyjít z ohně pekelného, avšak nikdy z něho nevyjdou, neboť je očekává trest trvalý. (Máida:37)

 

Existují však ještě více očividné případy inverzního slovosledu, zejména tam, kde věty nezačínají ani slovesem, ani jménem, ale částicí nebo příslovcem, jako např.:

K Nám věru míří jejich návrat a Nám pak budou účty své skládat! (Ghášíjja:25-26)

Podle Zemachšerího se zde jedná o zesílené vyjádření hrozby, protože návrat je možný jen k Pánu, k Nejsilnějšímu, jenž je Schopen potrestat je a tito budou své účty skládat jedině před Ním a On neponechá bez povšimnutí ani nejmenší maličkost.

 

Pro zdůraznění Boží moci a velebnosti je užito i opakovaných frází, např.:

Oslavuje Boha vše, co na nebesích je i na zemi; Jemu náleží království a Jemu náleží chvála a On mocný je nade věcmi všemi! (Teghábun:1)

A Bohu náleží nepoznatelné na nebesích i na zemi a k Němu se vrací rozkazy všechny. Uctívej Jej tedy a na Něj spoléhej – a není Pánu tvému lhostejné to, co děláte! (Húd:123)

 

Jindy je použito také inverze slovosledu doprovázená negací, např.:

Toto Písmo, o němž pochyby není, (Bekara:2)

Oproti

v něm není opojnosti a nebudou jím zmoženi. (Sáffát:47)

 

Jindy jsou osobitým způsobem zpojovány dvě inverze slovosledu dohromady:

Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“ (Káfirún:6)

Ve významu „má víra není vaše víra a vaše víra není má víra.“

Nám skutky naše a vám skutky vaše patří! (Kasas:55)

Tj. „vaše činy nejsou moje činy a naopak.“

 

Normální arabský slovosled je někde také záměrně porušen způsobem naprosto originálním a do té doby neznámým, ale naprosto funkčním a pochopitelným, např.:

a není nikoho, kdo je mu roven. (Ichlás:4)

Předmět, tedy zájmeno „Mu“ je postaven více dopředu, aby byl zdůrazněn a tento pak stojí v centru výpovědi, je jejím středobodem. 

Podobně i ve verši:

Bůh zajisté je schopen k životu jej navrátit (Tárik:8)

Je zdůrazněno, že On je schopen znovu stvořit, navrátit, právě i člověka. Právě vzkříšení je pointou verše.

 

Někdy je použito souvětí s různým slovosledem, např.:

pak v ohni pekelném jej palte a potom řetězem sedmdesát loktů dlouhým jej svažte!“ (Hákka:31-32)

 

Tam, kde je potřeba užít největšího důrazu, je předmět, jindy vyjádřený přípojkou, osamostatněn, jako ve verši z počáteční súry:

Tebe jen uctíváme a Tebe jen o pomoc žádáme (Fátiha:5)

Důraz je zde přímo na výsadní objekt uctívání, kterým je myšlen jen a jen Alláh. Tedy nikoli „Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme“ ale „jen Tebe jediného a nikoho dalšího.“ Věta je ve svém významu identická s touto: „Nikoho jiného, nežli jen Tebe jediného neuctíváme a nežádáme o pomoc.“

 

Podobný důraz možno cítit např. i zde:

Což si mohou přát jiné náboženství než náboženství Boží, když již se do vůle Jeho odevzdalo – chtě nechtě – vše, co na nebesích je i na zemi, a když vše se k Němu navrátí? (Álu ‘Imrán:83)

Rci: „Což si mohu vzít za ochránce někoho jiného než Boha, tvůrce nebes a země, který vše živí, ale sám živen není?“ Rci: „Bylo mi nařízeno, abych byl prvním mezi těmi, kdož do vůle Jeho se odevzdají – a nikoliv z těch, kdož k Němu přidružují!“ (An’ám:14)

Rci: „Chcete mi nařizovat, abych někoho jiného než Boha uctíval, vy nevědomci?“ (Zumer:64)

 

Někdy má inverzní slovosled funkci nikoli zdůrazňující, ale určující, danou následností dějů, nebo rozvojem islámského zákonodárství v čase. Jindy jde o gradaci, např. zde:

v ten den prchne člověk od bratra svého, matky své i otce svého, družky své i synů svých,  (‘Abese:34-36)

S nástupem dne soudu, po zatroubení, roste i lidský strach, opouští tedy člověk bratra, dále rodiče, kteří jsou mu ještě bližší, poté i svou družku a nakonec i vlastní děti, krev vlastní krve, které jsou mu nejbližší, bližší nežli rodiče.

 

V následujícím verši je pořádek větných členů určen jistou podobou přednosti:

A hle, uzavřeli jsme s proroky úmluvu, s tebou, s Noem, s Abrahamem, s Mojžíšem i s Ježíšem synem Mariiným, a uzavřeli jsme s nimi úmluvu přísnou (Ahzáb:7)

Na prvním místě je Muhammed صلى الله عليه و سلم, na dalším Núh عليه سلام atd. V jiných případech je pořadí jiné:

On vám uzákonil jako náboženství to, co kdysi uložil Noemu – a to, co jsme vnukli tobě a co jsme uložili i Abrahamovi, Mojžíšovi a Ježíšovi: „Dodržujte náboženské úkony a nerozštěpujte se ohledně jich!“ Jak nesnesitelné je pro modloslužebníky to, k čemu je vyzýváš! Bůh si k tomu vybírá, koho chce, a vede k tomu toho, kdo kajícně se k Němu obrací. (Šúrá:13)

Zde je cílem vyjádřit časovou souslednost a trvání islámu od začátku věků, až do doby jeho definitivního ustavení a završení linie proroctví Muhammedem صلى الله عليه و سلم.

Patrně proto je někdy země vzpomenuta před nebesy, jindy naopak, nebo smrt před životem, nebo naopak.

 

Někdy je slovosled použit i ke gradaci dojmu údivu, např.:

A vnukli jsme Šalomounovi pochopení věci té a oběma jsme darovali osvícení a vědění. A donutili jsme hory a ptáky, aby spolu s Davidem Naši pěli chválu. A tak jsme učinili. (Anbijá:79) Hory následují po ptácích, protože je těžké uvědomit si, že tomuto proroku sloužila zvířata, ale ještě těžší je představit si, že mu též sloužila i neživá příroda.

 

 

Muslimové a muslimky, věřící muži a věřící ženy, poslušní a poslušné, pravdomluvní a pravdomluvné, trpěliví a trpělivé, pokorní a pokorné, dárci a dárkyně almužny, postící se muži a postící se ženy, cudní a cudné, muži a ženy hojně Boha vzpomínající … (Ahzáb:35)

Frázi الذَّاكِرِينَ اللَّهَ كَثِيرًا „zákirína lláha kesíren“ „vzpomínající hojně Alláha“ je možno opakovat i v ženském rodě jako اللَّهَ كَثِيرًا الذَّاكِرَاتِ „zákiráti lláha kesíren“ a bylo by to stylisticky správně. Jejím vypustěním nabývá plynulost textu, navíc je dosaženo dojmu, že Alláha těší, jak je vzpomínán věřícími, přičemž posunutí pojmu vzpomínající na samý konec je toto vzpomínání postaveno jako pointa verše.[8]

 

 

A oni učinili z džinů společníky Bohu, zatímco byl to On, jenž je stvořil, a v neznalosti své vymyslili Mu syny a dcery. Chvála Jemu, jenž povznesen je nade vše, co Mu připisují! (An’ám:100)

V tomto verši je sloveso „přidružovat, učinit společníka“ užito dvakrát, přičemž i kdyby bylo užito jen jednou, bylo by to stylisticky správně. Opakovaným užitím je však lépe vykreslen Boží odpor k této praktice a posunutím slova „džinové“ daleko od slova Alláh, přičemž očekávané umístění tohoto slova ve slovosledu by bylo hned vedle, implikuje jasné oddělení džinů od Alláha, jako další odsouzení vzpomenuté praktiky.[9]

---