Univerzalita islámu

A vyslali jsme každého posla jedině s jazykem lidu jeho (Ibráhím:4). Vyptávají se, jak by mohl být poslán Prorok k nějakému národu, který nerozumí jeho jazyk a ani by nevěděl, co říká? A také říkají, že islám je náboženství s časově ohraničenou platností, které bylo cíleno k nápravě společnosti v době, kdy byl do ní poslán Prorok Muhammed صلى الله عليه و سلم.

 

Není sporu o tom, že toto odvržení a popírání univerzality islámu si klade za cíl zpochybnit platnost islámského náboženství pro všechny lidské bytosti na všechny časy. Je však mnoho aspektů, které činí tuto pochybnost falešnou.

 

Pro začátek, platnost a univerzalita jakéhokoliv náboženství není ohraničena rozmary, chtíči a názory jeho žalobců, ale zjevenými texty a událostmi ze života Božího Posla صلى الله عليه و سلم, které jsou doloženy a zaznamenány historií. Důkazy pro tyto jejich spekulace neexistují a jejich tvrzení nejsou nijak rozumově podložena. Proto se při konfrontaci se skutečností, dokladovanou texty Koránu a Sunny, zcela zhroutí.

 

Alláh praví:

Věru ti, kdož proti Bohu lži si vymýšlejí, ti neuspějí. (Vznešený Korán, 16:116)

Jak dokladují následující verše Vznešeného Koránu, neboť v mnoha koránských verších směřuje Alláh obecnou výzvu:

A není toto než připomenutí pro lidstvo veškeré (Sád:87)

Rci: „Lidé, já věru jsem poslem Božím k vám všem vyslaným“ (A‘ráf:158)

A vyslali jsme tě k lidem všem jen jako hlasatele zvěsti radostné a jako varovatele, avšak většina lidí to neví. (34:28)

Tyto a další verše zdůrazňují univerzalitu islámu a výzvě k němu. Podle šejcha Abdulhalíma Mahmúda z univerzity al-Azhar zjevil Alláh tyto verše na samém začátku poselství, aby od počátku zdůraznil, že poselství islámu je univerzální a že výzva Božího Proroka صلى الله عليه و سلم platí pro lidi jako celek. Je též vhodné podotknout, že poselství islámu cílí lidstvo jako celek, zatímco poselství předcházejících proroků bylo zaměřeno vždy na jejich národy a společnosti. Všemohoucí říká:

A již kdysi jsme vyslali Noema k lidu jeho; i pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte žádné božstvo jiné kromě Něho! Já se věru pro vás obávám trestu dne strašného!“ (A‘ráf:59)

A poslali jsme k ´Ádovcům bratra jejich Húda, jenž pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte božstvo jiné kromě Něho – vždyť vy si jen vymýšlíte. (Húd:50)

 

Také mnoho z hadísů Božího Posla صلى الله عليه و سلم potvrzuje tuto univerzalitu islámu a jeho poselství všem národům, nehledě na to, že neexistuje žádné užší omezení tohoto poselství na některou skupinu lidí, i když poselství islámu bylo zvláště těžká a úmorná práce jak pro něj samého, tak i pro jeho druhy. Vydali se úpornou cestou džihádu, plnou bouří a neklidu, nepřízně a těžkostí osudu. To byla cesta, na které byli zabiti mnozí, kde ztratil jednoho ze svých nejlepších společníků, svého strýce Hamzu, nechť je s ním Alláh spokojen.

Hadísy také ukazují na univerzalitu islámu, protože oba zdroje, i Korán, i Sunna, jdou ruku v ruce. Vzpomeneme některé z těch, které uvádí ve svém Musnedu imám Ahmed jako sahíh.

Od Abú Hurejry, že Boží Posel, mír a požehnání s ním, pravil:

„Není přednosti Araba nad nearabem, ani nearaba nad Arabem, ani bílého nad černým, ani černého nad bílým, leda podle bohabojnosti.“

Ve svém Musnedu také zaznamenal od Kurze ibn ‘Alkamy al-Chuzá’ího, nechť je s ním Alláh spokojen, že Prorok řekl:

 أَيُّمَا أَهْلِ بَيْتٍ مِنَ الْعَرَبِ، أَوِ الْعجْمِ أَرَادَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ بِهِمْ خَيْرًا، أَدْخَلَ عَلَيْهِمُ الإِسْلاَمَ

 „Komukoli z Lidu Domu si zachce Alláh Vznešený dobra, tomu dá vstoupit do islámu.“

V Sahíhu Imáma Buchárího je od Proroka, mír a požehnání s ním, zaznamenáno od nejednoho zdroje:

„Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl vyslán zvláště ke svým lidem a nadto k lidem všem obecně.“

 

V Sahíhu imáma Muslima stojí Prorokův صلى الله عليه و سلم odkaz, aby se sahábové chovali dobře k lidem Egypta a brali je na vědomí. Řekl:

إنكم ستفتحون أرضا يذكر فيها القيراط فاستوصوا بأهلها خيرا؛ فإن لهم ذمة ورحما…

„Věru získáte zemi, ve které se vzpomíná kírát, chovejte se proto k jejímu lidu nejlépe, věru oni jsou též příbuzenstvo…“Ležel snad Egypt a jeho koptští obyvatelé na Arabském poloostrově? Nechť zdravý rozum na tuto otázku odpoví.

Prorok صلى الله عليه و سلم již předtím kázal během bity Příkopu o osvojení paláců Chosraua a červených paláců v Levantě. Nacházely se snad tyto na Arabském poloostrově?

Toto jsou předpovědi, že islám se bude šířit i mimo Arabského poloostrova a vyvracejí nesmysly zaujatých orientalistů[1], že islám je toliko náboženstvím Arabů.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také vedl čilou korespondenci s vládci, vladaři, císaři, králi a místodržícími v mnoha oblastech mimo arabský poloostrov a tradiční vlast Arabů – s Byzancí, sásánovskou Perzií, Habeší, Bahrejnem, Egyptem, Jemenem a dalšími krajinami. O nich se zmiňují i nesčetní staří historikové islámského světa, o jejichž serióznosti není sporu – Ibn Kesír, at-Taberí, Ibnu l-Asír, Ibn Hišám, nebo al-Ja’kúbí. I když autenticitu některých z těchto dopisů se kritici islámu snažili zpochybňovat, nikdy nebyla vyvrácena a některé z nich jsou dodnes uloženy v Istanbulu. Zaznamenána je v mnoha verzích[2] událost přijetí Prorokova dopisu tehdejšímu byzantinskému imperátorovi Herákliovi, ve kterém jej, jakožto následníka předešlého poselství, muže z Lidu Knihy, Prorok صلى الله عليه و سلم vyzývá k přijetí islámu. Heráklios tehdy po delším dotazování Abú Sufjána, který byl povolán, aby císaři zodpověděl pár dotazů o novém prorokovi, pronesl:

„Velmi dobře jsem si byl vědom, že se objeví, avšak nevěděl jsem, že přijde od vás. Kdyby jsem si byl jist, že se k němu dostanu, překonal bych všechno, jen abych se s ním setkal. A kdybych byl u něj, omyl bych mu nohy.”  

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم doručil své poselství i žlutým, i bílým, i snědým, své poselství od Pána Svého doručil totiž dvěma pokolením – lidí a džinů:

skupina džinů naslouchala a řekla: ,Naslouchali jsme Koránu podivuhodnému, k přímé cestě vedoucímu, takže jsme v něj uvěřili a již nikoho nebudeme přidružovat k Pánu svému. (Džinn:1-2)

 

Platnost islámského poselství, jakožto posledního ultimátního zjevení lidstvu dokazují i mnohé pasáže z knih dřívějších zjevení, jakkoli mohly tyto být během pozdějšího historického vývoje pokřivovány. Jisté paralely a zarážející odkazy v nich stále zůstávají.[3]

Ty samé texty však na druhou stranu jasně udávají omezení těchto dřívějších proroctví jen na vlastní národ – na židy. Dnešní judaismus si vlastně ani neosobuje nárok být světovým náboženstvím pro všechny. Co se týče evangelií, i ona podávají zprávu o tom, že Ježíš svým apoštolům zakázal šířit svou víru mimo syny Izraele. V Matoušově evangeliu čteme o apoštolech:

Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon, zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. Těchto Dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. (Mt, 10:2-6)

Samotnému Ježíši pak Matouš připisuje výrok:

On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt, 15:24)

 

Již mezi prvními muslimy bylo také několik osob, které nebyly arabského původu – Habešan Bilál, Peršan Selmán, nebo Byzantinec Suhejb a v neposlední řadě také několik následovníků dřívějších náboženství – urození židé Abdulláh ibn Selám a Ka’ab ibnu l-Ahdar, nebo křesťan ‘Ádí ibn Abí Hátim

.

Svou víru jako univerzální poselství světu chápali i sami první muslimové. Muslim Rib’í ibn Ámir před bitvou u Kádísíjje řekl veliteli perských vojsk Róstumovi: „Přivádí nás Alláh. On je Ten, který nás vyslal, abychom vyvedli lidstvo z uctívání služebníků k uctívání Pána služebníků. Abychom vyvedli toho z Jeho služebníků, kteří budou chtít, z úzkosti života pozemského, k jeho šíři a prostrannosti. Z útlaku světonázorů ke spravedlivosti islámu. Vyslal nás tedy se Svým náboženstvím ke Svým stvořením, abychom je vyzvali k Němu.“

 

Ve svých statích o vztahu islámu a západu si univerzality a aktuálnosti islámské víry všímali i mnozí objektivní orientalisté. Např. Gustav Le Bonne, francouzský orientalista, napsal: „Důvod dekadence západu leží v jeho zanechání víry a přijetí věr jiných, lživých. Netřeba zanedbat obrovskou kulturní sílu, kterou disponuje právě víra. To, co by mělo být povinností každého z vás je, abyste z víry vzali to, co odpovídá vaší době a udržovali vaše tradice a zvyky. Od studentů a budoucích generací orientalistů, kteří přicházejí z Evropy se očekává, že převezmou nauky, myšlenky a obyčeje, které poslouží jejich vlastní domovině a budou v souladu s jejich etikou.“[4]

---