Princip naděje

Zcela určitě není na zemi člověk, který někdy v něco nedoufal. Některá naše přání se splnila a jiná nikoli. Někdy se jedná o obyčejné věci všedního dne, ale občas se člověk ocitá v situaci, která otřese jeho životem a obrátí ho zcela naruby. Avšak naděje je nedílnou součástí života a vždy se s ní znovu setkáváme.

Naděje je vlastně přání, aby se nějaká situace v budoucnu udála tak, jak nám to nejlépe odpovídá a tak, jak si to přejeme. Je tak omezena na věci budoucí.

 

Velcí myslitelé Západu měli o naději své vlastní představy, navzájem často diametrálně odlišné. Zatímco někteří ji prohlašovali smyslem života, jiní ji odsuzovali jako prázdné snění a snažili se ji z lidského života zcela eliminovat. Aristoteles byl dotázán na definici naděje a řekl: „Naděje je snění snílků.“ Pro demotivující charakter nenaplněných nadějí kýnikové a stoici považují naději za pocit, proti kterému je potřeba bojovat. Platón naopak vidí naději v kontextu nesmrtelnosti duše. Pro Immanuela Kanta je otázka naděje, vedle otázky o znalosti a o působení jednou ze tří klíčových otázek lidské existence. Podle filozofie Ernsta Blocha je „princip naděje“ motorem společenského vývoje, bez ohledu na to, jestli se na ni člověk dívá pozitivně, nebo negativně. Protože cíle, které si člověk klade do budoucna vždy, jsou i tak stále ve středu pozornosti.

 

Alláh v Koránu o naději , v odkazu na proroka Ja‘kúba, mír s ním, říká:

A neztrácejte naději v laskavost Boží, vždyť jen lidé nevěřící ztrácejí naději v laskavost Boží! (Júsuf:87)

A slovy andělů promlouvajících k proroku Ibráhímovi, mír s ním, též:

Oznamujeme ti to jménem pravdy – nebuď tedy z těch, kdo naději ztrácejí. (Hidžr:55)

 

Naděje je tedy součástí dobrého názoru o Alláhu, že nepotrestá Své milované služebníky a že jim neupře Svou milost. Je to přesvědčení že učiní rozdílu mezi koncem dobrých věřících a Božích nepřátel. Ibn Abí Dunjá ve své knize Dobrý názor o Alláhu zazamenává na autoritu Alího ibn Bekára jeho vysvětlení tohoto pojmu: „To jest doufat, že tě Alláh nepřipojí k rozvratníkům v Pekle.“ Selmán ibnu l-Hakem ibnu l-‘Awwána říká, že jistý člověk v den ‘Arefá prosil Alláha slovy: „Pane náš, netrestej nás ohněm poté, co jsi do  srdcí našich zasadil víru,“ poté zaplakal a pokračoval: „a pokud bys to i učinil, pak je to pro naše hříchy! Prosíme Tě, nespojuj nás dohromady s těmi, kteří sami sobě ukřivdili a proti kterým jsme bojovali ve Tvém jménu!“[1]

Podle Ibn Abí d-Dunjáova podání na autoritu Abú Hafse as-Sajrefího Omar ibn l-Chattáb poté, co recitoval verš:

A  přísahají při Bohu přísahou svou největší: „Bůh toho, kdo zemřel, nevzkřísí!“ Ale on tak učiní podle slibu Svého, jenž se uskuteční – však většina lidi to neví (Nahl:38)

pravil: „A my přísaháme Alláhu nejvážnější přísahou, že Alláh toho, kdo zemře, vskutku oživí. Myslíš snad, že by pak mohli být spolu ve stejném příbytku?“[2]

 

Druhou stranou mince je beznaděj. Je následkem faktu, že si člověk není při řešení svého problému schopen představit žádné východisko a ani není schopen učinit nějaký pozitivní krok vstříc jeho dosažení. Proto lidé negativně reagují, je-li jim znemožněno kýženého cíle dosáhnout. Většinou, jsou-li si schopni své cíle splnit, reagují lidé pozitivně, s nadějí a se sebevědomým optimizmem. Pocit, že i poslední stopy sebevědomí o schopnosti svých cílů dosáhnout se neobjevuje, když je člověk schopen svých plánů dostát, ale až tehdy, když začne zoufat nad tím, do čeho se dostal a jak to vyřešil, nebo když uvěří, že k dosažení svých vytčených cílů žádná cesta nevede. Potom lidé uvěří, že je jim znemožněno dosáhnout svých cílů, nebo cílů, které jim určili druzí, nebo nejsou s to aktuální problém vyřešit. Cítí, že nejsou schopni současnou situaci změnit a že nejsou schopni změnit ani sami sebe. Výsledkem je osoba bez imaginace, která se cítí bezmocně a podle toho také neschopna cokoli dělat. Pocit, že nemůžeme situaci změnit, ukazuje na nedostatek produktivního způsobu přemýšlení. Jinými slovy, dotyčnému chybí víra, že je možno se vybranou cestou k vyřešení svých problémů a vlastních cílů ubírat i nadále po vyznačené trase.

Beznaděj je stav mysli, jenž nelze vydržet a který Boží Posel صلى الله عليه و سلم popisuje v následujícím hadísu:

„Pro ty, kteří se vysmívali lidem, se na onom světě otevřou dveře ráje a bude jim řečeno: „Vejděte dovnitř, vejděte dovnitř!“ když pak přijdou, obtěžkáni svými starostmi a chmurami, přiblíží se k nim nadosah, vrata se před nimi prudce zavřou. Pak jim budou otevřeny druhé dveře. Bude jim řečeno: „Vejděte dovnitř, vejděte dovnitř!“ a když dojdou se svými starostmi a chmurami, přiblíží se ke dveřím až nadosah, dveře se před nimi zase prudce zavřou. Tak to bude pokračovat, dokud se před někým z nich opět neotevřou dveře Ráje a neřekne se „Vejdi dovnitř,“ ale on z čisté své beznaděje do nich již nevejde.“[3]

 

Rozdíl mezi někým, kdo si ještě uchovává naději a tím, kterého i poslední kapka naděje opustila, leží v produktivním způsobu přemýšlení. První jde ve směru cíle, i když neví, zda-li ho dosáhne. Ten beznadějný se naopak hýbat přestává a stojí jako zkamenělý, protože nic z toho, co koná, nenese v jeho světě výsledek.

Setrvávat v takovém způsobu přemýšlení je tedy nedostatkem produktivní mysli, stejně jako obraz vlastní bezmoci a nemožnosti pomoci si sám. A to je žel Bohu obraz mnoha dnešních muslimů.

 

Není místa pro zoufalství a beznaděj, jak co se týče milosti Boží tak i co se týče Boží podpory a vítězství, které nám daruje.

Tak říká Alláh, že Ibráhím pravil:

Kdo jiný ztrácí naději v milosrdenství Pána svého než ti, kdož bloudí? (Hidžr:56)

Tak říká i Boží Posel صلى الله عليه و سلم: „Když někdo řekne, že lidé jsou ztraceni, pak je nejvíce mezi nimi ztracen on.“[4]

 

Pravda je taková, že Alláh je Všemohoucí a v Jeho schopnostech je učinit cokoli i to, co se zdá nemožné, jako probudit trpící a rezignované národy k akci, která nemá v jejich historii obdoby. Alláh je vládcem všech věcí, včetně moci, moci nad nebesy i zemí. Alláh ostatním, kteří drží moc, tuto moc pouze propůjčuje a pakliže uzná za vhodné, vytrhne jim ji z rukou:

Rci: „Bože veliký, vládce království! Ty dáváš vládu, komu chceš, a oderveš ji, komu chceš; Ty povyšuješ, koho chceš, a ponižuješ, koho chceš, v ruce Tvé je dobro a Tys věci každé mocen. (Álu’Imrán:26)

A jedním z nejdůležitějších důvodů ztráty Boží přízně při vládnutí je opojení sebe sama mocí, sebestřednost, touha ovládat, hrabivost a sklon působit svár mezi lidmi.

Křivda a tyranie, jak známo, uspišuje trest již na tomto světě a křivda je tmou soudného dne. Alláh praví:

Nespravedliví věru nebudou blažení. (An’ám:21)

Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Alláh Vznešený zajisté přenechává křivdícího sobě samému a když jej pak uchvátí, není pro něj úniku.“[5] Křivda působí, že se poslední stanou prvními a někdejší první budou všemi ostatními zašlapáni do země.

 

Takoví lidé prahnuli po moci, která se stala příčinou jejich pádu do nejzazších hlubin v rovině jejich existence jakožto lidských bytostí. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru budete prahnout po moci, až tato bude důvodem pokání v Den Soudu.“[6] A také: „Začátek vlády je výtka, její prostředek pokání a její konec trest v Soudný Den.“[7] Poté, co byli kritizováni islámsými učenci, neposlouchali je a když je tito vyzvali, aby odstoupili od vlády a zabránili tak chaosu, krveprolití a ničení muslimských životů a majetku, vystoupili proti nim nejkrutějším způsobem. Pak vůči nim Alláh ukázal svůj oprávněný hněv a obrátil proti nim celý národ, jak se uvádí v hadíse: „A když se rozhněvá (tedy Alláh) na svého služebníka, vyzve Džibríla a řekne: „Nenávidím toho a toho, i ty ho nenáviď.“ Tak jej začne nenávidět i Džibríl. Poté Džibríl zvolá na obyvatele nebes: „Věru Alláh nenávidí toho a toho, proto jej i vy nenáviďte.“ Pak jej začnou nenívidět i oni. Poté je naň uvalena nenávist na zemi.“[8]

 

Dalším ponaučením ze současné krize je i pokrytectví režimů na Západě, horujících pro demokracii. Jejich reakce máme v živé paměti. Prvně nabídli různé formy azylu a pomoci tyranským vládcům a pro strach z islámského směřování revoltujících národů obětovali své podivné principy a zlatá telata, aby se poté, co se rovnováha moci přechýlila na opačnou stranu, vystřelili jako čertík na pružině s rezolucemi a plamennými projevy proti násilí a potlačování práv a svobod protestujících občanů.

Tuto svou dvojtvářnost zakrývají úzce profilovanou podporou různých pátých kolon v rámci různých systémů s cílem podvrátit, bez ohledu na vůli tamních národů, toto přirozené směřování lživými obviněními a obstrukcemi vůči osvětě a výzvě ahl sunna. Podporují skupiny, proudy a sekty, které se snaží oddálit ummu od správné islámské ‘akídy. Takto např. odporují ší’ity na Bahrajnu proti sunnitské vládě, ať už je jakákoli, která ovšem šíření ší’izmu bránila. Nebo se též se snaží namluvit národu, že proislámské síly v sunnitském táboře čerpají z íránské „islámské“ revoluce.

Jako druhá strana mince zde vystupuje ponaučení o tom, že utilitaristické a oportunistické „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ naprosto neplatí. Jsou to nejsilnější oponenti Západu na mezinárodním poli, kteří revolučnímu úsilí muslimů kladou největší překážky. Nejlepším spojencem a pomocníkem muslima je totiž zase jenom muslim.

 

Posledním poučením je fakt zmíněný již Božím Prorokem صلى الله عليه و سلم[9], že každý vladař má okolo sebe dvě družiny – jedna jej nabádá k dobru a odvrací jej od zla a druhá jej naopak povzbuzuje ke konání zla. Zachráněn je pak jen ten, koho Alláh Sám zachrání.

 

Podobně jako byla včera popírána možnost tohoto revolučního obratu v islámském světě, je dnes vytrvale prohlašován za utopii chalífát, stát uplatňující zákony Koránu a Sunny, a za iluzi je pokládána jednota všech muslimů pod chalífovou zástavou. Zejména muslimové Evropy se tak izolují od svých bratří a sester v ostatních částech světa, protože předpokládají, že pro ně nemohou vůbec nic udělat. Výsledkem tohoto uvažování je, že jsou zabráni do svých vlastních problémů a své milosrdenství vůči muslimům v islámském světě prokazují jen morální a občas i materiální podporou. Produktivního myšlení a strategie se jim však jaksi nedostává. Své činy vztahují jen k úspěchu na tomto světě, ačkoli skutečnému a upřímnému věřícímu je jedinou skutečnou motivací Boží spokojenost. Nesmíme ztrácet naději proto, že se úspěch na tomto světě nedostavuje, nebo proto, že jej v současnosti umí rozlišit jen velmi zkušený analytik. Pro věřícího je naděje světlem. Musíme být plni naděje, spoléhat se na Alláha a mít dobrého názoru o Něm.

 

Islámský stát začal jako malá společnost v jednom koutě Arabského poloostrova, aby posléze otřásl celým světem. Zapomíná se na slova Alláha:

Vzpomeňte si, jak bylo vás málo a byli jste poníženými v zemi a báli jste se, že vás lidé odvlekou násilím! Tehdy vám dal útočiště a podpořil vás pomocí Svou a uštědřil vám pokrmy výtečné – snad budete vděční! (Anfál:26)

 

Když druhové Božího Posla صلى الله عليه و سلم úpěli pod bojkotem Kurejšovců, kteří je zbavovali veškerých hmotných prostředků nezbytných pro život, kdy i ti nejmajetnější z nich zakusili, co je to hlad, ani tehdy neztratili naději, protože jejich konání bylo nasměrováno k cílům onoho světa. Nade vše se drželi Pravdy a jejich stav na tomto světě pro ně naprosto ztratila význam. Bylo jim jasné, že ani jediný čin nezůstane Alláhem nepovšimnut. Kdo v té době mohl tušit, že právě tito muslimové, do té doby tolik bezmocní, vyhánění a zabíjení Kurejšovci, záhy zbudují stát, před kterým se třásl celý svět a který nahání Božím nepřátelům strach až dodnes? A postavení prvních muslimů bylo ještě daleko bezvýchodnějším, než je naše postavení dnes.

Odpor muslimů – mudžáhidů na územích, kde bojují, aby slovo Alláha bylo nejvyšší, nebyl ani po měsících či letech krvavých válek a masakrů zlomen. Ať byla krutost a nápor nepřátel islámu sebevětší, nikde nedonutili vojsko islámu kapitulovat. Potenciál a síla muslimů tedy nezmizela zcela, je ještě alespoň trochu přítomna a není ani trochu důvod, aby naše naděje na znovunastolení chalífátu a opětovné získání ztracené cti této ummy vyhasínaly. Ten, kdo doufající v návrat chalífátu považuje za snílky, odporuje zjevení, které v hadísech[10] jasně uvádí, že počátek naší víry byl poselstvím a milostí, následoval chalífát podle poselství, a nakonec, po vládách králů a krutovládách tyranů se tento chalífát v souladu s poselstvím znovu navrátí.

 

Toto pak již není otázka naděje. Přesvědčení o budoucí existenci islámského chalífátu touto Prorokovou صلى الله عليه و سلم garancí nabývá puncu jistoty. Tato naděje v lepší zítřky a znovunastolení islámského státu a moci se stává povinností závaznou pro každého následovníka Koránu a Sunny.

 

Jenže islámský chalífát nespadne z nebe a neudá se sám od sebe. Takto se nestane bez skutečné, zodpovědné a urputné snahy nás, samotných muslimů, bez vytrvalých a postupných našich aktivit tímto směrem. Bez našeho zájmu a naší zapálené snahy se pomoc Boží nedostaví:

Vy, kteří věříte! Pomůžete-li Bohu, On zajisté pomůže vám a upevní paty vaše! (Muhammed:7)

Přitom evropští muslimové, potažmo muslimové Západu jako celek, kteří se k chalífátu obrátili zády jako první a jeho zastánce prohlásili za snílky a utopisty, disponují jedněmi z nejlepších předpokladů pro to, aby o jeho vznik a nastolení v zemích s muslimskou většinou mohli v rámci svých možností usilovat. Žijí v teplých a prostorných domovech, jejich děti chodí do škol a získávají kvalitní vzdělání, pakliže nejsou kvalitně vzděláni i oni sami a nemusí se starat o to, budou-li zítra naživu, budou-li mít co jíst a nebudou-li ve vězení. Proto by se měli zamýšlet, jestli nevyměnili své trvalé štěstí a skutečný Ráj na onom světě za umělou Potěmkinovu vesnici skutečného ráje na světě tomto a zda svým osobním blahobytem nezrazují blahobyt celé islámské ummy. Muslimští boháči, podnikatelé, produkující průmyslníci, vědci, inženýři, vlastníci know-how a inteligence, kteří v houfech prchali a prchají pryč z muslimského světa, jsou nejvíce potřeba ve svých domovských zemích. Neměli by si snad uvědomit, že návrat islámského světa do čela skupiny nejrozvinutějších států bez jejich přičinění bude jen velmi těžko možný? Jak se naše, evropské muslimské svědomí srovná s tím, že jsme vstříc našim zemím a národům práskli do bot zrovna v době po pádu opresivních režimů, kdy nás, našich znalostí, naší píle a zkušeností bylo nejvíce potřeba?

 

Otázka tedy nezní, jestli k vytvoření jednotného islámského státu třeba jednou dojde, ale kdo se na tom bude podílet a kdo sklidí plody této snahy, až se obrátí v realitu.

V tom, že není jen pomocí výzbroje, výstroje a financí, tkví největší poučení ze současné krize a současného džihádu v muslimských zemích i v diaspoře. Ten se odehrává také vzděláním, informacemi, strategií, médii, kulturou, službami a péčí, podle našich nejlepších možností, tady nebo tam. Nemá smyslu bez úzké návaznosti na plánovitost a bez dalšího, mnohem složitějšího džihádu, který následuje po úspěšném vybojování této první formy – tedy džihádu budování a zvelebování země i prostředí k životu všech kolem nás.

 

Nakonec připojuji několik internetových odkazů přinášejících informace, jak konkrétně pomáhat zmírnit asi nejaktuálnější nejpalčivější bod současné krize – jak pomoci zastavit vyvražďování lidu Sýrie, který hrdinně povstal proti tyanii ší’itského sektářského režimu.

 

Více informací na:

 

 

 

---