Jedinečný způsob vyprávění koránských příběhů

a.       Pojednávají o příčině a následku v případě, že k nějakému společenství přichází prorok, či posel, mír s ním, a tato společnost jej odmítne, stejně jako poselství od Alláha, se kterým k ní přichází. Pak za jejich zpupné počínání následuje trest.

 

b.      Jindy jsou předmětem podivuhodné události, kdy Stvořitel přímo, nebo působením Svých proroků, mír s nimi všemi, mění zavedené přírodní zákonitosti, které Sám do světa vložil, jako v příběhu o ‘Ísáu, mír s ním:

A hle, řekne Bůh: „Ježíši, synu Mariin, pomni milosti Mé, kterou jsem prokázal tobě i matce tvé, když podpořil jsem tě duchem svatým a hovořils s lidmi v kolébce i jako dospělý; když naučil jsem tě Písmu, moudrosti, Tóře i Evangeliu; a když vytvořils z hlíny podoby ptáků z dovolení Mého a dýchls na ně a staly se ptáky skutečnými z dovolení Mého; a když uzdravils slepého a malomocného z dovoleni Mého a dals vstát mrtvým z hrobů z dovolení Mého. A odehnal jsem od tebe dítka Izraele, když přišels k nim s důkazy jasnými a když řekli ti z nich, kdož neuvěřili: Tohle není leč kouzelnictví zjevné! (Máida:110)

 

Důvod proč toto Alláh dopustil je zřejmý a nachází se i v Jeho Knize, když v příběhu o proroku Šu’ajbovi, který byl „člověk, smrtelník jako my“ nebo v narážkách přímo na poselství Muhammeda ukazuje, že od Proroků lidé automaticky očekávají, že předvedou něco nadpřirozeného. Proto jsou také příběhy opakovány – příběh o proroku Músáovi, mír s ním, se vzpomíná např. v súře Álu ‘Imrán, al-A’ráf, Kisas, Názi’át a v mnoha jiných, příběh o proroku Sálihovi, mír s ním, se opakuje v súrách al-A’ráf, Húd, aš-Šu’ará a aš-Šems. Podobně je na vícero místech zmíněn i příběh proroka Ibráhíma, Lúta, Húda atd., mír s nimi všemi. Různé postavy taktéž opakují táž slova, jako např. Núh, Húd a Sálih ke svým lidem:

إِذْ قَالَ لَهُمْ أَخُوهُمْ نُوحٌ أَلا تَتَّقُونَ إِنِّي لَكُمْ رَسُولٌ أَمِينٌ فَاتَّقُوا اللَّهَ وَأَطِيعُونِ وَمَا أَسْأَلُكُمْ عَلَيْهِ مِنْ أَجْرٍ إِنْ أَجْرِيَ إِلا عَلَى رَبِّ الْعَالَمِينَ فَاتَّقُوا اللَّهَ وَأَطِيعُونِ

Což nebudete bohabojní? Vždyť já posel spolehlivý jsem, k vám vyslaný, Boha se bojte a mne poslouchejte! Nežádám na vás odměnu žádnou, vždyť odměnit mne Pánu lidstva přísluší.(Šu’ará:106-110, totéž 124-127 a 142-145)

 

Již jsme naznačili, že důvodem a cílem vyprávění v Koránu je ilustrovat základní principy a postuláty islámské věrouky. Tyto pak mohou být z vyprávění vyvozeny. Jde zejména o následující pointy koránských příběhů:

 

1.       Bůh je absolutně Jediný bez společníka, nezávislý Tvůrce veškerenstva, který je Všemohoucí, Vševědoucí, všeho Bdělý a všeho Schopen. On jediný má právo na uctívání a nemá ho nikdo mimo Něj. Bůh je Ten, kdo nakonec všechny lidi vzkřísí a oni se Mu budou zpovídat za své činy.

 

2.       Ty, kdo se Mu podrobí, odmění největší odměnou a ty, kteří se proti Němu budou bouřit, potrestá nejhorším trestem.

 

3.       Všichni Boží proroci a poslové, přinášející od Boha zjevení v průběhu času, na které se odvolávali současníci Proroka Muhammeda a na které se odvolávají lidé dodnes, jako Ibráhím, Músá, ‘Ísá i Muhammed samotný, mír s nimi, přicházejí s učeními, která jsou v jádru totožná – zahrnují oba výše jmenované body.

 

4.       Následovníci pravdy uspějí, byť mohou být na tomto světě vystaveni těžkostem, zatímco následovníci falši neuspějí nikdy, i kdyby na tomto světě disponovali vším, čím člověk může. Nakonec zvítězí právě tito a jak historie, tak i konečný, Poslední Soud, jim dá za pravdu.

 

5.       Jako je stejné poselství zjevení, totožné jsou i výmluvy lidí, kteří zjevení popírají. Všechny jsou plytké, povrchní a vytváří je pouhé přání. Vyvrací je sama logika a reálná skutečnost a vyvrací se také navzájem jedny s druhými, takže se nedají navzájem zkombinovat do jednoho myslitelného protinázoru.

 

Nejvíce vzpomínanými proroky příběhů v Koránu jsou pak Ibráhím/Abrahám, Músá/Mojžíš a ‘Ísá/Ježíš – a to ne náhodou. Músá je autoritou, na níž se odvolává judaizmus, ‘Ísá je nejen prorockou autoritou, ale též základním teologickým i eschatologickým momentem křesťanství a na Ibráhíma se odvolávají židé, křesťané i pohané staré Arábie.

 

Alláh přikazuje Prorokovi říci:

 

Rci: „Pán můj uvedl mne na stezku přímou, k náboženství nezměnitelnému, k víře Abrahamově, jenž hanífem byl a k modloslužebníkům nepatřil.“ (An’ám:161)

 

V jiném verši Alláh stanovuje, že následovníky této víry již odedávna nazval „těmi, kteří se sami Jeho Vůli a Zákonu plně podrobili,“ tj. muslimy:

 

هُوَ اجْتَبَاكُمْ وَمَا جَعَلَ عَلَيْكُمْ فِي الدِّينِ مِنْ حَرَجٍ مِلَّةَ أَبِيكُمْ إِبْرَاهِيمَ هُوَ سَمَّاكُمُ الْمُسْلِمِينَ مِنْ قَبْلُ وَفِي هَذَا لِيَكُونَ الرَّسُولُ شَهِيدًا عَلَيْكُمْ وَتَكُونُوا شُهَدَاءَ عَلَى النَّاسِ

On si vás vyvolil a nepřipravil vám žádné obtíže v náboženství, jež je vírou předka vašeho Abrahama. A On nazval vás muslimy již dříve – i v tomto -, aby posel tento byl vám svědkem a abyste vy byli svědky pro ostatní lidi. (Hadždž:78)

 

Dále uvádí jasné pojítko mezi Ibráhímem a Músáem, klíčovou postavou víry židů:

 

Toto vskutku je psáno ve svitcích dřívějších, svitcích Abrahamových a Mojžíšových. (A’lá:18-19)

 

 A mezi Músáem a ‘Ísáem, klíčovou postavou víry křesťanů:

 

A vypravili jsme ve stopách jejich Ježíše, syna Mariina, aby potvrdil pravdivost toho, co obsaženo bylo předtím v Tóře, a dali jsme mu evangelium, v němž je správné vedení a světlo, aby potvrdilo pravdivost toho, co bylo předtím v Tóře, a stalo se správným vedením i varováním pro bohabojné. (Máida:46)

 

Celá věc původní jednoty náboženství a následného jejich pozdějšího rozdělení na základě nově vnesených odchylek, je vyjasněna v těchto verších:

 

Lidé byli národem jediným a poslal Bůh proroky jako hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele a seslal s nimi Písmo s pravdou, aby rozsoudil mezi lidmi to, v čem se rozcházeli. A byli ve sporu jedině ti, jimž bylo Písmo darováno poté, co přišla k nim znamení jasná, a to ze vzájemné závisti. A nyní Bůh přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě, o níž se dříve rozcházeli v názorech. A Bůh vede, koho chce, ke stezce přímé. (Bekara:213)

 

A nerozdělili se ti, jimž bylo dáno Písmo, leč až poté, co k nim přišel důkaz jasný. A přitom jim bylo pouze poručeno, aby uctívali Boha, zasvěcujíce mu upřímně svou víru jako hanífové, aby dodržovali modlitbu a dávali almužnu – a toto je náboženství neměnné. (Bejjina:4-5)

 

Způsob, jakým je příběh vyprávěn, se také plně podřizuje koránskému stylu a záměru, co má být vyřčeno. To lze vidět na situacích, kdy je stejný příběh líčen na různých místech Koránu s malými odchylkami, jako ten o Lútovi/Lotovi a jeho hostech.[2] V první verzi příběhu čteme:

 

فَلَمَّا جَاءَ آلَ لُوطٍ الْمُرْسَلُونَ قَالَ إِنَّكُمْ قَوْمٌ مُنْكَرُونَ قَالُوا بَلْ جِئْنَاكَ بِمَا كَانُوا فِيهِ يَمْتَرُونَ وَأَتَيْنَاكَ بِالْحَقِّ وَإِنَّا لَصَادِقُونَ فَأَسْرِ بِأَهْلِكَ بِقِطْعٍ مِنَ اللَّيْلِ وَاتَّبِعْ أَدْبَارَهُمْ وَلا يَلْتَفِتْ مِنْكُمْ أَحَدٌ وَامْضُوا حَيْثُ تُؤْمَرُونَ وَقَضَيْنَا إِلَيْهِ ذَلِكَ الأمْرَ أَنَّ دَابِرَ هَؤُلاءِ مَقْطُوعٌ مُصْبِحِينَ وَجَاءَ أَهْلُ الْمَدِينَةِ يَسْتَبْشِرُونَ قَالَ إِنَّ هَؤُلاءِ ضَيْفِي فَلا تَفْضَحُونِ وَاتَّقُوا اللَّهَ وَلا تُخْزُونِ قَالُوا أَوَلَمْ نَنْهَكَ عَنِ الْعَالَمِينَ قَالَ هَؤُلاءِ بَنَاتِي إِنْ كُنْتُمْ فَاعِلِينَ لَعَمْرُكَ إِنَّهُمْ لَفِي سَكْرَتِهِمْ يَعْمَهُونَ فَأَخَذَتْهُمُ الصَّيْحَةُ مُشْرِقِينَ فَجَعَلْنَا عَالِيَهَا سَافِلَهَا وَأَمْطَرْنَا عَلَيْهِمْ حِجَارَةً مِنْ سِجِّيلٍ إِنَّ فِي ذَلِكَ لآيَاتٍ لِلْمُتَوَسِّمِينَ

A když vyslanci k rodu Lotovu přišli, pravil Lot: „Věru jste pro mne lidé podezřelí!“ Odpověděli: „Nikoliv, my přišli k tobě se slibem, jejž oni v pochybnost brali, a pravdu ti přinášíme a věru jsme pravdomluvní. Vydej se na cestu se svou rodinou v temné části noci a kráčej za nimi! A ať nikdo z vás se neobrací! Jděte tam, kam vám přikázáno!“ A sdělili jsme mu tento rozkaz, neboť ten z nich, kdo pozadu zůstane, měl zahuben být ráno. Rozradostněni zprávou přispěchali lidé města onoho a Lot jim pravil: „Toto moji hosté jsou, zneuctění mi tedy nezpůsobte, však Boha se bojte a hanbou mne nepokrývejte!“ Pravili: „Což jsme tě nebránili před vším lidstvem?“ I zvolal Lot: „Hle, zde dcery mé máte, když už to spáchat chcete!“ Při tvém životě, tito lidé věru tápali v opilství svém, však výkřik je uchvátil při východu slunce. A obrátili jsme to město vzhůru nohama a seslali jsme na ně déšť kamenů z hlíny pálené; zajisté je v tom znamení pro pozorovatele bedlivé! (Hidžr:61-75)

 

Zatímco v druhé:

 

وَلَمَّا جَاءَتْ رُسُلُنَا لُوطًا سِيءَ بِهِمْ وَضَاقَ بِهِمْ ذَرْعًا وَقَالَ هَذَا يَوْمٌ عَصِيبٌوَجَاءَهُ قَوْمُهُ يُهْرَعُونَ إِلَيْهِ وَمِنْ قَبْلُ كَانُوا يَعْمَلُونَ السَّيِّئَاتِ قَالَ يَا قَوْمِ هَؤُلاءِ بَنَاتِي هُنَّ أَطْهَرُ لَكُمْ فَاتَّقُوا اللَّهَ وَلا تُخْزُونِي فِي ضَيْفِي أَلَيْسَ مِنْكُمْ رَجُلٌ رَشِيدٌ قَالُوا لَقَدْ عَلِمْتَ مَا لَنَا فِي بَنَاتِكَ مِنْ حَقٍّ وَإِنَّكَ لَتَعْلَمُ مَا نُرِيدُ قَالَ لَوْ أَنَّ لِي بِكُمْ قُوَّةً أَوْ آوِي إِلَى رُكْنٍ شَدِيدٍقَالُوا يَا لُوطُ إِنَّا رُسُلُ رَبِّكَ لَنْ يَصِلُوا إِلَيْكَ فَأَسْرِ بِأَهْلِكَ بِقِطْعٍ مِنَ اللَّيْلِ وَلا يَلْتَفِتْ مِنْكُمْ أَحَدٌ إِلا امْرَأَتَكَ إِنَّهُ مُصِيبُهَا مَا أَصَابَهُمْ إِنَّ مَوْعِدَهُمُ الصُّبْحُ أَلَيْسَ الصُّبْحُ بِقَرِيبٍ فَلَمَّا جَاءَ أَمْرُنَا جَعَلْنَا عَالِيَهَا سَافِلَهَا وَأَمْطَرْنَا عَلَيْهَا حِجَارَةً مِنْ سِجِّيلٍ مَنْضُودٍ مُسَوَّمَةً عِنْدَ رَبِّكَ وَمَا هِيَ مِنَ الظَّالِمِينَ بِبَعِيدٍ

A když přišli vyslanci Naši k Lotovi, udělalo se mu nevolno a pojala jej úzkost o ně, že nebude je moci chránit, a pravil: „Tohle určitě bude den obtížný!“ A seběhl se u něho v chvatu lid jeho a oni již dříve činy hnusné páchali a řekl jim Lot: „Lide můj, zde máte dcery mé, ony jsou pro vás čistší. Bojte se Boha a nezahanbujte mne v hostech mých. Což není mezi vámi jediný muž spravedlivý?“ Zvolali: „Ty přece víš, že na dcery tvé si žádné nároky neděláme, a ty dobře víš, čeho si žádáme!“Odpověděl: „Kéž bych měl dosti síly proti vám, či kéž bych se mohl utéci k opoře mocné!“ Pravili vyslanci: „Lote, jsme vyslanci Pána tvého a tihle se k tobě nedostanou. Vydej se na cestu s rodinou svou po uplynutí části noci a nikdo z vás nechť se neobrací – jen žena tvá tak učiní, ji postihne to, co i ostatní postihne. A čas pro ně stanovený za jitra nastane, což není již jitro blízko?“ A když přišel rozkaz Náš, obrátili jsme město jejich naruby a dali jsme na ně pršet kamení z hlíny upěchované, u Pána tvého označené – a není to vzdáleno od nespravedlivých. (Húd:77-83)

 

V druhém případě po příchodu andělů je řeč o Lútových útrapách, dále o příchodu jeho lidu, o jeho vystoupení proti nim a nabídce vlastní dcery, aby nezneuctili hosty, jejich odmítnutí a vytrvání na špatnosti a nakonec o obeznámení andělů o důvodu jejich příchodu a o nadcházejícím trestu.

 

Z Lútova dlouhého života je vybrána právě tato konečná část tragédie jednoho zhýralého národa. Z porovnání obou verzí lze vyvodit, že Lút se svým lidem vyjednával předtím, než pochopil, kým jeho hosté ve skutečnosti jsou.

V první verzi hovoří andělé o tom, kdo jsou, ihned. Je však logické, že se toto odehrávalo po vyjednávání s národem, protože kdyby Lút věděl, že jde o anděly, nebál by se o ně. Naproti tomu je dúraz kladen na oznámení trestu a jeho vykonání. Máme tedy před sebou výběr různého stylu převyprávění prakticky týchž okamžiků. To proto, že jejich pointa je různá a nezávisí primárně na dodržení dějové linky a souslednosti. Súra Húd přichází, aby upevnila Prorokovo srdce a povzbudila jej k dalšímu úsilí ve své misi, neboť podobně jako on byli odmítáni i proroci před ním. V druhém případě je důraz kladen na sám trest, který následuje po spáchání prohřešku a vzepření se stanovenému Božímu řádu. Tajemství zázračnosti koránských příběhů tkví v tom, že někdy je časová souslednost vyprávění i logická návaznost podřízena tomu, co se jimi zamýšlí sdělit.

 

Koránské vyprávění také někdy plynule přechází z minulosti do budoucnosti a zpět[3], jako např.:

 

إِذْ قَالَ اللَّهُ يَا عِيسَى ابْنَ مَرْيَمَ اذْكُرْ نِعْمَتِي عَلَيْكَ وَعَلى وَالِدَتِكَ إِذْ أَيَّدْتُكَ بِرُوحِ الْقُدُسِ تُكَلِّمُ النَّاسَ فِي الْمَهْدِ وَكَهْلا وَإِذْ عَلَّمْتُكَ الْكِتَابَ وَالْحِكْمَةَ وَالتَّوْرَاةَ وَالإنْجِيلَ وَإِذْ تَخْلُقُ مِنَ الطِّينِ كَهَيْئَةِ الطَّيْرِ بِإِذْنِي فَتَنْفُخُ فِيهَا فَتَكُونُ طَيْرًا بِإِذْنِي وَتُبْرِئُ الأكْمَهَ وَالأبْرَصَ بِإِذْنِي وَإِذْ تُخْرِجُ الْمَوْتَى بِإِذْنِي وَإِذْ كَفَفْتُ بَنِي إِسْرَائِيلَ عَنْكَ إِذْ جِئْتَهُمْ بِالْبَيِّنَاتِ فَقَالَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِنْهُمْ إِنْ هَذَا إِلا سِحْرٌ مُبِينٌ وَإِذْ أَوْحَيْتُ إِلَى الْحَوَارِيِّينَ أَنْ آمِنُوا بِي وَبِرَسُولِي قَالُوا آمَنَّا وَاشْهَدْ بِأَنَّنَا مُسْلِمُونَ إِذْ قَالَ الْحَوَارِيُّونَ يَا عِيسَى ابْنَ مَرْيَمَ هَلْ يَسْتَطِيعُ رَبُّكَ أَنْ يُنَزِّلَ عَلَيْنَا مَائِدَةً مِنَ السَّمَاءِ قَالَ اتَّقُوا اللَّهَ إِنْ كُنْتُمْ مُؤْمِنِينَ قَالُوا نُرِيدُ أَنْ نَأْكُلَ مِنْهَا وَتَطْمَئِنَّ قُلُوبُنَا وَنَعْلَمَ أَنْ قَدْ صَدَقْتَنَا وَنَكُونَ عَلَيْهَا مِنَ الشَّاهِدِينَقَالَ عِيسَى ابْنُ مَرْيَمَ اللَّهُمَّ رَبَّنَا أَنْزِلْ عَلَيْنَا مَائِدَةً مِنَ السَّمَاءِ تَكُونُ لَنَا عِيدًا لأوَّلِنَا وَآخِرِنَا وَآيَةً مِنْكَ وَارْزُقْنَا وَأَنْتَ خَيرُ الرَّازِقِينَ قَالَ اللَّهُ إِنِّي مُنَزِّلُهَا عَلَيْكُمْ فَمَنْ يَكْفُرْ بَعْدُ مِنْكُمْ فَإِنِّي أُعَذِّبُهُ عَذَابًا لا أُعَذِّبُهُ أَحَدًا مِنَ الْعَالَمِينَوَإِذْ قَالَ اللَّهُ يَا عِيسَى ابْنَ مَرْيَمَ أَأَنْتَ قُلْتَ لِلنَّاسِ اتَّخِذُونِي وَأُمِّيَ إِلَهَيْنِ مِنْ دُونِ اللَّهِ قَالَ سُبْحَانَكَ مَا يَكُونُ لِي أَنْ أَقُولَ مَا لَيْسَ لِي بِحَقٍّ إِنْ كُنْتُ قُلْتُهُ فَقَدْ عَلِمْتَهُ تَعْلَمُ مَا فِي نَفْسِي وَلا أَعْلَمُ مَا فِي نَفْسِكَ إِنَّكَ أَنْتَ عَلامُ الْغُيُوبِمَا قُلْتُ لَهُمْ إِلا مَا أَمَرْتَنِي بِهِ أَنِ اعْبُدُوا اللَّهَ رَبِّي وَرَبَّكُمْ وَكُنْتُ عَلَيْهِمْ شَهِيدًا مَا دُمْتُ فِيهِمْ فَلَمَّا تَوَفَّيْتَنِي كُنْتَ أَنْتَ الرَّقِيبَ عَلَيْهِمْ وَأَنْتَ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ شَهِيدٌ إِنْ تُعَذِّبْهُمْ فَإِنَّهُمْ عِبَادُكَ وَإِنْ تَغْفِرْ لَهُمْ فَإِنَّكَ أَنْتَ الْعَزِيزُ الْحَكِيمُ

A hle, řekne Bůh: „Ježíši, synu Mariin, pomni milosti Mé, kterou jsem prokázal tobě i matce tvé, když podpořil jsem tě duchem svatým a hovořils s lidmi v kolébce i jako dospělý; když naučil jsem tě Písmu, moudrosti, Tóře i Evangeliu; a když vytvořils z hlíny podoby ptáků z dovolení Mého a dýchls na ně a staly se ptáky skutečnými z dovolení Mého; a když uzdravils slepého a malomocného z dovoleni Mého a dals vstát mrtvým z hrobů z dovolení Mého. A odehnal jsem od tebe dítka Izraele, když přišels k nim s důkazy jasnými a když řekli ti z nich, kdož neuvěřili: Tohle není leč kouzelnictví zjevné! A když jsem vnukl apoštolům: ,Věřte ve Mne a v posla Mého!’ a oni odpověděli: ,Uvěřili jsme a dosvědč, že jsme do vůle Tvé se odevzdali!’„A hle, pravili apoštolové: „Ježíši, synu Mariin, může nám Pán tvůj seslat z nebe stůl prostřený?“ I odvětil: „Bojte se Boha, jste-li věřící!“ Řekli: „Chceme z něho pojíst, aby upokojila se srdce naše a abychom zvěděli, žes k nám mluvil pravdu, a mohli pak být svědky o tom!“ I zvolal Ježíš, syn Mariin: „Veliký Bože, Pane náš! Sešli nám stůl prostřený z nebes, jenž svátkem bude pro nás, jak pro prvního, tak i pro posledního z nás, i znamením od Tebe! A dej nám příděl štědrý, vždyť Tys nejlepší z uštědřovatelů!“ I řekl Bůh: „Dozajista vám jej sešlu. Kdokoliv z vás však bude i potom nevěřící, toho potrestám trestem, jakým jsem nepotrestal nikoho z lidstva veškerého!“ A hle, pravil Bůh: „Ježíši, synu Mariin, zdaž jsi to byl ty, kdo řekl lidem ,Vezměte si mne a matku mou jako dvě božstva vedle Boha’?“ I odpověděl: „Sláva Tobě! Nebylo na mne, abych říkal něco, k čemu jsem neměl právo! Kdybych to byl býval řekl, byl bys to dobře věděl, neboť Ty znáš, co je v duši mé, zatímco já neznám, co je v Tvé duši, vždyť Ty jediný znáš nepoznatelné. Neříkal jsem jim, leda to, cos mi nařídil, to jest: Uctívejte Boha, Pána mého i Pána vašeho! A byl jsem svědkem o nich, dokud jsem žil mezi nimi. A když jsi mne povolal k Sobě, byls to Ty, kdo byl nad nimi dozorcem – a Tys svědkem věcí všech. Potrestáš-li je – vždyť jsou služebníky Tvými; odpustíš-li jim – vždyť Tys věru mocný i moudrý!“ (Máida:110-118)

Nejprve je popsán zázrak ‘Ísáovy promluvy z kolébky a poté jsou jmenovány jeho další prorocké zázraky v jeho dospělosti, aby vyprávění skončilo u prostřeného stolu, klíčového momentu pro poslední ‘Ísáův zázrak – záchranu před smrtí a vystoupání do nebe, odkud před Soudným dnem sestoupí a povede vojska pravdy. Celé vyprávění používá slovesné tvary implikující minulý děj, ale výsledný efekt je, jakoby se nám celý příběh odvíjel přímo před očima.

 

V Koránském vyprávění jsou někdy spojovány příběhy několika národů a několika proroků dohromady, někdy i z jednotlivých historických etap života jednoho proroka, nebo národa, či dokonce celého lidstva. Tak se Korán a Evangelium vzpomíná v bezprostřední návaznosti na Tóru, slib garance Svaté země přechází v příběh o první bratrovraždě, kdy Kábíl/Kain zabije Hábíla/Ábela a zpět – z toho důvodu, aby bylo dosaženo momentu srovnání. Nakonec pak přichází k rozuzlení pointy toho, proč vůbec všechna tato vyprávění uvádí, z jakého důvodu a co je spojujícím jejich bodem:

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. A přišli k nim již dříve poslové naši s jasnými důkazy, avšak mnozí z nich i potom se dopouštěli přestupků na zemi. (Máida:32)

 

Dalším podobným unikátním způsobem vyprávění je pro dosažení kýženého nábožensko-etického cíle umné využití hry zkrývání a odkrývání detailu[4], rozhodujícího při klíčovém obratu vyprávěného příběhu. Tento rozhodující detail příběhu nazýváme arabským slovem mufádže´a (pl. mufádže´át) Někde je příběh vyprávěn jen jako torzo sebe sama a jinde je rozvit šířeji, nebo krátké shrnutí příběhu přichází na samém začátku (arab. mulechchas). Např.:

أَمْ حَسِبْتَ أَنَّ أَصْحَابَ الْكَهْفِ وَالرَّقِيمِ كَانُوا مِنْ آيَاتِنَا عَجَبًا إِذْ أَوَى الْفِتْيَةُ إِلَى الْكَهْفِ فَقَالُوا رَبَّنَا آتِنَا مِنْ لَدُنْكَ رَحْمَةً وَهَيِّئْ لَنَا مِنْ أَمْرِنَا رَشَدًا فَضَرَبْنَا عَلَى آذَانِهِمْ فِي الْكَهْفِ سِنِينَ عَدَدًا ثُمَّ بَعَثْنَاهُمْ لِنَعْلَمَ أَيُّ الْحِزْبَيْنِ أَحْصَى لِمَا لَبِثُوا أَمَدًا

Domníváš se, že lidé jeskyně a ar-Raqímu byli zázrakem jedním z Našich znamení? … A hle, mladíci se do jeskyně uchýlili a pravili: „Pane náš, daruj nám od Sebe milosrdenství a připrav nám pro věc naši správné vedení!“ A zakryli jsme uši jejich v jeskyni té během roků mnohých, potom jsme je vzkřísili, abychom poznali, která z obou stran lépe odhadne délku pobytu jejich. (Kehf:9-12)

Začátek je shrnutí celého příběhu, který se dále rozvíjí – mladíci, následovníci tewhídu v prostředí nepřátelských modloslužebníků se rozhodnou ukrýt se v jeskyni, tam zaspí, Alláh je tam nechá po velmi dlouhou dobu, aby je po staletích probudil atd. – aby byla probuzena naše fantazie, pevná víra v Alláha a naše odhodlání konat dobro.

 

Jindy je na začátku příběhu zmíněno poučení, kvůli kterému je sám příběh vyprávěn, načež vyprávění postupuje krok za krokem. Např.:

تِلْكَ آيَاتُ الْكِتَابِ الْمُبِينِ نَتْلُوا عَلَيْكَ مِنْ نَبَإِ مُوسَى وَفِرْعَوْنَ بِالْحَقِّ لِقَوْمٍ يُؤْمِنُونَ إِنَّ فِرْعَوْنَ عَلا فِي الأرْضِ وَجَعَلَ أَهْلَهَا شِيَعًا يَسْتَضْعِفُ طَائِفَةً مِنْهُمْ يُذَبِّحُ أَبْنَاءَهُمْ وَيَسْتَحْيِي نِسَاءَهُمْ إِنَّهُ كَانَ مِنَ الْمُفْسِدِينَ وَنُرِيدُ أَنْ نَمُنَّ عَلَى الَّذِينَ اسْتُضْعِفُوا فِي الأرْضِ وَنَجْعَلَهُمْ أَئِمَّةً وَنَجْعَلَهُمُ الْوَارِثِينَ وَنُمَكِّنَ لَهُمْ فِي الأرْضِ وَنُرِيَ فِرْعَوْنَ وَهَامَانَ وَجُنُودَهُمَا مِنْهُمْ مَا كَانُوا يَحْذَرُونَ

Toto jsou znamení Písma zjevného. Sdělíme ti část zvěsti o Mojžíšovi a Faraónovi podle pravdy pro poučení lidu věřícího. Faraón se v zemi povyšoval a učinil z jejích obyvatel strany rozličné, přičemž jednu skupinu z nich utiskoval a zabíjel syny jejich a nechával jen ženy jejich naživu. A byl jedním z těch, kdož pohoršení šířili. A chtěli jsme zahrnout přízní Svou ty, kdož poníženi byli v zemi, abychom je příkladem i dědici učinili a upevnili je na zemi a ukázali tak Faraónovi a Hámánovi i vojskům jejich to, čeho se od nich obávali. (Kasas:2-6)

Poté následuje příběh o Músáově narození, pěstounství, odkojení, výchově, dospělosti, zabití Egypťana, útěku atd. Následek a poučení známe, ale jednotlivé fáze vyprávění nám vykreslují, jak ke všemu postupně došlo.

 

Jindy se tajemství stupňuje a pointa není známa ani hrdinovi příběhu, ani čtenáři, až do určitého momentu, kdy se vyjeví najednou. Nejznámnějším takovým případem je příběh setkání proroka Músá, mír s ním, s tajemným „dobrým a učeným služebníkem Božím“ v súře al-Kehf. Tento člověk je záhadou, Korán dokonce neuvádí ani jeho jméno, ale je uvedeno že „byl naučen i tomu, co jen My známe“ – tj. vznešené Boží moudrosti, měl znalost i o dějích budoucích. V první části příběhu se jak Músá, tak i čtenář nacházejí ve stejném postavení. Oba se diví tomu, co se děje a vůbec netuší, proč k tomu dochází. Músá i jeho spoluputující zapomínají u jisté skály rybu, kterou nesli a když se pro ni vrátí, najdou tam tohoto „dobrého a moudrého Božího služebníka.“ Následují ho, ale ten mezitím vyvádí neuvěřitelné věci, které by od něj nikdo nečekal – probije loď, která veze rybáře, Músáa, jeho spoluputujícího i jeho samého, zabije malého chlapce a nakonec bez nároku na odměnu opraví zeď v bezejmené usedlosti, jejíž obyvatelé se k nim nezachovali zrovna pohostinně. V duhé polovině vyprávění se jeho klubko rozmotává – posluchač i Músá jsou najednou obeznámeni se skutečnostmi, které nemohli nijak dosáhnout svým rozumem:

أَمَّا السَّفِينَةُ فَكَانَتْ لِمَسَاكِينَ يَعْمَلُونَ فِي الْبَحْرِ فَأَرَدْتُ أَنْ أَعِيبَهَا وَكَانَ وَرَاءَهُمْ مَلِكٌ يَأْخُذُ كُلَّ سَفِينَةٍ غَصْبًا وَأَمَّا الْغُلامُ فَكَانَ أَبَوَاهُ مُؤْمِنَيْنِ فَخَشِينَا أَنْ يُرْهِقَهُمَا طُغْيَانًا وَكُفْرًا فَأَرَدْنَا أَنْ يُبْدِلَهُمَا رَبُّهُمَا خَيْرًا مِنْهُ زَكَاةً وَأَقْرَبَ رُحْمًاوَأَمَّا الْجِدَارُ فَكَانَ لِغُلامَيْنِ يَتِيمَيْنِ فِي الْمَدِينَةِ وَكَانَ تَحْتَهُ كَنْزٌ لَهُمَا وَكَانَ أَبُوهُمَا صَالِحًا فَأَرَادَ رَبُّكَ أَنْ يَبْلُغَا أَشُدَّهُمَا وَيَسْتَخْرِجَا كَنْزَهُمَا رَحْمَةً مِنْ رَبِّكَ وَمَا فَعَلْتُهُ عَنْ أَمْرِي ذَلِكَ تَأْوِيلُ مَا لَمْ تَسْطِعْ عَلَيْهِ صَبْرًا

Co týká se lodi oné, ta patřila chudákům, kteří na moři pracují. A chtěl jsem ji poškodit, aby ztratila cenu pro krále jednoho, jenž na ně číhá a jenž každou dobrou loď násilím jímá. A co týká se chlapce toho, rodiče jeho byli věřící, a obávali jsme se, že vzpurností a nevděkem svým on zavede je oba, a přáli jsme si, aby Pán jejich jim jej vyměnil za jiného, jenž bezúhonnější aby byl a lásky jejich více byl hoden. A co se týká té zdi, ta patřila dvěma chlapcům sirotkům ve městě tom a byl pod ní poklad pro ně předurčený; a otec jejich muž bezúhonný byl a Pán tvůj si přál, aby oni nejdříve dospělosti své dosáhli a teprve pak poklad svůj odkryli z milosrdenství Pána tvého. A já pak nic z toho z rozhodnutí vlastního nečinil; a toto je výklad toho, v čem tys trpělivosti nebyl schopen.“ (Kehf:79-82)

Ale i pak zůstává mnoho záhad nevyjasněno. Záhadný Boží služebník[5] odchází neznámo kam zčista jasna tak, jako se objevil. Tak jsme obeznámeni jen z částí nekonečné Boží moudrosti a poté, co čtenář prošel touto cestou, zůstává udiven před ohromnými prostorami neznámého, nepoznatelného a nedosažitelného. A toto byl – Alláh zná nejlépe – hlavní cíl, proč je tento příběh vyprávěn.

 

Jindy je pointa odkryta čtenáři, ale hlavní hrdinové ji neznají. V příběhu o vlastnících dvou zahrad v 68. súře čteme, že přísahali, že nazítří sklidí úrodu, jenže neřekli „dá-li Bůh.“ Zatímco spí, čtenáři je řečeno, že zahradu postihla vichřice:

 A podrobujeme je zkoušce podobné té, jíž podrobili jsme majitele zahrady, kteří přísahali, že půjdou do ní zrána úrodu sklidit, však nepronesli: „Bude-li Bůh chtít!“ A zatímco spali, jedna z metel Pána tvého ji navštívila, takže za jitra zahrada jak očesána byla. A zrána na sebe volali: „Pojďme časně na svá pole, abychom všechno sklidili!“ A na cestu se vydali a vzájemně si šeptali: „Jen aby nám sem dnes žádný nuzák nepřišel!“ A tak za jitra vyrazili, aby rozhodnutí své vyplnili (Kalem:17-25)

Takže oni, když ráno přijdou na místo, řeknou:

فَلَمَّا رَأَوْهَا قَالُوا إِنَّا لَضَالُّونَ بَلْ نَحْنُ مَحْرُومُونَ قَالَ أَوْسَطُهُمْ أَلَمْ أَقُلْ لَكُمْ لَوْلا تُسَبِّحُونَ قَالُوا سُبْحَانَ رَبِّنَا إِنَّا كُنَّا ظَالِمِينَ فَأَقْبَلَ بَعْضُهُمْ عَلَى بَعْضٍ يَتَلاوَمُونَ قَالُوا يَا وَيْلَنَا إِنَّا كُنَّا طَاغِينَ عَسَى رَبُّنَا أَنْ يُبْدِلَنَا خَيْرًا مِنْهَا إِنَّا إِلَى رَبِّنَا رَاغِبُونَ كَذَلِكَ الْعَذَابُ وَلَعَذَابُ الآخِرَةِ أَكْبَرُ لَوْ كَانُوا يَعْلَمُونَ

řkouce: „Běda nám, vpravdě jsme vzpurní byli; ale snad Pán náš výměnou za ni nám lepší dá, vždyť my věru po Pánu svém touhu máme!“ Takový bývá trest na tomto světě, však trest na onom světě ještě větší bude – kéž by si to uvědomili! (Kalem:26-33)

 

Někdy je určité tajemství známo čtenáři, ale ne hrdinovi a zároveň jiné není známo ani hrdinovi, ani čtenáři, jako v příběhu o Sulejmánovi a královně ze Sáby v súře an-Naml.

Když přichází na Sulejmánův dvůr a nachází tam trůn navlas podobný svému vlastnímu, čtenář již ví, že je to její trůn, který tam přinesli Sulejmánovi nadpřirození sluhové. Když vstoupí na vodní hladinu, ani čtenář, ani ona netuší, že se jedná o prosklenou podlahu, pod níž je voda.

 

Jindy jsou hlavní hrdina i čtenář obeznámeni naráz a oba zůstávají naprosto překvapení, jako v případě příběhu o Merjem:

وَاذْكُرْ فِي الْكِتَابِ مَرْيَمَ إِذِ انْتَبَذَتْ مِنْ أَهْلِهَا مَكَانًا شَرْقِيًّا فَاتَّخَذَتْ مِنْ دُونِهِمْ حِجَابًا فَأَرْسَلْنَا إِلَيْهَا رُوحَنَا فَتَمَثَّلَ لَهَا بَشَرًا سَوِيًّا قَالَتْ إِنِّي أَعُوذُ بِالرَّحْمَنِ مِنْكَ إِنْ كُنْتَ تَقِيًّا قَالَ إِنَّمَا أَنَا رَسُولُ رَبِّكِ لأهَبَ لَكِ غُلامًا زَكِيًّا قَالَتْ أَنَّى يَكُونُ لِي غُلامٌ وَلَمْ يَمْسَسْنِي بَشَرٌ وَلَمْ أَكُ بَغِيًّا قَالَ كَذَلِكِ قَالَ رَبُّكِ هُوَ عَلَيَّ هَيِّنٌ وَلِنَجْعَلَهُ آيَةً لِلنَّاسِ وَرَحْمَةً مِنَّا وَكَانَ أَمْرًا مَقْضِيًّا

A připomeň v Knize také Marii, když vzdálila se od své rodiny do místa východního a spustila závěs mezi sebou a jimi. A poslali jsme k ní ducha Svého a zjevil se jí v podobě smrtelníka dokonalého. I zvolala: „Utíkám se před tebou k Milosrdnému – kéž i ty ses bál Jeho!“ Pravil: „Já posel jsem Pána tvého, abych ti daroval chlapce čistého.“ Pravila: „Jak bych mohla chlapce míti, když se mě nedotkl smrtelník žádný a já nejsem ženou nepočestnou!“ Odpověděl: „Staniž se tak, neb Pán tvůj pravil: Toto je pro mne snadné, a věru jej učiníme znamením pro lidi i milosrdenstvím od Nás seslaným, a je to již věcí rozhodnutou!“  (Merjem:16-21)

 

Důležité jsou způsoby, jakými jsou na různých místech vyprávěny tytéž příběhy a jaké jsou odlišnosti mezi nimi.[6] Např. potopa světa je vzpomenuta v súrách al-Furkán a Núh z důvodu kontextu, zatímco v súře al-Kamer je více rozpracováno, jaké je duševní rozpoložení hlavního kladného hrdiny příběhu, proroka Núha/Noeho, mír s ním. Súra Húd naproti tomu ukazuje strašlivé detaily katastrofy samé a vypráví události z úhlu pohledu vícero postav. Stejný příběh vyprávěný na vícero místech různým způsobem v různém kontextu, aniž by posluchače nudil, je také jedním z koránských zázraků.

 

Další poselství se též ukrývá v tom, je-li příběh vyprávěn jen ve zkratce, nebo podrobněji, je-li námětem jen shrnutí, nebo celé dlouhé líčení všech událostí.[7]

V podobě velmi dlouhých a podrobných líčení je přítomno prakticky jen vyprávění o potopě, Ibráhímovi, Júsufovi, Músáovi a o lidech v jeskyni.

 

Příběhy jsou spolu někdy svázány a jindy ne, někdy jsou líčeny zkratkovitě, jindy rozvláčněji z důvodu přitáhnutí pozornosti k něčemu nebo naopak z důvodu vzbuzení určité emoce (strachu, naděje apod.) u čtenáře.

Příkladem vzájemného spojení vícero příběhů a jejich zkratkovitého líčení budiž:

وَعَادًا وَثَمُودَ وَقَدْ تَبَيَّنَ لَكُمْ مِنْ مَسَاكِنِهِمْ وَزَيَّنَ لَهُمُ الشَّيْطَانُ أَعْمَالَهُمْ فَصَدَّهُمْ عَنِ السَّبِيلِ وَكَانُوا مُسْتَبْصِرِينَ وَقَارُونَ وَفِرْعَوْنَ وَهَامَانَ وَلَقَدْ جَاءَهُمْ مُوسَى بِالْبَيِّنَاتِ فَاسْتَكْبَرُوا فِي الأرْضِ وَمَا كَانُوا سَابِقِينَفَكُلا أَخَذْنَا بِذَنْبِهِ فَمِنْهُمْ مَنْ أَرْسَلْنَا عَلَيْهِ حَاصِبًا وَمِنْهُمْ مَنْ أَخَذَتْهُ الصَّيْحَةُ وَمِنْهُمْ مَنْ خَسَفْنَا بِهِ الأرْضَ وَمِنْهُمْ مَنْ أَغْرَقْنَا وَمَا كَانَ اللَّهُ لِيَظْلِمَهُمْ وَلَكِنْ كَانُوا أَنْفُسَهُمْ يَظْلِمُونَ

A vyslali jsme k ´Ádovcům a Thamúdovcům … A je vám osud jejich jasný podle příbytků jejich. Satan jim okrášlil jejich počínání a svedl je z cesty, ačkoliv byli jasně vidoucí. A podobně bylo s Qárúnem, Faraónem a Hámánem; a přišel k nim Mojžíš se zřetelnými důkazy, a ačkoliv byli na zemi domýšliví, přece nás nepředstihli. A uchvátili jsme všechny z nich za hříchy jejich; proti jedněm z nich jsme vyslali vichřici, jiní byli uchváceni křikem, další jsme dali pohltit zemí a jiné jsme pak utopili. A nebyl to Bůh, který jim ukřivdil, leč oni sami sobě ukřivdili. (‘Ankebút:38-40)

 

Podíváme-li se podrobněji na příběh lidí jeskyně a příběh Sulejmána a Bilkís, královny ze Sáby, vidíme vzájemnou kontinuitu v kompozici celého vyprávění: události, postavy,situace, témata a motivy se spojují dohromady v jedinečný umělecký celek:

Sulejmán poté, co vyslechl dudka, říká:

„Uvidíme, zda pravdu mluvil či zda z prolhaných jsi jen. Odleť s tímto dopisem mým a shoď jim jej, potom se stranou drž a vyčkávej, co v odpověď učiní!“ (Neml:27-28)

Poté příběh ihned přechází na dvůr královny Bilkís:

I řekla královna: „Velmožové, byl mi shozen tento dopis vznešený, od Šalomouna je a zní: ,Ve jménu Boha milosrdného, slitovného! (Neml:29-30)

Podle starých antických rétorů je nejlepší vyprávění takové, které dostane posluchače přímo do středu dění, in media res. A právě tak postupuje i Korán. Příběh není zatížen redundantními informacemi o detailech, které by zbrzďovaly spád vyprávění, naopak, rozhovory, vyprávění i popisy jsou plně ve službách tohoto spádu. To nacházíme ve všech koránských vyprávěních, ať už jsou svázána s jinými, či stojí o samotě.

 

To je jen jeden z vícera zajímavých aspektů koránského vyprávění. V následujícím příkladě stylistická dominanta udává ráz i melodii a rytmu[8]:

---