Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
ما ضل قوم بعد هدى كانوا عليه إلا أوتوا الجدل
„Žádný lid nezbloudí poté, co byl správně veden, leda že se oddá rozpravám.“[1]
Posel Boží صلى الله عليه وسلم také řekl:
إن أبغض الرجال إلى الله الألد الخصم
„Nejnenáviděnějěším z mužů je u Alláha ten nejhádavičnější.“[2]
Šejch Sálih al-Fewzán komentoval tento verš ve svém Vysvětlení základů víry (Šerhu usúli l-ímán) imáma Muhammeda ibn Abdulwehhába slovy:
في هذا حديث النهي عن الجدل والخصومات, وأنه ينبغي على المسلم إرادة الحق, لا التغلُب بحجته و إن كانت باطلة كما هو حال أهل الضلال.
وقوله (صلى الله علية وسلم): “الألد” أي: شديد الخصومة بالباطل.
وقوله: “الخصم” أي: الحاذق بالخصومة والمذموم هو الخصومة بالباطل في رفع حق ا واثبات باطل.
والله جلَ وعلا يبغض الألدَ الخصم, لأنه ليس قصده الحق وإنما حب ظهور الحجة بالخصومة ولو بالباطل, ولأن كثرة المخاصمة تفضي غالبا إلى ما يذمُ صاحبه, لأن أكثر المخاصمة تكون في باطل من أحد الطرفين, و لهذا جاء النهي عنها
وقوله (صلى الله علية وسلم): “الألد” أي: شديد الخصومة بالباطل.
وقوله: “الخصم” أي: الحاذق بالخصومة والمذموم هو الخصومة بالباطل في رفع حق ا واثبات باطل.
والله جلَ وعلا يبغض الألدَ الخصم, لأنه ليس قصده الحق وإنما حب ظهور الحجة بالخصومة ولو بالباطل, ولأن كثرة المخاصمة تفضي غالبا إلى ما يذمُ صاحبه, لأن أكثر المخاصمة تكون في باطل من أحد الطرفين, و لهذا جاء النهي عنها
„V tomto hadísu tkví zákaz rozepří a hádek. Muslimu přísluší toliko hledat pravdu a nikoli rozbíjet svého oponenta argumenty, i když by tyto byly falešné, jak se děje v případě lidí zbloudilých.
A on صلى الله عليه وسلم pravil „al-aleddu,“ tj. ten, kdo se neoprávněně (a přehnaným způsobem) hádá, zastávaje faleš.
A on صلى الله عليه وسلم pravil „al-chasimu,“ tj. kdo je velmi zdatný v hádce a co je zavrženíhodné je hádat se pro faleš, odhazujíce pravdu na bok a ustavujíce faleš.
A Alláh Vznešený nenávidí takový typ lidí, protože jejich cílem není ustavení pravdy, ale láska k poražení ostatních svými argumenty, i kdyby byly falešné, protože množství argumentů vede k naprostému shození dotyčného. V mnoha disputacích některá ze stran zastává faleš a to je právě důkazem, proč je něco takového zakázáno.”
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
من جادل في خصومة بغير علم ، لم يزل في سخط الله حتى ينزع
„Kdokoli se hádá bez znalosti v disputaci, zůstane pod Božím hněvem, dokud se nezřekne svých disputací.“[3]
Navzdory slabému řetězci vypravěčů tohoto konkrétního hadísu jeho smysl je dokázaný a správný. Abú Hátim uvádí, že existuje další svědek tohoto hadísu přes Ibn Omara ve formě merfú‘,[4] kde se praví:
ومن خاصم في باطل وهو يعلمه ، لم يزل في سخط الله حتى ينزع
“…A kdokoli se hádá pro faleš a ví o tom, zůstane v hněvu Božím, dokud se nezřekne svých disputací.“[5]
Al-Azímabádí tento hadís okomentoval ve svém hodnotném ‘Awnu l-Me’búd:
„Hádat se pro faleš a vědět o tom” odkazuje na toho, kdo si je vědom, že jeho argument, názor a pohled je neplatný, nebo ví, že není pravdivý, nebo ví, že jeho oponent má pravdu. Ví, že vlastní jeho pozice je faleš, ale trvá na ni a hádá se o ni jako o pravdu.”
To, co vyděsí každého uvážlivého muslima je formulace o hněvu Alláhově, dokud se dotyčný své falešné argumentace nezřekne. Slovo „hněv“ se v Koránu objevuje více než dvacetkrát, vesměs ve vztahu k těm, kteří měnili Boží písmo, nebo zabředli do těch nejzávažnějších zločinů. Např. o modloslužebnících a těch, kteří se lživě dohadovali se svými proroky je řečeno:
كَذَلِكَ كَذَّبَ الَّذِينَ مِن قَبْلِهِمْ حَتَّىٰ ذَاقُوا بَأْسَنَا ۗ قُلْ هَلْ عِندَكُم مِّنْ عِلْمٍ فَتُخْرِجُوهُ لَنَا ۖ إِن تَتَّبِعُونَ إِلَّا الظَّنَّ وَإِنْ أَنتُمْ إِلَّا تَخْرُصُونَ
A takto prohlašovali posly za lháře již ti, kdož byli před nimi, až ochutnali přísnost Naši. Rci: „Máte-li vůbec nějaké vědění, tedy nám je předveďte! Vy následujete pouze domněnky své a vy se jen dohadujete!“ (An‘ám: 148)
Džundub bin ‘Abdulláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
اقرءوا القرآن ما ائتلفت عليه قلوبكم ، فإذا اختلفتم فقوموا
„Recitujte Korán, dokud jsou vaše srdce k sobě sblížena (tj. souhlasí v respektu k němu) a pokud se objeví neshoda, pak vstaňte (a opusťte to).“[6]
Ibn Hadžer uvádí,[7] že se to týká jakéhokoli nesouhlasu a jakéhokoli nepochopení významu Koránu. Pak by člověk měl opustit takovou situaci a nikoli se o přesný význam dohadovat. Důvodem toho je nedovolit, aby vzájemné rozdíly způsobily nepřátelství mezi lidmi, jehož výsledkem by bylo zlo. Není dovoleno napadat a shazovat konkurenční názor a působit tak těžkost a chmuru mezi lidmi.
Zapomatujme si Boží slova:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لا تَسْأَلُوا عَنْ أَشْيَاءَ إِنْ تُبْدَ لَكُمْ تَسُؤْكُمْ
Vy, kteří věříte! Nevyptávejte se na věci, které by vás, kdyby vám byly prozrazeny, zarmoutily. (Máida:101)
Pokud přípustné rozdíly názorů hrozí vznikem podezření a disputace, pak jsme důrazně vyzváni do takových debat nezabřednout, nepřít se a neargumentovat o Knize Boží.
Každý muslim by se měl seznámit s případem, který zaznamenal imám Ahmed ve svém Musnedu:
خرج رسول الله صلى الله عليه وسلم ذات يوم والناس يتكلمون في القدر، قال: فكأنما تفقأ في وجهه حب الرمان من الغضب، قال: فقال: ما لكم تضربون كتاب الله بعضه ببعض؟ بهذا هلك من كان قبلكم.
„Posel Božíصلى الله عليه وسلم vyšel ven a slyšel jakési lidi hovořit o předurčení Božím (tj. hádali se ohledně tohoto tématu a každý z nich užíval na podporu svých argumentů koránské verše). Jeden z nich se rozhněval a jeho tvář opuchla jako granátové jablko. Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil: „Co je vám? Napadáte jednu část Knihy Boží jinou? Toto zničilo ty, kteří byli před vámi…“[8]
Korán nebyl seslán, aby se jím argumentovalo proti někomu, ani Posel Boží صلى الله عليه وسلم nebyl vyslán pro tento účel a ani něco podobného nepřikázal muslimům. Proto nesmí vytahovat jeden verš proti druhému a debatovat nad nimi bez limitů a bez znalosti.
Naši zbožní předkové z řad sahába a ti, kteří přišli po nich měli k debatám a hádkám odpor, ať by byly sebekratší. Varovali před nimi, jako např. ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه, slovy:
باب شرك فتح على أهل الصلاة : التكذيب بالقدر ، فلا تجادلوهم فيجري شركهم على أيديكم
„Otevřené dveře zlu pro lidi modlitby jsou: popírání předurčení a hádka do té míry, že se na jejich rukou hrozí oběvit širk.“
Musíme následovat přístup lidí jako Hasan al-Basrí, ke kterému přišel jistý muž a pravil: „Chtěl bych s tebou debatovat o Náboženství.“ Hasan odpověděl: „Já své Náboženství znám. Pokud jsi ty své Náboženství ztratil, běž a najdi jej.“[9]
Imám aš-Šáfi’í pravil v jedné ze svých zlatých rad:
إذا نطق السفيه فلا تجبه فخير من إجابته السكوت فإن كلمته فـرّجت عنـه وإن خليته كـمدا يمـوت
„Promluví-li pošetilec[10], neodpovídej mu, protože mlčení je mu nejlepší odpovědí. Pokud mu odpovíš, podpořil jsi ho (tj. v jeho pošetilosti, protože jsi mu dodal na důležitosti) a pokud jej nevnímáš, pak v mukách hyne.“
Prosíme Alláha, aby dal moudrosti a trpělivosti mezi muslimy převládnout. Ámín.
[1] Sunen Tirmízí, č. 3253, oceněn jako hasan sahíh. Jako hasan jej oceňuje al-Munzirí, Ibn Hadžer a další, viz Sahíhu l-Džámi‘, č. 5633.
[2] Zaznamenal al-Buchárí, č. 2457 a Muslim, č. 2668.
[3] Zaznamenal Ibn Abí Dunjá v Zemu l-ghíbeti we n-nemíma, str. 14; a v Abádu l-Lisán, str. 151. Isnád oceněn jako da’íf al-‘Irakím v Techrídžu l-Ihjá’, 3/147 a al-Albáním v Da’ífu al-Džámi’, č. 5541.
[4] Viz Džerhu we Te’díl, 4/1/329.
[5] Toto podání je zaznamenáno v Sunen Abí Dawúd, č. 3597; Musned Ahmed, 7/204; zaznamenává jej i al-Hákim, 2/27; al-Bejhekí, č. 11122 a další. Oceněn jako sahíh al-Hákimem (a az-Zehebí s ním souhlasí ve svém díle Mehzeb, 5/2211 a 7/3481); ibn Muflihem v al-Adáb, 1/58; al-Hajsemím al-Mekkím v az-Zewádžir, 1/248; Ahmedem Šákirem; al-Albáním v Sahíhu l-Džámi’, č. 6196 a v Irwá’u l-ghalíl, 7/349; Mukbilem al-Wádi’ím v Sahíh Musned, č. 768; a dalšími.
[6] Sahíh al-Buchárí, č. 4773 a 6843.
[7] Viz Fethu l-Bárí, č. 4773.
[8] Viz Musned Ahmed, č. 6492; zaznamenává jej i Ibn Mádža a další. Oceněn jako sahíh al-Albáním.
[9] Zaznamenal al-Láliká’í v Šerhu usúli i’tikádi Ahli s-Sunna, str. 215; uvídí jej i Ibn Batta, č. 586 a další.
[10] Pošetilec je osoba bez moudrosti, bez vážnosti a bez úsudku. Nehledá pravdu, spíše chce donekonečna opakovat své nesmysly a hádky, prosazujíce své nikoli nezbytné argumenty.