Podmínky přikazování dobra a odvracení od zla

Ve jménu Alláha Milostiplného, Milostivého. Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho. A potom:

 

Zlo je vše, co šarí’a zavrhla, zakázala a učinila harám. Je to vše, co stojí v opozici vůči dobru. Zlo je také situace, kdy se nečiní dobro. Aby se mohlo nařizovat dobro a zakazovat zlo, musí bý splněny následující podmínky:

Ve jménu Alláha Milostiplného, Milostivého. Chvála Alláhu, požehnání a mír Poslu Jeho. A potom:

 

Zlo je vše, co šarí’a zavrhla, zakázala a učinila harám. Je to vše, co stojí v opozici vůči dobru. Zlo je také situace, kdy se nečiní dobro. Aby se mohlo nařizovat dobro a zakazovat zlo, musí bý splněny následující podmínky:

1. Zlo je očividné a veřejně přítomné.

 

To je základní podmínka v teorii zakazování zla a přikazování dobra. Veřejně přítomné zlo je takové, které je opakem skrývaného a skrytého, utajeného zla. Je to vše, co se vidí, slyší, nebo se k nám spolehlivou cestou dostane informace o jeho páchání. Když se pro muslima stane toto zlo veřejným, pak má od Alláha povinnost jej změnit a reagovat na něj.

 

Imám al-Máwerdí, budiž mu Alláh milostiv, říká: „Muslim je povinen vyšetřovat a dohlížet na veřejně páchané zlo, ve svém bližším i širším okolí, aby je mohl neutralizovat a odstranit. Taktéž musí vyhledávat podoby dobrého konání, které jsou zanedbávány, aby k nim mohl vybízet a oživit je!“[1]

 

Důkazem toho jsou slova Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم: „Kdokoli z vás spatří nějaké zlo, nechť jej změní svou rukou, kdo toho nebude schopen, nechť jej změní svým jazykem a pokud ani toho nebude schopen, pak nechť srdcem. A to je nejslabší ímán.“[2]

 

Abdulláh ibn Mes’úd, nechť je s ním Alláh spokojen, uvádí, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Alláh Vznešený přede mnou neposlal nějakému národu ani jednoho posla, aniž by tento ve svém lidu nenalezl pomocníky (arab. „hawáríjjún“ – dosl. „apoštol“) a společníky, kteří praktikovali jeho tradici (arab. sunna) a kteří naslouchali jeho přikázáním. Po nich přišly zlé generace, které hovořili to, co sami nečinili a které dělali i to, co jim nebylo řečeno. Kdo proti takovým vytáhne do boje svou rukou, ten je věřící, kdo proti nim vytáhne se svým jazykem, ten je věřící a kdo proti nim vytáhne do boje i ve svém srdci, i ten je věřící – a za tím už není ani zrnka víry.“[3]

 

Citované hadísy nám ukazují na povinnost boje proti zlu, nakolik jsme toho schopni, když osobně spatříme a uvidíme něco, k čemu dochází, nehledě na to, jestli jsme to viděli, či slyšeli osobně, nebo od spolehlivého zdroje, že se někdo na nějakém místě dopouští zlého jednání. Podle šarí’atského pravidla je „abdest porušen únikem větrů i když člověk okolo sebe zacítí odpudivý zápach a není podmínkou, aby současně slyšel i zvuk.“ Pokud člověk pochopí, že dané zlo je s to vykořenit a zcela eliminovat, pak je pro něj povinností tak učinit. Pokud shledá, že toto zlo sice nemůže zcela eliminovat, ale může ho minimalizovat, pak učinit i to je pro něj povinností od Alláha Vznešeného. Pokud člověk shledá, že změnou tohoto určitého zla se objeví další zlo, které je dokonce mnohem větší než to původní, pak je muslimu zakázáno na takové zlo sáhnout, protože ke změně někdy dojde i tím, že nebyl podniknut žádný krok. 

 

Uvedená podání hadísů nám ještě lépe vysvětlu je verš:

Vy, kteří věříte! Přijde-li k vám hanebník s nějakou zvěstí, snažte se ji objasnit tak, abyste z nevědomosti své nepoškodili lidi a abyste nemusili litovat toho, co jste učinili. (Hudžurát:6)

Šejch Muhammed ibn ‘Abdulwehháb, Alláh mu budiž milostiv, praví: „Dokud nám nebude určitá otázka zcela a naprosto jasna a dokud nám nebude dotyčný případ podrobně vysvětlen, nám není dovoleno ani silou, ani jazykem reagovat proti někomu, který něco řekne, nebo učiní, do té doby, než nám bude zřejmá jasná a očividná chyba, které se dotyčný dopustil. Do tohoto momentu máme povinnost mlčet a máme povinnost být neutrální a zdrženliví!“[4] Teprve poté, až je dotyčný případ podrobně vysvětlen a nade vší pochybnost se potvrdí, že se někdo chyby dopustil, můžeme proti tomu vystoupit – slovně nebo i fyzicky.

 

Změny k lepšímu jsou tedy nutné, stejně jako měnění zla, jak veřejného tak tajného, jak veřejného ve společnosti, tak i tajného, skrytého v našich hrudích a v našich domech. To je povinností každého upřímného muslima, nakolik je toho schopen.

 

Povinnost změnit zlo rukou platí pro eliminaci každého zla, které se odehraje při naší ruce, tj. tam, kde působíme my osobně. Tak je člověk povinen měnit zlo ve svém domě a ve své rodině, ve svém sousedství, ve své firmě, učitel ve své třídě, lékař ve své ordinaci, zastupitel ve svém regionu, politik ve svém státě, imám ve svém džematu a mezi svými lidmi atd.

 

Zlo ve státě, ve městech a v městských čtvrtích jsou ve všeobecnosti povinni měnit lidé ve veřejných funkcích, kteří mají vliv, zatímco zlo páchané v soukromí musí měnit ten, kterého se to osobně týká.

 

Jazyk je také jedním ze silných prostředků boje proti zlu. Když určité zlo přejdeme mlčením, toto se množí a roste a když do nějakého zla tneme svým jazykem, dosti jej zraníme a zmenšíme jej. Když se určité zlo přejde mlčením, dáváme mu tak jistý znak souhlasu a satisfakce s ním, svým mlčením se stáváme účastníky v jeho páchání a v jeho vznikání.

 

Neměnit zlo v dobro je samo o sobě zlem. Nebojovat proti zlu je samo o sobě zlem. Přejít mlčením zlo, které existuje, je samo o sobě zlem, v jakékoli z oblastí našeho života.

 

Abychom mohli se zlem bojovat, musíme jej umět spatřit a vidět. Musíme se o něm učit a studovat jeho projevy, musíme vědět co je dobro, co je krásné, užitečné a správné. Když se člověk naučí co je správné a dobré v určité oblasti lidského života, pak je pro něj lehké spatřit i to, co je zlé a špatné a takový je též schopen proti němu správným způsobem zasáhnout.

 

Řešením každého problému je učení se. Ale toto učení se nám může pomoci jedině tehdy, učíme-li se upřímně, hledáme-li nauku jedině kvůli Alláhu Vznešenému. To poznáme v momentě, kdy budeme schopni tuto znalost převést v praxi a kdy budeme schopni bojovat proti neznalosti a všem druhům zla, které z neznalosti pramení.

Prosíme Alláha, aby nás vedl správnou cestou a učinil nás těmi, kteří jsou upřímní a proto přikazují dobro a odvracejí od zla jedině kvůli Alláhu Vznešenému a kvůli nikomu a ničemu jinému a aby nás učinil těmi, kteří jsou bystří a vzdělaní, takže je zkažení lidé nemohou přechytračit v otázkách nařizování dobra a odvracení od zla. Prosíme Alláha, aby nás učinil také těmi, kteří jsou stateční, které strach ze zkažených a špatných lidí neodradí od nařizování dobra a zakazování zla, kdykoli nějaké spatří. Ámín.

 

Autor: Sead ef. Jasavić, profesor fikhu (islámské právní vědy) a imám mešity Sultanija ve městě Plav, Černá Hora.

---