Archetypální postavy mužů a žen v Koránu

Logo XXL

Tvoří nejrozmanitější kategorii koránských postav. Bývají hrdiny dobře známých příběhů, sdílených většinou lidstva, které Alláh v Koránu ještě jednou a naposledy zrekapituloval, spolu s poučeními, která z nich vyplývají. Tyto postavy představují pozitivní i negativní vzory lidského chování, jakési archetypy a kategorizaci typů lidských povah a nátur.

 

Tvoří nejrozmanitější kategorii koránských postav. Bývají hrdiny dobře známých příběhů, sdílených většinou lidstva, které Alláh v Koránu ještě jednou a naposledy zrekapituloval, spolu s poučeními, která z nich vyplývají. Tyto postavy představují pozitivní i negativní vzory lidského chování, jakési archetypy a kategorizaci typů lidských povah a nátur.

 

Mužské postavy v Koránu
 
Jsou nejpočetnější.
Sem spadají i poslové a proroci, mír s nimi všemi, v Koránu jsou to Adam, Núh, Húd, Sálih, Ibráhím, Ismá’íl, Ishák, Ja’kúb, Júsuf, Šu’ajb, Lút, Músá, Zekeríjá, Jahjá, Ajjúb a další.
Náleží sem i obyčejní lidé, mudrci, faraonové, vládcové a jejich rádci: Faraon, Hámán, Azer, Lukmán, Uzejr, Núhův syn, Júsufovi bratři, Júsufovi spoluvězni a další.
 
Korán výjimky jejich fyzický vzhled a vlastnosti až na nepočetné nepopisuje. Jsou postavami svými činy, někdy jsou specifikováni, jindy sdruženi dohromady s dalšími postavami na základě nějakého jejich společného rysu.
 
Adam
 
Vystupuje především ve stejném příběhu, jako sám Iblís, tedy v příběhu o stvoření člověka (arab. kissatu l-chalk) příběhu o vyhnání z ráje (arab. kissatu l-chatí´a – příběh o pochybení, nebo kissatu hubúti l-insán – příběh o pádu člověka).
Adam, v Koránu nazývaný Ádam (odvozeno z adime-jedimu, tj. být barvy zeminy) je symbolem lidstva jako celku spíše, než jen prorockou figurou a jedincem.
Z koránských slov:
 
لَقَدْ خَلَقْنَا الإنْسَانَ فِي أَحْسَنِ تَقْوِيمٍ ثُمَّ رَدَدْنَاهُ أَسْفَلَ سَافِلِينَ
Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější a pak jsme jej svrhli tam, kde z bídných jsou nejbídnější, (Tín:4-5)
 
vyvozují komentátoři Koránu, že člověk, tedy lidstvo, je na zemi umístěno v nejvhodnější dobu (arab. fí ahseni tekwím, od káme-jekúmu, káweme-jukáwimu, dosl. trvat, existovat), kdy už pro něj byly vytvořeny veškeré přírodní podmínky – již existuje voda, vzduch, vegetace, svět zvířat a lidé přicházejí jako poslední do v podstatě hotového světa:
 
وَلَقَدْ مَكَّنَّاكُمْ فِي الأرْضِ وَجَعَلْنَا لَكُمْ فِيهَا مَعَايِشَ قَلِيلا مَا تَشْكُرُونَ
A umístili jsme vás na zemi a připravili jsme pro vás na ní obživu – a jak málo jste vy vděční! (A’ráf:10)
 
وَالأرْضَ مَدَدْنَاهَا وَأَلْقَيْنَا فِيهَا رَوَاسِيَ وَأَنْبَتْنَا فِيهَا مِنْ كُلِّ شَيْءٍ مَوْزُونٍ وَجَعَلْنَا لَكُمْ فِيهَا مَعَايِشَ وَمَنْ لَسْتُمْ لَهُ بِرَازِقِينَ
A zemi jsme rozprostřeli a rozhodili po ní hory pevně stojící a dali na ní vyrůst každé věci správně vyvážené a připravili jsme na ní potravu pro vás i pro ty, jimž obživu neskýtáte. (Hidžr:19-20)
 
Korán však odvrhuje starozákonní koncept prvotního hříchu, primární vinu ženy na něm, stejně tak i existencializmus a absurdní filozofie, podle kterých je člověk ve světě cizincem s absolutně jinou podstatou, než má svět sám. Adam sice zhřešil, ale jeho hřích mu Alláh opustil:
 
فَتَلَقَّى آدَمُ مِنْ رَبِّهِ كَلِمَاتٍ فَتَابَ عَلَيْهِ إِنَّهُ هُوَ التَّوَّابُ الرَّحِيمُ
Adam přijal pak od Pána svého slova a On mu odpustil, vždyť On odpouštějící je i slitovný. (Bekara:37)
 
Také strom, ze kterého Adam a jeho družka (Hawá´/Eva, v Koránu však není výslovně jmenována) není stromem poznání, jak jej vykresluje obecné přijímání biblické tradice, ale podle súr al-A’ráf a TáHá „stromem věčnosti a moci, jež nepomíjí“ (arab. šedžeretu l-chuldi we mulki lá jablá). Symbolizuje jednak prvotní přirozenost (arab. fitra) člověka a původní mu Bohem dané hranice a jednak také prvotní pokušení lidského rodu, který si jako jediný uvědomuje své bytí, budoucnost a svou vlastní smrtelnost zároveň. Ukazuje původní stav člověka, jeho pokušení a pád, následující po podlehnutí tomuto pokušení. Tím člověk upadá do „nižšího“ světa (arab. dunjá) neustálého pokušení a souboje, ale z milosti Boží je mu nabídnuto záchrané lano správného vedení od Alláha, jež jej vyvede zpět do stavu blaženosti v ráji a s jehož pomocí člověk zvítězí nad svým odvěkým nepřítelem – Iblísem.
 
Korán v kontrastu k biblické verzi v příběhu o prvních lidech popírá vinu ženy a nevykresluje symbol hada, patrně proto, aby neevokoval vinu ženského pokolení, falickou symboliku a podrobující maskulinitu. Pro lidský rod a jeho původ užívá spíše obecných pojmů „insán“ – člověk a „beššer“ – smrtelník, než vlastního jména Ádam, které si rezervuje pro kontext člověka jakožto zástupce Božího na zemi. Korán také neimplikuje tento svět jakožto nutně špatný a zlý, v gnostickém protikladu k veskrze dobrému světu duchovnímu.
Pád člověka není podle Koránu příběhem zavrženíhodné mravní zvrácenosti, uvrhující veškeré následující generace na místo utrpení a mučení, díky prvotnímu hříchu zakladatelů lidského rodu. První hřích v historii byl totiž zároveň prvním činem omezené lidské svobodné vůle, která není schopna přijmout a pojmout všechny následky a proto byl také Alláhem odpuštěn. Snězení zakázaného ovoce, uvědomění si hříchu, následné pokání a odpuštění je symbolem lidského probuzení z prvotního stavu blažené nevědomosti a čistě instinktivních přání do stavu vědomého užívání vlastního rozumu a sebeuvědomění, jehož nutnou součástí je i možnost chybovat a hřešit. Proto byl tento první hřích také odpuštěn. Jenže díky této schopnosti již nadále existuje trvalý boj mezi dobrem a dobrými, pokornými, na straně jedné a zlem a zlými, odbojnými, na straně druhé:
 
قَالَ مَا مَنَعَكَ أَلا تَسْجُدَ إِذْ أَمَرْتُكَ قَالَ أَنَا خَيْرٌ مِنْهُ خَلَقْتَنِي مِنْ نَارٍ وَخَلَقْتَهُ مِنْ طِينٍ قَالَ فَاهْبِطْ مِنْهَا فَمَا يَكُونُ لَكَ أَنْ تَتَكَبَّرَ فِيهَا فَاخْرُجْ إِنَّكَ مِنَ الصَّاغِرِينَ قَالَ أَنْظِرْنِي إِلَى يَوْمِ يُبْعَثُونَ قَالَ إِنَّكَ مِنَ الْمُنْظَرِينَ قَالَ فَبِمَا أَغْوَيْتَنِي لأقْعُدَنَّ لَهُمْ صِرَاطَكَ الْمُسْتَقِيمَ ثُمَّ لآتِيَنَّهُمْ مِنْ بَيْنِ أَيْدِيهِمْ وَمِنْ خَلْفِهِمْ وَعَنْ أَيْمَانِهِمْ وَعَنْ شَمَائِلِهِمْ وَلا تَجِدُ أَكْثَرَهُمْ شَاكِرِينَ
 
Pravil Bůh: „Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?“ Odpověděl: „Já lepší jsem než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ Pravil Bůh: „Sestup odsud, neboť ti nepřísluší, aby ses zde pyšným ukazoval! Odejdi, neboť věru budeš z opovržených!“ Řekl Iblís: „Popřej mi odklad až do dne, kdy budou vzkříšeni!“ Pravil Bůh: „Budiž tedy mezi těmi, jimž odklad je dán!“ Řekl Iblís: „Za to, žes mne odvrhl, budu věru na ně číhat na přímé stezce Tvé a pak je budu pokoušet zepředu i zezadu, zprava i zleva, takže většinu z nich shledáš nevděčnými!“ (A’ráf:12-17)
 
Verše hovoří o odvěkém souboji věřících a vzpurných, ti druzí se je snaží obalamutit a lstí je vylákat z okruhu poslušnosti vůči Alláhu. To se děje v každém čase na každém místě a je třeba si všímat i širšího kontextu, kde se příběh vyskytuje.  Zde jde o slova určená vzpurným zatvrzelcům odmítajícím Zjevení a víru podobným způsobem, jako to učinil i Iblís.
 
Ibráhím/Abrahám
 
Představuje archetyp svobodného a nezdolného ducha, který přestal být otrokem stvořeného a dobrovolně se plně podrobuje Jedinému Bohu. Je ztělesněním mladého, právem revoltujícího jedince, bouřícího se proti nelidským a iracionálním pověrám a společenským konvencím:
 
وَإِذْ قَالَ إِبْرَاهِيمُ لأبِيهِ آزَرَ أَتَتَّخِذُ أَصْنَامًا آلِهَةً إِنِّي أَرَاكَ وَقَوْمَكَ فِي ضَلالٍ مُبِينٍ
A hle, pravil Abraham otci svému Ázarovi: „Zdaž bereš si modly jako božstva? Věru já vidím tebe i lid tvůj v bludu zjevném.“(An’ám:74)
 
أَلَمْ تَرَ إِلَى الَّذِي حَاجَّ إِبْرَاهِيمَ فِي رَبِّهِ أَنْ آتَاهُ اللَّهُ الْمُلْكَ إِذْ قَالَ إِبْرَاهِيمُ رَبِّيَ الَّذِي يُحْيِي وَيُمِيتُ قَالَ أَنَا أُحْيِي وَأُمِيتُ قَالَ إِبْرَاهِيمُ فَإِنَّ اللَّهَ يَأْتِي بِالشَّمْسِ مِنَ الْمَشْرِقِ فَأْتِ بِهَا مِنَ الْمَغْرِبِ فَبُهِتَ الَّذِي كَفَرَ وَاللَّهُ لا يَهْدِي الْقَوْمَ الظَّالِمِينَ
Což jsi neviděl toho, jenž hádal se s Abrahamem ohledně Pána jeho jen proto, že Bůh mu dal království? A hle, pravil Abraham: „Pán můj je ten, jenž život i smrt dává.“ A odvětil: „Já jsem ten, kdo život i smrt dává!“ I řekl Abraham: „Bůh přivádí slunce od východu, dej mu tedy vyjít ty na západě!“ A byl zmaten ten nevěřící – a Bůh nevede cestou správnou lid nespravedlivý.(Bekara:2:258)
 
Hluboce lidský Ibráhím hledá smír mezi světem, lidmi okolo sebe, svým rozumem i svým vlastním svědomím:
 
قَالَ أَرَاغِبٌ أَنْتَ عَنْ آلِهَتِي يَا إِبْرَاهِيمُ لَئِنْ لَمْ تَنْتَهِ لأرْجُمَنَّكَ وَاهْجُرْنِي مَلِيًّا
قَالَ سَلامٌ عَلَيْكَ سَأَسْتَغْفِرُ لَكَ رَبِّي إِنَّهُ كَانَ بِي حَفِيًّا
وَأَعْتَزِلُكُمْ وَمَا تَدْعُونَ مِنْ دُونِ اللَّهِ وَأَدْعُو رَبِّي عَسَى أَلا أَكُونَ بِدُعَاءِ رَبِّي شَقِيًّا
I řekl otec jeho: „Ty tupit chceš božstva moje, Abrahame? Nepřestaneš-li, pak tě věru ukamenuji! A nyní se ode mne na delší dobu vzdal!“ Pravil Abraham: „Mír s tebou! Budu prosit Pána svého o odpuštění pro tebe, vždyť On je mi příznivě nakloněn. Odloučím se od vás i od toho, co místo Boha vzýváte, a jen Pána svého vzývat budu; a snad nebudu při modlitbě k Pánu svému oslyšen.“(Merjem:46-48)
 
وَإِذْ قَالَ إِبْرَاهِيمُ رَبِّ أَرِنِي كَيْفَ تُحْيِ الْمَوْتَى قَالَ أَوَلَمْ تُؤْمِنْ قَالَ بَلَى وَلَكِنْ لِيَطْمَئِنَّ قَلْبِي 
A hle, pravil Abraham: „Pane můj, ukaž mi, jak oživuješ mrtvé!“ I odpověděl: „Což ty mi nevěříš?“ Řekl: „Ano, avšak je to pro uklidnění srdce mého!“ (Bekara:260)
 
Analyticky, bez předsudků a přitom nikoli naivně studuje přírodní jevy a shledává, že uctívání model a víra v jakákoli jiná božstva než Boha Stvořitele všehomíra je nepřípustným zlem a křivdou. Ve chvíli, kdy se zříká uctívání soch, hvězd, Měsíce i Slunce, si uvědomuje bezmocnost stvořeného v kontrastu s všemohoucností Stvořitele, na kterého se neochvějně upíná. Názorným a logicky přijatelným způsobem se svůj závěr snaží představit i svým bližním. Střetává se však s nepochopením, nenávistí a násilným odmítnutím ze strany svých nejbližších. Poté, co se mu usilují o život, je donucen k vyhnanství. Veškerá příkoří však snáší se záviděníhodnou vytrvalou trpělivostí, rozhodnou neochvějností a neutuchající touhou lidem odpouštět.
 
Faraon
 
Představuje po Iblísovi nejdůležitějšího koránského antihrdinu. Je to bezmezně sobecký, samolibý a bezohledný krutovládce, naprosto omámený klamem vlastní nedotknutelnosti a neporazitelnosti, který se vzpouzí a rouhá samotnému Bohu. Toto jeho chování jej přivede k nejbídnějšímu způsobu záhuby.
V něm se modloslužebnictví zákonitě spojuje s útlakem, krveprolitím, zhoubným zbožštěním sebe sama a sváděním druhých od cesty Boží. Faraon je typ člověka, který druhým zakazuje přemýšlet jinak, než chce on a věřit v něco nebo věřit jiným způsobem, než on sám dovolí. Tomu, kdo se mu vzepře, se krvavě a bezohledně mstí.
Je vzpomínán v súrách al-A’ráf, TáHá, Júnus, al-Kasas, vždy v souvislosti s Músáem, mír s ním. V Koránu je tento ústřední lidský zloduch charakterizován následovně:
 
إِنَّ فِرْعَوْنَ عَلا فِي الأرْضِ وَجَعَلَ أَهْلَهَا شِيَعًا يَسْتَضْعِفُ طَائِفَةً مِنْهُمْ يُذَبِّحُ أَبْنَاءَهُمْ وَيَسْتَحْيِي نِسَاءَهُمْ إِنَّهُ كَانَ مِنَ الْمُفْسِدِينَ
Faraón se v zemi povyšoval a učinil z jejích obyvatel strany rozličné, přičemž jednu skupinu z nich utiskoval a zabíjel syny jejich a nechával jen ženy jejich naživu. A byl jedním z těch, kdož pohoršení šířili. (Kasas:4)
 
وَقَالَ فِرْعَوْنُ يَا أَيُّهَا الْمَلأ مَا عَلِمْتُ لَكُمْ مِنْ إِلَهٍ غَيْرِي فَأَوْقِدْ لِي يَا هَامَانُ عَلَى الطِّينِ فَاجْعَلْ لِي صَرْحًا لَعَلِّي أَطَّلِعُ إِلَى إِلَهِ مُوسَى وَإِنِّي لأظُنُّهُ مِنَ الْكَاذِبِينَ
I řekl Faraón: „Velmoži, nevím o tom, že byste měli nějaké božstvo kromě mne. Hámáne, dej pro mne vypálit z hlíny cihly a postav mi věž, možná že vystoupím až k božstvu Mojžíšovu, neboť věru jej za lháře pokládám.“ (Kasas:38)
 
V tomto případě se z jednoho malého detailu z Faraonova života dozvídáme mnoho informací o jeho zkaženém charakteru. Podobně i zde:
 
قَالَ فِرْعَوْنُ آمَنْتُمْ بِهِ قَبْلَ أَنْ آذَنَ لَكُمْ إِنَّ هَذَا لَمَكْرٌ مَكَرْتُمُوهُ فِي الْمَدِينَةِ لِتُخْرِجُوا مِنْهَا أَهْلَهَا فَسَوْفَ تَعْلَمُونَ لأقَطِّعَنَّ أَيْدِيَكُمْ وَأَرْجُلَكُمْ مِنْ خِلافٍ ثُمَّ لأصَلِّبَنَّكُمْ أَجْمَعِينَ
I zvolal Faraón: „Jak to, že jste v Něj uvěřili, dříve než jsem vám to dovolil? Věru toto je lest, kterou jste si v tomto městě vymyslili, abyste z něho obyvatele jeho vyhnali, však záhy poznáte! Dám vám useknout vaše pravé ruce a vaše levé nohy a potom vás všechny nechám ukřižovat!“  (A’ráf:123-124)
 
Faraon je archetypem diktátora a zločinného vládce, jehož drzost a vzpurnost roste do závratných výšin, načež jej svrhává na dno dna:
 
وَجَاوَزْنَا بِبَنِي إِسْرَائِيلَ الْبَحْرَ فَأَتْبَعَهُمْ فِرْعَوْنُ وَجُنُودُهُ بَغْيًا وَعَدْوًا حَتَّى إِذَا أَدْرَكَهُ الْغَرَقُ قَالَ آمَنْتُ أَنَّهُ لا إِلَهَ إِلا الَّذِي آمَنَتْ بِهِ بَنُو إِسْرَائِيلَ وَأَنَا مِنَ الْمُسْلِمِينَ
A převedli jsme dítka Izraele přes moře, zatímco Faraón a vojska jeho je pronásledovali nespravedlivě a nenávistně.A nakonec, když postihlo jej utopení, zvolal Faraón: „Uvěřil jsem, že není božstva kromě toho, v nějž věří dítka Izraele,a já jsem jedním z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali!“ (Júnus:90)
 
Músá/Mojžíš
Je asi nejpodrobněji rozebíranou postavou Koránu, archetypem neúnavného a nekompromisního bojovníka proti útlaku a bezpráví a také spravedlivým a charizmatickým vůdcem svého lidu:
 
ثُمَّ بَعَثْنَا مِنْ بَعْدِهِمْ مُوسَى بِآيَاتِنَا إِلَى فِرْعَوْنَ وَمَلَئِهِ فَظَلَمُوا بِهَا فَانْظُرْ كَيْفَ كَانَ عَاقِبَةُ الْمُفْسِدِينَ
وَقَالَ مُوسَى يَا فِرْعَوْنُ إِنِّي رَسُولٌ مِنْ رَبِّ الْعَالَمِينَ
حَقِيقٌ عَلَى أَنْ لا أَقُولَ عَلَى اللَّهِ إِلا الْحَقَّ قَدْ جِئْتُكُمْ بِبَيِّنَةٍ مِنْ رَبِّكُمْ فَأَرْسِلْ مَعِيَ بَنِي إِسْرَائِيلَ
A po těchto prorocích jsme posléze vyslali Mojžíše se znameními Našimi k Faraónovi a velmožům jeho, avšak oni byli vůči nim nespravedliví – pohleď, jaký byl konec těch, kdož pohoršení šířili! I pravil Mojžíš: „Faraóne, já věru jsem poslem Pána lidstva veškerého a je spravedlivé; abych o Bohu jen pravdu hovořil. Přišel jsem k vám s důkazem jasným od Pána vašeho, nech tedy odejít se mnou dítka Izraele!“(A’ráf:103-105)
 
Korán vzpomíná jeho příběh celistvě, od jeho narození až po jeho smrt těsně před vstupem Izraelitů do Země zaslíbené. Jeho příběh je rozesut po mnoha koránských súrách a vyobrazen v takových detailech patrně proto, že právě on byl příjemcem Tewrátu/Tóry[1], kde byly ustaveny věčně platné základní principy Božího Zákona, tj. šarí’y, z nichž mnohé nebyly zrušeny ani zjevením Muhammeda صلى الله عليه و سلم.
 
Sám Muhammed صلى الله عليه و سلم  je oním prorokem podobným Músáovi[2]. Oba proroci, mír s oběma, byli zrozeni z otce i matky, oba zemřeli přirozenou smrtí, oba měli potomky, oba se vystěhovali na cestě Boží, aby se nakonec ještě za svého života dočkali konečného uznání svých národů a postavení vůdců svých komunit. Na jeho příběhu je také ukázáno, s jakými peripetiemi se museli potýkat při své misi všichni Boží poslové a proroci, mír s nimi všemi.
 
Ženské postavy Koránu
 
Mezi ženy, které v koránských vyprávěních figurují, patří Hawá – Eva, manželka Adamova, dále pak manželka Núha, Lúta, Ibráhíma, Imrána, ‘Azízova, a Faraonova. Patří sem i Bilkís – královna ze Sáby, dvě dcery starce, Merjem – matka ‘Ísáa, mír s ním, která je spolu s ‘Asíjjou, manželkou faraona, nejvybrannější ženou ze všech:
 
وَضَرَبَ اللَّهُ مَثَلا لِلَّذِينَ آمَنُوا اِمْرَأَةَ فِرْعَوْنَ إِذْ قَالَتْ رَبِّ ابْنِ لِي عِنْدَكَ بَيْتًا فِي الْجَنَّةِ وَنَجِّنِي مِنْ فِرْعَوْنَ وَعَمَلِهِ وَنَجِّنِي مِنَ الْقَوْمِ الظَّالِمِينَ وَمَرْيَمَ ابْنَتَ عِمْرَانَ الَّتِي أَحْصَنَتْ فَرْجَهَا فَنَفَخْنَا فِيهِ مِنْ رُوحِنَا وَصَدَّقَتْ بِكَلِمَاتِ رَبِّهَا وَكُتُبِهِ وَكَانَتْ مِنَ الْقَانِتِينَ
A Bůh uvádí těm, kdož uvěřili, příklad ženy Faraónovy, když zvolala: „Pane můj, postav pro mne u Sebe v ráji příbytek a zachraň mne před Faraónem a jeho skutky a zachraň mne před lidem nespravedlivým!“A uvádí i Marii, dceru ´Imránovu, jež panenství své střežila a do níž jsme vdechli ducha Svého. A za pravdivá prohlásila slova Pána svého i Písma Jeho a patřila mezi Bohu pokorně oddané. (Tehrím:11-12)
 
Povětšinou se jedná o vdané ženy ctící své manžele, ženy počestné a vzory víry a trpělivosti. Manželky Adama, ‘Imrána a Ibráhíma nemožno oddělit od jejich mužů. Eva spolu s Adamem přebývá v Ráji, spolu s ním pojí ze zakázaného stromu, spolu s ním je vypovězena z Ráje a spolu s ním se také kaje. Nikde se její jméno nevzpomíná, nikde není vzpomenuta odděleně od manžela a zůstává zcela v jeho stínu, ač je matkou celého lidstva a první ženou světa. Ibráhímova žena, již neplodná stařenka, se spolu se svým mužem udivuje příchodu zvláštních hostí se zvěstí, že budou mít syna. Manželky Núha a Lúta jsou příkladem zkažených prostopášnic, spíše vypadají jako živé postavy, než jako symboly.
 
Faraonova žena je žensky něžným a mateřsky pečujícím protikladem svého zlovolného manžela. Zachraňuje dítě těch, které on nelítostně vraždí:
 
وَقَالَتِ امْرَأَةُ فِرْعَوْنَ قُرَّةُ عَيْنٍ لِي وَلَكَ لا تَقْتُلُوهُ عَسَى أَنْ يَنْفَعَنَا أَوْ نَتَّخِذَهُ وَلَدًا وَهُمْ لا يَشْعُرُونَ
I řekla žena Faraónova: „Toto dítě bude ochlazením oka mého i tvého. Nezabíjej je, možná že nám ku prospěchu bude anebo si je vezmeme za syna vlastního.“ A oni nic netušili. (Kasas:9)
 
Žena velmože, ‘Azíze, je oproti tomu spíše negativní postavou karikující ženské nectnosti, když se uchvátí kvůli Júsufově mužské kráse, ochotna je k intrikám, chytře využívá svého postavení u dvora, je nebezpečná, nespoutaná, netrpělivá a vrtošivá, ale i ona nakonec pociťuje vůči osudu Júsufa výčitky svědomí:
 
قَالَ مَا خَطْبُكُنَّ إِذْ رَاوَدْتُنَّ يُوسُفَ عَنْ نَفْسِهِ قُلْنَ حَاشَ لِلَّهِ مَا عَلِمْنَا عَلَيْهِ مِنْ سُوءٍ قَالَتِ امْرَأَةُ الْعَزِيزِ الآنَ حَصْحَصَ الْحَقُّ أَنَا رَاوَدْتُهُ عَنْ نَفْسِهِ وَإِنَّهُ لَمِنَ الصَّادِقِينَ
Král pak otázal se těch žen: „Jaké byly vaše úmysly, když Josefa jste sváděly?“ Odpověděly: „Chraň nás Bůh, my nic špatného o něm nevíme.“ A žena velmožova řekla: „Nyní pravda jasně vystoupila, byla jsem to já, která jej sváděla, a on věru mezi pravdomluvné patří.“ (Júsuf:51)
 
Šu’ajbovy dvě dcery jsou naopak příkladem vrcholného ženského studu a opatrnosti, ze kterých vyvěrá přirozená touha a potřeba ochránce v podobě odvážného a ctnostného muže:
 
وَلَمَّا وَرَدَ مَاءَ مَدْيَنَ وَجَدَ عَلَيْهِ أُمَّةً مِنَ النَّاسِ يَسْقُونَ وَوَجَدَ مِنْ دُونِهِمُ امْرَأتَيْنِ تَذُودَانِ قَالَ مَا خَطْبُكُمَا قَالَتَا لا نَسْقِي حَتَّى يُصْدِرَ الرِّعَاءُ وَأَبُونَا شَيْخٌ كَبِيرٌ
Když dospěl k napajedlu v zemi Madjan, nalezl u něho skupinu lidí stáda napájející a nalezl vedle nich dvě ženy, jež držely se stranou; i zeptal se jich: „Co je s vámi?“ Odpověděly: „Nemůžeme napojit, dokud neodejdou tihle pastýři, a otec náš je stařec věku vysokého.“ (Kasas:23)
 
Merjem, matka ‘Ísáa / Marie, matka Ježíšova
 
Je to neobyčejná, živá lidská postava, ztělesněná islámská mravnost ženy. Podle této historické postavy je nazvána celá jedna súra. Je jedinou ženskou hlavní postavou Koránu, proto, že ‘Ísá Mesíh je zrozen bez otce, pročež byl některými zbloudilými lidmi následně falešně uctíván jako božstvo – Syn Boží. Korán jej však vytrvale nazývá synem Merjeminým a jeho stvoření je srovnáno se stvořením Adama:
 
إِنَّ مَثَلَ عِيسَى عِنْدَ اللَّهِ كَمَثَلِ آدَمَ خَلَقَهُ مِنْ تُرَابٍ ثُمَّ قَالَ لَهُ كُنْ فَيَكُونُ
A podobá se Ježíš před Bohem Adamovi: On stvořil jej z prachu a potom mu řekl „Budiž!“ a on byl! (Álu ‘Imrán:59)
 
Merjem je hrdá a cudná žena, která dbá na svou čest a počestnost, bedlivě se střežíce před jakoukoli podobou hanby. Ale i ona potřebuje povzbuzení a oporu.
 
وَاذْكُرْ فِي الْكِتَابِ مَرْيَمَ إِذِ انْتَبَذَتْ مِنْ أَهْلِهَا مَكَانًا شَرْقِيًّا
A připomeň v Knize také Marii, když vzdálila se od své rodiny do místa východního (Merjem:16)
 
Sulejmán a Bilkís – archetypy vztahu mezi pohlavími
 
V súře Naml vidíme Sulejmána tu jako přísného, ale spravedlivého vládce, dbajícího na disciplínu svého vojska, ale chápajícího zvláštní okolnosti, jež se mohou vyskytnout:
 
وَتَفَقَّدَ الطَّيْرَ فَقَالَ مَا لِيَ لا أَرَى الْهُدْهُدَ أَمْ كَانَ مِنَ الْغَائِبِينَ لأعَذِّبَنَّهُ عَذَابًا شَدِيدًا أَوْ لأذْبَحَنَّهُ أَوْ لَيَأْتِيَنِّي بِسُلْطَانٍ مُبِينٍ
Potom provedl přehlídku ptactva a otázal se: ,,Čím to, že dudka zde nevidím? Nebo snad přítomen není? Věru jej ztrestám trestem těžkým či jej zaříznu, nepřinese-li mi zjevné ospravedlnění!“  (Naml:20-21)
 
V druhém případě vidíme Sulejmána, lidského velikána, jako pokorného a kořícího se před Velikostí Boží:
 
فَلَمَّا جَاءَ سُلَيْمَانَ قَالَ أَتُمِدُّونَنِ بِمَالٍ فَمَا آتَانِيَ اللَّهُ خَيْرٌ مِمَّا آتَاكُمْ بَلْ أَنْتُمْ بِهَدِيَّتِكُمْ تَفْرَحُونَ
Když přišli k Šalomounovi, řekl jim: „Chcete snad rozmnožit mé bohatství? Však to, co mi Bůh uštědřil, je mnohem lepší než to, co dal vám! A přesto se z darů svých radujete velice. (Naml:36)
 
V třetím výjevu hledíme na Bilkís, královnu ze Sáby, která čelí Sulejmánovým vojenským požadavkům, ale v souladu s dobrým vedením armády o taktice nerozhoduje sama, ale radí se se svými vojevůdci:
 
قَالَتْ يَا أَيُّهَا الْمَلأ إِنِّي أُلْقِيَ إِلَيَّ كِتَابٌ كَرِيمٌ إِنَّهُ مِنْ سُلَيْمَانَ وَإِنَّهُ بِسْمِ اللَّهِ الرَّحْمَنِ الرَّحِيمِ أَلا تَعْلُوا عَلَيَّ وَأْتُونِي مُسْلِمِينَ قَالَتْ يَا أَيُّهَا الْمَلأ أَفْتُونِي فِي أَمْرِي مَا كُنْتُ قَاطِعَةً أَمْرًا حَتَّى تَشْهَدُونِ قَالُوا نَحْنُ أُولُو قُوَّةٍ وَأُولُو بَأْسٍ شَدِيدٍ وَالأمْرُ إِلَيْكِ فَانْظُرِي مَاذَا تَأْمُرِينَ قَالَتْ إِنَّ الْمُلُوكَ إِذَا دَخَلُوا قَرْيَةً أَفْسَدُوهَا وَجَعَلُوا أَعِزَّةَ أَهْلِهَا أَذِلَّةً وَكَذَلِكَ يَفْعَلُونَ وَإِنِّي مُرْسِلَةٌ إِلَيْهِمْ بِهَدِيَّةٍ فَنَاظِرَةٌ بِمَ يَرْجِعُ الْمُرْسَلُونَ
I řekla královna: „Velmožové, byl mi shozen tento dopis vznešený, od Šalomouna je a zní: ,Ve jménu Boha milosrdného, slitovného! Nebuďte vůči mně zpupní, nýbrž přijďte ke mně odevzdáni do vůle Boha jediného!’ „I pravila dále: „Velmožové, poraďte mi v této mé záležitosti! A já nic nerozhodnu bez vašeho osvědčení.“ Odpověděli: „My jsme sice lidé síly a lidé statečnosti mocné, však záležitost patří tobě; uvaž sama, jaké vydáš nařízení!“ Pravila: „Když králové do města nějakého vcházejí, věru je vyplení a nejmocnější z jeho obyvatel těmi nejbídnějšími učiní a takto obvykle jednají. Já však pošlu Šalomounovi dar a vyčkám, s čím navrátí se vyslanci moji.“ (Naml:29-35)
 
Je královna a také se tak chová. Sulejmána obdaruje, ale je mu odbojná, dokud k ní sám nedojde. Je v ní zvláštní kombinace rozhodnosti a liknavosti, odstupu i nadšení, dominance a touhy být podrobena. Její nejcharakterističtější rys je však moudrost a čistá přirozená náklonnost k víře a pravdě.
 
Před řinčením zbraní však nakonec žensky přirozeně upřednostní lásku a soulad a setkává se se Sulejmánem jakožto s mužem, beze známek nepřátelství, obdaruje ho a přijme. V Sulejmánovi se také probudí mužský aspekt, když na Bilkís zapůsobí svými schopnostmi, když přenese do svého sídla její vlastní trůn. Bilkís uznává Sulejmánovu nadvládu a přechází do role ženy, ne nepodobné roli Hawá, družky člověka stvořeného ze země, z jehož žebra byla sama stvořena a kterému se podvoluje:
 
قِيلَ لَهَا ادْخُلِي الصَّرْحَ فَلَمَّا رَأَتْهُ حَسِبَتْهُ لُجَّةً وَكَشَفَتْ عَنْ سَاقَيْهَا قَالَ إِنَّهُ صَرْحٌ مُمَرَّدٌ مِنْ قَوَارِيرَ قَالَتْ رَبِّ إِنِّي ظَلَمْتُ نَفْسِي وَأَسْلَمْتُ مَعَ سُلَيْمَانَ لِلَّهِ رَبِّ الْعَالَمِينَ
A bylo jí řečeno: „Vstup do paláce!“ A když jej spatřila, domnívala se, že je to plocha vodní, a vykasala si oděv až k lýtkům svým. I řekl Šalomoun: „To je jen palác křišťálem vydlážděný.“ Zvolala: „Pane můj, sama sobě jsem ukřivdila, avšak nyní se odevzdávám spolu se Šalomounem do vůle Boha, Pána lidstva veškerého.“ (Naml:44)


[1] Tj. zde původní a nezkreslené.
[2] Srovnej s biblickým výrokem, kde Hospodin Bůh hovoří k Mojžíšovi: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.“ Dt 18:18.