Vysvětlení hadísu "Všem z mé ummy bude odpuštěno, kromě veřejně hřešících"

كُلُّ أُمَّتِي مُعَافًى إِلَّا الْمُجَاهِرِينَ ، وَإِنَّ مِنْ الْمُجَاهَرَةِ : أَنْ يَعْمَلَ الرَّجُلُ بِاللَّيْلِ عَمَلًا ، ثُمَّ يُصْبِحَ وَقَدْ سَتَرَهُ اللَّهُ عَلَيْهِ ، فَيَقُولَ يَا فُلَانُ : عَمِلْتُ الْبَارِحَةَ كَذَا وَكَذَا ، وَقَدْ بَاتَ يَسْتُرُهُ رَبُّهُ ، وَيُصْبِحُ يَكْشِفُ سِتْرَ اللَّهِ عَنْهُ 

„Celé mé ummě bude prominuto, kromě al-mudžáhirín (rozhlašujících své hříchy druhým). A věru je druhem mudžáhary (rozhlašování svého hříchu), že člověk se něčeho dopustí v noci a pak, ráno, když Alláh jeho hřích utajil, řekne: „Ty a ty, dnes v noci jsem udělal to a to…“ Tak nadejde noc a Alláh jej skryje, ale on se budí pryč z Božího skrytu nad sebou samým.“[1]

Imám Muslim zaznamenal podobné znění.[2]

 

Z tohoto hadísu plyne několik ponaučení:

Jasný zákaz rozhlašování svého hříchu.

Muslim má stud (arab. hajja´), jenž mu brání rozkřikovat všem svůj hřích.

Stud je dobrý jako celek a nevede k ničemu jinému, nežli k dobru. A je též větví víry.

 

Pokud přijde o svůj stud, rozhlašuje muslim své vlastní hříchy. Posel Boží صلى الله عليه و سلم nás zpravil, že mezi tím, co se dochovalo od předešlých proroků, bylo: „Pokud se nestydíš, dělej, jak zamýšlíš.“

 

Rozhlašování svého hříchu je opomíjením skutečnosti, že Alláh člověka skrývá, jak přislíbil, a představuje nevděk.

Skrývat svůj hřích není totéž jako být pokytec. Bylo nám zakázáno vystavovat své hříchy na odiv a proto je to spíše aktem poslušnosti.

 

Vystavení vlastního hříchu na odiv druhým se děje mnoha způsoby. Je zaznamenáno, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „a věru je toto druhem mudžáhary …“ tj. musí existovat i další druhy. Člověk, který úmyslně druhým zanechá důkaz svého hříchu, aby jej viděli, do tohoto popisu mudžáhary, jak je uvedena v hadísu, spadá, stejně jako ten, který o svém hříchu napíše, nebo se z něj vyzná zbožné osobě, což je podstata zpovědi křesťanů a některých súfíjů, kteří je slepě napodobovali.

 

Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy se muslim obrací k šarí’atským autoritám a žádá islámský trest za hřích, kterého se dopustil, aby se tak ze hříchu očistil, nebo muslim, který se chce dozvědět, jestli např. jeho hřích porušil jeho pouť a tak se zeptá na následky např. svého pohlavního styku, který spáchal, zatímco byl ve stavu ihrámu (tj. poutního zasvěcení) apod. Měl by však být ve své otázce diskrétní, pokud je to možné, a říci např. „pokud člověk udělá to a to, co musí udělat pak?“

 

Hadís zakazuje veřejné hřešení, kdy je hřích páchán bezostyšně před lidmi, neboť je zakázáno rozhlašovat mezi lidmi své hříchy. Proto je tím spíše zakázáno spáchat hřích přímo všem lidem na očích. Toto je ještě více bezostyšné. Ukazuje to na chybu člověka, který si řekne: „Nejsem pokrytec, nebudu ukrývat, co dělám,“ myslíce si, že je to z upřímnosti. Také to ukazuje na chybu extrémních súfíjů, kteří páchají hříchy před lidmi, aby byli lidmi znevažováni, čímž chtějí získat poníženost a dosáhnout blízkosti Boží.

 

Protože všichni potomci Ádamovi hřeší, musí všichni ukrývat své hříchy.

Stud nad vlastním hříchem vede k upřímnému pokání a návratu ke svému Pánu.

Vyprávět o svých hříších znamená, že lidé, kteří to zaslechnou, se budou k těmto aktům neposlušnosti stavět lehkovážně a proto se dotyčný bude hůře svému Pánu kát ze svého hříchu.

 

Odpuštění a skrytí hříchu, zmíněné v hadíse může odkazovat na tento i na onen svět. Na tomto světě znamená skrytí hříchu a znemožňuje, aby se o dané osobě hovořilo ve zlém, tj. aby byla pomlouvána. A an-Newewí uvádí, že jednou z podob povoleného vzpomínání osoby po zlém je situace, kdy veřejně hřeší a své hříchy staví na odiv. Co se týče onoho světa, pak z důvodu toho, že skrývat svůj hřích je poslušnost příkazu Posla Božího صلى الله عليه و سلم, aktem studu, který je z víry a něčím, co vede k upřímnému pokání, je to něco, co zasluhuje Boží spokojenost. Proto je dotyčnému prominuto to, co by jej zasáhlo ze hněvu Božího. A Alláh ví nejlépe.

---