Dialog mezi věřícími a nevěřícími optikou Koránských veršů

Dějiny filozofie a lidského rozmýšlení jako celku odkazují na přirozenost a logičnost premisy existence a absolutní jedinosti Všemohoucího Stvořitele. Filozofové a myslitelé, stejně jako prostá a přirozená lidská moudrost věků formulovala důvody této logičnosti. Dokonce šlo o jednak apriorní, tedy přímé, na zkušenosti nezávislé, nebo aposteriorní, na zkušenosti závislé logické důkazy. Dějiny však rovněž ukazují i fakt, že proti nim vždy byly vznášeny námitky a lidstvu jako celku tak pro potvrzení a přijetí tewhídu nestačily.

 

Definitivním důkazem a argumentem je tedy opět zjevení, které z milosti Boží přichází od Boha a nikoli formou nedokazatelného vnuknutí nesrozumitelných mystických znamení, ale formou jasných vyjádření v existujícím jazyce lidí. Tak je docíleno toho, že Alláh se stává mluvčím a lidé posluchači.[1] Kvůli všeobecné srozumitelnosti řeči rozumu se toto zjevení také často odvolává na racionalitu a logičnost věrouky, kterou představuje. Tím roste i význam dialogu v něm obsaženého.

 

Islám si nárokuje být jediným správným náboženstvím, jedinou vírou přijatou u Boha. Je podřízením se Božímu Zákonu a uvedením se do souladu s chodem celého univerza, neboť vše slaví a ucítá Jediného Stvořitele. Je nejspravedlivější v pohledu přijímání pravdy, neboť neodmítá ani jediné zjevené písmo a ani jediného proroka. Proto kdokoli islám jako svou víru, Alláha jako svého Pána a Muhammeda jako svého proroka odmítne, nikdy neuspěje, dojde věčného zatracení a nikdy neopustí Peklo. Zároveň vyjasňuje, že přijetí této víry musí být upřímné a dobrovolné a každému je jasné, jaký užitek plyne z jejího přijetí a jakou škodu s sebou nese její odvržení. Alláh Vznešený praví:

 

Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí. (Bekara:256)

 

A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“ A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosili o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu! (Kehf: 29)

 

Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás – snad toho pamětliví budete. (Nahl:90)

 

Korán hovoří k mnoha různým typům jinověrců, od nejzarytějších odpůrců a Božích nepřátel, přes lidi lhostejné až po jedince s různou mírou náklonnosti k pravdě, kteří projevují tendenci dozvědět se o ní a následovat ji. Koránský dialog se obrací na nevěřící všech denominací, se kterými se Posel Boží صلى الله عليه و سلم během svého života setkal, tedy arabské modloslužebníky a poté klade obzvláštní důraz na dialog s Lidem Písma, držiteli předchozích poselstev a zjevení od Alláha, tedy v tomto případě především se židy a křesťany:

 

Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.“ (‘Ankebút:46)

 

Výzvami k dialogu mezi jednotlivými vyznáními je prodchnut i celý Korán. Příkladů takových výzev je mnoho:

 

لَقَدْ مَنَّ اللَّهُ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ إِذْ بَعَثَ فِيهِمْ رَسُولا مِنْ أَنْفُسِهِمْ يَتْلُو عَلَيْهِمْ آيَاتِهِ وَيُزَكِّيهِمْ وَيُعَلِّمُهُمُ الْكِتَابَ وَالْحِكْمَةَ وَإِنْ كَانُوا مِنْ قَبْلُ لَفِي ضَلالٍ مُبِينٍ أَوَلَمَّا أَصَابَتْكُمْ مُصِيبَةٌ قَدْ أَصَبْتُمْ مِثْلَيْهَا قُلْتُمْ أَنَّى هَذَا قُلْ هُوَ مِنْ عِنْدِ أَنْفُسِكُمْ إِنَّ اللَّهَ عَلَى كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ

Rci: „Vlastníci Písma! Pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás a shodněme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebumeme k Němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za Pána místo Boha!“ Obrátí-li se však zády, pak jim řekněte: „Dosvědčte, že my jsme do vůle Boží odevzdáni!“ Vlastníci Písma! Proč se hádáte o Abrahama, když přece Tóra i Evangelium byly seslány až po něm? Což tomu nerozumíte? (Álu ‘Imrán:164-165)

 

Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem. (Nisá´:171)

 

Rci: „Vlastnící Písma, nedosáhnete ničeho, pokud nebudete dodržovat Tóru, evangelium a to, co vám bylo Pánem vaším sesláno.“ (Máida:68)

 

Rci: „Vlastníci Písma! Nenávidíte nás snad jedině proto, že jsme uvěřili v Boha a v to, co bylo sesláno nám, a v to, co bylo sesláno dříve? Však většina z vás jsou hanebníci.“ (Máida:59)

 

Na tomto místě je důležité připomenout jeden důležitý fakt. Muslimové se od samých začátků prorocké mise Muhammeda صلى الله عليه و سلم až do dnešních dní nikdy nebránili kontaktu a dialogu s jinověrci. Častokrát to byli právě oni, kdo tento dialog inicioval a dále podněcoval. V koránské vizi dialogu pokračovali i nadále a na jejím základě vznikl mohutný korpus prací nejznámějších autorů muslimského zlatého věku, který je předmětem studií dodnes.

 

Židé však napříč historií přílišnou ochotu k dialogu s jinověrci nikdy neprojevovali a žili vždy spíše odděleně od většinové společnosti. Největším židovským myslitelem, který zesystematizoval a zpřehlednil židovskou věrouku byl Músá ibn Mejmún, známý jako Maimonides, narozený v Andalúsii, která byla tehdy pod nadvládou muslimů. Při pohledu na jeho 12 bodů židovské věrouky zahrnujících také nedělitelnost Boží a vzkříšení v Soudný Den, nebo na jeho práce dokazující judaizmus jako logickou náboženskou soustavu, se těžko lze ubránit vlivu islámského myšlení na jeho práci. Ne nadarmo je považován za čelního představitele tzv. židovského kelámu, disputativní teologické školy, která v židovském prostředí v muslimských zemí odpovídala tomu, co bylo jako kelám známo mezi muslimy.

 

Křesťanská tradice navzdory své mnohotvárnosti přílišnými tendencemi k dialogu s jinými vyznáními rovněž neoplývala. Původní svobodomyslný a kreativní duch patristiky patrně nebyl živen přílišnou ochotou ze strany církevních otců samotných, jako spíše nutností legitimizovat své vidění světa v intelektuálně vyspělém paradigmatu pozdní antiky, kde existovalo konkurenčních orientálních kultů vícero. Teologické rozdíly mezi jednotlivými církvemi, proudy a školami ba naopak často vedly k sektářskému násilí a válkám. Pravoslaví diskuze s jinověrci odmítá prakticky dodnes, orientální církve přijali více méně uzavřenou mentalitu ghetta a první snaha katolické církve své učení kategorizovat a ukázat jako logické a přitažlivé, přichází prakticky až s Tomášem Akvinským ve zhruba též době jako u Maimonida, nebo jako u děl podobného druhu v muslimském prostředí, z nichž mnohá jsou i omnoho starší. Přístup katolické církve k dialogu a k misii byl také velmi často zkostnatělý a kontraproduktivní, pravá katolická věrouka se mezi novými věřícími šířila dost nesnadno a mnohdy se tolerovaly příměsi původních pohanských kultů. Nejprogresívnější z křesťanů byli v tomto ohledu již od svého vzniku protestanti. Mnohdy byli právě oni nositeli myšlenek a konceptů, které posouvaly i myšlení katolické, většinou tím, že se toto proti nim ohrazovalo a vymezovalo. Také tam, kde působily misie protestantů, nacházíme omnoho méně prvků původních kultů, než v případě misií katolických. Základy srovnávacího studia náboženství také položili protestanti, řešící dilema zápisu pojmu Bůh u národů tradičně polyteistických, které navíc používají znakové písmo.  Situace v katolické církvi se dlouho neměnila a uvolnila se prakticky až po II. vatikánském koncilu mezi lety 1962-1965, jehož výsledky byly různými teology interpretovány různě, jednou jako souhlas s radikální reformou doktríny a jindy jako potvrzení starých pořádků. Jasno do situace nevnesly ani následující dekády, kdy nejvyšší církevní představitelé navenek o dialog mezi vyznáními usilovali, ale v řadách nižších církevních činitelů pokusy tohoto druhu nemilosrdně stíhali.

 

Poté, co jsme si z historického exkurzu všimli, že po většinu dějin to byli muslimové, kdo byl u míče, se vrátíme k islámské, potažmo koránské vizi dialogu. Nabízí se otázka, co Korán chce ustavením dialogu, pakliže sám tvrdí, že není možné setrvat na stanovisku odmítání Koránu.

 

Odpovědí je nutnost vytvoření klidného, mírového a pokojného prostředí a udržitelného modu vivendi mezi muslimy a těmi druhými, kde nikomu nebudou kladeny překážky na cestě k Pravdě, která existuje nezávisle na nás všech a na našich lidských termínech. Muslimové jsou v mnoha koránských verších povinováni vynaložit maximální úsilí a všechny možné prostředky k tomu, aby tohoto bylo dosaženo, a jsou taktéž dle svých možností a schopností povinni bojovat za odstranění všech překážek, které tomuto stojí v cestě.

 

Pokud tohoto prostředí a ovzduší nelze dosáhnout žádným jiným způsobem, nežli cestou boje, má i boj v tomto úsilí za Pravdu své místo:

 

Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághúta. Bojujte proti přátelům satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady satanovy! (Nisá´:76)

 

Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Boží. Jestliže však přestanou, pak Bůh jasně vidí vše, co dělají. (Anfál:39)

 

Bůh ve Svém milosrdenství uvádí i důvod, proč Jeho Zákon taková nařízení obsahuje:

 

A kdyby Bůh nechránil mezi lidmi jedny před druhými, věru by země dospěla do záhuby, však Bůh je pln laskavosti k lidstvu veškerému. (Bekara:251)

 

A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího. – A Bůh vskutku pomůže těm, kdož pomáhají Jemu – a Bůh věru je silný, mocný. (Hadždž:40)

 

Poté nadejde čas, kdy lidé sami rozpoznají, že Korán hovoří ve jménu této pravdy. Bude to ten moment, který je popsán jako konec svádění od víry a chvíle, kdy všechno náboženství bude patřit výhradně Bohu:

 

Naopak My pravdu proti falši mrštíme, a roztříští ji, a hle, ona se rozplyne; však běda vám za to, co lživě Bohu připisujete! (Anbijá´:18)

 

Ti, kteří uvádějí důvody proti Bohu poté, co Mu bylo odpovězeno, těch důvody jsou u Pána jejich nicotné. Hněv Jeho se proti nim obrátí a je očekává trest přísný. (Šúrá:16)

 

Pro dosažení tohoto cíle je, jak Korán stanovuje, nezbytná znalost postojů protistrany v diskuzi a spravedlnost v jejich hodnocení. Např. v souvislosti s debatou mezi medínskými židy, muslimy a nedžránskými křesťany ve městě Božího Proroka صلى الله عليه و سلم:

 

وَقَالُوا لَنْ يَدْخُلَ الْجَنَّةَ إِلا مَنْ كَانَ هُودًا أَوْ نَصَارَى تِلْكَ أَمَانِيُّهُمْ قُلْ هَاتُوا بُرْهَانَكُمْ إِنْ كُنْتُمْ صَادِقِينَ بَلَى مَنْ أَسْلَمَ وَجْهَهُ لِلَّهِ وَهُوَ مُحْسِنٌ فَلَهُ أَجْرُهُ عِنْدَ رَبِّهِ وَلا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلا هُمْ يَحْزَنُونَوَقَالَتِ الْيَهُودُ لَيْسَتِ النَّصَارَى عَلَى شَيْءٍ وَقَالَتِ النَّصَارَى لَيْسَتِ الْيَهُودُ عَلَى شَيْءٍ وَهُمْ يَتْلُونَ الْكِتَابَ كَذَلِكَ قَالَ الَّذِينَ لا يَعْلَمُونَ مِثْلَ قَوْلِهِمْ فَاللَّهُ يَحْكُمُ بَيْنَهُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ فِيمَا كَانُوا فِيهِ يَخْتَلِفُونَ

Říkají: „Nevejde do ráje nikdo kromě toho, kdo je židem či křesťanem!“ Takové je jen přání jejich; ty však rci: „Přineste mi důkazy své, jste-li pravdomluvní!“ Však nikoliv! Ten, kdo odevzdaně se obrací k tváři Boží a koná dobré, ten nalezne odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebude zarmoucen. Říkají židé: „Křesťané nemají v ničem pravdu!“ a křesťané zase tvrdí: „Židé nemají v ničem pravdu!“ a přitom přec ti i oni čtou Písmo. A hovoří ti, kdož nic nevědí, podobně jako oni. V den zmrtvýchvstání však Bůh rozsoudí mezi nimi to, oč se hádali. (Bekara:111-113)

 

Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a mluvte slova přímá! Bůh pak pro vás zlepší skutky vaše a odpustí vám hříchy vaše. A kdo poslouchá Boha a posla Jeho, ten již dosáhl úspěchu nesmírného. (Ahzáb:71-72)

 

Toto je také smysl tolerance k jinakosti, o které hovoří Korán:

 

A patří k Jeho znamením stvoření nebes a země i rozličnost jazyků vašich i barev – a v tom je věru znamení pro lidstvo veškeré. (Rúm:22)

 

Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát:13)

 

لا يَنْهَاكُمُ اللَّهُ عَنِ الَّذِينَ لَمْ يُقَاتِلُوكُمْ فِي الدِّينِ وَلَمْ يُخْرِجُوكُمْ مِنْ دِيَارِكُمْ أَنْ تَبَرُّوهُمْ وَتُقْسِطُوا إِلَيْهِمْ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَإِنَّمَا يَنْهَاكُمُ اللَّهُ عَنِ الَّذِينَ قَاتَلُوكُمْ فِي الدِّينِ وَأَخْرَجُوكُمْ مِنْ دِيَارِكُمْ وَظَاهَرُوا عَلَى إِخْرَاجِكُمْ أَنْ تَوَلَّوْهُمْ وَمَنْ يَتَوَلَّهُمْ فَأُولَئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (Mumtehina:8-9)

 

Tolerance v tomto pojetí možná plně nekoresponduje s tolerancí, jak je chápána Evropany, u nichž míra toho, co se toleruje a netoleruje, kolísá s dobou a místem, není ani jasné, co by mělo a co by nemělo být tolerováno. Pojem tolerance je navíc v evropském myšlení spjat i s jistou myšlenkou slevit ze svého a s popřením existence jediné absolutní pravdy.

 

Zdá se však, že je tento evropský náhled je klíčové nepochopení smyslu tolerance. Co je příkladem větší tolerance? Popřít možnost absolutní pravdy, na které se nachází jeden z nás, abychom se navzájem tolerovali, protože nikdo neví, kdo vlastně na pravdě je, čímž je do našich stanovisek zaseta nedůvěra a pochybnost, nutná pro to, aby ani jeden z nás nenabyl takové sebejistoty, aby toho druhého zlikvidoval, nebo jednak setrvání v přesvědčení o tom, že na pravdě je jen jeden a druhý je tím pádem bludař a zároveň velkoryse nechat právo na existenci i tomuto bludaři?

---