OTÁZKA: Za jakých podmínek je muslimům dovoleno cestovat do země nevěřících? Jaký je status peněz vynaložených na takovou cestu?
OTÁZKA: Za jakých podmínek je muslimům dovoleno cestovat do země nevěřících? Jaký je status peněz vynaložených na takovou cestu?
ODPOVĚĎ:
Od vládce věřících Omara ibnu l-Chattába se vypráví, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil:
حَدَّثَنَاالحْمُيَدْيِعبَدْاللهَّبنْالزُّبَيرْقاَلَحَدَّثَنَاسُفْيَانقاَلَحَدَّثَنَايحَيْىَبنْسعَِيدالأْنَصْاَريِقاَلَأخَبَْ رَنيِمحُمَدَّبنْإِبْرَاهيِمالتَّيمْيِأَنَّهسمَعِعلَقْمَةَبنْوَقَّاصاللَّيْثيِيَقُولُسمَعِتْعمُرَبنْالخْطَاَّبرضَيِاللَّهعنَْهعَلَىالمِْنْبرَقاَلَ : سمَعِتْرسَوُلاللهَّصلَىَّاللَّهعلََيهْوسَلَمَّيَقُولُ :” إِنمََّاالْأَعْمَالُبِالنِّيَّاتوَإِنمََّالكِلُامرْئِمَانَوَىفمَنَكَانتَْهجِرَْتُهإِلىَدنُْيَا
يصُيِبُهَاأوَإِلىَامرَْأَةيَنكْحِهَُافهَجِرَْتُهإِلىَمَاهاَجرَإِلَيهْ .ِ“
„Zajisté jsou činy posuzovány dle úmyslů a zajisté každému člověku náleží to, co zamýšlel. Kdo potom přesídlí kvůli Alláhu a Jeho Poslu a kdo potom přesídlí kvůli zisku vezdejšího světa, nebo ženě, aby se s ní oženil, toho je hidžra kvůli tomu, kvůli čemu ji vykonal.”[1]
Na základě toho není muslimu dovoleno cestovat do země nevěřících, kromě pokud splní následující podmínky:
1. Znalost (arab. ‘ilm) – Cestující je osoba znalá, disponuje znalostí, která rozptýlí jeho případné pochybnosti a pokušení, protože nevěřící si přejí zavdat muslimům pokušení a pochybnosti o jejich víře, jejich Proroku صلى الله عليه و سلم, Knizea o jejich morálce vůbec, jako ve všem ostatním. Přejí si tím, aby člověk zapochyboval a ztratil jistotu o své víře. Tím, co je muslimům známo je, že pokud by člověk pochyboval o něčem z víry, v co je povinností věřit (mít celkové přesvědčení), tímto nedosahuje toho, co se od něj žádá. Proto je ímán, víra, věřit v Alláha a Jeho anděly, Knihy, Proroky, Soudný Den a Předurčení, být o všem uvedeném pevně a pravdivě přesvědčen. Pokud by o čemkoli z tohoto zapochyboval, tím by se stal kádrem.
2. Bohabojnost (arab. tuká) – Musí být bohabojný, mít víru (arab. ímán), která jej bude chránit před tužbami a chtíči. Když člověk, který nemá silnou víru, odputuje do země nevěřících, zabředne do pozlátek vezdejšího života, které se mu zde nabízejí, jako je morální zkaženost, cizoložství, alkohol, drogy a další podoby zakázaného, a začne v nich tonout.
3. Potřeba (arab. hádža) – Cestující osoba musí být člověkem, který má potřebu, kterou nelze zrealizovat jinde, než v zemi nevěřících, např. cestuje do takové země kvůli léčbě, nebo hledá znalost, která není k dispozici v islámských zemích, nebo cestuje kvůli provedení obchodu a ihned po uzavření transakce se vrátí zpět domů do své země. Důležité při tomto všem je, aby tato potřeba nebyla splnitelná jinak, než cestou do země nevěřících a její objekt, nebo důvod, se v islámských zemích nenachází.
Na základě řečeného smýšlím, že ti, kteří putují do zemí nevěřících na dovolenou kvůli odpočinku a užívání, jsou hříšnícu a každá částka, kterou utratí na takové cestě, je harám, zakázaná, je to marnotratnost, na kterou budou v Soudný Den, kdy nenajdou místa ani prostoru k oddychu a užívání si, tázáni!
Autor: Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín
Zdroj: Vysvětlení hadísu o hidžře
[1] Hadís zaznamenává al-Buchárí v Sahíhu, č. 1, Kniha začátku zjevení, kapitola Jak přišlo zjevení Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم. Zaznamenává jej i Muslim ve svém Sahíhu, č. 1097, Kniha o vládě, kapitola Slova Božího Posla upravi,poglavlje:Riječi Poslanika صلى الله عليه و سلم „Zajisté činy se posuzují dle úmyslu“ v odlišném znění.