Huzejfa, nechť je s ním Alláh spokojen, pravil: „Posel Boží صلى الله عليه و سلمnám odkázal dvě věci. Jednu jsem viděl a na druhou čekám. Zpravil nás: „Pravdymilovnost byla seslána do hloubi lidských srdcí, naučili se ji pak z Koránu a pak se ji naučili ze Sunny.“[1]
Huzejfa, nechť je s ním Alláh spokojen, pravil: „Posel Boží صلى الله عليه و سلمnám odkázal dvě věci. Jednu jsem viděl a na druhou čekám. Zpravil nás: „Pravdymilovnost byla seslána do hloubi lidských srdcí, naučili se ji pak z Koránu a pak se ji naučili ze Sunny.“[1]
Háfiz Ibn Hadžer al-Askalání (z. 825 h.), pravil: „Jeho slova „pak se ji naučili z Koránu a pak se ji naučili ze Sunny“ se vyznačují opakováním slůvka „pak,“ které naznačuje, že se nejprve učili detailům Koránu a poté detailům Sunny. Detaily Sunny se rozumí cokoli, co se mohli naučit přímo od Proroka, ať už to bylo povinné, nebo dobrovolné.“[2]
Al-Mejmúní pravil: „Zeptal jsem se Abú Abdulláha (imám Ahmed), co mu je milejší a co bych měl svého syna učit jako první, zda Korán, nebo Hadís. Odpověděl: „Ne, Korán.“ Odpověděl: „Mám ho učit celý?“ Odpověděl: „Ano, pokud to nebude příliš těžké, v takovém případě jen něco.“ Poté mi řekl: „Pokud se napoprvé naučí recitovat Korán, naučí se správné recitaci a zachová si ji.“[3]
Ibn Muflih pravil: „Na tomto se shodují následovníci imáma Ahmeda až do našich dní.“[4]
Ibn Tejmíjja (z. 728 h.) pravil: „Co se týče úsilí učit se Korán zpaměti, tomuto byla dána přednost nad mnoha dalšími věcmi, které lidé považují za znalost, ale tyto jsou ve skutečnosti buď zcela neužitečné, nebo přinášejí jen malý užitek. Je tomu také dávána přednost zejména těmi, kteří zamýšlejí dále a hlouběji získávat znalost víry, jejích principů i jednotlivin. Proto je pro takového předepsáno začít s učením Koránu nazpaměť, protože tento je základem pro všechna ostatní odvětví znalostí Náboženství. Toto je v rozporu s tím, co činí mnoho následovníků inovace z řad nearabů a dalších, kdy se oddávají nadbytečným částem nauky, jako je rétorika a argumentace, nebo hluboké názorové rozdíly ve fikhu, nebo slepé následování, které nepotřebují, nebo velmi zvláštní a vzácné hadísy, které nejsou potvrzené, ani nepřinášejí užitek, nebo mnoho diskuzí, které neustavují důkaz. Zavrhují učení se Koránu, které je mnohem důležitější než toto vše.“[5]
Muhammed ibnu l-Fadl pravil: „Slyšel jsem svého dědečka vyprávět: „Požádal jsem otce o svolení studovat u Kutejby, ale on mi řekl: „Napřed se nauč Korán a pak ti dám svolení.” Naučil jsem se tedy Korán z paměti. Řekl mi: „Zůstaň, dokud tak nebudeš vést lidi na modlitbě (tj. na modlitbě teráwíh).” Když jsem to učinil, otec po ‘Ídu svolil a já jsem odešel do Merwu.”[6]
Ibn ’Abdulberr (z. 463 h.) pravil: „Hledání nauky má své různé stupně a úrovně, které nemohou být přeskočeny. Kdokoli je všechny přeskočí, přeskočil cestu selef, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen a nechť je k nim milostiv. Kdokoli se bude svévolně ubírat po cestě jiné, než jejich, ten se věru vážným způsobem odchýlil od přímé cesty. Proto kdokoli pro svůj idžtihád (znalost zakládající se na úsudku kvalifikovaného učence pídícího se po pravdě), něco z toho přeskočí, pak taková osoba pochybila. První znalostí je učit se Boží Knize a snažit se jí pochopit. Je nezbytné pídit se po čemkoli, co pomůže jejímu lepšímu pochopení. Proto, i když neříkám, že je povinnost naučit se zpaměti celý Korán, ale říkám, že je to povinné pro toho, kdo si přeje stát se skutečným učencem. Není to tedy povinnost samo o sobě.”[7]
Al-Chatíb al-Baghdádí (z. 463 h.) pravil: „Pro učedníka je nejpříhodnější začít s učením se Knize Alláha Všemohoucího Vznešeného. Neboť ta je nejvýznačnějším oborem znalosti a tím, co by mělo přijít jako první, čemu je dáván precedens.”[8]
Al-Hádfiz an-Newewí (z. 676 h.) pravil: „První věcí, kterou by se měl začít učit, je Korán, který je nejdůležitějším odvětvím znalosti. A selef neučili ani hadís, ani fikh nikoho, kromě toho, kdo se naučil Korán. Když se jej naučil, nechali jej zabývat se hadísy, fikhem, či dalšími věcmi … ”[9]
Znalost víry a její čerpání je třeba dávkovat a postupovat v tomto pozvolna.
Alláh Nejvyšší pravil:
وَقُرْآنًا فَرَقْنَاهُ لِتَقْرَأَهُ عَلَى النَّاسِ عَلَى مُكْثٍ وَنَزَّلْنَاهُ تَنْزِيلا
A Korán jsme rozdělili, abys jej přednášel lidem pozvolna, a seslali jsme jej sesláním opakovaným. (Isrá´:106)
Prorok Boží صلى الله عليه و سلم řekl ‘Abdulláhu ibn ’Amr ibnu l-’Ásovi, nechť je s oběma Alláh spokojen: „Čti celý Korán každý měsíc.“Abdulláh pravil: „Myslím, že zvládnu víc.“ Odpověděl: „Tak jej recituj každých dvacet nocí celý.“ Pravil jsem: „Myslím, že zvládnu ještě více.“ale, jak také uvádí ‘Abdulláh ibn ‘Amr, Prorok pravil: „Kdo recituje Korán za méně než tři dny, ten mu neporozumí.“[10]
Omar ibn ’Abdulwáhid, společník imáma al-Awzá’ího, pravil: „Přečetli jsme al-Muwettá‘ imáma Málika za čtyřicet dní a on nám řekl: „Čtyřicet let mi trvalo, než jsem tuto knihu sepsal, vy si ji ode mne přebíráte za čtyřicet dní?! Jak málo z toho můžete pochopit!“[11]
Al-Chatíb al-Baghdádí pravil: „Sluší se, aby ten, kdo hledá znalost, si jí na svá bedra najednou nenakládal příliš mnoho. Spíše by měl postupovat pozvolna, pomaleji, aby to mohl unést, naučit se to a být tomu schopen porozumět. Protože Alláh Vznešený praví: (Furkán:32)“[12]
Al-Chatíb také pravil: „Věz, že srdce je orgánem jako jiné orgány. Je schopno určité věci pobrat, a jiné nikoli, stejně jako zbytek těla. Proto jsou někteří lidé schopni unést sto liber, ale jiní nejsou schopni unést ani dvacet. Někteří lidé jsou schopni kráčet mnoho mil, aniž se unaví, zatímco jiní neujdou, aniž se neunaví, ani míli. Každý nechť se tedy omezí jen na to, co zvládne pobrat a nechť se nepřetěžuje a neplýtvá všechnu svou energii, protože lepší je pro něj učit se jasné mysli, od zběhlého a zkušeného učitele.”[13]
Zbožní předkové prosili Alláha o získání většího množství vědomostí slovy, která pravil Vznešený Alláh:
رَبِّ زِدْنِي عِلْمًا
„Pane můj, rozmnož mi vědění!“ (TáHá:114)
Umm Selema, Alláh s ní budiž spokojen, pravila: „Boží Posel صلى الله عليه و سلم ráno po modlitbě prosíval: „Ó Alláhu, věru prosím Tě o užitečnou znalost, přijatý čin a čistou obživu. (arab. Alláhumme inní es´eltuke ‘ilmen náfi’en, ‘amelen mutekebbelen we rizkan tajjiben)”[14]
Anas ibn Málik, nechť je s ním Alláh spokojen, pravil: „Slyšel jsem Božího Proroka صلى الله عليه و سلم prosit: „Ó Alláhu, dej mi užitek ze znalosti, nauč mne tomu, co mi bude ku prospěchu, obdař mne znalostí, ze které mohu získat prospěch.”[15]
Abú Bekr Muhammed ibn Dža’fer pravil: „Slyšel jsem Ibn Chuzajmu (z. 311 h.) jak byl tázán: „Odkud jsi tuto znalost získal?“ Odpověděl: „Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Zemzem voda je na to, na co se pije.[16] Když jsem tedy pil zemzem vodu, prosil jsem Alláha o užitečnou znalost.”[17]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil[18]: „Skutečnost této otázky je, že se služebníci Boží od sebe navzájem liší v tom, o jakou znalost a ojaké vedení žádají. Díky připomínání si Alláha a díky obrácení se k Němu takovou osobu Alláh vede a říká: „Ó služebníci Moji! Všichni jste v bludu, kromě těch, které Já správnou cestou vedu. Proto hledejte správné vedení u Mne.”[19] A jak Prorok صلى الله عليه و سلم říkával: „Ó Alláhu! Pane Džibríla, Miká’íla a Isráfíla! Ó Původce nebes a zemí, ó Znající skryté i zjevné! Ty soudíš mezi Svými služebníky v tom, v čem se spolu přou. Proto veď mne v tom, v čem se odchyluji od pravdy, s Tvým svolením. Věru ty vedeš, koho chceš, po stezce přímé!”[20]
Zdroj: z knihy an-Nubez fí talebi l-‘ilm, str. 61-69; 97-99, redakčně kráceno.
Autor: šejch Abú Anas Hammád al-‘Usmán
[1] Sahíhu l-Buchárí, č. 7086.
[2] Fethu l-Bárí, str. 13/39.
[3] Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-Šar’íjja.
[4] Zaznamenal Ibn Abí Ja’lá v Tabekátu l-Hanábila, č. 1/41.
[5] Fetáwá al-Kubrá´, 2/54-55.
[6] Zaznamenal az-Zehebí v Tezkíratu l-Huffâz, 2/722.
[7] Džámi’u Bejánu l-’Ilm we Fadlihi, str. 526-528.
[8] Al-Džámi’ li-Achláki r-Ráwí we Ádábi s-Sámi’, 1/106.
[9] Z úvodu k al-Medžmú’u šerhi l-muhezzeb, 1/38.
[10] Zaznamenal al-Buchárí, č. 5052; a Muslim, č. 1159 a znění je od Muslima.
[11] Sahíh. Zaznamenává jej Abú Dáwúd ve svém Sunenu, č. 1394; prokázán jako sahíh al-Albáním v Sahíh Sunen Abí Dáwúd, č. 1294.
[12] Zaznamenal Ibn ’Abdulberr v at-Tewhíd, 1/77.
[13] Viz al-Fekíh we l-Mutefekkih, 2/101.
[14] Al-Fekíh we l-Mutefekkíh, 2/107.
[15] Hadís je hasan. Zaznamenal Ahmed, 6/305; a at-Tijálisí, str.224. Doložen al-Háfizem Ibn Hadžerem v Netá’iždu l-Afkár, 2/313.
[16] Zaznamenal Hákim (1/510) a pravil: „Autentický podle podmínek Muslima.” Az-Zehebí také souhlasil.
[17] Hasan. Zaznamenán mnoha různými cestami. Viz as-Sacháwí Mekásidu l-Hasana, č. 928.
[18] Zaznamenal az-Zehebí v Tezkíratu l-Huffâz, 2/721.
[19] Medžmú’u l-Fetáwá, 4/39.
[20] Zaznamenal Muslim č. 2577, od Abú Zerra. Zaznamenal Muslim č. 770, od ’Áiše.