Předpisy pokání v islámu

Alláh Vznešený pravil:

Vy, kteří věříte! Obraťte se k Bohu s upřímným pokáním! Snad Pán váš vám vymaže špatné skutky vaše a uvede vás do zahrad, pod nimiž řeky tekou, v den, kdy nezahanbí Bůh ani proroka, ani ty, kdož s ním věřili. A světlo jejich poběží před nimi a po pravici jejich a budou volat: „Pane náš, učiň dokonalým světlo naše a odpusť nám, vždyť Tys všech věcí mocen!“ (Tehrím:8)

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم v sahíh hadíse pravil: „Lidé, kajte se Alláhu, věru já se Mu kaji i stokrát denně.“

Základním tématem výše uvedeného verše a hadísu je pokání (arab. tewba تَوبَة ٌ).

Toto slovo v jazyce označuje návrat od hříchů k pokornosti a poslušnosti vůči Alláhu. Kajícníka arabsky označujeme jako táib. Jedním ze jmen Božích je at-Tewwáb, tj. Ten, který stále přijímá pokání Svých služebníků, když se k Němu navrátí:

Já věru jsem odpouštějící tomu, kdo pokání činí, věří, zbožné skutky koná a potom po správné cestě se ubírá. (TáHá:82)

 

V terminologickém smyslu slova znamená tewba zanechání hříchu kvůli Alláhu tím nejlepším a nejadekvátnějším způsobem. Člověk může vyvracet, že se dopustil něco zlého, může si to pro sebe ospravedlňovat, nebo si může přiznat chybu a kát se. Tewba se tak stává nejlepší omluvou za spáchaný čin, který se neměl stát, resp. který neměl být učiněn.

Na pokání upozorňuje mnoho šarí’atských textů, mezi nimi:

 

A prominul rovněž těm třem, kteří zůstali vzadu, když se jim země přes svou rozlehlost zdála příliš úzkou a i duše jejich pojala úzkost, takže sami nahlédli, že není jiného útočiště před Bohem než u Něho samého. A potom se k nim blahovolně obrátil, aby se mohli kát, vždyť Bůh přijímá pokání a je slitovný. (Tewba:118)

 

A kdokoliv se kál a zbožné skutky konal, ten věru se k Bohu navrátí kajícně. (Furkán:71)

 

Tewba spočívá v zanechání jakékoli neposlušnosti, zjevné nebo skryté, všeho, co s sebou nese Boží hněv a nespokojenost, všeho, co si zasluhuje trest. Tewba je záchrana před zoufalostí a beznadějí, pramen každého dobrého skutku a štěstí na tomto i na onom světě. Vyplňuje začátek, střed i konec cesty věřícího člověka na tomto světě.

Spočívá v zanechání onoho hříchu ze strachu před Vznešeným Alláhem, poznání hanebnosti hříchu, pokání za to, co se stalo, upřímně jen kvůli Alláhu, v pevném a rozhodném úmyslu, že se člověk ke hříchu nevrátí a obrácení se k Alláhu ve všem, co zůstalo. 

 

Proč se však kát za něco, co mi přináší štěstí a potěšení, i když vím, že je to neřest a hřích? Nikomu nepřejeme nic, nežli štěstí na tomto i na onom světě. Právě proto, že existuje také svět onen, který je věčný, třeba hledat to, co mne učiní šťastným tam. Budeme sklízet to, co zasejeme zde.

 

Kát se je třeba, protože:

1.       Je to poslušnost Božímu příkazu, ve shodě s uvedenými slovy Božími.

2.       Důvod úspěchu na tomto i na onom světě, po kterém toužíme.

3.       Důvod Boží lásky:

A Bůh věru miluje ty, kdož se kají, a miluje ty, kdož se očišťují!“ (Bekara:222) Co je větší štěstí pro věřícího, než že jej Bůh miluje?

4.       Důvod vstupu do Ráje a záchrany před Ohněm. Vznešený pravil:

فَخَلَفَ مِنْ بَعْدِهِمْ خَلْفٌ أَضَاعُوا الصَّلاةَ وَاتَّبَعُوا الشَّهَوَاتِ فَسَوْفَ يَلْقَوْنَ غَيًّا إِلا مَنْ تَابَ وَآمَنَ وَعَمِلَ صَالِحًا فَأُولَئِكَ يَدْخُلُونَ الْجَنَّةَ وَلا يُظْلَمُونَ شَيْئًا

Po nich však následovali nástupci, kteří modlitbu opustili a jen vášně své sledovali, a ti se setkají s bludem – kromě těch, kdož pokání činili, víru měli a zbožné skutky konali, Ti do ráje budou uvedeni a nebudou nikterak ošizeni, (Merjem:59-60)

5.       Kajícníku se dostává požehnání v majetku, rodině i všem ostatním v souladu s Božími slovy:

Lide můj, proste Pána svého o odpuštění a potom pokání čiňte! On sešle vám z nebe déšť proudem hojným a přidá sílu k vaší síle. Neobracejte se tedy zády způsobem hříšným!“ (Húd:52) a pravil jsem jim:

Proste Pána svého za odpuštění, vždyť On věru je odpouštějící! On sešle na vás nebe deštěm hojným a rozmnoží vám majetky i syny a připraví pro vás zahrady a řeky. (Núh:10-12)

6.       Důvod přetvoření zlých činů v dobré, což se nestane nikomu:

kromě těch, kdož pokání činili, uvěřili a zbožné skutky konali. A takovým Bůh špatné skutky jejich za dobré vymění, vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný. (Furkán:70)

 

Což to nestačí pro pokání? Proč zabraňujeme sami sobě a svým duším jejich štěstí? Proč jim bráníme v odpuštění a požehnání od Alláha? Tento návrat k Alláhu je třeba učinit hned. Nelze hledat štěstí v pomíjivém užívání. Jednou skončí, ale co potom?

 

Je nutné znát, jak správně pokání provést a také si být vědom, že pokud si Všemohoucí Alláh pro Svého služebníka přeje dobro, tak mu ulehčí cestu, která k tomuto dobru vede. Upřímnému pokání pomůže následující:

 

1.       Napravit svůj úmysl a kát se upřímně jen kvůli Alláhu. Kdo se chce upřímně kát, tomu Alláh pomůže, ale kdo nemá čistý úmysl, toho ovládne šejtán a zkrášlí mu zlo natolik, že se kát nestihne.

2.       Zpytujme sami své svědomí. To povzbuzuje člověka k činění dobra a zajištění toho, co zatím nestihl vykonat, zlepšit se oproti minulosti a nahradit, co v životě zameškal.

3.       Vzpomínejme smrt a povzbuzujme svou duši v pokání. Což smrt nepřijde znenadání? Což nebude hrob naším dalším příbytkem? Což se nebojíme, že k nám přijde anděl smrti a my zrovna hřešíme? Bude tehdy pokání platné? Proč se odvracíme od onoho světa, který nám je každý den blíže a blíže a pospícháme k tomuto světu, který se nám každý den vzdaluje?

4.       Vzdalme se od míst, kde se hřeší a nepřibližujme se jim. V hadísu o muži, který zabil devadesát devět lidí a hledal pokání, učenec tomuto kajícníku pravil: „Běž do té a té země, tam žijí lidé upřímně uctívající Alláha. Připoj se k nim a nikdy už se nevracej do prostředí svého domova, protože to je zkažené.“[1] Opusťme špatné přátele. Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Člověk je na víře svého přítele, proto nechť si každý z vás hledí, s kým se přátelí.“[2]

5.       Přemýšlejme o následcích našeho hřešení.

6.       Povzbuzujme svou duši popisy Ráje a jeho krás, které Vznešený Alláh připravil Svým věrným a pokorným. Zastrašujme svou duši i popisem ráje a utrpení, které je přislíbeno vzpurným.

7.       Zaměstnejme se užitečnou činností. Střezme se volného času, který mívá šejtán ve zvyku zkrášlovat. Zaměstnejme své ego (arab. nefs) dobrem, pokud to neučiníme, zaměstná nás  ono zlem.

8.       Poznejme dobře své tužby, kontrolujme je a potlačujme, postavme se jim. Pro člověka není nic nebezpečnějšího, než jeho tužby:

Myslíš, že tomu, kdo si vzal jako své božstvo vášeň svou, jsi dozorcem, (Furkán:43)

9.       Držme se všeho, co nám v našem upřímném pokání pomůže, jako je prosba k Alláhu, vzpomínání Alláha, recitace Koránu s rozjímáním nad jeho obsahem a poselstvím, trpělivost, především na začátku.

 

Upřímné pokání má několik podmínek:

 

1.       Upřímně se kát jen Vznešenému Alláhu za učiněné hříchy

2.       Uznat, že spáchaný čin je skutečně hříchem.

3.       Zanechat hříšného činu ihned.

4.       Litovat času, který nám hřešením a neposlušností vůči Alláhu utekl.

5.       Pevně se rozhodnout, že se ke stejnému hříchu nikdy více nevrátím, protože pokání nebude správné a upřímné, pokud se člověk k danému hříchu ještě vrátí.

6.       Pokud náš hřích poškodil kohokoli dalšího z lidí, je potřeba žádat tuto osobu o odpuštění a pokud bylo nějak poškozeno jeho právo, navrátit mu je zpět.

7.       Tewba musí být provedena v adekvátní čas, tj. před smrtí (než člověk uvidí anděla smrti) a předtím, než slunce vyjde ze západu.

 

Imám al-Kurtúbí pravil: „Není dostačující pro přijaté pokání, podle tvrzení našich učenců, aby bylo jen řečeno: „Kál jsem se,“ dokud na dotyčném nebude vidět něco, co je v protikladu s jeho prvotními činy. Např. pokud by byl dotyčný odpadlíkem od víry, adekvátním pokáním je návrat k víře a dodržení veškerých jejích znaků a předpisů. Pokud by dotyčný byl hříšníkem, musely by se na něm odrazit stopy dobrých činů, ve všem, v protikladu k tomu, co člověk činil před pokáním.“ Sufján ibn Ujejna pravil: „Pokání je milost, kterou Alláh poctil tuto ummu nad jiné národy. Pokání synů Izraele totiž spočívalo v zabití.“

 

Slova Boží:

إِنَّمَا التَّوْبَةُ عَلَى اللَّهِ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السُّوءَ بِجَهَالَةٍ ثُمَّ يَتُوبُونَ مِنْ قَرِيبٍ فَأُولَئِكَ يَتُوبُ اللَّهُ عَلَيْهِمْ وَكَانَ اللَّهُ عَلِيمًا حَكِيمًاوَلَيْسَتِ التَّوْبَةُ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السَّيِّئَاتِ حَتَّى إِذَا حَضَرَ أَحَدَهُمُ الْمَوْتُ قَالَ إِنِّي تُبْتُ الآنَ وَلا الَّذِينَ يَمُوتُونَ وَهُمْ كُفَّارٌ أُولَئِكَ أَعْتَدْنَا لَهُمْ عَذَابًا أَلِيمًا

A jedině Bohu patří rozhodnutí a pokání těch, kdož dopustili se špatného z nevědomosti a potom se kajícně obrátili v krátké době. Těm Bůh věru odpustí a Bůh je vševědoucí a moudrý. Však odpuštění nebude dáno těm, kdož dopouštějí se špatností a teprve ve chvíli, když smrt se pro některého z nich dostaví, zvolají: „a já nyní se kaji!“ A nebude také pro ty, kdož zemřou jako nevěřící – pro ty jsme připravili trest bolestný. (Nisá:17-18)

Vysvětluje al-Kurtubí jako:

„Umma Muhammedova صلى الله عليه و سلم se shoduje, že tewba je fardu ‘ajn (povinnost kladená každému jedinci), na základě slov Božích:

A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení! (Núr:31)

Vy, kteří věříte! Obraťte se k Bohu s upřímným pokáním! Snad Pán váš vám vymaže špatné skutky vaše a uvede vás do zahrad, pod nimiž řeky tekou, v den, kdy nezahanbí Bůh ani proroka, ani ty, kdož s ním věřili. A světlo jejich poběží před nimi a po pravici jejich a budou volat: „Pane náš, učiň dokonalým světlo naše a odpusť nám, vždyť Tys všech věcí mocen!“ (Tehrím:8)“

 

Je to tedy povinnost každému v každé době na každém místě. Pokud se člověk kaje z jednoho hříchu a jeho pokání ohledně tohoto hříchu splňuje všechny podmínky, je platné, i když se dopouští i jiného hříchu. Toto je správný názor ahl sunna we l-džema’a. Kát se je potřeba za každý hřích, malý nebo velký. Toto je v příkrém rozporu s názorem sekty mu’tezila, která neuznávala pokání toho, kdo v čemkoli, sebemenším, hřešil i poté, co se kál za jiný hřích. Člověk se tedy může kát za každý hřích, na který si pamatuje, zvlášť, ale může se také kát za všechny dohromady a to je dostačující, dá-li Alláh. Např. člověk, který bere úrok, zaslechne Boží slova:

 

Vy, kteří věříte, bojte se Boha a zanechte poslední zbytky lichvy, jste-li věřícími (Bekara:278)

 

Tento hřích pocítí jako veliký a chce se kát. Rozmýšlí o tom, co učinil, vidí, že to učinil nesčetněkrát a tak naráz zanechá jakéhokoli úroku. Nemusí přesně určit, který úrok a která příležitost to je, za co se kaje. Podobně se člověk kaje za pomluvu, klevetu, cokoli, o čem buď nevěděl, že je harám, nebo neměl sílu se tomu postavit.

Termín upřímné pokání – tewbetu n-nesúha, ve verši Tehrím:8 vyložil al-Kurtubí jako chulús, tj. upřímnost. Islámští učenci dále uvádějí mnoho dalších názorů, co znamená sousloví tibetu n-nesúha – upřímné pokání. Názorů je okolo 23.

Uvedeme jen několik příkladů:

1.       Tj. že se kajícník již nevrátí ke hříchu, ze kterého se kál.

2.       Kál se opravdu a upřímně. Toto zastává Omar ibnu l-Chattáb, Ibn Mes’úd, Ubejj ibn Ka’b a Mu’áz ibn Džebel. Ten tato slova připisuje i Božímu Poslu.

3.       Upřímné a dokonalé pokání, jemuž nic nechybí, jak uvádí Hasan al-Basrí: „Upřímné pokání je to,  kdy člověk nenávidí hřích, kterého se dopustil a který předtím miloval a kdykoli si vzpomene na tento hřích, prosí Alláha Vznešeného o odpuštění tohoto přestupku.“

4.       Pokání, o kterém si člověk není jist, zda bylo přijato, nebo ne, a proto je stále v obavě, že nikoli.

5.       Pokání nevyžadující žádné další pokání v té věci.

6.       Al-Kelbí řekl: „Je to pokání a lítost v srdci, prosba o odpuštění jazykem, odpor k dotyčnému hříchu, sebejistota, že se k dotyčnému hříchu člověk již nevrátí.“

7.       Se’íd ibn Musejjeb: „Upřímným pokáním se člověk kaje sám od sebe a sám se k němu nutí.“

8.       Kurtubí pravil: „Upřímné pokání v sobě musí zahrnout čtyři věci: prosba o milost jazykem, vzdálení se od onoho hříchu tělem i údy, rozhodnutí nevrátit se ke stejnému hříchu v srdci a zanechání špatné společnosti a přátel, kteří k tomu nabádají.“

9.       Sufján as-Sewrí pravil: „Znaky upřímného pokání jsou čtyři: pocit malosti, poníženosti, slabosti a odcizení.“

10.   Fudajl ibn ‘Ijjád pravil: „Při upřímném pokání člověk stále před sebou vidí svůj hřích a vzpomíná si na něj, jako by byl stále před jeho očima.“

11.   Podle Ibn Semáka „člověk při upřímném pokání cítí stud před Alláhem a má svůj hřích stále před očima.“

12.   Abú Bekr al-Werrák říká: „Při upřímném pokání člověk cítí, jakoby se pro něj Země stala těsnou kvůli tomu, co učinil …“

13.   Abú Bekr al-Wásití pravil: „Upřímné pokání je takové, kterým se člověk uchrání na onom světě, nemá žádného podílu na světě tomto. Je to pokání, jímž se člověk uchrání od hříchů.“

14.   Zú n-Nún vzpomenul tři znaky upřímného pokání – skromnost v hovoru, v jídle i ve spánku.

15.   Aš-Šekík uvádí, že „upřímné pokání je takové, kdy si člověk stále vyčítá svůj hřích, stále se kaje a vystříhá se všeho zlého, aby spokojeně uspěl.“

 

Alláh pravil:

إِنَّمَا التَّوْبَةُ عَلَى اللَّهِ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السُّوءَ بِجَهَالَةٍ ثُمَّ يَتُوبُونَ مِنْ قَرِيبٍ فَأُولَئِكَ يَتُوبُ اللَّهُ عَلَيْهِمْ وَكَانَ اللَّهُ عَلِيمًا حَكِيمًاوَلَيْسَتِ التَّوْبَةُ لِلَّذِينَ يَعْمَلُونَ السَّيِّئَاتِ حَتَّى إِذَا حَضَرَ أَحَدَهُمُ الْمَوْتُ قَالَ إِنِّي تُبْتُ الآنَ وَلا الَّذِينَ يَمُوتُونَ وَهُمْ كُفَّارٌ أُولَئِكَ أَعْتَدْنَا لَهُمْ عَذَابًا أَلِيمًا

A jedině Bohu patří rozhodnutí a pokání těch, kdož dopustili se špatného z nevědomosti a potom se kajícně obrátili v krátké době. Těm Bůh věru odpustí a Bůh je vševědoucí a moudrý. Však odpuštění nebude dáno těm, kdož dopouštějí se špatností a teprve ve chvíli, když smrt se pro některého z nich dostaví, zvolají: „a já nyní se kaji!“ A nebude také pro ty, kdož zemřou jako nevěřící – pro ty jsme připravili trest bolestný.  (Nisá:17-18)

 

Al-Kurtubí to vysvětluje slovy: „Kteří se urychleně kají.“ Ibn ‘Abbás a as-Suddí uvádějí: „Před smrtelnou nemocí (nemocí, na kterou člověk zemře), tj. předtím, než člověk upadne do smrtelných muk.“ Ad-Dahhák praví: „Každé pokání musí být učiněno před smrtí, pak má význam a je pokáním těch, o kterých Alláh prohlásil, že se kají rychle.“ Al-Herwí vysvětlil tato slova jako: „Kají se ihned poté, co učiní nějaký hřích, který nutně vyžaduje povinné pokání.“

 

Člověk není povinen se při příležitosti pokání vykoupat, není to povinnost ani to není stanoveno jako oblíbený čin, kromě případu, kdy je kajícník nevěřící, jenž nyní přijal islám. V tom případě je stanoveno, aby se okoupal, ale i v této otázce se učenci rozešli ohledně toho, je-li toto povinností, nebo jen dobrovolným a oblíbeným aktem. Kajs ibn Ámir pravil: „Přijal jsem islám z rukou Božího Posla, načež mi Boží Posel nařídil, abych se okoupal ve vodě …“[3] Abú Hurejra vyprávěl, že Sumáma přijal islám a poté Boží Posel přikázal doprovodit Sumámu k domu jednoho z místních lidí a tam mu nařídil okoupat se.[4] Toto vše hovoří pro povinnost koupele po přijetí islámu. Imám Ahmed ibn Hanbel toto považuje za povinnost. Naproti tomu aš-Šáfi’í říká: „Nevěřící, když přijme islám, pokud není džunub[5], je pro něj oblíbeno okoupat se. A toto je bližší pravdě, hovoříme-li o nevěřícím přijímajícím islám poprvé. Předpis odpadlíka je jiný.“

 

Alláh pravil:

a ty, kteří potom, co spáchali hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění hříchů svých – neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh – a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli. (Álu ‘Imrán: 135)

 

Al-Kurtubí uvádí mnoho podání o „vědomém nevytrvávání v konání hříchu.“ Hasan ibn Fadl pravil: „To znemená, že poznali, že mají Pána, který odpouští a který také za totéž trestá.“ Podle al-Kurtubího toto dokladuje i hadís Abú Hurejry, kde Prorok říká: „Alláh Vznešený praví: „Můj služebník učiní hřích a pak řekne: „Pane můj, odpusť mi hřích“ Alláh řekne: „Můj služebník učiní hřích a pak poprosí o odpuištění, protože ví, že jest Pán, který odpouští a který trestá za hříchy.“ Poté se opět vrátí k hříchu a řekne: „Pane můj, odpusť mi hříchy,“ Abú Hurejra říká: „A to opakoval třikrát. Nakonec řekl: „Pak Alláh řekne: „Dělej, jak myslíš, už jsem ti odpustil.“[6] Tj. pokání je přijato, i když jej člověk následně zničí tím, že se ke hříchu vrátí, pokud toto ovšem neměl v úmyslu od začátku.

 

V komentáři k výše uvedeným veršům ze súry Nisá, verše 17-18, říká al-Kurtubí: „Alláh může kajícníku odpustit a jeho pokání přijmout, bude-li chtít, nebo jej může také odmítnout, pokud bude chtít. Alláh Vznešený má plně na výběr, aniž by byl tázán, proč to učinil, neboť jedině Alláh je Tvůrce a Vlastník všeho existujícího, Všemohoucí, Nejvznešenější, činí, co chce, kdy chce a komu chce.“

Ale Alláh nás zpravil i o tom, že je Přijímající pokání:

 

On je ten, jenž od služebníků Svých pokání přijímá a špatné skutky jim odpouští a dobře ví, co konáte. (Šúrá:25)

 

Což nevědí, že Bůh je ten, jenž přijímá pokání služebníků Svých a přijímá i almužnu? Bůh věru je blahovolný k pokání a slitovný. (Tewba:104)

 

Já věru jsem odpouštějící tomu, kdo pokání činí, věří, zbožné skutky koná a potom po správné cestě se ubírá. (TáHá:82)

 

Ve všech uvedených verších Alláh uvádí, že pokání přijímá, ve své Spravedlivosti to zajisté učiní. Není to pro Něj, jakožto Všemohoucího, povinností, nicméně Svým služebníkům se představuje jako Přijímající pokání.

Pokání samo o sobě ale není důvodem nevykonání šarí’atského trestu. Pokání je věc mezi hříšníkem a jeho Pánem. Pokud se hříšník dopustil trestného činu, za který následuje fixní trest hadd, pokáním z něho hadd nespadá.

 

Pokání není přijato v okamžiku smrti, nebo v momentu, kdy hříšník uvidí východ slunce ze západu. Ve všech ostatních případech je naděje na jeho přijetí. Ibn Omar slyšel Proroka říci: „Alláh přijímá pokání svého služebníka, dokud se jeho duše neocitne v hrtanu[7].“ Zaznamenal at-Tirmízí.

 

Alláh pravil:

Kdo zřekli se víry poté, když ji přijali, a potom nevíru svou ještě rozmnožili – od těch nebude přijato pokání jejich, neboť to jsou zbloudilí. (Álu ’Imrán:90)

 

Al-Kurtubí uvádí, že Katáda, ‘Atá’ al-Churásání a Hasan al-Basrí uvádí, že tento verš byl zjeven ohledně židů, kteří neuvěřili v Proroka ‘Ísá, mír s ním. Poté ještě svou nevíru zvětšili odmítnutím Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم a jeho zjevení, tedy Koránu. Slova o nepřijetí jejich pokání se vztahují na situaci, kdy se budou kát ve smrtelných křečích. Pokání tedy není přijato pouze ve třech případech: když duše vystoupá do krku, když nadejde okamžik smrti, nebo poté, co slunce vyjde od západu.

 

Proto je třeba si s pokáním pospíšit, než okamžik smrti nadejde. Kdy se tak stane, netuší ani jediný člověk na zemi. Proro se nespoléhejme na dlouhý život, nenechme se oklamat pomíjivým užíváním a pokání neodkládejme. Nechť nás neoklame fakt, že mnozí velmi špatní lidé žijí pohodovým a luxusním životem. Tento svět Alláh dává všem, ale víru jen tomu, koho opravdu miluje. Lidem oddaným tomuto světu Alláh jen postupně zvětšuje jejich bloudění, až k nim nenadále přijde smrt:

 

A když zapomněli na to, co bylo jim připomenuto, otevřeli jsme jim brány k radostem všem. A když se potom radovali z toho, čeho se jim dostalo, uchvátili jsme je znenadání a octli se v beznaději. (An’ám:44)

 

Proto pospěšme k Pánu našemu a obraťme se k němu s pokáním. Změňme svůj život, zanechejme lákadla tohoto světa pro onen svět a jeho věčnou blaženost, dokud jsme živi a brány našeho pokání jsou ještě otevřené.

---