Hlavní důvod sejití z přímé cesty je přehánění

Alláh před tímto varoval v mnoha verších Koránu.

Arabský termín „ghulú“ znamená překračování hranic a omezení, která Bůh stanovil tím, že se k nim přidává něco dalšího.

 

Alláh tento typ útisku zakázal:

Jezte tedy z výtečných pokrmů, jež jsme vám uštědřili, avšak nepřehánějte v tom, jinak vás postihne hněv Můj! A koho hněv Můj postihne, ten již do záhuby spěje. (TáHá:81)

 

Alláh Vznešený také pravil následovníkům předešlých poselství:

Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! Vskutku Mesiáš Ježíš, syn Mariin, je pouze poslem Božím a slovem Jeho, které vložil do Marie, a duchem z Něho vycházejícím. A věřte v Boha a posly Jeho a neříkejte: „Trojice!“ Přestaňte, a bude to tak pro vás lepší. Bůh vskutku je jediným Bohem, On povznesen je nad to, aby měl dítě, vždyť náleží Mu vše, co na nebesích je i na zemi; a Bůh dostatečným je ochráncem. (Nisá´:171)

 

Jinými slovy, nepřekračujte meze, které vám Alláh uzákonil. Lidmi Knihy zde jsou židé a křesťané. I těm, stejně jako muslimům Alláh zakázal přehánět v náboženství.

 

Alláh praví:

Jdi přímo tak, jak přikázáno ti bylo, a taktéž nechť činí ti, kdož s tebou k Bohu se obrátili! A nebuďte vzpurní, vždyť On jasně zří vše, co konáte. (Húd: 112)

 

Přehánění ve víře se však mezi křesťany velmi rozšířilo. Oplývá jím jejich vztah k ‘Ísá, Ježíši, mír s ním. Změnili jeho postavení z postavení proroka na úlohu božstva vedle Alláha. Uctívají jej tak, jak má být uctíván jedině Alláh. Dalším důkazem jejich překračování mezí je jejich tvrzení, že následují totéž, na čem byl i ‘Ísá a falešně si nárokují neomylnost. Co se týče židů, ti představují v pohledu na proroka ‘Ísá přesný opak křesťanů. Jeho význam snížili na tvrzení, že byl pouhým synem cizoložnice.[1]

 

Ibn Tejmíjja, budiž mu Alláh milostiv, praví:

„Kdokoli z této ummy připomíná židy a křesťany v jejich překračování mezí nebo laxnosti ve víře, podle stejného vzoru, ten je vskutku napodobuje a připomíná je. Podobně chawáridž, kteří opustili islám vzpourou proti chalífátu ‘Alího ibn Abí Tálib, nechť je s ním Alláh spokojen. V době, kdy se vzbouřili proti muslimům, s nimi chalífa ‘Alí bojoval. Bojovat s nimi bylo příkazem od Proroka صلى الله عليه و سلم, který je zmíněn v knihách Sahíh a Museníd. Podobně také ráfida, kaderíjja, džehmíjja a mu’tezila vykazují znaky přehánění v náboženství.“

 

Ibn Tejmíjja dále praví:

„Pokud muslim během doby Proroka  صلى الله عليه و سلم rychle prošel islámem fenomenálním zápalem v uctívání, pak věz, že člověk, který se připisuje Koránu a Sunně v našem čase také rychle prochází náboženstvím. Je tomu tak z mnoha důvodů. Nejdůležitější příčina tohoto jevu, která byla vzpomenuta v Koránu, je právě přehánění.

 

Alláh praví:

Vlastníci Písma! Nepřehánějte v náboženství svém a mluvte o Bohu jedině pravdu! (Nisá:171)

Tato slova jsou jasným důkazem, že jedním z největších pokušení, kterým může být člověk zkoušen, je pokušení přehánění v náboženství. Varování před ním je opakovaně zmiňováno v mnoha verších Koránu a v mnoha hadísech, nacházíme je v Sahíhu l-Buchárí i v dalších knihách.

 

Omar ibnu l-Chattáb, nechť je s ním Alláh spokojen, uvedl, že Posel Boží  صلى الله عليه و سلم pravil:

„Nevyvyšujte mne tak, jak vyvyšují křesťané syna Mariina. Jsem jen služebník, proto říkejte: Služebník Boží a Posel Jeho.“[2]

 

Ibn ‘Abbás, nechť je s oběma Alláh spokojen, vyprávěl, že Prorok صلى الله عليه و سلم řekl:

„Střežte se přehánění v náboženství, věru ty před vámi zničilo právě přehánění v náboženství.“[3]

 

Toto jsou jasné texty. Ukazují na důvod odvrácení se od správné věrouky a zdravé přirozenosti, protože přehánění a překračování mezí, které byly ustaveny vede k uctívání jiného, než pouze Alláha.

 

Autor: šejch Dr. Sálih ibn Sa’d as-Suhejmí

---