Sultán ‘Abdulhamíd II. (na trůně 1876-1909 kř. éry) vládl muslimskému světu ve velmi těžké době, v situaci, kdy Osmanská říše už dávno nebyla na vrcholu moci a ze všech stran čelila vnějším útokům nemuslimských mocností, vnitřní podvratné činnosti proti-islámských tajných spolků a zmítala se v křečích politické nestability.
Již na začátku své vlády se musel potýkat s nepokoji a pokusy o puč, které naštěstí nebyly úspěšné. Navzdory svému vítězství nad pučisty přicházejí Osmané v roce 1878 o Bosnu a další balkánská území a také o Tunis, Egypt a další državy na severu Afriky (celkem se jednalo o ztrátu neuvěřitelných 1 592 806 km2 území). Rusům, Britům, Rakušanům a dalším jejich nepřátelům se podařilo proti Osmanské říši poštvat i Kurdy a Armény. Osmanská vlast byla ohrožena ze všech stran a světové mocnosti se chystaly s ní skoncovat, čekaly, až si budou moci odkrojit z jejího území kus pro sebe a nastolit konečné řešení tzv. Východní otázky. Tak dobová diplomacie nazývala problematiku rozdělení někdejších osmanských území.
‘Abdulhamíd se však i nadále nepřestával pokoušet nejen zpátky sjednotit rozervaný muslimský svět, ale také efektivně bránit čest posvátných hodnot islámu a jméno Božího Posla Muhammeda صلى الله عليه و سلم, kdykoli bylo na Západě terčem rouhání a veřejného ostouzení. A mnohdy býval ve svém úsilí úspěšný.
Kroky ‘Abdulhamída II. proti rouhání vůči osobě Proroka صلى الله عليه و سلم
Prvním je případ „komedie“ francouzského autora de Borniera z roku 1888. Tomu se podařilo protlačit svou taškařici do divadelního programu roku 1890. Divadelní kus obsahoval velmi hrubé a hanobící repliky na adresu Posla Božího صلى الله عليه و سلم a islámské víry. Sultán ihned reagoval obrannými opatřeními a využil všech diplomatických nástrojů k tomu, aby k uvedení hry nakonec nedošlo. Okamžitě napsal protestní nótu tehdejšímu francouzskému prezidentu Marie François Sadi Carnotovi (u moci 1887-1894 kř. éry), v níž ho varoval, že Osmané přeruší s Francouzi veškeré diplomatické styky, pakliže on z pozice prezidenta nezasáhne proti „hře, která zcela záměrně špiní jméno Muhammeda, mír a požehnání s ním.“ Poté, co ji prezident Sadi Carnot skutečně ve Francii zakázal, napsal mu sultán ‘Abdulhamíd pochvalný dopis, v němž uvedl:
„Jsem Vám vděčen za Vaše moudré rozhodnutí ve věci hry, která nikomu a ničemu neposloužila a pouze urážela náboženské cítění muslimů.”
Kromě toho udělil francouzskému prezidentovi i čestné vyznamenání.
Avšak francouzský rouhač de Bornier ve svých zločinných plánech neustával. Odešel do Británie a uzavřel dohodu s londýnským divadlem Lyceum Theatre za účelem odehrání oné komedie. Sultánova diplomacie opět zasáhla, ‘Abdulhamíd úspěšně navázal kontakt s tehdejším britským ministrem zahraničí Lordem Salisburym a de Bornierova hra odehrána nebyla ani v Londýně.
De Bornier proto zkouší své štěstí dále, tentokrát v USA. Snaží se představení organizovat v New Yorku a v Chicagu. Roku 1892 slaví osmanská diplomacie třetí úspěch v řadě. Prostřednictvím svého konzula v USA sultán ‘Abdulhamíd docílil toho, že rouhačské představení neprojde ani na druhé straně Atlantiku.
O tři roky později Francouzská akademie věd oceňuje de Borniera za jeho tvorbu a tento okamžitě spřádá další plány. Avšak neuspěje ani počtvrté.
Obdobný případ nastal, když v Paříži zamýšleli uvést Voltairovu hru z roku 1741, nazvanou Muhammed aneb o fanatizmu, která zobrazuje Proroka coby fanatika. Sultán ‘Abdulhamíd II. opět reagoval. Prostřednictvím svého vyslance nařídil představení zablokovat a pohrozil, že pokud se tak nestane, dává francouzské vládě na vědomí, že celá aféra přeroste v politický problém. Francouzi uposlechli, ale představení se přesunulo do Británie. Sultán tentokrát píše samotné britské vládě. Britové odpověděli, že vstupenky už jsou rozprodány, že jeho reakce přichází příliš pozdě a že jde konec konců o svobodu tvůrčího projevu.
‘Abdulhamíd tedy přitvrdil a nechal se slyšet:
„Jakožto chalífa všech muslimů pošlu dopis všem muslimům s poznámkou, že Angličané zneuctili našeho Proroka, mír a požehnání s ním a vyhlásím všeobecný džihád!“
Na takové ultimátum ani Britové nemohli nereagovat a hru stáhli.
Roku 1893 sultán po přímém rozhovoru s americkým prezidentem Stephenem Groverem Clevelandem vyjednal také stažení další podobné divadelní hry nazvané Mohamed, která nevhodným způsobem zobrazovala Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho život.
Kroky ‘Abdulhamída II. proti propagandě využívající orientalistických zkratek
V Římě roku 1890 uvedli hru hanobící sultána Mehmeda II. Fátiha, který roku 1453 kř. éry pro islám osvobodil Konstantinopol. Sultán ‘Abdulhamíd využil spojeneckých styků s německým císařem Vilémem II. a docílil jejího zákazu.
V místních novinách tehdy s humornou nadsázkou psali:
„Když se sultán dozvěděl o tomto představení, zvedlo mu tlak tolik, jakoby vjel do Bosporu ruský bitevní křižník. Také imperátor Vilém z toho měl vrásky na čele.”
V letech 1892 a 1894 bylo či mělo být v Amsterdamu uvedeno pouliční představení zasazené do prostředí orientálního harému. Poté, co se o tom sultán ‘Abdulhamíd dozvěděl, okamžitě odeslal ostrou diplomatickou nótu nizozemskému velvyslanci v Istanbulu, aby odkázal své vládě, že „takovou sprosťačinu“ je nutno okamžitě stáhnout. Ve své dobové zprávě osmanský ambasador v Nizozemí píše Vysoké portě následující:
„Začal jsem se zabývat případem hnusoby, která se v nějaké ze zdejších kaváren snaží zcela nevhodným způsobem zobrazovat harém. Předně, ty kavárny jsou samy o sobě zlá, temná a nepřístupná místa a takovéto hry se veřejně ani nepropagují. Proto ani vláda, ani my jsme neměli informace, že se něco takového odehraje. Nakonec, v dané hře ani nebylo ničeho, co by utrhalo na cti Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Jenom se v ní skloňuje titul „sultán.“ Nizozemci sami však přesně nevědí, co titul sultán znamená a oslovují tak i indického prince. V druhém případě není uvedeno žádné turecké jméno ani nejsou zobrazeny osmanské kostýmy. Toto představení je už tři měsíce zakázáno. Vláda Nizozemí tento zákaz neodvolá ani nyní. Od této chvíle bude vláda o to více dohlížet na to, aby se podobné věci už neopakovaly.”
Tento fakt následně potvrdila i telegramní korespondence mezi Vysokou portou a nizozemskou ambasádou v Istanbulu.
Případ harém, který by dnes patrně vyvolal jen shovívavý úsměv a žádné ostřejší kontroverze, je ovšem nutno číst v dobovém kontextu. Na sklonku 19. století se pod vlivem bujícího balkánského nacionalizmu a misionářských aktivit na bývalých i soudobých osmanských územích v Evropě rozjela tvrdá protiosmanská kampaň, která jako účinné nosné zkratky propagandisticky využívala i lascivních harémových zobrazení. Tak např. v Británii zuřila v 90. letech XIX. století polemika okolo knihy Třicet let v harému jistého Fredericka Milligana, píšícího pod pseudonymem Kibrislizáde Osman-bej. V ní shrnuje údajné zážitky své matky o době strávené v tureckém harému. První výtisk knihy spálil sám autor a teprve za několik let přišlo nové vydání s pozměněným textem, které britští špioni a misionáři propašovali i do Istanbulu. Skupina židů z města Lyonu šířila tento pamflet také po Francii. V Osmanské říši byla kniha pochopitelně zakázána.
Na samém začátku odehráli v Británii i divadelní představení s názvem Tajemství harému aneb Kříž a půlměsíc. Harém byl znovu aktuální. Britská vláda reagovala a pokleslou hru zakázala. Někteří poslanci sice protestovali, ale vláda zákaz neodvolala. Toto představení však mělo i reprízy ve vícero evropských zemí, mimo jiné i ve Vídni.
Kroky ‘Abdulhamída II. proti byznysu s muslimskou exotikou
‘Abdulhamíd byl nejen bojovníkem proti rouhání a orientalizující propagandě. Zasazoval se také proti pokleslé komercializaci muslimské exotiky v nemuslimském světě. Sám náhled na exotiku byl v kruzích vyšší společnosti na Západě z lidského pohledu sporný a vystavování osob cizokrajného původu a vzezřejní na způsob muzejních exponátů či zvířat v zoologické zahradě bývalo v té době běžné.
Na světovém veletrhu v Chicagu u příležitosti čtyřsetletého výročí Kolumbova objevení Ameriky, kam přišli mnozí hosté včetně nejvyšších státních úředníků mnoha zemí, byla v pavilonu věnovaném Osmanské říši zbudována improvizovaná „turecká vesnička“ a scéna s maketami mešity, nějakými rukodělnými výrobky, budovou a loděmi.
Když tehdejší osmanský ambasador ve Washingtonu, jímž byl tehdy jistý Mavroiani-bej, sám nemuslim, výstavku shlédl, seznal, že dehonestujícím způsobem „představuje svatou islámskou instituci mešity jako trhové zboží připravené pro návštěvníky, kteří platili vstupné, aby ji shlédli, což je nepřijatelné.“
Na konci dopisu pro americké ministerstvo zahraničí napsal:
„Dle zákona, věříme, že se tato situace v poklidu vyřeší, protože v Americe se přece respektují všechna vyznání. Prosím vás, odešlete tuto depeši organizátorům chicagského veletrhu, aby tuto věc odstranili, protože někteří nemuslimové nerespektují náboženské pocity spřátelené země a pro vlastní sebeobohacení vytvořili dehonestující maketu mešity.”
Sám ministr zahraničí tuto otázku uzavřel a spornou maketu dal stáhnout.
Nedlouho poté došlo k podobnému incidentu v New Yorku. Tři byznysmeni obchodující také v Egyptě se domluvili s údajným souborem dervišů a skupinou dalších asi třiceti lidí, které převezli do Ameriky, aby za peníze místním občanům ukázali určité súfíjské rituály. Stejný osmanský ambasador kritizoval takto dehonestující způsob ukazování zikru coby atrakce a v protestní nótě americké vládě napsal: „Takový způsob zobrazování dervišských obřadů je dle islámu nepřijatelný. Myslím, že je nezbytné poslat newyorské radnici dopis, aby zakázali program, který může urazit náboženské city muslimů.“ Zanedlouho poté sám tento nemuslimský ambasador, aniž by vyčkal na odpověď americké vlády, z vlastní kapsy zafinancoval návrat skupinky dervišů za moře a další pokračování nedůstojných pouličních představení tímto krokem znemožnil.
Závěr
Všechny tyto dobové příklady čistého diplomatického řešení rozmanitých „kulturních skandálů“ došly zdárného konce a obešly se bez zranění i obětí na životech nemuslimů i muslimů. V době vlády ‘Abdulhamída II. si na Západě museli dávat pozor, jakým způsobem zobrazují cokoli související s islámem a muslimy. I v nejslabších okamžicích někdejší velmoci a v nejkritičtějších chvílích pro celý stát dokázal tento sultán chrabře bránit svaté hodnoty islámu, které pro něj byly vždy na prvním místě.
(…)
Zdroj: Kako su osmanski sultani reagovali na vrijeđanje Poslanika a.s.? in Preporod – Islamske informativne novine. Online na https://www.preporod.info/bs/article/5430/kako-su-osmanski-sultani-reagovali-na-vrijedanje-poslanika-as, redakčně přepracováno