V průběhu mnoha staletí mnozí učenci obnovovali a napravovali z nauky víry i praxe náboženství to, co lidé zapomněli, překroutili či nepochopili správně.
Šejch Sálih al-Fewzán mezi takové bezpochyby počítal imáma Ahmeda ibn Hanbel a také šejcha Muhammeda ibn ‘Abdilwehhába at-Temímího, ať je jim všem Alláh milostiv.
Oba nade vší pochybnost obnovili pravou, čistou a správnou věrouku islámu (arab. العقيدة الإسلامية al-‘akídatu l-islámíja) a očistili prostý beduínský lid nánosů praktik doby barbarské nevědomosti (arab. الجاهلية al-džáhilíja). Oba bojovali proti přidružování jiných (arab. الشرك aš-širk) k Bohu v uctívání (arab. العبادة al-‘ibáda) a také proti překrucování Božího Zákona Šarí’y. Vybízeli ke vhodnému a odvraceli od zavrženíhodného.
Imám Muhammed ibn ‘Abdilwehháb pak byl skutečným učencem, mudžáhidem, trpělivým vyzyvatelem k cestě Boží metodou jasné znalosti a důkazů. Narodil se v roce 1115 hidždy ve městě ‘Ujejna v an-Nedždu, náhorní planině ve východní části střední Arábie, do domu slavného a ceněného pro svou náboženskou vzdělanost. Jeho otec ‘Abdulwehháb byl soudce a fakíh. Jeho dědeček Sulejmán byl dokonce jmenován muftím pro celou oblast an-Nedždu a vůdcem zdejších učenců. Jeho strýcové a jejich synové, tedy jeho bratranci, byli všichni do jednoho islámští učenci. Jeho město bylo plné učenců. A právě od nich se šejch nauce, kterou o islámu získal, také naučil.
Již v mladém věku se naučil nazpaměť celý Korán. Studoval knihy islámsko-právní vědy, výkladu Koránu a hadísů přímo u svého otce a dalších učených hlav města. Již v útlém mládí si z nich odnesl to, co se z nich odnést dalo. Chtěl však více. Měl záměr se o svém náboženství dozvědět mnohem více.
Proto cestoval do Mekky, Medíny a Baghdádu, kde všude pokračoval ve studiích a získávání nauky. A právě na těchto cestách se seznámil s knihami a odkazem dvou šejchů: Ibn Tejmíji a Ibnu l-Kajjima. Mnoho kopií jejich knih nejenže osobně vlastnil, ale také vlastní rukou osobně přepsal. Sám si tak sestavil sbírku jejich děl ze svazků, které vlastnoručně přepsal a svázal.
Když pak viděl, v jakém stavu se v té době nacházel jeho lid, nakolik moc jsou mezi nimi rozšířené praktiky, které odporují Koránu, Sunně a tomu, co se dochovalo z odkazu zbožných předků z hlediska věrouky a způsobu chápání víry, začal svůj lid vyzývat k čisté víře.
Přednášel a pořádal učená sezení, putoval z místa na místo a nakonec nalezl pomoc a podporu ve městě Dar’íja. Vládce tohoto města, Muhammed ibn Sa’úd, se rozhodl, že ho podpoří.
Věru vznešený Alláh říká:
وَمَن يَتَّقِ ٱللَّـهَ يَجْعَل لَّهُۥ مَخْرَجًا وَيَرْزُقْهُ مِنْ حَيْثُ لَا يَحْتَسِبُ
A kdo je bohabojný, tomu On připraví východisko a uštědří mu obživu z místa, odkud s tím ani nepočítal. (Talák: 2-3)
Výměnou za tento příslib mu šejch přísahal svou věrnost. Společně pak šířili poselství Boží Jedinosti a Jedinečnosti (arab. التوحيد at-tewhíd) z jednoho konce Arabského poloostrova na druhý. Šejch napsal mnoho knih a odpovídal na mnohé dobové pochybnosti. K jeho nejvýznamnějším dílům patří i komplexní dílo věnované právě této otázce, příznačně nazvané Kitábu t-tewhíd, tedy Kniha o Jedinosti Boží. Právě k této knize se vztahuje následující událost, jíž vám vyprávíme, neboť ztělesňuje důležitost této nauky pro každého muslima.
Na svých hodinách a přednáškách šejch toto své dílo přednášel a komentoval od začátku až do konce stále dokola. Jakmile ho dokončil, vrátil se znovu na první stranu a začal ho komentovat odznova. A tak pokračoval dokola.
Když už se to poněkolikáté opakovalo, někteří z jeho studentů ho požádal, aby se už začali věnovat také nějaké jiné knize, že už se o tewhídu naučili snad úplně vše. Chtěli přejít k něčemu jinému.
Šejch se je proto rozhodl vyzkoušet, zda je tomu opravdu tak, jak tvrdí. Proto oznámil, že následující hodina odpadá, neboť musí znenadání odcestovat na jisté vzdálené místo, aby tam řešil případ muže, který měl údajně sesmilnit a spáchat incest se svou vlastní matkou.
Jeho studenti tím byli naprosto šokováni, jak bylo slyšet podle zvuků opovržení, které se z medresy nesly.
Když se šejch vrátil, jeho studenti se ho zvědavě vyptávali na případ muže, co spáchal incest s vlastní matkou.
„Ukázalo se,“ pravil šejch, „že dotyčný se svou matkou vůbec nesesmilnil. Obětoval však jedno malé zvíře, které v poušti polapil, ve jménu někoho jiného, nežli Jediného Boha, čímž se dopustil modloslužby.“
Když to jeho studenti slyšeli, jejich původní znechucení a současně i přirozená fascinace zcela monstrózním zlem je opustila. Už nevykazovali žádné známky svého původního rozrušení.
„Tedy vaše původní rozrušení a znechucení, když jste uslyšeli, že někdo spáchal incest s vlastní matkou, vás opustilo, když jste se dozvěděli, že obětoval nějaké malé zvíře pro někoho jiného, nežli Alláha?“ otázal se šejch a dodal: „Je snad sesmilnění s vlastní matkou větším a hnusnějším hříchem, nežli přidružit k Alláhu někoho dalšího ve výlučném skutku uctívání? Vidím, že jste otázce tewhídu neporozuměli dostatečně.“
A pak začal s výkladem své knihy o tewhídu ještě jednou znovu od začátku až do konce.
Autor: Kášif Chán
Zdroj: ‘Awnu l-mufíd ilá fehmi Kitábi t-tewhíd.