Spolehlivé záznamy nejranější historie muslimů uvádí podání od Muhammeda ibn Kajs ibn Ubády, který vypráví od svého otce, jenž vypověděl:
„Byl jsem v medínské Prorokově mešitě. Přebýval jsem zde se skupinou Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen.
Pak znenadání přišel nějaký člověk, na jehož tváři bylo vidět stop pokory a pohrouženosti. Vyzařovala z něho bohabojnost. Pomodlil se dva rek’áty zkrácené modlitby a další přítomní lidé poznamenali: „Tenhle člověk je vpravdě mužem Ráje!“ Když dotyčný opustil mešitu, sledoval jsem ho až k němu domů. Vstoupil jsem do jeho domu a začal jsem si s ním povídat. Když jsme si trochu odpočali, zpravil jsem ho o tom, co o něm řekli ti lidé v mešitě.
„Alláhu akbar! Alláh je Největší!“ pravil ten muž a dodal: „Nikdo nemá právo hovořit o něčem, o čem nemá potuchy. Ale řeknu ti proč tomu tak může být.“
A pak mi začal vyprávět:
„Viděl jsem ve snu sám sebe ve veliké zelené zahradě (podle podání Ibn ‘Awna popsal dotyčný i její zeleň a rozlehlost). V jejím středu byl železný sloup, jehož dolní konec byl v zemi a horní stoupal až do nebe. Na jeho vrcholu pak byl kroužek jako jsou kroužky na řetězu. Nějaký hlas mi řekl: „Šplhej vzhůru!“ Odvětil jsem: „Nemohu!“ Potom ke mně přišel můj sluha (Ibn ‘Awn upřesňuje, že to měl být mladší z obou jeho sluhů), zvedl mne za zadní část mého oděvu a řekl: „Šplhej vzhůru!“ Šplhal jsem, dokud jsem nedosáhl až k tomu kroužku z řetězu, načež mi řekl: „Chyť se toho kroužku!“ A pak jsem se probudil a ten kroužek jsem stále svíral ve své dlani!“
Odešel jsem proto za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم, aby mi tento prapodivný sen vysvětlil. Když jsem mu ho povyprávěl, řekl mi:
.تِلْكَ الرَّوْضَةُ الإِسْلاَمُ وَذَلِكَ الْعَمُودُ عَمُودُ الإِسْلاَمِ وَتِلْكَ الْعُرْوَةُ عُرْوَةُ الْوُثْقَى وَأَنْتَ عَلَى الإِسْلاَمِ حَتَّى تَمُوتَ !
„Ta zahrada je zahradou islámu, sloup je sloupem islámu a ten kroužek, ten je kroužkem té nejpevnější rukojeti.Ty se staneš muslimem a zůstaneš jím až do své smrti!“ 1
A tento muž nebyl nikdo jiný, nežli ‘Abdulláh ibn Selám, medínský židovský rabín, člověk vznešený a urozený, vzdělaný a moudrý, bezúhonný a poctivý, ctěný a respektovaný mezi svým lidem. V Poslu Božím صلى الله عليه و سلم rozpoznal posledního Proroka a proto se, nehledě na ztrátu svého prestižního postavení, rozhodl přidat se k jeho následovníkům, byť velmi dobře věděl, že ho za to jeho vlastní lidé zavrhnou.
Vedla ho k tomu jeho neochvějná víra a hluboká znalost vlastní tradice a teologie.
Vznešený Alláh ho tak odměnil za jeho dobro, které vykonal jako poctivý následovník předešlých zjevení a rozmnožil mu ho dalším dobrem, které vykonal posléze už jako muslim.
A toto je přesně ten typ lidí, o nichž je řečeno:
لَيْسُوا۟ سَوَآءً ۗ مِّنْ أَهْلِ ٱلْكِتَـٰبِ أُمَّةٌ قَآئِمَةٌ يَتْلُونَ ءَايَـٰتِ ٱللَّـهِ ءَانَآءَ ٱلَّيْلِ وَهُمْ يَسْجُدُونَ يُؤْمِنُونَ بِٱللَّـهِ وَٱلْيَوْمِ ٱلْـَٔاخِرِ وَيَأْمُرُونَ بِٱلْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ ٱلْمُنكَرِ وَيُسَـٰرِعُونَ فِى ٱلْخَيْرَٰتِ وَأُو۟لَـٰٓئِكَ مِنَ ٱلصَّـٰلِحِينَ وَمَا يَفْعَلُوا۟ مِنْ خَيْرٍ فَلَن يُكْفَرُوهُ ۗ وَٱللَّـهُ عَلِيمٌۢ بِٱلْمُتَّقِينَ
Nejsou všichni stejní mezi vlastníky Písma; je mezi nimi obec přímá, jejíž členové přednášejí za noci verše Boží a na tváře své padají a věří v Boha a v den soudný, přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné a soutěží v konání dobrých skutků; a to jsou praví zbožní. Cokoliv dobrého učiní, nebude jim upřeno a Bůh dobře zná bohabojné. (Áli’Imrán: 113-115)
(…)
1 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2484.