Tímto právem je tewhídu l-ulúhíja. Slovo „ulúhíja“ je odvozenina od kořene ´-L-H, tento kořen je společný se slovem iláh – božstvo. Má vztah k transcendentálnu, k něčemu, čemu je prokazována zbožnost, oddanost. Něčemu co se uctívá, bere za božstvo. Tento druh tewhídu tedy označuje Boží Jedinost v božství a uctívání.
Tímto právem je tewhídu l-ulúhíja. Slovo „ulúhíja“ je odvozenina od kořene ´-L-H, tento kořen je společný se slovem iláh – božstvo. Má vztah k transcendentálnu, k něčemu, čemu je prokazována zbožnost, oddanost. Něčemu co se uctívá, bere za božstvo. Tento druh tewhídu tedy označuje Boží Jedinost v božství a uctívání. Nic nemá právo na to, aby bylo zbožněno nebo uctíváno mimo, či vedle Alláha Nejvznešenějšího. Kvůli svému bezprostřednímu vztahu k lidským činům byl tento druh tewhídu též nazván tewhídem praktickým. To je ve zkratce vyjádřeno první polovinou šehády – lá iláhe ille lláh – není božstva kromě Boha.
Slovo „uctívání“, ar. „‘ibáda“ je odvozeno od kořene ‘-B-D, je tedy příbuzné ke slovu „‘abd“ – otrok, služebník. Uctívání tedy v sobě zahrnuje poníženost a pokoru. Slovo ‘ibáda lze též přeložit jako „bohoslužba“. Terminologicky označuje vše, co Bůh miluje a s čím je spokojen z činů i slov, jak zjevných, tak i utajených. Učenci, jako Ibn Kajjím, definují bohoslužbu jako úplnou lásku při současné úplné poníženosti před Bohem.
Podmínkami přijatého bohoslužebného aktu jsou:
Hadís je obecně přijímaný, vypráví jej Omar ibn al-Chattáb. Je nutno jej chápat v kontextu šarí‘atských pravidel vedení války, jako ohraničený jinými hadísy, např. od Ibn Omara: „
Při jednom z válečných tažení Poslay někdo našel zabitou ženu, načež Posel odsoudil zabíjení žen a dětí.
“ (Sahíh Buchárí), nebo od Isáma al-Muzeního: „
Když vysílal armádu, nebo výzvědnou skupinu, říkával jim: „Když tam uvidíte mešitu, nebo uslyšíte ezán, pak nezabíjejte tam nikoho.
“ (Sunen Tirmízí).