Jaký má Alláh nárok u Svých stvoření?

Logo XXL

Tímto právem je tewhídu l-ulúhíja. Slovo „ulúhíja“ je odvozenina od kořene ´-L-H, tento kořen je společný se slovem iláh – božstvo. Má vztah k transcendentálnu, k něčemu, čemu je prokazována zbožnost, oddanost. Něčemu co se uctívá, bere za božstvo. Tento druh tewhídu tedy označuje Boží Jedinost v božství a uctívání.

Tímto právem je tewhídu l-ulúhíja. Slovo „ulúhíja“ je odvozenina od kořene ´-L-H, tento kořen je společný se slovem iláh – božstvo. Má vztah k transcendentálnu, k něčemu, čemu je prokazována zbožnost, oddanost. Něčemu co se uctívá, bere za božstvo. Tento druh tewhídu tedy označuje Boží Jedinost v božství a uctívání. Nic nemá právo na to, aby bylo zbožněno nebo uctíváno mimo, či vedle Alláha Nejvznešenějšího. Kvůli svému bezprostřednímu vztahu k lidským činům byl tento druh tewhídu též nazván tewhídem praktickým. To je ve zkratce vyjádřeno první polovinou šehády – lá iláhe ille lláh – není božstva kromě Boha.

Slovo „uctívání“, ar. „‘ibáda“ je odvozeno od kořene ‘-B-D, je tedy příbuzné ke slovu „‘abd“ – otrok, služebník. Uctívání tedy v sobě zahrnuje poníženost a pokoru. Slovo ‘ibáda lze též přeložit jako „bohoslužba“. Terminologicky označuje vše, co Bůh miluje a s čím je spokojen z činů i slov, jak zjevných, tak i utajených. Učenci, jako Ibn Kajjím, definují bohoslužbu jako úplnou lásku při současné úplné poníženosti před Bohem.

Podmínkami přijatého bohoslužebného aktu jsou:

1)     Ichlás – upřímnost v úmyslu.
2)     Mutabe’a – následování příkazu Koránu a sunny Posla Božího صل الله عليه و سلم.
 
Bohoslužebný akt nebude přijat, dokud nebude ve své vnější podobě v souladu se šarí’ou a dokud ve své niterné podstatě nebude pouze kvůli Bohu a nikomu jinému.
 
Říká Alláh:
قُلْ إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ يُوحَى إِلَيَّ أَنَّمَا إِلَهُكُمْ إِلَهٌ وَاحِدٌ فَمَنْ كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلا صَالِحًا وَلا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
Rci: „Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“
(Kehf:110)
 
Tewhídu l-ulúhíja zahrnuje ostatní druhy tewhídu. Význam tewhídu l-ulúhíja a jeho smysl je zcela vyjádřen vzpomenutými slovy „není božstva kromě Boha“ – tedy: není božstva, které se skutečně uctívá, ani žádného jiného božstva, které si uctívání zaslužuje, kromě Alláha, kterému musí být směřovány veškeré druhy a akty bohoslužby, protože On je naším Stvořitelem, Pánem, Živitelem, Pečovatelem, Dokonalým ve svých krásných přívlastcích a vznešených vlastnostech.
 
Někteří lidé chybují v pochopení slov „lá iláhe ille lláh“ a to nejčastěji následujícími způsoby:
a)      Není Tvůrce kromě Alláha. To není správné, protože tvrzení není úplné. Omezuje se totiž jen na tewhídu r-rubúbíja. Kdyby šlo o správný význam „lá iláhe ille lláh“, Arabové by jej přijali od prvního dne a nebojovali by s Poslem Božím صل الله عليه و سلم ani jediný okamžik.
b)     Není Pána kromě Alláha. Tato definice je také pouze částečná a tudíž nesprávná, podobně jako ta předcházející. Proto rovněž ani ona není dostačující pro spásu služebníka Božího.
c)      Neexistuje nic a nikdo kromě Alláha. To je otevřená nevíra a nemá to nic společného s islámem. Jde o staroindickou filozofii[1], kterou zdědili někteří řečtí filozofové, od kterých ji převzali některé skupiny křesťanů a následně i část súfíjů. Tato myšlenka je označována jako wahdetu l-wudžúd, neboli jedinost bytí. Podle ní vše, co vidíme, je Alláh.
 
Tento tewhíd, vyjádřený slovy šehády „lá iláhe ille lláh“ stojí na následujících pilířích:
 
1.      Negace veškerého širku, neboli modloslužby, přidružování společníka Bohu. Zrušit vše, co je uctíváno kromě Alláha, jedno jestli jde o anděla, džina, posla, nebo Bohu blízkého jedince, hrob, strom, kámen, krávu atd. a nevěřit ve vše toto, též považovat každého, kdo takto činí, za nevěřícího. Bůh říká:
 
قَدْ تَبَيَّنَ الرُّشْدُ مِنَ الْغَيِّ فَمَنْ يَكْفُرْ بِالطَّاغُوتِ وَيُؤْمِنْ بِاللَّهِ فَقَدِ اسْتَمْسَكَ بِالْعُرْوَةِ الْوُثْقَى لا انْفِصَامَ لَهَا وَاللَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne
(Bekara:256)
Učenci definují slovo Tághút jako každého, kdo je uctíván mimo Alláha a je s tím spokojen. Posel صل الله عليه و سلم říká: „Kdo uvěří v lá iláhe ille lláh a znevěří v to, co bývá uctíváno, jeho krev a majetek budou zakázány.[2].
2.      Isbát, tedy potvrzení úplné božskosti Alláha a považování Jej za důstojného uctívání.
3.      Podmínky „lá iláhe ille lláh“. Toto dosvědčení nejsou jen slova, opakovaná jazykem, ani mrtvá teorie, nýbrž tato šeháda v sobě musí zahrnout sedm podmínek, aby z ní její nositel mohl mít užitek a aby se mu stala úplným životním směrem. Učenci je definovali následovně:
a)      ‘Ilm – znalost (toho, co je třeba potvrdit a co je potřeba popřít). Bůh řekl:
فَاعْلَمْ أَنَّهُ لا إِلَهَ إِلا اللَّهُ
Věz tedy, že není božstva kromě Boha
(Muhammed:19)
b)      Jekín – přesvědčení, které v srdci nenechává žádné místo pro pochybnosti. Bůh řekl:
إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ آمَنُوا بِاللَّهِ وَرَسُولِهِ ثُمَّ لَمْ يَرْتَابُوا
Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem
(Hudžurát:15)
c)      Kábúl – přijetí, tj. že se srdcem i jazykem upřímně přijme vše to, co se rozumí pod těmito slovy. Na mnoha místech v Koránu uvádí Bůh příklady a poučení, jak spasil ty, kteří přijali a ztrestal minulé národy, které odmítly takovýmto způsobem uvěřit:
ثُمَّ نُنَجِّي رُسُلَنَا وَالَّذِينَ آمَنُوا كَذَلِكَ حَقًّا عَلَيْنَا نُنْجِ الْمُؤْمِنِينَ
My potom posly Své a ty, kdož uvěřili, zachráníme a je Naší povinností věřící zachraňovat.
(Júnus:103)
إِنَّهُمْ كَانُوا إِذَا قِيلَ لَهُمْ لا إِلَهَ إِلا اللَّهُ يَسْتَكْبِرُونَ وَيَقُولُونَ أَئِنَّا لَتَارِكُو آلِهَتِنَا لِشَاعِرٍ مَجْنُونٍ
kteří, když řečeno jim bylo, že není božstva kromě Boha, zpyšněli a řekli: „Kvůli básníku bláznivému bychom božstva svá opustit měli?“
(Sáffát:35-36)
d)      Inkijád – pokornost, tedy být pokorný ve všem, co slova šehády vyžadují:
 
فَلا وَرَبِّكَ لا يُؤْمِنُونَ حَتَّى يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لا يَجِدُوا فِي أَنْفُسِهِمْ حَرَجًا مِمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا
Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá´:65)
e)     Sidk – pravdymilovnost, tedy že se slova šehády nevyslovují lživě, nýbrž že to, co se vysloví jazykem, se zcela shoduje s pocitem v srdci: 
الم أَحَسِبَ النَّاسُ أَنْ يُتْرَكُوا أَنْ يَقُولُوا آمَنَّا وَهُمْ لا يُفْتَنُونَ وَلَقَدْ فَتَنَّا الَّذِينَ مِنْ قَبْلِهِمْ فَلَيَعْلَمَنَّ اللَّهُ الَّذِينَ صَدَقُوا وَلَيَعْلَمَنَّ الْكَاذِبِينَ
Alif lám mím! Což si lidé myslí, že budou ponecháni na pokoji, když řeknou: „Uvěřili jsme,“ a že zkoušeni nebudou? Vždyť jsme již zkoušeli ty, kdož před nimi byli, a Bůh věru pozná ty, kdo pravdu mluví, i ty, kdo lháři jsou.
(‘Ankebút:1-3)
f)        Ichlás – upřímnost, tedy že činy budou se správným úmyslem bez jakékoli příměsi širku:
أَلا لِلَّهِ الدِّينُ الْخَالِصُ وَالَّذِينَ اتَّخَذُوا مِنْ دُونِهِ أَوْلِيَاءَ مَا نَعْبُدُهُمْ إِلا لِيُقَرِّبُونَا إِلَى اللَّهِ زُلْفَى إِنَّ اللَّهَ يَحْكُمُ بَيْنَهُمْ فِي مَا هُمْ فِيهِ يَخْتَلِفُونَ إِنَّ اللَّهَ لا يَهْدِي مَنْ هُوَ كَاذِبٌ كَفَّارٌ
Což Bohu víra upřímná nepatří? Ti, kdož si berou jako ochránce jiné než Jeho, hovoří: „My je uctíváme jen proto, aby nás co nejvíce k Bohu přiblížili.“ Bůh věru pak mezi nimi rozsoudí to, o čem ve sporu byli. A Bůh zajisté nepovede správně ty, kdož lháři jsou a nevěřící zarputilí.
(Zumer:3)
g)      Mehabba – láska, rozuměj láska ke slovům šehády, vůči tomu, co zahrnují a k čemu vybízejí, vůči těm, kteří se jich přidržují a postupují podle nich z jedné a naopak nenávist vůči všemu, co jim protiřečí, na straně druhé:
وَمِنَ النَّاسِ مَنْ يَتَّخِذُ مِنْ دُونِ اللَّهِ أَنْدَادًا يُحِبُّونَهُمْ كَحُبِّ اللَّهِ وَالَّذِينَ آمَنُوا أَشَدُّ حُبًّا لِلَّهِ وَلَوْ يَرَى الَّذِينَ ظَلَمُوا إِذْ يَرَوْنَ الْعَذَابَ أَنَّ الْقُوَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا وَأَنَّ اللَّهَ شَدِيدُ الْعَذَابِ
Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v lásce své k Bohu jsou silnější. Kéž by viděli ti, kdož jsou nespravedliví, až spatří trest, že síla je jedině u Boha a že Bůh strašný je ve svém trestání!
(Bekara:165)
 
Důležitost tohoto druhu tewhídu se odráží v následujících skutečnostech:
 
1.      Je Božím právem nad všemi Jeho služebníky, jak říká Posel صل الله عليه و سلم Mu’ázu ve známém hadíse: „Víš jaké je Boží právo nad lidmi?“ odpověděl Mu’áz: „Bůh a Jeho Posel صل الله عليه و سلم nejlépe vědí.“ Řekl Posel صل الله عليه و سلم: „Jeho právo je, aby Ho uctívali a nepřipisovali k Němu společníka.[3]
2.      Tento tewhíd je klíčem Ráje a faktorem, který rozděluje islám a nevíru, stejně jako je i pevným provazem. Kdo se ho pevně drží, ten nikdy nezbloudí. To je slovo, kterým se vyjadřuje bohabojnost a upřímnost. Kvůli němu byli sesíláni poslové a proroci vždy pokaždé, když byl pošlapán a znevážen.
3.      Kvůli němu nařídil Alláh boj proti nevěřícím všemi prostředky. Řekl Posel صل الله عليه و سلم: „Nařízeno mi je, abych bojoval proti lidem, dokud nebudou svědčit, že není božstva kromě Alláha a že Muhammed je Jeho Posel. Pokud to učiní, zachránili přede mnou svou krev a své majetky, kromě pokud nesplní Jeho právo (šehádu) a svůj účet složí před Alláhem.[4]
 
Z tohoto druhu tewhídu též vyplývají určité povinnosti. Jsou to:
 
1.      Negace širku a nevíra v Tághúta.
2.      Víra v ostatní pilíře víry, jako je víra v anděly, posly a vše to, o čem nás zpravil Bůh ve Své Knize a Posel صل الله عليه و سلم ve své Sunně.
3.      Přijetí všech předpisů a pokora před Božím Zákonem, stejně jako i nespokojenost s bezbožnými zákony, jimiž lidé mezi sebou soudí. Ten, kdo dá takovým zákonům přednost před Zákonem Božím, aniž by na něj byl vyvíjen nátlak, dopustil se širku v pokornosti. Říká Bůh:
أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُمْ مِنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَنْ بِهِ اللَّهُ وَلَوْلا كَلِمَةُ الْفَصْلِ لَقُضِيَ بَيْنَهُمْ وَإِنَّ الظَّالِمِينَ لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil? Kdyby nebylo slova rozhodnutí, bylo by už mezi nimi rozsouzeno, však nespravedlivé trest bolestný očekává.
(Šúra:21)
اتَّخَذُوا أَحْبَارَهُمْ وَرُهْبَانَهُمْ أَرْبَابًا مِنْ دُونِ اللَّهِ وَالْمَسِيحَ ابْنَ مَرْيَمَ وَمَا أُمِرُوا إِلا لِيَعْبُدُوا إِلَهًا وَاحِدًا لا إِلَهَ إِلا هُوَ سُبْحَانَهُ عَمَّا يُشْرِكُونَ
A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha jediného. A není božstva kromě Něho, jenž slávou Svou povznesen je nad ty, kdož jsou k Němu přidružováni!
(Tewba:31)
4.      Upřímnost při vykonávání všech aktů bohoslužby pouze Alláhu.
 



[1] Tato filozofie se též odráží v čínském učení taoismu, kde vše, co vidíme, obsahuje božskou esenci zvanou tao.
[2] Podle Muslima od Tárika ibn Šihába al-Badželího.
[3] Podle Buchárího

[4]

Hadís je obecně přijímaný, vypráví jej Omar ibn al-Chattáb. Je nutno jej chápat v kontextu šarí‘atských pravidel vedení války, jako ohraničený jinými hadísy, např. od Ibn Omara: „

Při jednom z válečných tažení Poslay někdo našel zabitou ženu, načež Posel odsoudil zabíjení žen a dětí.

“ (Sahíh Buchárí), nebo od Isáma al-Muzeního: „

Když vysílal armádu, nebo výzvědnou skupinu, říkával jim: „Když tam uvidíte mešitu, nebo uslyšíte ezán, pak nezabíjejte tam nikoho.

“ (Sunen Tirmízí).