OTÁZKA: Je možné poslat zekátu l-fitr vlastní matce, která žije v cizí zemi a je bez příjmů?
OTÁZKA: Je možné poslat zekátu l-fitr vlastní matce, která žije v cizí zemi a je bez příjmů?
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, který sám nařídil, jak rozdělit zekát, požehnání a mír Božímu Poslu, který podle toho postupoval, a všechny, kteří ho následují až do Dne Soudu.
Zekát je výlučné právo muslimů, vzpomenutých v následujícím verši:
إِنَّمَاالصَّدَقَاتُلِلْفُقَرَاءِوَالْمَسَاكِينِوَالْعَامِلِينَعَلَيْهَاوَالْمُؤَلَّفَةِقُلُوبهُُمْوَفِيالرِّقَابِ وَاللَّهُعَلِيمٌحَكِيمٌ ◌ۗفَرِيضَةًمِّنَاللَّهِ ◌ۖوَالْغَارِمِينَوَفِيسَبِيلِاللَّهِوَابْنِالسَّبِيلِ
Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdož po ní kráčí podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý. (at-Tewba: 60).
Nikomu jinému není dovoleno jej čerpat.
Spravedlivost tohoto rozdělení zekátu odmítli jen medínští pokrytci. Nelze zekát rozdělovat jinak, než jak stanovil Alláh a ustavil jako svou praxi Jeho Posel صلى الله عليه و سلم, i kdyby to byl vládce, nebo nějaký významný učenec. Mohli by totiž vždy následovat své tužby a nemuseli by zekát rozdělit spravedlivě.
Verš je jasný a jmenuje jednotlivé skupiny muslimů, kterým zekát náleží, přičemž tímto veršem jsou odmítnuty naděje pokrytců, kteří si chtěli většinu zekátu uzurpovat pro sebe.
Traduje se, že jistý člověk přišel k Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم a řekl: „Dej mi část zekátu.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم na to odpověděl: „Alláh nebyl spokojen s rozhodnutím ani jediného z proroků, ani kohokoli jiného, ve věci zekátu. Proto o něm rozhodl On Sám a rozdělil jej na osm částí. Proto, pokud patříš do jedné z těchto osmi skupin, svůj podíl dostaneš.“[1]
Z hadísu je jasně vidno, že islám přikládá zvláštní pozornost spravedlivému rozdělení zekátu. Islámští učenci se shodují na tom, že dát zekát (a pro zekátu l-fitr to platí rovněž) někomu, kdo jinak spadá pod každodenní vyživovací povinnost jiného člověka, jako jsou například rodiče, prarodiče a děti, není dovoleno.
Od imáma Málika, Alláh mu budiž milostiv, se uvádí: „Zekát se nedává nikomu z bližší rodiny, kterou je člověk jinak povinen zaopatřovat.“[2]
Imám aš-Šáfi’í, Alláh mu budiž milostiv, pravil: „Zekát se nedává otci, ani matce, dědovi, či babičce.“[3]
Ibn Kudáma, Alláh mu budiž milostiv, pravil: „Zekát (sadekatu l-fitr) se nedává rodičům a dokonce ani těm nad nimi (prarodiče) a nedává se ani dětem a ani těm pod nimi.“[4]
Ibn Munzir, Alláh mu budiž milostiv, praví: „Islámští učenci se shodují, že zekát není dovoleno vyplácet rodině dárce a člověk jako takový je povinen (a může být i donucen) živit svoje rodiče. Výše uvedený důvod zakazující udílet zekát rodičům spočívá v tom, že takto by dárce uděloval zekát de facto sám sobě, neboť by se mu hodnota zekátu také vrátila prostřednictvím dědického podílu apod.“
Šejch Ibn ‘Usejmín, budiž mu Alláh milostiv, ohledně rozdělování zekátu vlastní rodině, nejbližším z rodiny a chudobným z nich řekl: „Dát zekát chudobným z vlastní rodiny je dovoleno, dokonce i v případě nejbližší rodiny, je to dokonce lepší, než dát jej někomu jinému, neboť toto v sobě obsahuje dva dobré činy – udílení zekátu a utužování příbuzenských svazků. Vše výše uvedené je dovolené, ovšem jen pod podmínkou, že nejde o právní kličku, která slouží pro zachování majetku v rámci rodiny, nebo aby sám dárce získal za toto rozhodnutí nějaký zisk pro sebe. Člověku, který zaopatřuje svou rodinu pravidelně a dostatečně, jak mu určuje povinnost, není dovoleno v okamžiku, kdy má dávat zekát, tento zekát udělit své rodině. Pro toho, kdo není povinen zaopatřovat svou rodinu je dovoleno takto postupovat. Navíc, jak jsme řekli, nejenže platí zekát, ale také posiluje rodinné vztahy, podle hadísu Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Milodar věnovaný příbuznému je ve skutečnosti nejen milodar, ale i udržování rodinných vztahů.“
Podle výše uvedeného není dovoleno věnovat zekátu l-fitr matce, protože ta spadá do vymahatelné vyživovací povinnosti dárce tak jako tak.
Prosíme Vznešeného Alláha, aby nám dal dostatek majetku, kterým zaopatříme nejen své nejbližší. Ámín.
A Alláh ví nejlépe.