Uvažujeme-li společný jmenovatel koránských odsudků nespravedlnosti a polyteizmu, Korán explicitně a rezolutně hlásá, že polyteizmus je “křivda nesmírná” (31: 13). Tento článek, vzniklý na základě referátu předneseného na konferenci Orientalia antiqua nova v Plzni v roce 2020 rozpracovává odpovědi na otázku proč by měla náboženská doktrína být reflektována v etických kategoriích a jak se k tomu staví tradiční sunnitští učenci. Sestává se z analýzy intertextuálních vztahů výše citovaného verše v jeho širším koránském kontextu, pokračuje přes vysvětlení tohoto fenoménu cestou analýzy souvisejících podání v literatuře Hadísu a nakonec přechází ke komentářům islámských učenců jak klasických tak moderních, mezi nimiž možno nalézt učence právní vědy i věroučné dogmatiky, učence salafíjské inklinace zdůrazňující doslovnou stránku věci i pro-súfíjsky orientované mystiky hledající hlubší, skrytější významy. Všichni vznášejí rozmanité etické námitky vůči náboženským postojům polyteizmu, ateizmu a agnosticizmu. Hlavním cílem je zde odpovědět na otázku, co vlastně je na těchto postojích špatného a v jakém smyslu tyto světonázory porušují konsenzuálně akceptované etické pravidlo o chování se k druhému tak, jako chceme, aby se druhá strana chovala k nám.
Křivda nesmírná aneb přidružování k Bohu jako etický problém v islámské interpretativní tradici
