Činy tělesné, jako modlitba, půst, hadž, almužna, džihád apod., jsou také příčinou nárůstu a posílení víry. Tudíž vynaložit úsilí na vykonání těchto aktů uctívání, které člověka přiblíží Bohu, a to povinných i doporučených, a na jejich dokonalé a úplné vykonání, je jednou z největších příčin zvýšení víry.
Alláh praví:
قَدْ أَفْلَحَ الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ هُمْ فِي صَلَاتِهِمْ خَاشِعُونَ وَالَّذِينَ هُمْ عَنِ اللَّغْوِ مُعْرِضُونَ وَالَّذِينَ هُمْ لِلزَّكَاةِ فَاعِلُونَ وَالَّذِينَ هُمْ لِفُرُوجِهِمْ حَافِظُونَ إِلَّا عَلَىٰ أَزْوَاجِهِمْ أَوْ مَا مَلَكَتْ أَيْمَانُهُمْ فَإِنَّهُمْ غَيْرُ مَلُومِينَ فَمَنِ ابْتَغَىٰ وَرَاءَ ذَٰلِكَ فَأُولَـٰئِكَ هُمُ الْعَادُونَ وَالَّذِينَ هُمْ لِأَمَانَاتِهِمْ وَعَهْدِهِمْ رَاعُونَ وَالَّذِينَ هُمْ عَلَىٰ صَلَوَاتِهِمْ يُحَافِظُونَ أُولَـٰئِكَ هُمُ الْوَارِثُونَ الَّذِينَ يَرِثُونَ الْفِرْدَوْسَ هُمْ فِيهَا خَالِدُونَ
„Šťastní jsou ti věřící, kteří v modlitbách svých jsou pokorní, kteří od planých řečí se odvracejí, kteří almužny rozdávají, kteří pohlaví svá ochraňují jen pro manželky své či otrokyně; a nebudou za to pokáráni – však kdo více než po tomto touží, to věru jsou přestupníci. Ti, kteří svěřené opatrují a úmluvy své pevně dodržují, kteří o modlitby své pilně dbají, tito zajisté dědici se stanou, kteří ráj zdědí a věčně v něm budou.“(al-Mu´minún: 1-11)
Každá z těchto cenných vlastností posiluje a zvyšuje víru, jsou dokonce charakteristikou víry a nezaměnitelně patří do významu slova إيمان ímán.
Dalším zdrojem zvýšení a posílení víry je přítomnost srdce v modlitbě a snaha modlícího se člověka vyzvat svou mysl a srdce k tomu, co říká a dělá, jako například k recitaci Koránu, vzpomínání na Alláha, prosebné modlitbě, stání, sezení, klanění se a padání na tvář.
Alláh dokonce označil modlitbu slovem víra, když řekl:
وَمَا كَانَ اللَّـهُ لِيُضِيعَ إِيمَانَكُمْ
„…vždyť Bůh nechce, aby zanikla víra vaše, (neboli modlitby vykonané směrem k Jeruzalému před tím, než Alláh přikázal změnit kiblu ke Kábě v Mekce)…“ (Bekara: 143)
Dále pravil:
إِنَّ الصَّلَاةَ تَنْهَىٰ عَنِ الْفَحْشَاءِ وَالْمُنكَرِ ۗ وَلَذِكْرُ اللَّـهِ أَكْبَرُ
„…vždyť modlitba odvrací od nemravnosti a věcí zavrženíhodných! Vzpomínání pak Boha je povinností největší…“ (al-´Ankebút: 45)
Modlitba je vskutku nejlepší zábranou nemravností a zavrženíhodných věcí, které snižují víru, a také ztělesňuje vzpomínání na Alláha, které posiluje víru.
Podobným způsobem i dávání almužny posiluje víru, a to jak povinný zekát, tak i doporučená sadaka, neboť Prorokﷺ řekl:
وَالصَّدَقَةُ بُرْهَانٌ
„…a sadaka je důkaz“1, neboli důkaz víry toho, kdo ji dává.
Dalším důkazem víry, a také zdrojem jejího posílení, je stranění se jakéhokoliv slova či činu, ve kterém není žádné dobro. Věřící mluví a činí jen dobře a nikdy špatně.
Proto si zbožní předci kdykoliv, když ucítili, že jsou nedbalí nebo je jejich víra v nepořádku, navzájem říkali „Posaď se s námi, budeme mít hodinku víry“, načež vzpomínali Alláha a jeho laskavost, čímž se jim víra obnovila.
Stranění se zakázaného a nemravností, zvláště pak smilstva, je dalším důkazem víry. Protože se věřící člověk bojí svého postavení před svým Pánem, tak
نَهَى النَّفْسَ عَنِ الْهَوَىٰ
„duši svou před vášní spasil“ (an-Názi´át: 40)
Dodržování smluv a záruk je dalším znakem víry, který je zaznamenán v hadísu:
.لا إيمانَ لِمَن لا أمانةَ له
„Nemá víry, kdo není důvěryhodný.“2
Pokud služebník Boží dodržuje všechny své dohody a smlouvy, zákony a přísahy mezi ním a Alláhem a mezi ním a jinými lidmi, pak je člověkem víry! Pokud tomu tak však není, jeho víra bude klesat úměrně tomu, jak moc tyto své povinnosti zanedbává.
Alláh zmíněné verše zakončil problematikou ohlídání si modliteb s ohledem na jejich omezení, nároky a časy. Pokud si toto člověk ohlídá, modlitba bude sloužit jeho víře jako proud vody, který teče kolem zahrady. Bude ji zavlažovat, vyživovat a pomůže na ní vypěstovat bohatou úrodu.
Strom víry potřebuje neustále zavlažování. Tím se myslí dodržování činů poslušnosti a uctívání vůči Bohu ve dne i v noci. Také potřebuje vyplevelení všeho, co mu škodí, to jest hříšná slova a skutky. Jakmile se toho podaří dosáhnout, tak tento strom ponese své ovoce.
Nyní je silný účinek zbožných skutků na zvýšení víry naprosto zjevný!
Šejchu l-islám ibn Tejmíja řekl: „Zdokonalení víry je dodržování příkazů Alláha a Jeho Posla a stranění se zákazů, které Alláh a Jeho Posel ﷺstanovili. Pokud někdo místo toho, co je přikázané, bude konat to, co je zakázané, tak se mu víra sníží.“
Z toho všeho plyne, že modlitba, hadž, sadaka, džihád a další činy, které Alláh uložil Svým služebníkům, jsou vírou. Pokud upřímně a pokorně člověk koná tyto skutky, jeho víra se mu zvýší.
Šejch Muhammed al-´Usejmín (rahimahullah) řekl:
„Zvýšení víry má své příčiny. Mezi ně patří konání činů odevzdanosti Bohu, které posilují víru úměrně tomu, s jakou pečlivostí jsou vykonávány. Pečlivost v nich je dána upřímností a oddaností. Činy povinné jsou lepší než ty doporučené, stejně tak jako jsou některé formy uctívání zdůrazňovány více než jiné. Čím ctnostnější výraz poslušnosti Bohu, tím větší posilnění víry.“ 3
K dalším dobrým činům, které posilňují lidskou víru a nebyly dosud zmíněny, patří da’wa (vyzývání k víře) a obklopování se zbožnými a spravedlivými lidmi. Protože jde o tak významné a prospěšné činy, měli bychom se o nich dále pobavit.
Da’wa znamená zvát ostatní k Alláhu a jeho náboženství, k vzájemnému nabádání se k pravdě a trpělivosti, k připomínání si základních islámských principů, k poslušnosti vůči Božím příkazům a k dávání upřímných rad muslimům – a toto všechno jsou pohnutky k posilnění víry.
Tímto vším věřící zdokonaluje nejen sebe ale i ostatní. Alláh v súře al-´Asr (103. v pořadí) přísahal při čase, že lidstvo věru spěje v záhubu, kromě těch, kteří uvěřili a zbožné skutky konali, vzájemně se nabádali k pravdě (to znamená k získávání prospěšných vědomostí, spravedlivým činům a k pravému náboženství) a vzájemně se nabádali k trpělivosti.
Zvaní k Alláhu a rada Jeho služebníkům patří mezi skutky, které silně posilují a upevňují lidskou víru. Člověk, který působí v da’wě se snaží, aby jeho pozvání bylo správně pochopeno a přijato. Proto musí čerpat ze správných zdrojů, přistupovat ke svému snažení zodpovědně a pokusit se najít nejlepší možné odpovědi na veškeré otázky. To vše přirozeně jen posiluje jeho víru.
Šejchu l-Islám ibn Tejmíja řekl:
„Důvod pro přítomnost víry v srdci člověka někdy spočívá ve věřícím samotném a jindy v ostatních. Například měl-li člověk napsáno v osudu, že se měl setkat s někým, kdo jej přizval k víře, ukázal mu správnou cestu a odvrátil jej od té špatné. Vysvětlil mu prvky náboženství a s jakými důkazy pracuje. Ukázal mu, na co si dát pozor, co jej může potkat a čeho se vyvarovat.“ 4
Muslim, který se snaží pomoct k dokonalosti svým bratrům a sestrám, radí jim, nabádá je k pravdě a trpělivosti, bude Bohem za své skutky náležitě odměněn. Alláh mu jeho snažení ulehčí a posilní jeho víru a důvěru v Něj.
Víra a silná důvěra v Boha pomáhají člověku proti jeho nepřátelům z řad lidí i džinů, jak Alláh řekl o šejtánu:
إِنَّهُۥ لَيْسَ لَهُۥ سُلْطَـٰنٌ عَلَى ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ وَعَلَىٰ رَبِّهِمْ يَتَوَكَّلُونَ
„On věru nemá pravomoc žádnou nad těmi, kdož uvěřili a spoléhají na Pána svého.“ (16:99)
Takový člověk je zaměstnán šířením pravdy a kdokoliv něco takového podniká, má navrch ve vědomostech i víře podle toho, s jakou poctivostí a upřímností tak činí.
Ten, kdo ostatní nabádá k dobrému a odmítá špatné, musí proto dbát na poctivost a upřímnost vlastního jednání, aby mu jeho snaha byla k užitku a posilovala víru jeho samého i ostatních. Musí také být znalý toho, k čemu zve, a trpělivý s těmi, které zve k víře. Pokud tyto požadavky splňuje, jeho da’wa, dá-li Bůh, ponese ovoce a bude prostředkem k upevnění víry ostatních, i jej samotného.
Co se obklopování se zbožnými a spravedlivými lidmi týká, dělání jim společnosti a prahnutí po obohacení se od nich je jedním z důvodů, proč lidská víra stoupá. To proto, že shromáždění tohoto typu jsou ztělesněným připomínáním si Alláha, bázně před Ním a Jeho trestem a podobnými záležitostmi. A všechny tyto činnosti posilují víru.
Jak Alláh pravil:
وَذَكِّرْ فَإِنَّ ٱلذِّكْرَىٰ تَنفَعُ ٱلْمُؤْمِنِينَ
„Připomínej, vždyť připomenutí je věřícím prospěšné!“ (51:55)
A také:
فَذَكِّرْ إِن نَّفَعَتِ ٱلذِّكْرَىٰ سَيَذَّكَّرُ مَن يَخْشَىٰ وَيَتَجَنَّبُهَا ٱلْأَشْقَى
„Připomínej, vždyť připomenutí je užitečné! A kdo Boha se bojí, ten na ně si vzpomene, však odvrátí se od něho jen bídník nejhorší.“(87:9-11)
Z toho vyplývá, že připomínání a shromažďování se za tímto účelem věřícím velmi prospívá. Podněcuje v nich aktivitu a odhodlání a přitahuje vzájemné obohacení a morální povznesení. Naproti tomu setkání plná lehkovážnosti a pobláznění jsou vážným důvodem k úbytku a oslabení víry.
Naši zbožní předci byli ti nejvíce zajímající se o shromáždění vzpomínání na Alláha a nejvíce vzdálení shromážděním povrchních a pošetilých řečí, jak o tom například vypovídají svědectví ‘Umejra ibn Habíba al-Chatamího a Mu’áza ibn Džebela رضي الله عنهما.
Existuje ještě jedna příčina zvýšení víry, kterou nesmím vynechat a kterou ukončím tuto debatu o těchto příčinách. Muslim se musí cvičit v boji se vším, co snižuje a oslabuje víru, slovy as-Se’dího:
„Tak jako člověk musí učinit vše, co posiluje a rozvíjí víru, musí také odstranit všechny překážky (k dosažení a zvýšení víry). Jejich odstranění je důsledkem zanechání neposlušnosti Alláhu, pokání se za neuposlechnutí Alláha, chránění se konání zakázaných věcí a vzdoru všemu, co oslabuje víru a touhu po dobru. Člověk musí tedy opustit veškeré touhy, které chtějí pouze zlo, a tudíž jsou proti touhám víry. Když se člověk uchrání před strastmi falešných domněnek a tužeb, jeho víra bude kompletní a jeho jistota zesílí.“5
Autor: šejch ‘Abdurrezzák al-‘Abbád
Zdroj: kniha Asbábu zijádeti l-ímáni we nuksánih
Přeložili: Adam Šlerka a Adriana Kuběnková
(…)
1 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 223.
2 Od Abú Umámy al-Báhilí zaznamenali Ahmed v Musnedu, 3/135; Ibn Abí Šejba v al-Musannaf, 11/11 a v al-Ímán, str. 5; Ibn Hibán ve svém Sahíhu, 1/208; a al-Begháwí v Šerhu s-sunnah, 1/75, jako hasan. Jako sahíh ho doložil al-Albání ve svém tahkíku knihy al-Ímán od ibn Abí Šejby.
3 Viz Fethu Rabbi l-beríja, str. 65.
4 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 7/650.
5 Viz at-Tewhíd we l-beján, str. 37.