Imám Abú ‘Abdilláh Šemsuddín Muhammed ibn Abí Bekr Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja byl velký islámský učenec, narozený roku 691 po hidžře ve městě Damašek. Od nejútlejšího mládí se vzdělával, studoval u mnoha výjimečných učitelů, z nichž nejdůležitějším byl šejchu l-islám Ibn Tejmíja. K jeho žákům patřili Ibn Kesír, az-Zehebí, Ibn Redžeb, Ibn ‘Abdilhádí a další. Napsal více než devadesát menších či větších děl, z nichž většina se zabývá tematikou srdce a duše a dodnes udivují svou hloubkou a přesností. Imám odešel na lepší svět ve čtvrtek 13. Redžebu roku 751 po hidžře, v čase noční povinné modlitby ‘išá. Svědectví o jeho nesmírné vzdělanosti a pevném následování cesty zbožných předků jsou nespočetná. 1
Ibn Kesír o něm řekl:
„Dosáhl nejvyšší úrovně v mnoha odvětvích nauky, zejména v nauce výkladu Koránu, v nauce o hadísech a ve věrouce. Když se šejch Takíjuddín ibn Tejmíja vrátil v roce 712 po hidžře z Egypta, zůstal s šejchem Ibnu l-Kajjimem až do své smrti. Tak se Ibnu l-Kajjim od něho naučil mnohému, vedle toho, co už znal předtím. Tak se stal v mnoha oblastech nauky člověkem, jemuž nebylo rovno. Studoval ve dne i v noci a neustále skromně prosil svého Pána. Krásně recitoval Korán a vyznačoval se vytříbenými mravy. Byl milujícím a nikdy nikomu nic nezáviděl, nikomu neubližoval, v nikom nehledal chyby a necítil vůči nikomu zášť. Patřil jsem k těm, kteří ho nejčastěli provázeli a byl jsem jedním z jeho nejoblíbenějších žáků. Nevím o nikom v dnešní době, kdo by byl skvělejším uctívačem, nežli byl on. Jeho modlitba bývala velmi zdlouhavá, s dlouhými předklony i padnutími na tvář. Jeho společníci si na to často stěžovali, ale on na to nebral ohledy a této své praxe se nikdy nezřekl. Ať mu je Alláh milostiv!“ 2
Níže jsou uvedeny některé body přínosu, vzaté z různých prací Šejcha týkající se očisty duše a léčení nemocí srdce.
Šest etap získávání nauky
Ibnu l-Kajjim uvedl, že existuje šest etap získávání znalosti:
První: Pokládat otázky slušným způsobem
Druhé: Zůstat potichu a bedlivě naslouchat
Třetí: Dobře pochopit výklad
Čtvrté: Zapamatovat si ho.
Páté: Vyučovat ho ostatní
Šesté: Jednat na základě získaných znalostí a maximálně se toho, co jsme se naučili, držet.3
Plody pokory
Ibnu l-Kajjim napsal:
„Jeden ze zbožných předků řekl: „Věru služebník spáchá hřích, díky němuž se dostane do Ráje a jiný spáchá dobrý skutek, díky němuž vstoupí do Pekla.“ Byl dotázán, jak je to možné. Odpověděl: „Ten, který spáchal hřích, na to neustále myslí a lituje toho. Stojí před Alláhem s pokorou. Tudíž tento hřích je pro něj více prospěšný, než akty poslušnosti, neboť ho to učinilo pokorným – což vede k služebníkovu štěstí a úspěchu – do té míry, že spáchaný hřích se stane důvodem k vstoupení do Ráje. Co se se týče toho druhého, který vykonal dobro, ten nepovažuje toto dobro za laskavost od svého Pána, nýbrž se stane arogantním a zaujatým sebou samým, říkaje si: Já jsem dosáhl toho a toho. Tohle ho dále posouvá v sebelásce, pýše a aroganci – do té míry, že se tohle stane důvodem jeho zkázy.“4
Očista srdce
Ibn al-Kajjim řekl:
„Není pochyb o tom, že srdce se zakryje rzí, stejně jako rezavějí i talíře ze železa. Rez srdce očišťuje připomínání si Alláha (arab. الذكر az-zikr), neboť zikr očišťuje srdce do té doby, dokud nebude jako lesklé zrcadlo. Ale pokud je zikr zanecháván, tak se rez vrátí a když opět nastoupí, tak se srdce opět očišťuje. Důvody, proč se srdce rezaví, jsou dva: hříchy a lhostejnost vůči vzpomínání Alláha (arab. الغفلة al-ghaflah). A bývá očištěno dvěma věcmi: prosbou k Alláhu o odpuštění (arab. al-istighfár) a připomínáním si Alláha.“ 5
Džihád proti sobě samému – svému egu
Duchovní boj proti vlastnímu egu má podle Ibnu l-Kajjima čtyři etapy:
První: Usilovat o naučení se správné cesty a náboženství pravdy, bez které by nebylo žádného úspěchu. Věru, nemůže být ani skutečného štěstí ani rozkoše na tomto světě i na onom světě, kromě skrze pravdu.
Druhá: Usilování o to, abychom jednali na základě toho, co jsme se naučili, neboť znalost bez činů nebude prospěšná, nýbrž uškodí.
Třetí: Usilovně vyzývat ostatní a učit ty, kteří nevědí, jinak můžeme být považováni za ty, kdo skrývají to, co Alláh zjevil jako vedení a jasné vysvětlení. Taková znalost pak ani neprospěje, ani nezachrání člověka od trestu Božího.
Čtvrtá: Usilovat o to být trpělivý a vytrvalý proti těm, kteří odporují této da’wě (výzvě) k Alláhovi a těm, kteří chtějí škodit.
Když tyto čtyři etapy naplníme, pak se můžeme považovat za الربانيون ar-rabbáníjún.6 Zbožní předkové se shodovali, že žádný učenec si nezaslouží titul ar-rabbání, dokud pravdu nejenže pozná a pochopí, ale také jedná dle ní a učí ji i ostatní. Takže kdokoli má znalost, jedná dle ní a učí ji ostatní, je považován za jednoho z ar-rabbáníjún. 7
Zkoušky srdce
Ibn al Kajjim poskytl následující výklad tohoto Prorokova صلى الله عليه و سلم hadísu:
تُعْرَضُ الْفِتَنُ عَلَى الْقُلُوبِ كَالْحَصِيرِ عُودًا عُودًا فَأَىُّ قَلْبٍ أُشْرِبَهَا نُكِتَ فِيهِ نُكْتَةٌ سَوْدَاءُ وَأَىُّ قَلْبٍ أَنْكَرَهَا نُكِتَ فِيهِ نُكْتَةٌ بَيْضَاءُ حَتَّى تَصِيرَ عَلَى قَلْبَيْنِ عَلَى أَبْيَضَ مِثْلِ الصَّفَا فَلاَ تَضُرُّهُ فِتْنَةٌ مَا دَامَتِ السَّمَوَاتُ وَالأَرْضُ وَالآخَرُ أَسْوَدُ مُرْبَادًّا كَالْكُوزِ مُجَخِّيًا لاَ يَعْرِفُ مَعْرُوفًا وَلاَ يُنْكِرُ مُنْكَرًا إِلاَّ مَا أُشْرِبَ مِنْ هَوَاهُ
„Zkoušky budou předloženy srdcím, jakož rákosová rohož je propletena klacík za klacíkem. Každé srdce, které absorbuje tyto zkoušky, bude mít černou značku. Nicméně každé srdce, které je odmítne, bude mít bílou značku. Výsledek je, že srdce budou dvojího druhu: jedno bílé jako kámen, kterému neublíží zkoušky, dokud vydrží nebesa i země a druhé temné a rezavé, jako převrácená nádoba neschopné rozpoznat dobro, ani odmítnout zlo a pohlcené svými touhami.“8
Zkoušky, které jsou předkládány srdcím – a které jsou příčinou jeho slabosti – jsou:
a) zkoušky týkající se nízkých choutek (arab. الشهوات aš-šehewát)
b) anebo zkoušky týkající se pochybností (arab. الشبهات aš-šubuhát).
První způsobí zkažení záměrů a tužeb, zatímco druhé způsobí zkažení vědomosti a víry.“9
Když mluvíme o takových zkouškách, Ibnu l-Kajjim dále řekl:
„Srdce jsou-li vystavena takovým zkouškám, budou dvou typů:
První typ – srdce, které je vystaveno takovým zkouškám, absorbuje jako houba, která vsakuje vodu a zanechává v ní černou skrvnu. Takové srdce pokračuje v nasávání různých zkoušek, které jsou mu předkládány, až ztmavne a zkazí se – což je to, co je míněno převrácenou nádobou. Takže když k tomu dojde, zmocní se ho dvě nebezpečné a smrtelné choroby a uvrhnou ho do zkázy:
Za prvé: plést si dobro se zlem, takže ani neuznává dobro, ani neodmítá zlo. Tato nemoc se ho může zmocnit do té míry, že považuje dobro za zlo a naopak, Sunnu za inovaci a inovaci za Sunnu a pravdu za lež a naopak.
Za druhé: soudí podle jeho rozmarů a tužeb, přes a proti tomu, s čím Posel Boží صلى الله عليه وسلم přišel.
Druhý typ – bílé srdce, v němž světlo ímánu (víry) je jasné a jeho záře je osvětlující. Takže když jsou zkoušky předloženy takovému srdci, odmítá je a odvrací se od nich. A to dále zvyšuje jeho světlo.10
Čtyři zásady uctívání
Koránský verš إياك نعبد ijjáke na’budu, tj. jen Tebe uctíváme (1:5) se odráží ve čtyřech zásadách:
Poznání, co miluje Alláh a co Jeho Posel صلى الله عليه و سلم, čím jsou potěšeni z přesvědčení srdce, slov jazyka a činů srdce i končetin. Služba vůči Alláhu (arab. العبودية al-‘ubúdíja) je tedy komplexní termín pro všechny tyto čtyři aspekty. Ten, kdo je realizuje, realizoval předpis verše „jen Tebe uctíváme.“
1. Přesvědčení srdce: Je to věrouka (arab. الإعتقاد al-itikád), víra v to, co Alláh zjevil Sám o Sobě, ohledem se Svých Přívlastků, Atributů, Činů, Jeho andělů, a všeho, co seslal, anebo o čem dal vědět prostřednictvím Proroka صلى الله عليه و سلم.
2. Činy jazyka: Znamenají informovat a sdělit, co Alláh zjevil, vzývat k tomu, bránit to, vysvětlit falešné inovace, jenž proti tomu stojí, zahájit připomínání si toho a sdělit, co nařizuje.
3. Činnost srdce: Jako je láska k Němu, spoléhání se na Něj, kát se k Němu, cítit před Ním strach i naději, mít trpělivost v tom, co nařizuje a zakazuje, mít trpělivost v tom, co nařizuje, být s tím spokojen, mít věrnost pro Jeho dobro a mít před Ním pokoru.
4. Činnost končetin: Jako je modlitba a džihád, účastnit se pátečních a společných modliteb, pomáhat těm, kteří nejsou schopni si v něčem pomoci sami a projevovat dobrotu a laskavost vůči stvoření a další zbožné skutky…11
Překlad: Afrim Peer
(…)
1 Více o jeho životě viz Ibn Hadžer v ad-Dureru l-kámina, 3/400; Ibn Redžeb v Zajlu Tabakáti l-hanábila, 2/447; aš-Šewkání v al-Bedru t-táli’, 2/143-146 a další.
2 Viz al-Bidájetu wen-nihája, 14/246.
3 Viz Miftáhu dári s-se’áda, str. 283.
4 Viz al-Wábilu s-sajjibu mine l-kelimi t-tajjib, str. 15.
5 Viz al-Wábilu s-sajjib, str. 80.
6 To jsou ti, kteří jsou popsáni veršem Áli ‘Imrán: 79.
7 Viz Zádu l-me’ádi fí hedji chayri l-‘ibád, str. 9-11.
8 Od Huzejfy رضي الله عنه zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 144.
9 Viz Ighásetu l-lehfán, str. 40.
10 Viz Ibid., 39-40.
11 Viz Medáridžu s-sálikín, 1/100-101.