‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se k němu a jeho společníkům z řad mekkánských muslimů jednou otočil a potom jim pravil:
يَا مَعْشَرَ الْمُهَاجِرِينَ خَمْسٌ إِذَا ابْتُلِيتُمْ بِهِنَّ وَأَعُوذُ بِاللَّهِ أَنْ تُدْرِكُوهُنَّ لَمْ تَظْهَرِ الْفَاحِشَةُ فِي قَوْمٍ قَطُّ حَتَّى يُعْلِنُوا بِهَا إِلاَّ فَشَا فِيهِمُ الطَّاعُونُ وَالأَوْجَاعُ الَّتِي لَمْ تَكُنْ مَضَتْ فِي أَسْلاَفِهِمُ الَّذِينَ مَضَوْا . وَلَمْ يَنْقُصُوا الْمِكْيَالَ وَالْمِيزَانَ إِلاَّ أُخِذُوا بِالسِّنِينَ وَشِدَّةِ الْمَؤُنَةِ وَجَوْرِ السُّلْطَانِ عَلَيْهِمْ . وَلَمْ يَمْنَعُوا زَكَاةَ أَمْوَالِهِمْ إِلاَّ مُنِعُوا الْقَطْرَ مِنَ السَّمَاءِ وَلَوْلاَ الْبَهَائِمُ لَمْ يُمْطَرُوا وَلَمْ يَنْقُضُوا عَهْدَ اللَّهِ وَعَهْدَ رَسُولِهِ إِلاَّ سَلَّطَ اللَّهُ عَلَيْهِمْ عَدُوًّا مِنْ غَيْرِهِمْ فَأَخَذُوا بَعْضَ مَا فِي أَيْدِيهِمْ . وَمَا لَمْ تَحْكُمْ أَئِمَّتُهُمْ بِكِتَابِ اللَّهِ وَيَتَخَيَّرُوا مِمَّا أَنْزَلَ اللَّهُ إِلاَّ جَعَلَ اللَّهُ بَأْسَهُمْ بَيْنَهُمْ.
„Ó shromáždění vysídlenců! Jest pět věcí, kterými budete pokoušeni a já se pro vás utíkám k Alláhu před nimi, protože se dožijete tolik, abyste je mohli spatřit. Když se mezi lidmi rozšíří nemravnost, do té míry, že ji začnou páchat zcela veřejně, rozšíří se pak mezi nimi i nákazy a choroby, které do té doby nebyly jejich předkům známy. Když začnou podvádět na měrách a vahách, postihne je pak hladomor, kruté pohromy a útlak ze strany jejich vládců. Když si začnou uzurpovat zekát, jenž měli odevzdávat ze svého majetku, bude jim odepřen déšť z nebes a kdyby nebylo živočichů, nepršelo by vůbec. Když začnou porušovat svou úmluvu, uzavřenou mezi Alláhem a Jeho Poslem a nimi, Alláh umožní jejich nepřátelům získat nad nimi navrch a oloupit je o něco, co doposud drželi ve svých rukou. A dokud jejich vládcové nebudou vládnout podle Knihy Boží a hledat vše dobré v tom, co Alláh seslal, způsobí Alláh, že začnou bojovat jedni proti druhým.“ [1]
Ibn Mádža tento hadís uvádí ve svém Sunenu v Knize rozkolů v kapitole O neblahých následcích hříchů. [2] Ibn Abi d-Dunjá ho uvádí ve své Knize o trestech za provinění v kapitole O příčinách a druzích trestů za provinění. [3]
Autenticita hadísu
Šemsuddín as-Sacháwí v isnádu tohoto hadísu nachází slabého vypravěče Chálida ibn Jezída ibn Abí Málika, jehož vyprávění většina nepovažuje za autentická.
Dalším problémem je, že vypravěč ‘Atá ibn Abí Rebbáh má podle Ibn Mádžova isnádu vyprávět od Ibn Omara, avšak podle Ahmeda ibn Hanbela ho viděl jen jednou a nic od něj nevypráví. [4]
Co se týče samotného problematického Chálida ibn Jezída, tak ten byl znalcem fikhu a muftím Damašku, nicméně neovládal nauku hadísů. Podle Ibn Hibbána je Chálid přijatelným vypravěčem z hlediska mravnosti, ale hojně chyboval, zvlášť nejistý je, pokud vypráví od svého otce [5] jako v tomto případě. Pokud by neexistovalo dodatečné svědectví pro něco, co vypráví sám, toto by nebylo možno přijmout. [6] Nicméně někteří, jako Ibn ‘Asákír, Abú Zur’a ad-Dimeškí či Ibn Saláh al-Misrí považují tohoto vypravěče za vyhovujícího. [7] Podle Ibn Šáhína se však toto jejich ocenění zakládá na omylu, neboť si tohoto Chálida zaměnili za jiného vypravěče podobného jména. [8]
Al-Munzirí ho však i přesto oceňuje jako hasan nebo sahíh či blízko tomu. [9]
Pro tento hadís však v dostatečném počtu i kvalitě existují podpůrná podání. [10] Jejich existenci dosvědčuje i Ibn Hadžer al-‘Askalání [11] a uvádí dokonce i jejich přehledný výčet. [12] Ještě podrobnější výčet uvádí samotný as-Sacháwí. [13]
Ibn Kesírovi je z hlediska kritiky samotné předávané informace s podivem, že nic podobného nebylo dochováno od jiných Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků. [14]
Al-Albání po rozebrání všech cest, kterými k nám hadís přichází, vynesl následující verdikt:
„Tento hadís je kvůli Ibn Abí Málikovi, plným jménen Chálidu ibn Jezíd ibn ‘Abdirrahmán ibn Abí Málikovi, sám o sobě slabý (…), nicméně informace jím předávaná je přijatelná a lze se jí řídit. Je uváděna i v množství dalších podání a všechna jsou slabá, kromě podání uváděného al-Hákimem a i to je některými odmítáno, byť většinou přijímáno. Toto podání je osnova celé informace – tedy že buď budou lidé následovat dobro a dosáhnou štěstí, anebo od toho, co seslal Alláh, upustí a upadnou do nesnází.“ [15]
Důvod vyřčení (arab. سبب الورود sebebu l-wurúd) tohoto hadísu
Abú Nu’ajm a al-Búsírí uvádí svou cestou od Ibn Omara slova: „Byl jsem jedním z desíti lidí, kteří seděli v mešitě Božího Posla صلى الله عليه و سلم, byli tam se mnou i Abú Bekr, Omar, Osmán, ‘Alí, Ibn Mes’úd, Mu’áz ibn Džebel, Huzejfa, ‘Abdurrahmán ibn ‘Awf a Abú Sa’íd رضي الله عنهم أجمعين. V tom přišel jeden mladík z ansárů, pozdravil se s Poslem Božímصلى الله عليه و سلم a posadil se za námi. Zeptal se: „Posle Boží, který z věřících má největší hodnotu?“ Odpověděl:
أَحْسَنُهُمْ خُلُقًا,
„Ten z nich, kdo je nejlepších mravů.“
„A který z věřících je nejuvážlivější?“ ptal se dál mladík. Prorok صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:
أَكْثَرُهُمْ لِلْمَوْتِ ذِكْرًا وأحسَنُهم استعدادًا قبلَ أنْ ينزِلَ به، أولئك الأكياسُ.
„Ten z nich, co si nejvíce připomíná smrt. A ten z nich, který nejlépe a nejvíce promýšlí každý svůj krok ještě dříve, než dojde k jeho následkům. Tací jsou nejrozvážnější.“
Mladík se pak posadil utichl. Posel Božíصلى الله عليه و سلم ho políbil na čelo a řekl:
يَا مَعْشَرَ الْمُهَاجِرِينَ…
„Ó shromáždění vysídlenců …“ [16]
Kontext uvedeného hadísu v Koránu
Vznešený praví:
وَتِلْكَ حُدُودُ ٱللَّـهِ ۚ وَمَن يَتَعَدَّ حُدُودَ ٱللَّـهِ فَقَدْ ظَلَمَ نَفْسَهُ
A toto jsou omezení Boží a kdo přestupuje omezení Boží, ten sám sobě křivdí. (Talák:1)
Tato křivda může zapříčinit chaos na zemi:
ظَهَرَ ٱلْفَسَادُ فِى ٱلْبَرِّ وَٱلْبَحْرِ بِمَا كَسَبَتْ أَيْدِى ٱلنَّاسِ لِيُذِيقَهُم بَعْضَ ٱلَّذِى عَمِلُوا۟ لَعَلَّهُمْ يَرْجِعُونَ
A objevila se na pevnině i na moři spoušť za to, co ruce lidí způsobily, aby tak Bůh jim dal okusit část z toho, co si vysloužili – snad se obrátí. (Rúm:41)
Jinde Vznešený praví:
وَضَرَبَ اللّهُ مَثَلاً قَرْيَةً كَانَتْ آمِنَةً مُّطْمَئِنَّةً يَأْتِيهَا رِزْقُهَا رَغَدًا مِّن كُلِّ مَكَانٍ فَكَفَرَتْ بِأَنْعُمِ اللّهِ فَأَذَاقَهَا اللّهُ لِبَاسَ الْجُوعِ وَالْخَوْفِ بِمَا كَانُواْ يَصْنَعُونَ
A Bůh uvádí podobenství o městě, jež bylo bezpečné a spokojené a jemuž se dostávalo obživy v hojnosti ze všech stran, však nevděčné bylo vůči dobrodiní Božímu. A Bůh dal jim okusit oděvu hladu a strachu za to, čeho se dopustili. (Nahl: 112)
وَكَأَيِّن مِّن قَرْيَةٍ عَتَتْ عَنْ أَمْرِ رَبِّهَا وَرُسُلِهِۦ فَحَاسَبْنَـٰهَا حِسَابًا شَدِيدًا وَعَذَّبْنَـٰهَا عَذَابًا نُّكْرًا فَذَاقَتْ وَبَالَ أَمْرِهَا وَكَانَ عَـٰقِبَةُ أَمْرِهَا خُسْرًا أَعَدَّ ٱللَّـهُ لَهُمْ عَذَابًا شَدِيدًا ۖ فَٱتَّقُوا۟ ٱللَّـهَ يَـٰٓأُو۟لِى ٱلْأَلْبَـٰبِ ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ ۚ قَدْ أَنزَلَ ٱللَّـهُ إِلَيْكُمْ ذِكْرًا
Ať se již kolik chtělo z měst vzepřelo rozkazu Pána svého a posla Jeho, zúčtovali jsme s nimi účtem přísným a potrestali jsme je trestem odporným! A okusila následky počínání svého a konec počínání jejich byla ztráta jejich. A Bůh připravil pro obyvatele jejich trest strašný, bojte se tedy Boha vy, kdož nadáni jste rozmyslem a kteří jste uvěřili! Bůh seslal vám již připomenutí. (Talák: 8-10)
Na jiném místě praví Vznešený:
أَفَأَمِنَ ٱلَّذِينَ مَكَرُوا۟ ٱلسَّيِّـَٔاتِ أَن يَخْسِفَ ٱللَّـهُ بِهِمُ ٱلْأَرْضَ أَوْ يَأْتِيَهُمُ ٱلْعَذَابُ مِنْ حَيْثُ لَا يَشْعُرُونَ
Zdaž jisti jsou si ti, kdož osnovali zlé, že Bůh je nedá pohltit zemí anebo že k nim nepřikvačí trest z místa, odkud to netuší (Nahl: 45)
أَكُفَّارُكُمْ خَيْرٌ مِّنْ أُوْلَئِكُمْ أي الذين أهلكناهم أَمْ لَكُم بَرَاءةٌ فِي الزُّبُرِ
Jsou snad vaši nevěřící silnější, než byli tamti či bylo vám v Písmech zaručeno bezpečí? (Kamer: 43)
To, co Alláh přikázal, je dobro a vede ke zlu. A to, co zakázal, je zlo a vede ke zlu.
Vznešený Alláh pravil:
ٱلشَّيْطَـٰنُ يَعِدُكُمُ ٱلْفَقْرَ وَيَأْمُرُكُم بِٱلْفَحْشَآءِ ۖ وَٱللَّـهُ يَعِدُكُم مَّغْفِرَةً مِّنْهُ وَفَضْلًا ۗ وَٱللَّـهُ وَٰسِعٌ عَلِيمٌ
Satan vám vyhrožuje chudobou a přikazuje vám hanebnosti, avšak Bůh vám slibuje odpuštění Své a laskavost – a Bůh věru je velkorysý, vševědoucí. (Bekara: 228)
Pokud se lidé rozhodnou namísto Alláha raději následovat šejtána, za zlé následky svého počínání si budou moci sami:
إِنَّ اللّهَ لاَ يَظْلِمُ النَّاسَ شَيْئًا وَلَكِنَّ النَّاسَ أَنفُسَهُمْ يَظْلِمُونَ
Bůh v ničem neukřivdí lidem, leč lidé věru sami sobě křivdí. (Júnus: 44)
وَمَآ أَصَـٰبَكُم مِّن مُّصِيبَةٍ فَبِمَا كَسَبَتْ أَيْدِيكُمْ وَيَعْفُوا۟ عَن كَثِيرٍ
A nepostihne vás neštěstí žádné, leda za to, co ruce vaše si vysloužily, však On mnohé odpouští.(Šúrá: 30)
فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr: 63)
Podobně jako dávné národy, o nichž je řečeno:
وَكَم مِّن قَرْيَةٍ أَهْلَكْنَاهَا فَجَاءهَا بَأْسُنَا بَيَاتًا أَوْ هُمْ قَآئِلُونَ فَمَا كَانَ دَعْوَاهُمْ إِذْ جَاءهُمْ بَأْسُنَا إِلاَّ أَن قَالُواْ إِنَّا كُنَّا ظَالِمِينَ
Kolik měst jsme již zahubili! Přísnost Naše je zastihla za noci anebo za poledne. A když postihla je přísnost Naše, zmohli se jedině na zvolání: “Věru jsme byli nespravedliví!” (A’ráf:4-5)
وَلَوْ أَنَّ أَهْلَ الْقُرَى آمَنُواْ وَاتَّقَواْ لَفَتَحْنَا عَلَيْهِم بَرَكَاتٍ مِّنَ السَّمَاء وَالأَرْضِ وَلَكِن كَذَّبُواْ فَأَخَذْنَاهُم بِمَا كَانُواْ يَكْسِبُونَ
Kdyby byli obyvatelé měst těchto uvěřili a bohabojní byli, byli bychom pro ně zajisté požehnání nebes i země otevřeli. Ale oni to vše za lež prohlašovali a potrestali jsme je za to, co si vysloužili. (A’ráf: 96)
وَمَا كَانَ رَبُّكَ مُهْلِكَ الْقُرَى حَتَّى يَبْعَثَ فِي أُمِّهَا رَسُولًا يَتْلُو عَلَيْهِمْ آيَاتِنَا وَمَا كُنَّا مُهْلِكِي الْقُرَى إِلَّا وَأَهْلُهَا ظَالِمُونَ
Pán tvůj nezničil tato města dříve, než poslal do stolice jejich posla nějakého, jenž by jim znamení Naše přednesl, a nezahubili jsme města žádná, leda když obyvatelé jejich nespravedliví byli. (Kasas: 59)
Je Boží zvyklostí, že ti, kteří se odvrátí od Jeho pravidel, pravidelně stíhá trest ještě i na tomto světě, jenž má mnoho podob:
فَكُلًّا أَخَذْنَا بِذَنۢبِهِۦ ۖ فَمِنْهُم مَّنْ أَرْسَلْنَا عَلَيْهِ حَاصِبًا وَمِنْهُم مَّنْ أَخَذَتْهُ ٱلصَّيْحَةُ وَمِنْهُم مَّنْ خَسَفْنَا بِهِ ٱلْأَرْضَ وَمِنْهُم مَّنْ أَغْرَقْنَا ۚ وَمَا كَانَ ٱللَّـهُ لِيَظْلِمَهُمْ وَلَـٰكِن كَانُوٓا۟ أَنفُسَهُمْ يَظْلِمُونَ
A uchvátili jsme všechny z nich za hříchy jejich; proti jedněm z nich jsme vyslali vichřici, jiní byli uchváceni křikem, další jsme dali pohltit zemí a jiné jsme pak utopili. A nebyl to Bůh, který jim ukřivdil, leč oni sami sobě ukřivdili. (‘Ankebút: 40)
Mohou být také zohaveni ve svém zjevu, jako se stalo těm z potomkům Izraele, kteří znesvětili sobotu:
وَلَقَدْ عَلِمْتُمُ ٱلَّذِينَ ٱعْتَدَوْا۟ مِنكُمْ فِى ٱلسَّبْتِ فَقُلْنَا لَهُمْ كُونُوا۟ قِرَدَةً خَـٰسِـِٔينَ
Zajisté znali jste ty mezi sebou, kdož sobotu znesvětili a jimž jsme řekli: “Buďte opicemi opovrženými!” (Bekara: 65)
Anebo s nimi může být převrácena země a zavalí je kameny z nebes, jako se stalo lidu Lútovu/Lotovu, mír s ním:
إِنَّآ أَرْسَلْنَا عَلَيْهِمْ حَاصِبًا إِلَّآ ءَالَ لُوطٍ ۖ نَّجَّيْنَـٰهُم بِسَحَرٍ
a poslali jsme vítr kamení nesoucí proti nim – kromě rodu Lotova, jejž za jitra jsme zachránili (Kamer: 34)
Také se může stát, že na jeden a tentýž národ bude seslán celý řetězec pohrom, jako v příběhu o Faraonovu národu, což je známo i z biblické tradice. O tom Alláh v Koránu hovoří takto:
فَأَرْسَلْنَا عَلَيْهِمُ ٱلطُّوفَانَ وَٱلْجَرَادَ وَٱلْقُمَّلَ وَٱلضَّفَادِعَ وَٱلدَّمَ ءَايَـٰتٍ مُّفَصَّلَـٰتٍ فَٱسْتَكْبَرُوا۟ وَكَانُوا۟ قَوْمًا مُّجْرِمِينَ
A seslali jsme na ně zátopu, kobylky, klíšťata, žáby i krev jako znamení srozumitelná, ale oni v pýše své setrvali a lidem provinilým se stali. (A’ráf: 133)
Podob trestu je celá řada a koránské verše, jež je zmiňují, najdeme takřka v každé súře. Proto je na nás, pokud uvidíme některý z příznaků trestu, abychom spěchali k záchraně před ním.
Prvním záchranným kruhem je víra, neboť Vznešený pravil:
ثُمَّ نُنَجِّي رُسُلَنَا وَالَّذِينَ آمَنُواْ كَذَلِكَ حَقًّا عَلَيْنَا نُنجِ الْمُؤْمِنِينَ
My potom posly Své a ty, kdož uvěřili, zachráníme a je Naší povinností věřící zachraňovat. (Júnus: 103)
Druhým je prosba o odpuštění:
وَمَا كَانَ اللّهُ لِيُعَذِّبَهُمْ وَأَنتَ فِيهِمْ وَمَا كَانَ اللّهُ مُعَذِّبَهُمْ وَهُمْ يَسْتَغْفِرُونَ
Bůh však není takový, aby je ztrestal, když jsi mezi nimi – ani nechce být Bůh vykonavatelem jich potrestání, dokud budou prosit o slitování. (Anfál: 33)
A třetím je snaha o nápravu:
وَمَا كَانَ رَبُّكَ لِيُهْلِكَ الْقُرَى بِظُلْمٍ وَأَهْلُهَا مُصْلِحُونَ
Pán tvůj pak není takový, aby zničil města ona nespravedlivě, zatímco obyvatelé jejich o nápravu a skutky zbožné usilovali. (Húd: 117)
Člověk se proto má vždy snažit následovat dobro a veřejně ho šířit, jakož i odvracet se od zla a bránit jeho šíření, jinak se mu přestane vést dobře, bez ohledu na to, zda je sám o sobě a pro sebe dobrý či špatný:
وَٱتَّقُوا۟ فِتْنَةً لَّا تُصِيبَنَّ ٱلَّذِينَ ظَلَمُوا۟ مِنكُمْ خَآصَّةً ۖ وَٱعْلَمُوٓا۟ أَنَّ ٱللَّـهَ شَدِيدُ ٱلْعِقَابِ
A bojte se pokušení, jež nepostihuje výlučně jen ty, kdož z vás jsou nespravedliví! A vězte, že Bůh je strašný ve svém trestání! (Anfál: 25)
فَلَمَّا نَسُوا۟ مَا ذُكِّرُوا۟ بِهِۦٓ أَنجَيْنَا ٱلَّذِينَ يَنْهَوْنَ عَنِ ٱلسُّوٓءِ وَأَخَذْنَا ٱلَّذِينَ ظَلَمُوا۟ بِعَذَابٍۭ بَـِٔيسٍۭ بِمَا كَانُوا۟ يَفْسُقُونَ
Když pak zapomněli to, co jim bylo připomenuto, zachránili jsme ty, kdož zabraňovali zlému, a uložili jsme těm, kdož nespravedliví byli, trest krutý za to, že hříšníky byli. (A’ráf: 165)
Tj. pokud lidé zapomenou na Boží Zákon a odvrátí se od něj, postihnou je pohromy v podobě ztrát na životech, majetku či zdraví, anebo je opustí jejich blahobyt a štěstí.
Kontext uvedeného hadísu v Sunně
V Sunně najdeme mnoho podobných podání, jako například to, kde ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إذا ظهر الزِّنا والرِّبا في قريةٍ فقد أحلُّوا بأنفسِهم عذابَ اللهِ.
„Když se v některé oblasti rozšíří úrok a smilstvo, pak obyvatelé onoho místa na sebe samé přivolali trest Boží.“ [17]
Ten také slyšel, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَا طَفَّفَ قَوْمٌ كَيْلًا، وَلَا بَخَسُوا مِيزَانًا، إِلَّا مَنَعَهُمُ اللَّهَ الْقَطْرَ، وَمَا ظَهَرَ فِي قَوْمٍ الزِّنَا إِلَّا ظَهَرَ فِيهِمُ الْمَوْتُ، وَمَا ظَهَرَ فِي قَوْمٍ الرِّبَا إِلَّا سَلَّطَ اللَّهُ تَعَالَى عَلَيْهِمُ الْجُنُونَ، وَمَا ظَهَرَ فِي قَوْمٍ الْقَتْلُ، فَقَتَلَ بَعْضُهُمْ بَعْضًا، إِلَّا سَلَّطَ اللَّهُ تَعَالَى عَلَيْهِمْ عَدُوَّهُمْ، وَمَا ظَهَرَ فِي قَوْمٍ عَمَلُ قَوْمِ لُوطٍ إِلَّا وَظَهَرَ فِيهِمُ الْخَسْفُ، وَمَا تَرَكَ قَوْمٌ الْأَمْرَ بِالْمَعْرُوفِ وَالنَّهْيَ عَنِ الْمُنْكَرِ إِلَّا لَمْ تُرْفَعْ أَعْمَالُهُمْ، وَلَمْ يُسْمَعْ دُعَاؤُهُمْ.
„Když lidé začnou křivě měřit a podvádět na vahách, Alláh jim odepře déšť. Když se mezi lidmi rozšíří smilstvo, rozšíří se mezi nimi i úmrtí. Když se mezi lidmi rozšíří úrok, dá Alláh, aby je ovládlo šílenství. Když se mezi lidmi objeví vraždy, začnou se pak zabíjet navzájem mezi sebou a Alláh pak nad nimi dá převahu jejich nepřátelům. Když se mezi lidmi rozšíří konání lidu Lútova/Lotova, mír s ním, objeví se mezi nimi propady země. A když lidé zanechají přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného, jejich činy už nebudou přijaty a jejich prosby už nebudou vyslyšeny.“ [18]
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إِذَا فَعَلَتْ أُمَّتِي خَمْسَ عَشْرَةَ خَصْلَةً حَلَّ بِهَا الْبَلاَءُ .
„Když se má umma dopustí patnácti věcí, postihnou ji nesnáze.“
„Jaké to jsou, ó Posle Boží?“ otázali se přítomní.
Odpověděl:
إِذَا كَانَ الْمَغْنَمُ دُوَلاً وَالأَمَانَةُ مَغْنَمًا وَالزَّكَاةُ مَغْرَمًا وَأَطَاعَ الرَّجُلُ زَوْجَتَهُ وَعَقَّ أُمَّهُ وَبَرَّ صَدِيقَهُ وَجَفَا أَبَاهُ وَارْتَفَعَتِ الأَصْوَاتُ فِي الْمَسَاجِدِ وَكَانَ زَعِيمُ الْقَوْمِ أَرْذَلَهُمْ وَأُكْرِمَ الرَّجُلُ مَخَافَةَ شَرِّهِ وَشُرِبَتِ الْخُمُورُ وَلُبِسَ الْحَرِيرُ وَاتُّخِذَتِ الْقَيْنَاتُ وَالْمَعَازِفُ وَلَعَنَ آخِرُ هَذِهِ الأُمَّةِ أَوَّلَهَا فَلْيَرْتَقِبُوا عِنْدَ ذَلِكَ رِيحًا حَمْرَاءَ أَوْ خَسْفًا وَمَسْخًا .
„Když bude válečná kořist rozdělována přednostně jen některým, když bude uzurpována vzájemná důvěra, když bude zekát brán jako pokuta, když bude muž poslouchat svou manželku a nebude poslouchat svou matku, když bude laskavý ke svému příteli, ale odvrhne svého otce, když budou lidé v mešitách zvyšovat hlas, když se mezi lidmi stane vůdcem ten nejvíce mrzký mezi nimi, když nejvíce poct bude získávat ten, kohož zla se lidé budou nejvíce obávat, když se budou pít opojné nápoje, když muži budou nosit hedvábí, když se budou lidé kochat zpívajícími děvečkami a hudbou a když budou ti poslední v této ummě proklínat ty první. Až se tak stane, čekejte rudý vítr, propadání země a znetvořování.“ [19]
Podobné varování přišlo i pro ty, kteří zabřednou do hříchu hudebních nástrojů a zpívání, pití omamných nápojů a smilstva. [20]
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم stručně varoval:
…وجعِلَتِ الذِّلَّةُ والصَّغارُ على مَن خالفَ أَمري …
„…ponížení a znevážení dopadne na toho, kdo se bude vzpouzet mému rozkazu …“ [21]
__________________________________________________________________
[1] Zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4019; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 3042; ad-Dejlemí v al-Firdews, hasís č. 8208; Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Ukúbát, hadís č. 11; as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 13938; al-Muttakí al-Hindí v Kenzu l-‘ummál, hadís č. 44010; a Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/333-334; jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 3262. Jiné verze zaznamenali at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 4671; a al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 8623. Jako sahíh je doložili az-Zehebí v at-Talchísu, hadís č. 7978; a al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadísy č. 1761 a 2419.
[2] Viz Sunenu Ibni Mádža, 36/94.
[3] Viz al-‘Ukúbát, str. 24.
[4] Za slabého ho považuje Ibn Abí Šejba v as-Suálátu li-bni l-Medení, str. 159; Ibn Hadžer v Bezlu l-má’ún, 2/55; Jahjá ibn Me’ín či Ahmed ibn Hanbel.
[5] Jeho otec byl podle al-Fesáwího známý kádí, tedy šarí’atský soudce, viz al-Ma’rifetu we t-tárích, 2/264.
[6] Viz al-Medžrúhín, 1/284.
[7] Viz at-Tárích, 16/297. Chálid ibn Jezíd není překážkou ani podle Ibn Abí Hátima v al-Džerhu we t-ta’díl, 3/359; Ibn ‘Adího v al-Kámilu fi d-du’afá´, 3/12.
[8] Viz Zikru meni chtelefe l-‘ulemá´u we nukádu l-hadísi fíh, str. 51.
[9] Viz at-Terghíbu we t-terhíb, 3/29.
[10] Viz al-Adžwibetu l-mardíja, 3/1167. Jedná se o podání zaznamenaná al-Bezzárem v jeho Musnedu, hadís č. 6175; at-Taberání v Musnedu š-šámíjín, 2/390 a v al-Mu’džemu l-awsat, 5/61; Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Ukúbát, 2/61; al-Hákimem v al-Mustedreku, 4/540 a 583 a mnoho dalších. Jsou mezi nimi velká množství slabých či dokonce odvržených podání, či podání nedosahujících až k Prorokovi صلى الله عليه و سلم, nicméně mohou jako celek posloužit jako důkaz, že takto předávaná informace jistý základ má.
[11] Viz Bezlu l-má’ún, str. 124.
[12] Viz al-Mewsú’atu Ibni Hadžer al-‘Askalání al-hadísíja, 6/382-383. Viz Též Bezlu l-má’ún, str. 124-126.
[13] Viz Kitábu l-adžwibetu l-mardíja fímá suila s-Sacháwíju ‘anhu mine l-ahádísi n-nebewíja, 2/545-548.
[14] Viz Nihájetu l-bidájeti we n-nihája, 1/33.
[15] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1/167.
[16] Viz Hiljetu l-awlijá´, 8/33; viz též Ittiháfu l-chajreti l-mihra, 7/445.
[17] Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 3809; Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Ukúbát, hadís č. 9; as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 748. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 679. Viz též Ghájetu l-merám, str. 344; a Techrídžu Fikhi s-síra, str. 370.
[18] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Ukúbát, hadís č. 35. Jako přijatelný ho uvádí Muhammed ibn Ibráhím Áli š-Šejch v al-Fetáwá, 3/110. S odvoláním na at-Taberáního ho uvádí autoři Dureru s-senníja, 11/147.
[19] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2210 s poznámkou, že jde o ojedinělé podání, které mezi hadísy od ‘Alího neznáme, kromě touto cestou, kde ho od Jahjá ibn Se’ída uvádí pouze al-Feredž ibn Fudála, kterého někteří učenci hadísu coby vypravěče kritizovali a považovali ho kvůli nedostatku paměťových schopností za slabého, avšak Wekí’ ibn Džerráh od něj hadísy uvádí, ovšem jako jediný z učenců. Ibn Hibbán v al-Medžrúhín, 2/207, uvádí, že al-Feredž občas dohromady smíchal autentická a neautentická podání. Uvádí ho i at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 469. Al-Albání ho oceňuje jako da’íf v Da’ífu t-terghíb, hadís č. 1407, a v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, hadís č. 1170.
[20] Tak uvádí ve zkrácené podobě s neúplným isnádem al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5590.
[21] Jako součást delšího hadísu zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 5667. Ahmed Šákir ukazuje na jeho autentičnost v ‘Umdetu t-tefsír, 1/152.