První zlo a jeho následek
Posel Boží صلى الله عليه و سلم varoval před rozšířením a společenskou akceptací smilstva, protože pokud k tomu dojde, rozšíří se smrt, choroby a nákazy takové, které předtím nebyly známy. Toto je dobře známá a hmatatelná skutečnost a mnohé metly dnešní doby mají přímou návaznost na nynějšní frivolní a chlípné chování, na smilstvo, cizoložství a sodomii, které se staly normou a takřka nikdo se nad nimi již nepohoršuje.
Zákon islámu se nepříčí lidské přirozenosti, ale kultivuje ji a očišťuje od nánosů zkaženosti. Přichází, aby člověka povýšil nad úroveň dobytka a zkvalitnil jeho život.Ustavuje pevné a nesporné principy a neopírá se o relativní hlediska a subjektivní dojmy lišící se od člověka k člověku. Harmonizuje a zvelebuje i lidskou sexualitu a vymezuje ji výhradně jako vztah mezi osobami opačného pohlaví v rámci manželského svazku.
Vznešený praví:
وَمِنْ آيَاتِهِ أَنْ خَلَقَ لَكُم مِّنْ أَنفُسِكُمْ أَزْوَاجًا لِّتَسْكُنُوا إِلَيْهَا وَجَعَلَ بَيْنَكُم مَّوَدَّةً وَرَحْمَةً إِنَّ فِي ذَلِكَ لَآيَاتٍ لِّقَوْمٍ يَتَفَكَّرُونَ
A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli. A vložil mezi vás lásku a dobro – a věru jsou v tom znamení pro lidi přemýšlivé. (Rúm: 21)
Tam, kde lidé toto pravidlo dodržují, je přechováváno skutečné lidství i čistota a cudnost jedinců i společnosti jako celku. A tam, kde toto pravidlo opustili, se propadají na samé dno špinavosti.
Lid Lútův/Lotův je věčná připomínka toho, kam až může vést chlípnost a morální zpustlost:
وَلُوطًا إِذْ قَالَ لِقَوْمِهِ أَتَأْتُونَ الْفَاحِشَةَ وَأَنتُمْ تُبْصِرُونَ
A poslali jsme Lota, a hle, pravil lidu svému: “Budete se stále neřestem, jež sami dobře vidíte, oddávat?” (Neml: 54)
فَجَعَلْنَا عَالِيَهَا سَافِلَهَا وَأَمْطَرْنَا عَلَيْهِمْ حِجَارَةً مِّن سِجِّيلٍ
A obrátili jsme to město vzhůru nohama a seslali jsme na ně déšť kamenů z hlíny pálené (Hidžr: 74)
Ka’b al-Ahbár pravil: „Uvidíš-li, že se někde rozšířily nákazy, pak věz, že se tam rozšířilo také smilstvo.“ [1]
Al-Hutajba vysvětluje, [2] že pokud se obyvatelé nějakého místa oddají pohlavní neřestnosti a nevázanosti mravů, postihnou je zlé následky v podobě chorob a nákaz. Zde použitý termín chlípnost (arab. الفاحشة al-fáhiša) odkazuje šířeji na jakékoli zlo tohoto druhu, počínaje odhalováním nahoty žen a volného, neomezeného mísení se mužů s ženami, díky čemuž pak více dochází ke smilstvu či sodomii a nakonec i k povolování Bohem zakázaného. Pokud se toho lidé dopustí, uvalili na sebe Boží hněv v podobě škod na zdraví a životech takových, jaké předtím nebyly známy, jako jsou pohlavní nákazy či jiné jim podobné. Kdykoli se na některou z nich podaří nalézt lék, objeví se nová, jejíž léčba není známa. Nakonec se rozšíří tolik, že nákaza či choroba postihne i ty, kteří se nikdy žádné nemravnosti nedopustili. Choroby si pak nebudou vybírat a postihnou naprosto kohokoli.
Převládnutí takového jednání znamená, že se stane rozšířené do té míry, že nikoho už nebude pohoršovat. Nesezdaný pár bude mít možnost kráčet ulicí či nábřežím a veřejně si projevovat náklonnost, aniž by se nad tím kdokoli zalamoval, aniž by to kdokoli považoval za špatnost, či to odsuzoval. Je to situace, kdy se bude volně smilnit a nepřijde ani zákonný, ani morální odsudek takového jednání, či ba naopak budou dotyční k takovému jednání i povzbuzováni do té míry, že kdo tak nečiní, se bude cítit odcizeně jako vyvrhel. Když se toto stane normou, začne legislativa povolovat i další dříve nemyslitelné a amorální podoby sexuálních vztahů, jako sňatky osob stejného pohlaví atd. To se už děje v zemích nevěřících a i muslimské země je v tom postupně následují.
Druhé zlo a jeho následek
Posel Boží صلى الله عليه و سلم dále varoval před podváděním na měrách a vahách a měřením sobě jedním metrem a ostatním jiným. Pokud se toho lidé začnou dopouštět, Alláh je postihne trestem, v podobě extrémních výkyvů počasí, sucha a následné neúrody či hladomoru, anebo tyranie jejich vládců a nespravedlivosti systému, v němž žijí.
Vznešený Alláh pravil:
وَيْلٌ لِّلْمُطَفِّفِينَ ٱلَّذِينَ إِذَا ٱكْتَالُوا۟ عَلَى ٱلنَّاسِ يَسْتَوْفُونَ وَإِذَا كَالُوهُمْ أَو وَّزَنُوهُمْ يُخْسِرُونَ
Běda těm, kdo míru zkracují, kteří když jim je měřeno plnou míru od lidí žádají, však když pro druhé měří či váží, ztrátu jim působí! (Mutaffifín: 1-3)
Alláh v Koránu uvádí, že právě tento hřích byl důvodem zničení národa Šu’ajbova, neboť on jim vyčítal:
أَوْفُوا۟ ٱلْكَيْلَ وَلَا تَكُونُوا۟ مِنَ ٱلْمُخْسِرِينَ وَزِنُوا۟ بِٱلْقِسْطَاسِ ٱلْمُسْتَقِيمِ وَلَا تَبْخَسُوا۟ ٱلنَّاسَ أَشْيَآءَهُمْ وَلَا تَعْثَوْا۟ فِى ٱلْأَرْضِ مُفْسِدِينَ
Dávejte míry spravedlivé a nebuďte mezi podvádějícími a važte vahami vyrovnanými a neubírejte lidem z majetku jejich a nebuďte těmi, kdož na zemi pohoršení rozšiřují! (Šu’ará: 181-183)
Pravdu děl Posel Boží صلى الله عليه وسلم, když řekl:
يا معشرَ التُّجّارِ ألا إنَّ التُّجّارَ همُ الفُجّارُ إلا منِ اتَّقى وبرَّ وصدقَ.
„Ó shromáždění obchodníků! Obchodníci jsou věru prostopášníci, kromě toho, kdo je bohabojným, dobré koná a je pravdomluvným.“ [3]
Tj. jsou prostopášníky v tom, že křivě přísahají, či přísahají na jiné než na Alláha a mají tendenci nedodržet závazky, porušovat dané sliby a zrazovat důvěru, jež jim je dána. Podobami nečestného obchodování jsou kromě přímého podvodu na měrách a vahách i skrývání vad zboží a machinace s cenami.
Sejjíd ibn Musejjib řekl: „Přijdeš-li do země, kde se nepodvádí na měrách a vahách, snaž se tam být co možná nejdéle. A když přijdeš do země, kde se na měrách a vahách podvádí, snaž se tam být co nejkratší možnou dobu.“ [4] Tj. proto, že tam hrozí trest shůry.
Podle hadísu tedy buď přestane pršet do té míry, že země ztvrdne na kámen a udeří sucho a následná neúroda, anebo pokud plodiny přeci jen vyrostou, zničí je škůdci, kteří úrodu zmaří. Nebo lidé pocítí ukrutný nedostatek nikoli kvůli reálné neexistenci základních plodin, ale díky kolapsu jejich distribuce či trhu s nimi. Anebo nad nimi Alláh dá zavládnout vládě či režimu, jenž bude vůči nim ukrutný a tyranský, bude je vykořisťovat a upírat jim základní svobody a lidská práva, či na ně ukládat něco, co nebudou schopni unést.
Slovy al-Hutajbovými, [5] lidé se tohoto druhu zla budou dopouštět tak dlouho, tak dlouho budou porušovat to, co Boží Zákon zakazuje, až se mezi nimi zcela vytratí spravedlnost a k moci se mezi nimi dostanou nespravedliví diktátoři a tyranští vládcové, kteří nebudou hledět na žádné jiné zájmy, nežli pouze na své vlastní či na zájmy těch, pro které pracují. Cesta z této nespravedlivosti a tyranie spočívá v návratu ke spravedlivému jednání v osobní sféře každého z nás.
Jinou podobou trestu je ztráta potřeb k životu či ztráta požehnání v nich, například hladomor způsobený neúrodou díky suchu z nedostatku deště, zničení úrody škůdci, anebo pokles jakosti jídla, které už není tak vydatné, chutné a kvalitní. Kdo podvádí druhé, toho produkty ztratí svou chuť. Kdo se snaží potraviny, které produkuje, okrášlit a učinit lepšími, než ve skutečnosti jsou, pokazí jejich chuť chemií či aditivy. Kdokoli se snaží získat na trhu monopol a potom hnát ceny co nejvýše nahoru, způsobí nedostatek daného zboží v oběhu, neúnosnost nákladů a nakonec ani nic neprodá. Jeho zboží se zkazí a on o ně přijde.
Hovoří-li zde Prorok صلى الله عليه وسلم o měrách a vahách, nemusí jít vždy o hmatatelné míry a váhy užívané při koupi a prodeji, kdy se jedna míra, co největší, užívá na nákup a druhá, co nejmenší, na prodej, ale také o měrách a vahách v přeneseném smyslu, kdy člověk užívá dvojakých morálních měřítek pro sebe a své spojence a pro ostatní. Pokud tak začnou lidé konat, Alláh je potrestá tak, že jejich život učiní nesnesitelným a oni začnou hořce litovat toho, že vůbec pohledávají nějaké nároky u jiných. V takové společnosti pak převládne ovzduší bezpráví, kdy jedni křivdí druhým a na vrchu všeho toho stojí tyranské elity, ždímající všechny pod sebou měrou zcela neúnosnou.
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:
„Pohleďte na Boží moudrost, díky níž jsou jak vládcové, tak i poddaní, jak králové a vůdcové, tak i otroci a nevolníci ze stejného těsta, co se týče jejich činů. Dokonce jakoby se činy jednoho lidu odrážely v konání jeho představených. Pokud je lid spravedlivý a dobro konající, zůstávají takoví i jeho králové. Pokud se od konání dobra odvrátí, odvrátí se i králové. Pokud nějací lidé utlačuje jiné, tak i jejich vládcové začnou utlačovat je. Pokud lidé klamou a podvádí jiné mezi sebou navzájem, potom se i jejich vládcové začnou chovat naprosto stejně. Pokud lidé brání tomu, aby bylo učiněno za dost nárokům, které po nich Alláh vyžaduje a pokud pošlapávají práva jiných, pak i jejich vládcové a králové přestanou dbát na jejich práva a nároky a začnou je utiskovat. Pokud lidé obírají ty slabší mezi sebou o něco, na co nemají nárok, pak i vládcové a králové vezmou něco, na co nemají nárok, také jim a uvalí na ně nesnesitelně vysoké daně. Cokoli si lidé neprávem přivlastní na slabších mezi nimi, to jim i jejich vládcové násilím odervou. Takto se činy lidu odrážejí na činech jejich vládců. Boží moudrost si vyžaduje, aby nad nespravedlivými hříšníky nevládl nikdo jiný, nežli nespravedlivý hříšník, takový jako jsou oni sami. První generace muslimů byly ty nejzbožnější, nejspravedlivější a nejvíce konali dobro. Proto i jejich vládcové byli nejlepší. Když se později pošpinili zkažeností, zkazili se i jejich vládcové. Boží moudrost odmítá, aby spravedliví králové, jako byli Mu’áwíja ibn Abí Sufján رضي الله عنه, či Omar ibn ‘Abdul’azíz vládli nad námi dnes v těchto časech, o vládcích typu Abú Bekra as-Siddíka či Omara ibnu l-Chattába ani nemluvě. Naši vládcové jsou ze stejného těsta jako i my. A vládcové těch před námi byli ze stejného těsta jako i oni.“ [6]
O cestě, jak se toho zbavit, hovoří Muhammed Násiruddín al-Albání:
„Způsob, jakým se muslimové mohou vymanit z útlaku vládců tkví v jejich pokání a v nápravě jejich věrouky. V tom, že sebe i své rodiny navyknou na skutečný, správný islám. Způsob, jak se vymanit z jejich útisku nespočívá, jak se někteří domnívají, v ozbrojených revolucích a vojenských pučích, neboť toto je věru zhoubná inovace našich dnešních dní, odporující mnohým šarí’atským textům, v nichž se nachází příkaz nejprve měnit sebe. A je nezbytné nejprve napravit základní principy, na nichž se pak dá stavět dále.“ [7]
Třetí zlo a jeho následek
Posel Boží صلى الله عليه وسلم dále varuje před zlými následky neodevzdávání zekátu, tedy pevně stanoveného povinného milodaru, z majetku bohatých pro potřeby chudobných a znevýhodněných. Pokud tak lidé začnou někde činit, přijdou o déšť a kdyby nebylo zvířat ve volné přírodě, nepršelo by nad jejich krajem vůbec. Takoví lidé si déšť nezaslouží, protože nerespektují nároky chudobných na podíl z jejich bohatství a nahromaděných majetků. Když takoví lidé začnou kvůli suchu ze zoufalství prosit Alláha o déšť a o smilování, On jim už neodpoví, dokud jejich srdce nezjihnou natolik, že se i oni nesmilují nad svými nemajetnými a potřebnými a nezačnou s nimi být solidární. Kdo skrblí a není ochoten se o své jmění dělit s jinými, méně šťastnými, přijde o zdroj vody, na které závisí jeho přežití. Srážek pak spadne jen tolik, kolik jich k přežití bude stačit přírodě a živočichům v ní. [8]
Ekonomický neúspěch, klimatické změny a neúrody postihující takřka všechny většinově muslimské země ostře kontrastují s úspěchem, rozvojem a blahobytem řady zemí nemuslimských, zejména v západní Evropě, kam v současnosti míří davy muslimských migrantů prahnoucích po životě v luxusu. Tito migranti si neuvědomují, že blahobytu nelze dosáhnout změnou bydliště, ale jen změnou osobního přístupu a že příčinou úspěchu těchto vytoužených zemí je odpovědnější přístup k daním, státnímu majetku a spravedlivější distribuce bohatství mezi movitější a chudobnější částí populace, které tyto země dosáhly navzdory své nevíře a rozmanitým podobám své mravní zkaženosti. Za tuto spravedlivost v koloběhu jejich majetku je Alláh na tomto světě odměňuje plodností polí a zahrad, dostatkem základních životních potřeb a hojností obživy, jakož i životem v bohatství a přepychu.
Mnoho muslimských zemí tohoto nedosáhlo navzdory svému islámu, díky křivdě, jíž jsme se dopustili vůči nám samým, vůči druhým i vůči sobě navzájem. Alláh na tomto světě podporuje spravedlnost a spravedlivé a trestá nespravedlnost a nespravedlivé, bez ohledu na jejich vyznání, aby na onom světě věnoval Ráj výhradně těm, kteří Ho uctívali a nepřidružovali k Němu nic a nikoho.
Obyvatelé mnoha většinově muslimských zemí se proto potácejí na hranici přežití a kdyby nebylo zvířat, která jejich domoviny obývají spolu s nimi, upadli by do záhuby, jak popisuje Posel Boží صلوات الله وسلامه عليه.
Čtvrté zlo a jeho následek
Vznešený Alláh přikazuje:
وَأَوْفُوا۟ بِعَهْدِ ٱللَّـهِ إِذَا عَـٰهَدتُّمْ وَلَا تَنقُضُوا۟ ٱلْأَيْمَـٰنَ بَعْدَ تَوْكِيدِهَا وَقَدْ جَعَلْتُمُ ٱللَّـهَ عَلَيْكُمْ كَفِيلًا ۚ إِنَّ ٱللَّـهَ يَعْلَمُ مَا تَفْعَلُونَ
Dodržujte věrně úmluvu Boží, když jste ji jednou uzavřeli, a nenarušujte přísahy, když jste je potvrdili a Boha si jako jejich ručitele vzali – vždyť Bůh dobře ví, co děláte. (Nahl: 91)
Další Poslem Božím صلى الله عليه وسلم zmíněné zlo proto spočívá v tom, že se muslimové zpronevěří dohodám a úmluvám, které uzavřou buď se svým Stvořitelem, anebo mezi sebou navzájem či mezi sebou a jinými. Poté přichází stanovený Boží trest – objeví se cizí nepřítel, který ovládne jejich domoviny a začne je plundrovat a drancovat, či začne muslimy připravovat o jejich zdroje a plody jejich práce.
Jak bez příkaz popisuje al-Hutajba, porušení dohod je jasnou zradou, odsouzenou jazykem Posla Božího صلى الله عليه وسلم. A tak těžký hřích přímo volá po trestu už na tomto světě. Zrádnost a proradnost byla také vlastností staroarabských kmenů v barbarské době před jejich přijetím islámu (arab. الجاهلية al-džáhilíja) a je to něco, co naprosto protiřečí etice islámu.
Kočovné i usedlé kmeny starověké Arábie v principu navazovaly jen velmi volná spojenectví, která trvala, dokud trvaly společné zájmy a jakmile se objevil konflikt, okamžitě se rozpadala za vzniku nových ohnisek bojů a svárů. Korán na vícero místech odsuzuje takové jednání a muslimům přímo zakazuje, aby v sobě tuto pohanskou vlastnost pěstovali i poté, co se podřídí Boží vůli a Jeho Zákonu. Ohledně těch, kdo přísahali věrnost Božímu Poslu صلى الله عليه وسلم je řečeno:
فَمَنْ نَكَثَ فَإِنَّمَا يَنْكُثُ عَلَى نَفْسِهِ وَمَنْ أَوْفَى بِمَا عَاهَدَ عَلَيْهُ اللَّهَ فَسَيُؤْتِيهِ أَجْرًا عَظِيمًا
Kdo poruší úmluvu, tedy ji poruší jen ke škodě vlastní, kdo však věrně dodrží úmluvu s Bohem uzavřenou, tomu On uštědří odměnu nesmírnou. (Feth: 10)
Realita, kterou jsme zažili a stále zažíváme, je dle al-Hutajby důkazem platnosti výše řečeného. [9]
Muslimské země se odvrátily od následování Božího Zákona do té míry, že je napadl nevěřící nepřítel, uchvátil jejich bohatství a začal jejich země kolonizovat a okupovat. V minulosti nesváry mezi muslimskými panstvími vedly ke ztrátě al-Andalúsu či boje mezi Araby a Turky k pádu Osmanské říše. V dnešní době je stále okupována Palestina, Irák či Afghánistán.
Nemuslimské menšiny na západě se buď neřídí islámskou mravností, nedodržují to, co jim v osobní rovině přikázal Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه وسلم a ještě se tím chlubí a vlichocují nemuslimům, poukazujíce tím na svou údajnou umírněnost. Anebo nerespektují dohody s domácím nemuslimským obyvatelstvem a pravidla stanovená pro všechny buď porušují, nebo se je snaží obcházet a uzurpovat si pro sebe naprosto zcestné výjimky. V důsledku toho na ně dopadá Boží trest nedůvěry, nenávisti a pošlapávání náboženských práv ze strany původní majority.
Je od nás krátkozraké jen s hrůzou popisovat vzniknuvší následky a ignorovat jejich očividné příčiny. A je od nás nespravedlivé a manipulativní vykreslovat sebe coby původního viníka jako nevinnou oběť. Dokud zmíněné jevy nebudou odsuzovány, nebudou mezi námi existovat oběti, ale jen různě těžcí viníci.
Páté zlo a jeho následek
Toto zlo se týká předáků, představitelů a vykonavatelů veřejných funkcí. Pokud se při výkonech svých mandátů, které jim lidé svěřili, nebudou řídit předpisy Božího Zákona a nebudou soudit a vládnout podle Knihy Boží a Sunny Jeho Posla صلى الله عليه وسلم, hledaje v nich ta nejlepší řešení, postihne je spravedlivý Boží trest, stejně jako i jejich lid, pokud toto jejich chování bude podporovat a tolerovat. Kdokoli ve veřejné funkci upřednostní svůj pohled a zájem před příkazem a zájmem Božím, či zájmem kolektivu, který mu jeho mandát věnoval, setká se s chaosem a nekonečnými souboji, záští, nepřátelstvím, roztříštěností a malichernými spory subjektivních zájmů tváří v tvář do té míry, že jimi bude pohlcen.
Vznešený Alláh praví:
قُلْ هُوَ الْقَادِرُ عَلَى أَن يَبْعَثَ عَلَيْكُمْ عَذَابًا مِّن فَوْقِكُمْ أَوْ مِن تَحْتِ أَرْجُلِكُمْ أَوْ يَلْبِسَكُمْ شِيَعاً وَيُذِيقَ بَعْضَكُم بَأْسَ بَعْضٍ
Rci: “A jest v moci Jeho, aby na vás poslal trest, jenž postihne vás shora i zdola, či aby vás rozdělil na protivné strany a dal jedněm z vás okusit násilí druhých!” (An’ám: 65)
Veškeré úsilí o sjednocení muslimské ummy je marné a přichází vniveč, dokud tou základní myšlenkou, na které se sjednotit, není skutečná víra v Jedinost a Jedinečnost Stvořitele a Jeho výhradní právo na uctívání, neposkvrněné přidružováním čehokoli a kohokoli stvořeného k Němu. Není žádného jiného do výše čnějícího praporu, pod nímž lze syny ummy Božího Miláčka Muhammeda صلى الله عليه و سلم sešikovat, nežli ten, na němž stojí: „Není božstva kromě Boha a Muhammed je Posel Boží.“
Vznešený Alláh praví:
فَإِنْ آَمَنُوا بِمِثْلِ مَا آَمَنْتُمْ بِهِ فَقَدِ اهْتَدَوْا وَإِنْ تَوَلَّوْا فَإِنَّمَا هُمْ فِي شِقَاقٍ فَسَيَكْفِيكَهُمُ اللَّهُ وَهُوَ السَّمِيعُ الْعَلِيمُ
Jestliže uvěří v něco takového, čemu vy věříte, pak půjdou po cestě správné; jestliže se však odvrátí, pak věru jsou v rozkolu. Však Bůh ti proti nim postačí, vždyť Bůh je věru slyšící vševědoucí! (Bekara: 137)
Odvrácením se myslí odchýlení se od toho, co uzákonil Pán světů, zanedbávání povinností, přestupování mezí, obcházení zákazů apod. Když se toto stane zjevným, rozšířeným a společensky přijatelným, přichází trest, jehož podoby dnes vidíme a viděli jsme na mnoha místech země, jako v Sýrii, Libyi či Jemenu a předtím v Afghánistánu, Somálsku a jiných zemích, kde stojí se zbraní v ruce bratr proti bratru. Muslimské země neuplatňují Šarí’u a tím přicházejí jak o svou jednotu a solidaritu, tak o svou politickou, vojenskou, hospodářskou i kulturní suverenitu.
Sewbán رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
يُوشِكُ الأُمَمُ أَنْ تَدَاعَى عَلَيْكُمْ كَمَا تَدَاعَى الأَكَلَةُ إِلَى قَصْعَتِهَا .
„Lidé se na vás již brzy sesypou tak, jako se všichni seběhnou, když jsou vyzváni, aby se připojili ke společnému jídlu z jedné mísy.“
Někdo se zeptal: „A Posle Boží, bude to tím, že nás tehdy bude jen nemnoho?“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:
بَلْ أَنْتُمْ يَوْمَئِذٍ كَثِيرٌ وَلَكِنَّكُمْ غُثَاءٌ كَغُثَاءِ السَّيْلِ وَلَيَنْزِعَنَّ اللَّهُ مِنْ صُدُورِ عَدُوِّكُمُ الْمَهَابَةَ مِنْكُمْ وَلَيَقْذِفَنَّ اللَّهُ فِي قُلُوبِكُمُ الْوَهَنَ .
„Naopak, bude vás tehdy hodně. Ale budete jako špinavá pěna unášená proudem. Alláh vytrhne z hrudí vašich nepřátel strach a do vašich srdcí vrhne ochablost.“
Kdosi se zeptal: „A Posle Boží, co je to ochablost?“
Odpověděl:
حُبُّ الدُّنْيَا وَكَرَاهِيَةُ الْمَوْتِ.
„Láska k tomuto světu a odpor vůči smrti.“ [10]
Tak se děje proto, že se mezi námi rozšířilo překračování Božích mezí, závist a pýcha, které nám brání v přijetí pravdy, následování Koránu a Sunny a v tom, abychom v nich hledali řešení svých každodenních problémů i zdroj zákonů, nařízení a morálních pravidel, která máme povinnost aplikovat ve svých společnostech.
Sálih al-Fewzán praví:
„Jak čas dále ubíhá, objevuje se více a více pokušení a rozhojňují se podoby zla. Sunna se stává něčím cizorodým a jejích následovníků je čím dál méně. Proto se i nebezpečí stává čím dál větším.“ [11]
Al-Hutajba poznamenává, [12] že kdykoli omylní lidé odvrhnou spravedlivý a neomylný Boží Zákon a začnou namísto něho své záležitosti řešit tím, co si sami vymyslí, kdykoli přestanou dodržovat povinnosti, které jim určil jejich Stvořitel, nevyhnutelně mezi nimi propukne nepřátelství a nenávist, protože lidé se mezi sebou liší úrovní chápání, vzděláním, prostředím, z něhož pochází a které je formovalo, zkušenostmi i zájmy a cíli.
Kdykoli odstoupí od toho, co je absolutní a objektivní a ulpí na tom, co je relativní a subjektivní, nebudou s to uchopit věci v celé své šíři, jejich obzory se zúží a každý z nich začne bloudit ve vlastním, mimoběžném úseku reality. Přijdou o společný jmenovatel svých diskusí, přestanou se v nich potkávat, začnou se v nich míjet a nakonec se obrátí jedni proti druhým.
________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/225.
[2] Viz Šerhu t-Terghíbi we t-terhíb, 28/3.
[3] Od Rufá’y ibn Ráfi’a رضي الله عنه zaznamenal at-Taberí v Musnedu ‘Alí, str. 47. Jako sahíh doložil Ibn Hadžer al-‘Askalání v al-Futúhátu r-rabbáníja, 5/367.
[4] Tak uvádí Málik ibn Anas v al-Bujú‘, 3/685. Viz též al-Multaká Šerhu Muwetta´, 6/108.
[5] Viz Šerhu t-Terghíbi we t-terhíb, 28/4.
[6] Viz Miftáhu dári s-se’áda, 1/253-254.
[7] Viz Kámúsu l-bide’, str. 767.
[8] Viz Ibid., 28/5.
[9] Viz Ibid., 28/6
[10] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4297, sahíh dle al-Albáního tahkíku.
[11] Viz Itháfu l-kárí, 2/236.
[12] Viz Šerhu t-Terghíbi we t-terhíb, 28/3-7.