OTÁZKA: Viděla jsem na internetu videozáznam vydávaný za muslimskou svatbu, na němž muž recituje Korán před skupinou lidí, v jejichž čele stála mladá dívka držená a podpíraná nějakým dalším mužem. Recitátor ji několikrát silně udeřil po hlavě. Některé sestry v islámu říkaly, že se prý jedná o rukju, tedy léčbu recitací Koránu. Je taková léčba Koránem podle islámu vůbec přípustná?
ODPOVĚĎ:
Z islámského hlediska je nutno uvědomit si, že zdraví, nemoc a léčba jednak spadají do sféry Božího předurčení a jednak je zdraví ovlivňováno vnějšími faktory, které na něho působí pozitivně i negativně. Působení těchto faktorů je jen relativní a působení Boží moci je naproti tomu absolutní, v souladu s tím, co Vznešený Alláh praví ústy Svého Proroka Ibráhíma/Abraháma, mír s ním:
وَإِذَامَرِضْتُ فَهُوَ يَشْفِينِ
a když nemocen jsem, mne uzdraví (Šu’ará: 80)
Prvním základním poznatkem z této perspektivy je, že fyzické, psychické i spirituální zdraví je dar Boží a že vyléčení z případné choroby na kterékoli ze jmenovaných úrovní je čistě v Rukou Božích a Alláha Jediného je proto třeba žádat o uzdravení.
Existující léky jsou prostředkem a jako takové jsou součástí Božího předurčení, plánu a řádu vloženého do světa, neboť Usáma ibn Šerík رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:
تَدَاوَوْاعِبَادَ اللَّهِ فَإِنَّ اللَّهَ سُبْحَانَهُ لَمْ يَضَعْ دَاءً إِلاَّ وَضَعَ مَعَهُ شِفَاءً إِلاَّ الْهَرَمَ.
„Léčte se, služebníci Boží, protože Vznešený Alláh věru nevytvořil nemoc, aniž by na ni nedal i lék, kromě vetchosti stáří.“ [1]
Léky mohou být materiální, psychické či spirituální povahy.
V případě léků materiální povahy se jedná o rozmanité přírodní či syntetické látky, které přinášejí mechanizmus nápravy patologických změn, odehrávajících se v těle nemocného a ovlivňují jeho funkce pozitivním způsobem.
Koránským příkladem takového uzdravujícího léku (arab. الشفاء aš-šifá´) je včelí med, o němž je řečeno:
يَخْرُجُ مِنۢ بُطُونِهَا شَرَابٌ مُّخْتَلِفٌأَ لْوَٰنُهُۥ فِيهِ شِفَآءٌ لِّلنَّاسِۗ إِنَّ فِى ذَٰلِكَ لَـَٔايَةً لِّقَوْمٍ يَتَفَكَّرُونَ
A z útrob jejich (tj. včel) pak vychází nápoj barev rozličných, v němž lék jest pro lidi. A to věru je znamení pro lid přemýšlivý. (Nahl: 69)
Příkladem psychické léčby je změna myšlení či přístupu k životu a další postupy známé psychologům a terapeutům.
A konečně příkladem spirituální léčby je právě zejména léčba Koránem, známá jako tzv. الرقية ar-rukja, která se opírá o důkazy z Koránu, Sunny, konsensu a praktik prvních generací muslimů.
Vznešený Alláh v tomto duchu praví:
وَنُنَزِّلُ مِنَ ٱلْقُرْءَانِ مَا هُوَ شِفَآءٌ وَرَحْمَةٌ لِّلْمُؤْمِنِينَ
A sesíláme v Koránu to, co lékem je i milosrdenstvím pro věřící (Isrá:83)
O Koránu říká:
هُوَلِلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ هُدًى وَشِفَآءٌ
On je pro ty, kdož věří, vedením i vyléčením (Fussilet: 44)
Toto je nutno chápat ve všech polohách a významech slova lék a vyléčení, jak z hlediska věrouky a náboženské praxe, etiky či mravů, tak i z hlediska léčby neduhů fyzických, psychických i spirituálních, ať už jsou způsobeny příčinou, kterou je schopna současná medicína odhalit, anebo takovou, která jí zůstává skryta a nachází se mimo její dosah.
Důkaz oprávněnosti léčby Koránem v případě akutních, fyziologicky podmíněných medicínských stavů podává Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه vpříběhu, kde se několik Prorokových صلى الله عليه و سلم společníků vydalo na cestu, na níž narazili na jeden z beduínských klanů. Náčelník oněch beduínů trpěl bolestmi po štípnutí štíra či následkem hadího uštknutí. Beduíni se muslimů otázali, zda jim nějak mohou pomoci náčelníka vyléčit. Ačkoli s sebou neměli žádné takové léky, jeden z nich se zapřísáhl: „Při Alláhu, znám jistá zaříkávání, nicméně vy jste nám nejprve odmítli poskytnout pohoštění. Nezačnu léčit, dokud mi za to nezaplatíte.“ Beduíni nabídku přijali a jako protihodnotu muslimům nabídli několik svých ovcí. Dotyčný muslim přistoupil k jejich náčelníkovi, recitoval mu na bolavé místo súru al-Fátihu a několikrát symbolicky foukl, což opakoval tak dlouho, dokud muže bolesti skutečně nezbavil. Beduíni se rozhodli, že za to muslimy štědře odmění, nicméně ten z nich, který předtím náčelníka léčil, odmítl tuto odměnu navíc převzít, dokud k tomu nedostane svolení od Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Když svůj případ vznesl k Prorokovi صلى الله عليه و سلم, ten mu pochvalně odpověděl:
مِنْ أَيْنَ عَلِمْتُمْ أَنَّهَا رُقْيَةٌ؟ أَحْسَنْتُمُ اقْتَسِمُوا وَاضْرِبُوالِي مَعَكُمْ بِسَهْمٍ.
„Odkud jste věděli, že je to rukja? Učinili jste správně, vezměte si svou odměnu a dejte mi z ní taky část.“ [2]
Léčba Koránem je známa od prvních generací muslimů a patrně neexistuje relevantní autorita mezi učenci, jejichž názor by byl v této otázce přijatelný, aby existenci spirituální léčby v islámu zpochybňovala.
Muhammed ibn Nasr al-Merwezí pravil:
„Recitace Koránu pomáhá i při mnoha chorobách těla, při nichž mnohé léky, ba ani med, díky chorému srdci nepomáhají.“ [3]
Potud jde o praktiku v základu přijatelnou, nicméně nesmí obsahovat některé prvky, které se sice v podobných případech vyskytují velmi často, nicméně jsou zcela neislámské a někdy dokonce mohou obsahovat prvky magie (arab. السحر as-sihr) a modloslužebnictví (arab. الشرك aš-širk), což jsou věci přivádějící toho, kdo se jich dopustí, mimo islám. Jindy se léčitelé dopouštějí hříchu narušování tělesné integrity klienta, který je takto léčen, jako např. nevhodné dotyky mezi nepříbuznými muži a ženami hraničící se zneužíváním či hrubé údery hraničící s fyzickým násilím. Praktika, kterou jste na daném videozáznamu viděli, spadá právě mezi takové. A navíc jde evidentně o skupinovou seanci rukji, což je praktika, která je odsouzeníhodnou inovací (arab. بدعة bid’a).
A Alláh ví nejlépe.
Problematice pochybení při léčbě Koránem se věnovala i Stálá komise pro fetwy v Království Saúdské Arábie na svém 139. zasedání z data 1. ša’bánu 1418 po hidžře. Přítomni byli šejchové ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz (předseda), ‘Abdul’azíz ibn’Abdilláh ibn Muhammed Áli š-Šejch (místopředseda), Bekr ibn ‘Abdilláh Abú Zejd a Sálih al-Fewzán (přísedící členové). [4]
Členové komise v tomto složení značili a odsoudili těchto deset nejproblematičtějších jevů při léčbě Koránem:
1. Praktika, kdy se recituje Korán na vodu smíšenou se šafránem a potom se do této vody ponoří listy, nechají se nasáknout a pak se usuší pro budoucí použití. Používají se tím způsobem, že se následně znovu namočí do vody, která se následně pije. Někdy se takové listy i prodávají. Něco takového není z islámského hlediska přijatelné a jedná se o podvodné mámení peněz klientů a o výdělek zakázaným způsobem. Učenci povolují jen namočení listů s napsanými koránskými verši do vody a pití této vody.
2. V případě, že je někdo zasažen uřknutím, neboli zlým okem (arab. عين الحسد ‘ajnu l-hased), se často stává, že recitátor rukji (arab. الراقي ar-rákí) žádá osobu, která má být zdrojem problému dotyčného, aby před klienta předstoupila, případně žádá pomoc ze světa džinů, aby byla osoba, která má být zdrojem problémů, klientovi ukázána. Obojí není dovoleno a je to práce šejtánů, kteří se pak mohou klientovi zjevit ve formě dané osoby. Hledání pomoci u džinů je zakázaná praktika, patří to k magii, jejíž praktikování je modloslužebnictvím a nevírou a navíc to rozsévá nesváry mezi lidi. Důkazem odsouzení něčeho takového je koránský verš:
وَأَنَّهُۥ كَانَ رِجَالٌ مِّنَ ٱلْإِنسِ يَعُوذُونَ بِرِجَالٍ مِّنَ ٱلْجِنِّ فَزَادُوهُمْ رَهَقًا
Mužové někteří pak z lidí u mužů z džinů útočiště vyhledali, ti však jen pošetilost jejich rozmnožili (Džinn:6)
3. Zakázán je také jakýkoli dotyk mezi mužem recitujícím rukju a jeho klientkou, bez ohledu, zda je místem dotyku hlava, čelo, krk nebo tělo apod., ať už jde o dotyk hrubý či jemný, neboť by to působilo pokušení mezi dvěma nepříbuznými a nesezdanými lidmi opačného pohlaví. Recitátor rukji v tomto ohledu nemá status klasického lékaře, protože lékař někdy nemůže aplikovat lék, aniž by se pacientky nedotkl, nicméně podstata vztahu mezi rákím a jeho klientkou nevyžaduje pro léčbu jako nevyhnutelnou nutnost dotyky, ale pouze recitaci či jemné foukání.
4. Používání pečetidel v podobě mohutných prstenů, do kterých bývají vyryty koránské verše a zikry působící proti magickému působení, uhranutí či džinům. Tyto prsteny se pak namáčejí do vody obarvené šafránem a otiskují na listy papíru, jež se používají dále, namáčejí do vody a tato se pije. Toto není dovoleno, protože podmínkou šarí’atsky přijatelné rukje je čistý úmysl rákího i klienta, že (se) chtějí léčit recitací Knihy Boží.
5. Někdy někteří dokonce používají kůže vlků či jiných divých šelem s vírou, že se jich džinové bojí a pokud ji dají přičichnout klientovi, anebo mu umožní kontakt s takovou kůží, džin způsobující problém se poleká a chorého opustí. To je čistá pověra nemající žádný základ, neopírající se o žádný důkaz a z hlediska islámu je naprosto ostudná a odsouzeníhodná.
6. Léčení na dálku přes mikrofon, mobilní telefon, snímač zvuku apod., anebo skupinová rukja, kdy rákí léčí mnoho klientů najednou. Podstata účinné a šarí’atsky správné rukji je osobní a individuální kontakt mezi rákím a klientem. Toho nelze takovými cestami dosáhnout. Něco takového odporuje praxi Posla Božího صلى الله عليه و سلم a zbožných předků v otázkách rukji a jde proto o odsouzeníhodnou inovaci.
7. Žádat džina o pomoc při identifikování podstaty problému, tedy např. zda se jedná jen o uhranutí či přímo o magický útok a následně se touto radou řídit. Toto není dovoleno, neboť se opět jedná o zakázané vyhledávání pomoci od džinů, které je modloslužebnictvím a nevírou.
Vznešený Alláh pravil:
وَيَوْمَ يَحْشُرُهُمْ جَمِيعًا يَـٰمَعْشَرَ ٱلْجِنِّ قَدِ ٱسْتَكْثَرْتُم مِّنَ ٱلْإِنسِ ۖ وَقَالَ أَوْلِيَآؤُهُم مِّنَ ٱلْإِنسِ رَبَّنَا ٱسْتَمْتَعَ بَعْضُنَا بِبَعْضٍ وَبَلَغْنَآ أَجَلَنَا ٱلَّذِىٓ أَجَّلْتَ لَنَا ۚ قَالَ ٱلنَّارُ مَثْوَىٰكُمْ خَـٰلِدِينَ فِيهَآ إِلَّا مَا شَآءَ ٱللَّـهُ ۗ إِنَّ رَبَّكَ حَكِيمٌ عَلِيمٌ
A v den, kdy shromáždí je Bůh, řekne: “Ó shromáždění džinů! Již příliš mnoho jste lidem učinili!” Tehdy řeknou pomocníci jejich z lidí: “Pane náš, měli jsme prospěch jeden z druhého, avšak dospěli jsme ke lhůtě, kterou jsi nám stanovil.” I řekne jim Bůh: “Oheň budiž vaším útočištěm, nesmrtelní v něm budete, leda bude-li Bůh chtít jinak!” A Pán tvůj je věru moudrý, vševědoucí. (An’ám: 128)
Prospěch jeden z druhého zde znamená, že lidé velebili džiny, sloužili jim a utíkali se k nim, za což jim džinové na oplátku plnili jejich přání, včetně pomoci při léčení, identifikace druhu problému a možné léčby, které mohli znát jen oni. Džinům však nic nebránilo, aby lidem lhali a podváděli je. Proto jim nelze věřit a jejich slov se držet.
8. Pouštět klientovi pouhý audiozáznam recitace rukji stále dokola. Toto nemůže nahradit skutečnou rukju, neboť tato praktika si vyžaduje živou víru a úmysl přímo během svého provádění. Rákí také často na klienta během recitace ritualizovaně foukne. Toto není možné v případě nahrávky.
9. Vypisování koránských veršů či rozmanitých proseb na papírky a následné věšení si těchto papírků na různé části těla, jako na hruď, či vkládání je do úst za stoličky, či vypisování v jádru dovolené formulace rukje na kousek papíru, který se zašije do kůže a potom nosí na krku, či vkládá pod postel. Vše toto naplňuje znaky věšení amuletu, což je v islámu přísně zakázáno, byť by amulet obsahoval koránské verše či autentické formulky zikru anebo prosby.
Důkazem jsou slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم:
من تعلَّقَ تميمةً فلا أتمَّ اللهُ له …
„Kdo si pověsí amulet, nechť mu Alláh to, co tím chce získat, nesplní.“ [5]
Také řekl:
إنَّ الرُّقى والتَّمائمَ والتِّوَلَةَ شِرْكٌ…
„Věru zaříkávadla, amulety a milostná magie jsou modloslužebnictvím.“ [6]
10. V neposlední řadě někteří pro rukju používají i nesmyslná, nic neznamenající a nepodložená zaříkávadla tradovaná mezi lidmi, častokrát obsahující reminiscence modloslužebnictví, nebo zlá slova či křivdu vůči těm, kteří nemají nic společného s uhranutím, magickým útokem apod. Toto všechno je odsouzeníhodná inovace zakázaná islámem.
___________________________________________________________
[1] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2038; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3562 a toto je jeho znění. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 2789. Podobné hadísy uvádějí i Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 2015 a 3855; Ahmed v Musnedu, hadís č. 18454; a an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 7553.
[2 ]Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3900. Jako sahíh ho ve svých techrídžích Abú Dáwúdova Sunenu oceňují al-Albání i Šu’ajb al-Arnáút.
[3] Viz at-Tabsíra, str. 79.
[4] Příslušná fetwa je k dispozici v originálním arabském znění na Muchálefátun fi r-rukja. <http://midad.com/article/197425/10-%D9%85%D8%AE%D8%A7%D9%84%D9%81%D8%A7%D8%AA-%D9%81%D9%8A-%D8%A7%D9%84%D8%B1%D9%82%D9%8A%D8%A9>. [citováno k 11. X. 2019].
[5] Od ‘Ukby ibn Ámira رضي الله عنه zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 18404; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 1759; a at-Taberání v Musnedu š-Šámíjín, hadís č. 234. Jako sahíh ocenil Ibn Báz ve Fetáwá Núru ‘ale d-derb, 12/127.
[6] Od ‘Abdulláha ibn Mes’údaرضي الله عنه zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3530; Ahmed v Musnedu, hadís č. 3615; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 6090. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Ghájetu l-merám, str. 298.