Abu d-Dardá رضى الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ رَدَّ عَنْ عِرْضِ أَخِيهِ بِالْغَيْبِ, رَدَّ اَللَّهُ عَنْ وَجْهِهِ اَلنَّارَ يَوْمَ اَلْقِيَامَةِ.
„Kdokoli brání čest svého bratra v jeho nepřítomnosti, toho tvář Alláh uchrání před Ohněm v Den Zmrtvýchvstání.“ [1]
At-Tirmizí tento hadís uvádí ve svém Sunenu v kapitole „O tom, co se uvádí o obraně cti muslima.“
Al-Mubárekfúrí poskytl toto vysvětlení:
„Jeho slova „kdokoli brání čest svého bratra“ znamenají znemožní, aby byl jeho bratr pomlouván. Jeho slova „toho tvář Alláh ochrání před Ohněm“ znamenají, že Alláh zamezí, aby se jeho tváře dotkl Pekelný Oheň.
Al-Munáwí praví: „Podstatou trestu i zmínky o tváři je, že podrobovat trestu tvář je o to bolestivější a přináší o to větší ponížení.“
Zmínka o Asmě bint Jezíd رضي الله عنها odkazuje na podání zaznamenané al-Bejhekím v díle Šu’abu l-ímán, kde řekla, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
مَنْ ذَبَّ عَنْ لَحْمِ أَخِيهِ بِالْغِيبَةِ كَانَ حَقًّا عَلَى اللَّهِ أَنْ يُعْتِقَهُ مِنَ النَّارِ.
„Kdo uchrání maso svého bratra před pomluvou, ten u Alláha získává nárok být vykoupen z Ohně.“
Autor Miškátu l-masábíh (Chatíb at-Tabrízí – pozn. překladu) jej připisuje jen al-Bejhekímu. ‘Alí al-Kárí v Mirkátu l-mefátíh a v jeho autentizované verzi uvádí, že jej zaznamenává kromě něho i at-Taberání v Muhjíju s-sunna, jenže v jeho řetězci vypravěčů se nachází jistý defekt. Háfiz al-Munzirí uvádí v at-Terghíbu, že jej zaznamenal Ahmed v Musnedujako hasan a dále Ibn Abi d-Dunjá, at-Taberání a další ve verzích podobných tomu, co je uvedeno v al-Mirkát.
Ahmed, Ibn Abi d-Dunjá a Abu š-Šejch v díle Kitábu t-tewbích uvádí znění:
مَنْ ذَبَّ عَنْ أَخِيهِ رَدَّ اللَّهُ عَنْهُ عَذَابَ النَّارِ يَوْمَ الْقِيَامَةِ.
„Kdokoli ubrání svého bratra před pomluvou, toho Alláh uchrání před trestem Ohně v Den Zmrtvýchvstání.“
Tím Posel Boží صلى الله عليه وسلم naznačil, že je naší povinností podpořit (pomlouvané) věřící.“ [2]
Tvrdý odsudek pomluv a pomlouvačů zaznívá i ve slovech Božích:
وَيْلٌ لِّكُلِّ هُمَزَةٍ لُّمَزَةٍ
Běda každému pomlouvači, jenž na cti utrhá (Humeza: 1)
A ويل Wejlun – Běda, je kromě výhružky také název údolí v Pekle.
وَلَا تُطِعْ كُلَّ حَلَّافٍ مَّهِينٍ هَمَّازٍ مَّشَّاءٍ بِنَمِيمٍ
Neposlouchej žádného křivopřísežníka hnusného, klevetníka s pomluvami obcházejícího (Kalem: 10-11)
Na jiném místě je pomlouvání připodobněno k pojídání masa z mrtvého těla pomlouvaného:
ا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اجْتَنِبُوا كَثِيرًا مِّنَ الظَّنِّ إِنَّ بَعْضَ الظَّنِّ إِثْمٌ ۖ وَلَا تَجَسَّسُوا وَلَا يَغْتَب بَّعْضُكُم بَعْضًا ۚ أَيُحِبُّ أَحَدُكُمْ أَن يَأْكُلَ لَحْمَ أَخِيهِ مَيْتًا فَكَرِهْتُمُوهُ ۚ وَاتَّقُوا اللَّـهَ ۚ إِنَّ اللَّـهَ تَوَّابٌ رَّحِيمٌ
Vy, kteří věříte! Střezte se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně! Což si někdo z vás přeje jíst maso bratra svého mrtvého – vždyť by vám to bylo odporné! Buďte bohabojní, neboť Bůh věru je blahovolný ke kajícníku a slitovný.(Hudžurát:12)
Pomluva (arab. غيبة ghíbetun) znamená vzpomínat někoho v jeho nepřítomnosti takovým způsobem, který by se mu nelíbil a který by ho urážel, pokud by byl přítomen.
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Mějte se na pozoru před pomluvou! Při Tom, v Jehož Ruce je má duše, pomlouvání věru spaluje dobré činy rychleji, nežli oheň otop!“ [3] Také pravil: „Kdokoli má mnoho bohatství, ten má obvykle i mnoho hříchu. Kdokoli má mnoho řečí, ten obvykle i mnoho lže. A kdokoli je špatných mravů, ten věru jen trestá sama sebe!“ [4]
An-Newewí a další učenci poznamenávají, že o pomluvu se nejedná, pakliže se jedná o stížnost někoho, komu bylo ublíženo ze strany nějaké moci, ať už státní, soudní, nebo jiné, kdo byl někým podveden v obchodě apod., dále pokud někdo žádá o podporu a pomoc v úsilí navrátit hříšníka na správnou cestu a zabránit někomu ve vykonání nějakého zla, dále pokud někdo žádá učence o fetwu v konkrétní záležitosti, dále pokud je úmyslem někoho varovat ostatní muslimy před zlem ze strany nějaké konkrétní osoby, dále pokud se jedná o činy zla někoho, kdo se jimi sám chvástá na veřejnosti sám, anebo pokud chceme konkrétním popisem, byť možná nelichotivým, někoho jednoznačně identifikovat a bez záměru mu tím ubližovat.
A nakolik velkým hříchem je pomluva a jak hrozné následky nese, natolik velkým dobrým skutkem je také zanechat pomluv a bránit druhé před pomlouvači, kteří napadají jejich čest.
Sálih ibn Fewzán al-Fewzán pravil:
„Zůstat zticha, když je napadána čest bratra nebo sestry? Vždyť to není můj problém! Mě se to netýká! – Co má ovšem věřící v takové situaci přikázáno učinit?
Pokud se stane, že je člověk přítomen ve společnosti někoho a někdo začne někoho nepřítomného zmiňovat po zlém, hovořit o jeho hříších anebo ho ponižovat, potom Šarí’a klade tomu, kdo je takovému jednání přítomen, za povinnost bránit čest toho, kdo je napadán. V tomto případě je čest napadaného jako čest jeho vlastní.
Abu d-Dardá رضى الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم pravil said:
مَنْ رَدَّ عَنْ عِرْضِ أَخِيهِ بِالْغَيْبِ, رَدَّ اَللَّهُ عَنْ وَجْهِهِ اَلنَّارَ يَوْمَ اَلْقِيَامَةِ.
„Kdokoli brání čest svého bratra v jeho nepřítomnosti, toho tvář Alláh uchrání před Ohněm v Den Zmrtvýchvstání.“
Slova „Kdokoli brání čest svého bratra v jeho nepřítomnosti“ znamenají v okamžiku, kdy dotyčný, který je pomlouván a na cti utrhán, není přítomen, aby se sám bránil. Potom ten, který je přítomen v okamžiku, kdy je někdo nepřítomný mezi lidmi pomlouván pro svůj hřích anebo nějak ponižován, musí bránit jeho čest, jakoby to byla čest jeho vlastní. Čest svého nepřítomného bratra brání napomenutím pomlouvačů a zabráněním jim v tom, aby v pomlouvání dále pokračovali. Nesmí rezignovat, mlčet a nechat je, aby ho pomlouvali dál.
Toto je povinností muslima a je zakázáno, aby zůstal zticha jen proto, aby si někoho třeba nepohněval, neboť jinak i on sám hřeší, protože se podílí a účastní se na hříchu pomlouvání, neboť spatřil, jak se děje zlo a nezasáhl proti němu, byť mohl.
Pokud by se k pomlouvačům navíc i připojil, nebyl by potom dokonce ještě horší? Ano, potom by byl ještě horší.
A co se týče toho, kdo naopak vystoupí a bude svého pomlouvaného bratra bránit, zamezujíce pomlouvačům v jejich konání, toho Alláh Vznešený odmění tím, že zachrání jeho tvář v Den Zmrtvýchvstání před Ohněm.
A toto je od Něho ohromná laskavost, protože v Den Zmrtvýchvstání se Oheň objeví všem na očích.
Alláh Vznešený říká:
َوُبِّرَزت ٱۡلَجِحيُم لَِمنَ يَرى
tehdy předvedeno bude peklo tomu, kdo uvidí. (Názi’át: 36)
Vznešený Alláh také pravil:
َوَرَءا ٱۡلُمۡجِرُموَن ٱلَّناَر َفظُّنٓوْاأََّنُہم ُّمَواِقُعوَها
a provinilí spatří oheň pekelný a usoudí, že doň budou svrženi a nenaleznou z něho úniku. (Kehf:53)
Bude horoucí a planoucí, nic nebude s to před ním člověka ochránit, vyjma jeho dobrých skutků. Člověk se podívá napravo a neuvidí nic, nežli jen to, co sám vykonal. Podívá se nalevo a neuvidí nic, nežli jen to, co sám vykonal. Podívá se dopředu a neuvidí nic, nežli jen Oheň. Proto by se měl na tuto situaci náležitě připravit. A k této přípravě nezbytně patří i zdržet se útoků na čest ostatních muslimů a bránit je před pomluvami.
Tento hadís tedy obsahuje pobídku k obraně cti muslimů, kteří se ocitli pod útokem někoho, kdo je pomlouvá, ať už ústní, nebo písemnou formou. Pokud uvidíte někoho, jak o jiném muslimovi, zejména pak o učencích a představitelích muslimů, šíří písemné pomluvy, je vaší povinností bránit toho, koho napadá. I toto je součástí příkazu bránit čest jiného muslima.“ [5]
______________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1931 jako hasan. Podobné se uvádí i od Asmy bint Jezíd رضي الله عنها. S jeho oceněním hadísu jako hasan souhlasí i Ibn Hadžer v Bulúghu l-merám, hadís č. 1528.
[2] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/49.
[3] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Ghíba, str. 153.
[4] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v as-Samt, podání č. 9.
[5] Viz Šerhu Bulúghi l-merám, str. 291-292.