Prosba je specifickým typem uctívání a podle islámu jednou z nejvelkolepějších jeho forem, neboť je praktickým převedením oddanosti, podrobení se a pokory vůči Alláhu, pocitu totální závislosti na Něm a uvědomění si vlastní neschopnosti a nepatrnosti do skutečného, hmatatelného světa lidských činů a úkonů.
Abú Zerr رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl, že Vznešený Alláh pravil:
يَا عِبَادِي إِنِّي حَرَّمْتُ الظُّلْمَ عَلَى نَفْسِي وَجَعَلْتُهُ بَيْنَكُمْ مُحَرَّمًا فَلاَ تَظَالَمُوا يَا عِبَادِي كُلُّكُمْ ضَالٌّ إِلاَّ مَنْ هَدَيْتُهُ فَاسْتَهْدُونِي أَهْدِكُمْ يَا عِبَادِي كُلُّكُمْ جَائِعٌ إِلاَّ مَنْ أَطْعَمْتُهُ فَاسْتَطْعِمُونِي أُطْعِمْكُمْ يَا عِبَادِي كُلُّكُمْ عَارٍ إِلاَّ مَنْ كَسَوْتُهُ فَاسْتَكْسُونِي أَكْسُكُمْ يَا عِبَادِي إِنَّكُمْ تُخْطِئُونَ بِاللَّيْلِ وَالنَّهَارِ وَأَنَا أَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا فَاسْتَغْفِرُونِي أَغْفِرْ لَكُمْ يَا عِبَادِي إِنَّكُمْ لَنْ تَبْلُغُوا ضَرِّي فَتَضُرُّونِي وَلَنْ تَبْلُغُوا نَفْعِي فَتَنْفَعُونِي يَا عِبَادِي لَوْ أَنَّ أَوَّلَكُمْ وَآخِرَكُمْ وَإِنْسَكُمْ وَجِنَّكُمْ كَانُوا عَلَى أَتْقَى قَلْبِ رَجُلٍ وَاحِدٍ مِنْكُمْ مَا زَادَ ذَلِكَ فِي مُلْكِي شَيْئًا يَا عِبَادِي لَوْ أَنَّ أَوَّلَكُمْ وَآخِرَكُمْ وَإِنْسَكُمْ وَجِنَّكُمْ كَانُوا عَلَى أَفْجَرِ قَلْبِ رَجُلٍ وَاحِدٍ مَا نَقَصَ ذَلِكَ مِنْ مُلْكِي شَيْئًا يَا عِبَادِي لَوْ أَنَّ أَوَّلَكُمْ وَآخِرَكُمْ وَإِنْسَكُمْ وَجِنَّكُمْ قَامُوا فِي صَعِيدٍ وَاحِدٍ فَسَأَلُونِي فَأَعْطَيْتُ كُلَّ إِنْسَانٍ مَسْأَلَتَهُ مَا نَقَصَ ذَلِكَ مِمَّا عِنْدِي إِلاَّ كَمَا يَنْقُصُ الْمِخْيَطُ إِذَا أُدْخِلَ الْبَحْرَ يَا عِبَادِي إِنَّمَا هِيَ أَعْمَالُكُمْ أُحْصِيهَا لَكُمْ ثُمَّ أُوَفِّيكُمْ إِيَّاهَا فَمَنْ وَجَدَ خَيْرًا فَلْيَحْمَدِ اللَّهَ وَمَنْ وَجَدَ غَيْرَ ذَلِكَ فَلاَ يَلُومَنَّ إِلاَّ نَفْسَهُ.
„Služebníci Moji! Sám Sobě jsem si zakázal křivdu a zakázal jsem ji i vám, proto si jedni druhým nekřivděte. Služebníci Moji, vy všichni chybujete, kromě těch, které Já vedu přímou stezkou, proto Mne žádejte o správné vedení a Já vás na přímou stezku uvedu. Služebníci Moji, vy všichni jste hladovějící, kromě těch, které Já nasytím, proto Mne žádejte o potravu a Já vám ji poskytnu. Služebníci Moji, vy všichni jste nazí, kromě těch, kterým Já poskytnnu oděv, proto Mne žádejte o oděv a Já vás obleču. Služebníci Moji, za noci i dne chybujete a Já jsem Tím, Kdo vaše hříchy odpustí, žadoňte mne proto o odpuštění a Já vám odpustím. Služebníci Moji, vy Mi nemůžete ani uškodit, ani Mi nemůžete prospět. Služebníci Moji, i kdyby i ti první i ti poslední mezi vámi, či dokonce celá vaše lidská rasa, ba navíc i džinové, byli všichni bohabojní tolik, jako je bohabojné srdce toho nejlepšího z vás, nepřidalo by to ničeho k Mé Moci. Služebníci Moji, i kdyby i ti první i ti poslední mezi vámi, či dokonce celá vaše lidská rasa, ba navíc i džinové, byli všichni tak zkažení, jako je srdce toho nejzkaženějšího z vás, nic by to na Mé Moci nezmenšilo. Služebníci Moji, i kdyby se i ti první i ti poslední z vás, či dokonce celá vaše lidská rasa ba navíc i džinové všichni postavili na jedinou pláň a žádali Mne a Já poskytl každému to, oč žádal, to by Mi nijak nezpůsobilo žádnou ztrátu, ani jako to, co ubere jehla z oceánu, když se do něj ponoří. Služebníci Moji, toto jsou vaše činy, za které vás Já budu odměňovat, proto kdokoli shledá své činy, které Já zaznamenávám, být dobrými, nechť chválí Alláha a kdokoli je takovými neshledá, nechť za to neviní nikoho, nežli jen sám sebe.“ [1]
O mimořádném významu prosby hovoří i hadís od Selmána رضي الله عنه, který slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
لاَ يَرُدُّ الْقَضَاءَ إِلاَّ الدُّعَاءُ وَلاَ يَزِيدُ فِي الْعُمُرِ إِلاَّ الْبِرُّ.
„Nic nemůže zvrátit rozhodnutí osudu, kromě prosby a nic nemůže prodloužit dobu života, kromě dobrého chování (vůči rodičům i ostatním).“ [2]
Imám Ibnu l-Kajjim pravil:
„Prosba je nejpřínosnějším ze všech léků, je nepřítelem pohrom a ran osudu, zahání je a léčí, ale také jim brání v tom, aby na člověka udeřily. Pokud už na něj dopadnou, poskytuje z nich prosba úlevu a odstraňuje je z lidského života. Prosba je zbraní věřícího.“ [3]
Podle háfiza ‘Abdulghaního al-Makdisího jsou třemi nejlepšími věcmi, za něž je dobré prosit Alláha, Jeho spokojenost, pohled do Jeho Vznešené Tváře a místo nejvýše v Ráji. [4]
Existují ale podle Koránu a Sunny nějaké metody zvyšující šance na přijetí prosby? Jakým způsobem prosit, aby byla prosba přijata? Kdy prosit, aby byla větší naděje na přijetí prosby? A co dělat, když se nedostavuje odpověď?
Na tyto otázky se pokusíme zodpovědět v tomto textu.
Pros Alláha i v dobách příznivých, vyslyší tě i v dobách nepříznivých
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ سَرَّهُ أَنْ يَسْتَجِيبَ اللَّهُ لَهُ عِنْدَ الشَّدَائِدِ وَالْكُرَبِ فَلْيُكْثِرِ الدُّعَاءَ فِي الرَّخَاءِ.
„Kdokoli si přeje, aby mu Alláh odpověděl v dobách obtížných a tísnivých, nechť Ho hojně prosí i v dobách příznivých.” [5]
‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عهما vypráví, že mu Posel Boží صلى الله عليه و سلم poradil kromě jiného i toto:
تَعَرَّفْ إلَى اللَّهِ فِي الرَّخَاءِ يَعْرِفُك فِي الشِّدَّةِ
„Znej Alláha v dnech blahobytu, On na tebe bude pamatovat i ve dnech obtížných.“ [6]
Za Abu d-Dardá´em رضي الله عنه přišel jistý muž a tázal se ho na radu. Abu d-Dardá mu řekl: „Vzpomínej Alláha Vznešeného i když jsi šťasten a On na tebe bude pamatovat i v neštěstí. Vzývej Alláha i když jsi radosten a On ti odpoví i když se ocitneš v tísni.“ [7]
Toto byla i praxe proroků. Když Sulejmán/Šalamoun procházel se svou armádou údolím mravenců a porozuměl jejich řeči, podle Koránu pravil:
رَبِّ أَوْزِعْنِي أَنْ أَشْكُرَ نِعْمَتَكَ الَّتِي أَنْعَمْتَ عَلَيَّ وَعَلَىٰ وَالِدَيَّ وَأَنْ أَعْمَلَ صَالِحًا تَرْضَاهُ وَأَدْخِلْنِي بِرَحْمَتِكَ فِي عِبَادِكَ الصَّالِحِينَ
„Pane můj, vnukni mi, abych byl vděčný za dobrodiní Tvé, jímž jsi zahrnul mne i rodiče mé! Nechť konám skutky zbožné, v nichž nalezneš zalíbení, a učiň pro mne dobrým potomstvo mé. Kajícně se k Tobě obracím a jsem jedním z těch, kdož do vůle Tvé jsou odevzdáni.” (Neml: 19)
Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal:
„Kdokoli pamatuje na Alláha, zatímco je mladý a silný, o toho se Alláh postará, až zestárne a zeslábne, tomu ve stáří požehná dobrým sluchem, zrakem, kondicí a duševními silami.“ [8]
A naopak ten, kdo si na svého Pána vzpomene jen tehdy, když mu je úzko, je kritizován Alláhem těmito slovy:
وَإِذَا مَسَّ الْإِنسَانَ الضُّرُّ دَعَانَا لِجَنبِهِ أَوْ قَاعِدًا أَوْ قَائِمًا فَلَمَّا كَشَفْنَا عَنْهُ ضُرَّهُ مَرَّ كَأَن لَّمْ يَدْعُنَا إِلَىٰ ضُرٍّ مَّسَّهُ ۚ كَذَٰلِكَ زُيِّنَ لِلْمُسْرِفِينَ مَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
Když postihne člověka neštěstí, tu volá Nás vleže, vsedě i vestoje, když však od něho neštěstí odejmeme, kráčí dále, jako by Nás nebyl nikdy volal proti neštěstí, jež se ho dotklo. A takto je přestupníkům zkrášlováno vše, co dělají. (Júnus:12)
Šejch as-Sa’dí k tomuto verši poznamenává:
„Toto je popis lidské nátury bez příkras. Kdykoli je člověk postižen újmou, jako je nemoc nebo nějaká ráno osudu, úpěnlivě prosí a žádá Alláha za všech okolností, stojíce, sedíce i ležíce, toužebně vzývá Alláha, aby z něj tu újmu, jež se ho dotkla, sňal.
„Když však od něho neštěstí odejmeme, kráčí dále, jako by Nás nebyl nikdy volal proti neštěstí, jež se ho dotklo,“ – tedy pak pokračuje ve své lhostejnosti a odvrací se od svého Pána, jako kdyby se jej žádná újma nedotkla a Alláh ji z něho nesňal. Jaká křivda je potom větší, nežli tato křivda? Prosí Alláha o svůj cíl, ale jakmile ho dosáhne, naprosto nerespektuje nároky svého Pána, jako by Alláh na něm žádné nároky ani neměl. Takto mu šejtán představuje jako férové a mravné i to jednání, které zdravý rozum a přirozený sklon považuje za obscénní a ošklivé.
„A takto je přestupníkům zkrášlováno vše co dělají“. Přestupníci (arab. مُسۡرِفِونَ musrifún) jsou ti, kteří překračují Alláhem stanovené hranice.“ [9]
Imám Muhammed al-Amín aš-Šenkítí vysvětlil tento verš takto:
„Vznešený Alláh v tomto významném verši ukazuje, že vskutku v dobách obtíží se lidská bytost koří před Alláhem a toužebně Jej za všech okolností prosí, nicméně když Alláh tyto obtíže odejme, člověk se od vzpomínání svého Pána odvrací a zcela zapomene na situaci, ve které se předtím ocitl, jako by v ní nikdy ani nebyl. Toto chování bylo v Koránu popsáno i na dalších místech:
وَإِذَا مَسَّ ٱلۡإِنسَـٰنَ ضُرٌّ۬ دَعَا رَبَّهُ ۥ مُنِيبًا إِلَيۡهِ ثُمَّ إِذَا خَوَّلَهُ ۥ نِعۡمَةً۬ مِّنۡهُ نَسِىَ مَا كَانَ يَدۡعُوٓاْ إِلَيۡهِ مِن قَبۡلُ
Když člověka neštěstí postihne, tu modlí se k Pánu svému, kajícně se obraceje k Němu; když potom Bůh to v dobrodiní změní, člověk zapomene na to, proč se k Němu předtím modlil. (Zumer:8)
فَإِذَا مَسَّ ٱلۡإِنسَـٰنَ ضُرٌّ۬ دَعَانَا ثُمَّ إِذَا خَوَّلۡنَـٰهُ نِعۡمَةً۬ مِّنَّا قَالَ إِنَّمَآ أُوتِيتُهُ ۥ عَلَىٰ عِلۡمِۭۚ
Když neštěstí se dotkne člověka, tu volá Nás, avšak později, když zahrneme jej dobrodiním Svým, hovoří: „Dostalo se mi toho pouze díky vědomostem mým.“ (Zumer:49)
وَإِذَآ أَنۡعَمۡنَا عَلَى ٱلۡإِنسَـٰنِ أَعۡرَضَ وَنَـَٔا بِجَانِبِهِۦ وَإِذَا مَسَّهُ ٱلشَّرُّ فَذُو دُعَآءٍ عَرِيضٍ۬
Když zahrneme člověka dobrodiním Svým, odvrací se a stranou se vzdálí, když však zlé se ho dotkne, tu hned prošení obšírného je plný. (Fussilet: 51)
Z tohoto typu odsouzeníhodného chování pak Alláh vyňal Své věřící služebníky, když o nich řekl:
وَلَٮِٕنۡ أَذَقۡنَـٰهُ نَعۡمَآءَ بَعۡدَ ضَرَّآءَ مَسَّتۡهُ لَيَقُولَنَّ ذَهَبَ ٱلسَّيِّـَٔاتُ عَنِّىٓۚ إِنَّهُ ۥ لَفَرِحٌ۬ فَخُورٌ إِلَّا ٱلَّذِينَ صَبَرُواْ وَعَمِلُواْ ٱلصَّـٰلِحَـٰتِ أُوْلَـٰٓٮِٕكَ لَهُم مَّغۡفِرَةٌ۬ وَأَجۡرٌ۬ ڪَبِيرٌ۬
A když mu dáme okusit přízně poté, co dotklo se jej neštěstí, volá: “Zlé ode mne odešlo!” a pln radosti je a vychloubání, kromě těch, kdož trpěliví byli a zbožné skutky konali, a těm dostane se odpuštění a velké odměny. (Húd:10-11)“ [10]
Sunna uvádí mnoho jednoduchých připomenutí a proseb, které je záhodno často opakovat, natolik, že se stanou běžnou součástí života.
Od Džábira رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
أَفْضَلُ الذِّكْرِ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ وَأَفْضَلُ الدُّعَاءِ الْحَمْدُ لِلَّهِ.
„Nejhodnotnějším připomenutím je lá iláhe ille lláh (tj. „není božstva kromě Alláha“) a nejhodnotnější prosbou je al-hamdu lilláh (tj. „chvála Alláhu“).“ [11]
Taková byla i praxe Posla Božího صلى الله عليه و سلم – uctíval Alláha vždy a nejen tehdy, když od něj něco potřeboval. ‘Ubejd ibn ‘Umejr požádal matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها: „Řekni, co nejpodivuhodnějšího jsi zažila s Poslem Božím صلى الله عليه و سلم.“ ‘Á’iša se nachvíli odmlčela a potom vyprávěla: „Jedné noci mi Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
يَا عَائِشَةُ ذَرِينِي أَتَعَبَّدُ اللَّيْلَةَ لِرَبِّي.
„’Áišo, dovol mi dnes v noci uctívat mého Pána.“
Řekla jsem mu: „Při Alláhu, miluji, když jsi po mém boku, ale také miluji, když se modlíš ke svému Pánu.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم se postavil, odešel se rituálně očistit, aniž by při tom spotřeboval příliš mnoho vody a poté stanul k modlitbě. Stále plakal, až mu jeho brada zvlhla slzami. Potom padl na tvář a i dále plakal, až pro jeho slzy zvlhla i zem. Potom se otočil (na pozdrav) a ulehl, zatímco mu tekly slzy až do okamžiku, kdy Bilál رضي الله عنه svolal k modlitbě za úsvitu. Když ho uviděl plakat, zeptal se ho: „Posle Boží, ty tolik pláčeš i přesto, že ti Alláh odpustil tvé minulé i budoucí hříchy?“ Odpověděl:
أَفَلَا أَكُونُ عَبْدًا شَكُورًا، لَقَدْ نَزَلَتْ عَلَيَّ اللَّيْلَةَ آيَةٌ:
„Jakpak bych neměl být vděčným služebníkem, když mi dnes v noci byl zjeven verš:
إِنَّ فِي خَلْقِ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَاخْتِلَافِ اللَّيْلِ وَالنَّهَارِ لَآيَاتٍ لِّأُولِي الْأَلْبَابِ
Věru ve stvoření nebes a země a ve střídání noci a dne je znamení pro lidi rozmyslem nadané (Áli ‘Imrán: 190)
وَيْلٌ لِمَنْ قَرَأَهَا وَلَمْ يَتَفَكَّرْ فِيهَا
Běda tomu, kdo jej přečte a nerozmyslí o něm!“ [12]
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم často prosil Alláha také těmito slovy:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ زَوَالِ نِعْمَتِكَ وَتَحَوُّلِ عَافِيَتِكَ وَفُجَاءَةِ نِقْمَتِكَ وَجَمِيعِ سَخَطِكَ.
„Alláhumme inní a’úzu bike min zewáli ni’metike we tehawwuli ‘áfijetike we fudžáeti nikmetike we džemí’i sechatik,“ tj. „Ó Bože, utíkám se k Tobě před pominutím Tvého dobrodiní, změnou Tvé záštity, trestem Tvé náhlé pohromy a vším, co Tě hněvá.“ [13]
Zapamatuj si, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم užil v tomto hadísu pro dobrodiní arabského výrazu نعمة ni’ma a pro trest pohromou výrazu نقمة nikma. Liší se jen v jediném písmenu: ق káf namísto ع ‘ajn – a právě tak se dar dobrodiní mění v trest pohromou, není-li za něj člověk náležitým způsobem vděčný.
Toto vše ukazuje, jak je důležité navyknout na hojné uctívání, vzývat a prosit Alláha neustále, v časech dobrých i zlých, protože až přijdou skutečné problémy, zbude jen prosba, jež je jako loď, která nikdy neztroskotá, přítel, který nikdy nezradí a spolubojovník, který nikdy neprchne z bitvy. Proto nikdy nepřehlížej a nezanedbávej ani prosbu, ani vzpomínání Alláha a ani žádný jiný skutek zbožnosti, protože spoléhat se na cokoli jiného přináší újmu z hlediska víry i světského života. Nepros jen, když něco potřebuješ, pros neustále, i tehdy, když máš pocit, že ti nic nechybí, neboť možná tvé prosby přispěly k tomu, že tě doposud nic špatného nepostihlo, avšak ty si to ani neuvědomuješ.
Dívej se pozorně na ty méně šťastné kolem sebe a buď vděčný za to, co máš. Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví hadís o tom, jak přispět k tomu, aby tě nepostihlo to z životních pohrom, co postihuje jiné v tvém okolí. Dle něj Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ رَأَى مُبْتَلًى فَقَالَ الْحَمْدُ لِلَّهِ الَّذِي عَافَانِي مِمَّا ابْتَلاَكَ بِهِ وَفَضَّلَنِي عَلَى كَثِيرٍ مِمَّنْ خَلَقَ تَفْضِيلاً لَمْ يُصِبْهُ ذَلِكَ الْبَلاَءُ.
„Kdokoli spatří člověka zkoušeného osudem a řekne: „Al-hamdu lilláhi ´llezí ‘áfání mimma ´bteláke bihi we faddalení ‘alá kesírin mimmen chaleka tafdílen“ (tj. „chvála Alláhu, Který mne ušetřil toho, čím jsi ty zkoušen a Který mne upřednostnil nad mnohé, jež stvořil, přízní“), ten nebude dotyčnou ranou osudu zasažen.“ [14]
Podle Omarova رضي الله عنه podání dodal:
… كَائِنًا مَا كَانَ مَا عَاشَ.
„… tak dlouho, jak dlouho bude žít.“ [15]
A pokud si přeješ ochranu před pohromami dopadajícími na lidi za dne i v noci, vyslechni hadís Ábána od jeho otce, Osmána ibn ‘Affán رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَا مِنْ عَبْدٍ يَقُولُ فِي صَبَاحِ كُلِّ يَوْمٍ وَمَسَاءِ كُلِّ لَيْلَةٍ بِسْمِ اللَّهِ الَّذِي لاَ يَضُرُّ مَعَ اسْمِهِ شَيْءٌ فِي الأَرْضِ وَلاَ فِي السَّمَاءِ وَهُوَ السَّمِيعُ الْعَلِيمُ ثَلاَثَ مَرَّاتٍ فَيَضُرُّهُ شَيْءٌ.
„Není člověka, který by každé ráno a každý večer neřekl: „Bismilláhi llezí lá jadurru me’a ´smihi šej´un fi l-ardi we lá fi s-semái we huwe s-semí’u l-‘alím,“ tj. „Jménem Alláha, se Kterým neuškodí nic ani na zemi, ani na nebi – a On je Slyšící, Vědoucí,“ třikrát po sobě, aniž by mu cokoli uškodilo.” Abú ‘Ísá at-Tirmizí v poznámce k tomuto hadísu uvádí, že Ábán byl v pozdějším věku, když tento hadís vyprávěl, postižen paralýzou a jeden z jeho učedníků se podivil, zda tedy i přesto tato prosba funguje. Ábán mu však odpověděl: „Věru jeden den jsem na ni zapomněl a Boží rozkaz na mne dopadl.“ [16]
Slavný vykladač Koránu al-Kurtubí ohledně tohoto hadísu pravil:
„Je to pravdivé a správné podání, jeho platnost jsme sami prověřili vlastní zkušeností, vskutku, odkdy jsem ho slyšel, jednal jsem v souladu s ním a nic mi neuškodilo, dokud jsem tak nepřestal činit. Pak mne jednou v noci v Medíně bodl štír. Popřemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že to bylo jen kvůli tomu, že jsem opomněl se těmito slovy utíkat k Alláhu.“ [17]
Pokud už něco potřebuješ, ze všeho nejprve se kaj a pros o odpuštění
Prvním krokem, ke kterému je nutno přistoupit, prosíme-li Alláha o splnění něčeho, čeho se nám v životě nedostává nebo o úlevu z nelehké životní situace, je přiznání si vlastní nedostatečnosti, spáchaných hříchů a následná prosba o odpuštění.
Alláh přikázal:
وَقُل رَّبِّ اغْفِرْ وَارْحَمْ وَأَنتَ خَيْرُ الرَّاحِمِينَ
A řekni: „Pane můj, odpusť a slituj se, vždyť Tys nejlepší ze slitovníků!“ (Mu´minún:118)
Alláh cituje slova věřících, kteří se v Soudný Den zachrání před Ohněm a vejdou do Ráje:
رَبَّنَا آمَنَّا فَاغْفِرْ لَنَا وَارْحَمْنَا وَأَنتَ خَيْرُ الرَّاحِمِينَ
„Pane náš, uvěřili jsme, odpusť nám a slituj se nad námi, neboť Tys nejlepší ze slitovníků!“ (Mu´minún: 109)
Poté, co praotec lidstva, Prorok Adam, mír s ním, se svou manželkou pojedli ovoce zakázaného stromu, prosili o odpuštění:
رَبَّنَا ظَلَمْنَا أَنفُسَنَا وَإِن لَّمْ تَغْفِرْ لَنَا وَتَرْحَمْنَا لَنَكُونَنَّ مِنَ الْخَاسِرِينَ
„Pane náš, věru jsme sami sobě ukřivdili; jestliže se nad námi neslituješ a neodpustíš nám, budeme věru z těch, jež ztráta postihla.“ (A’ráf: 23)
Totéž učinil i Prorok Júnus (Jonáš), mír s ním, když se ocitl v útrobách obrovské ryby:
لَّا إِلَـٰهَ إِلَّا أَنتَ سُبْحَانَكَ إِنِّي كُنتُ مِنَ الظَّالِمِينَ
„Není božstva kromě Tebe, sláva budiž Tobě! Věru jsem patřil k nespravedlivým!” (Anbijá:87)
Ohledně toho, co učinil Prorok Músá (Mojžíš), mír s ním, když se připletl do potyčky dvou mužů, Alláh zjevil:
قَالَ رَبِّ إِنِّي ظَلَمْتُ نَفْسِي فَاغْفِرْ لِي فَغَفَرَ لَهُ ۚ إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ
Řekl: „Pane můj, sám sobě jsem ukřivdil, odpusť mi!” A odpustil mu, vždyť On věru je odpouštějící, slitovný.“ (Kasas:16)
K témuž jsou muslimové vedeni, když ve shodě s příkladem Božího Posla صلى الله عليه و سلم pronášejí během modliteb mezi oběma sedždami slova:
اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي وَارْحَمْنِي وَاهْدِنِي وَعَافِنِي وَارْزُقْنِي.
„Alláhumme ghfir lí we rhamní we hdiní we ‘áfiní we rzukní,“ tj. „Ó Bože, odpusť mi, smiluj se nade mnou, veď mne, slituj se nade mnou a obdař mne obživou.“ [18]
Šeddád ibn Aws رضي الله عنه vyprávěl, že Prorok صلى الله عليه وسلم řekl:
سَيِّدُ الاِسْتِغْفَارِ أَنْ تَقُولَ اللَّهُمَّ أَنْتَ رَبِّي، لاَ إِلَهَ إِلاَّ أَنْتَ، خَلَقْتَنِي وَأَنَا عَبْدُكَ، وَأَنَا عَلَى عَهْدِكَ وَوَعْدِكَ مَا اسْتَطَعْتُ، أَعُوذُ بِكَ مِنْ شَرِّ مَا صَنَعْتُ، أَبُوءُ لَكَ بِنِعْمَتِكَ عَلَىَّ وَأَبُوءُ لَكَ بِذَنْبِي، فَاغْفِرْ لِي، فَإِنَّهُ لاَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ إِلاَّ أَنْتَ.
„Nejvznešenější prosba za odpuštění je ta, když se říká: „Alláhumme ante Rabbí, lá iláhe illá ante chalaktení we ana ‘abduke we ana ‘alá ‘ahdike we wa’dike má asteta’t, e’úzu bike min šerri má sane’tu abú´u leke bini’metike ‘alejje we abú´u leke bizenbí, feghfir lí feinnehu lá jaghfiru z-zunúbe illá ante,“ tj. „Ó Bože, není božstva kromě Tebe, Tys mne stvořil a já jsem služebníkem Tvým, jsem a já jsem pod přísahou a slibem věrnosti Tobě, nakolik jsem jen schopen. Utíkám se k Tobě v ochranu před zlem, které jsem vykonal. Beru na vědomí Tvou přízeň, co mi věnuješ, a přiznávám se Ti ke svým hříchům. Odpusť mi tedy, protože není nikoho, kdo může odpustit hříchy, kromě Tebe.“ [19]
K prosbě o odpuštění je nutno přistupovat s maximálním zápalem a plnou vážností. Abú Hurejraرضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
لاَ يَقُولَنَّ أَحَدُكُمُ اللَّهُمَّ اغْفِرْ لِي، اللَّهُمَّ ارْحَمْنِي، إِنْ شِئْتَ. لِيَعْزِمِ الْمَسْأَلَةَ، فَإِنَّهُ لاَ مُكْرِهَ لَهُ.
„Nechť nikdo z vás neříká: „Ó Bože, odpusť mi, pokud chceš,“ nebo „Ó Bože, smiluj se nade mnou, pokud chceš,“ vždy by měl Alláha vzývat s odhodláním, neboť nikdo nemůže Alláha přinutit, aby učinil něco proti Své vůli.“ [20]
Sulejmán ibn ‘Abdilláh ibn ‘Abdilwehháb k tomuto tématu poznamenal:
„Alláh zakázal slova „odpusť mi, pokud chceš,“ neboť tato slova v sobě ukrývají klam o tom, že milosti a odpuštění Božího není třeba. A toto odporuje tewhídu.“ [21]
Imám Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí povzbuzujíce toho, kdo zasažen něčím nepříjemným stále čeká na splnění své prosby, pravil:
„Pokud na tebe dopadne pohroma, čemuž je těžké se vyhnout, potom ti nic moc jiného nezbývá, nežli prosit Alláha a utíkat se k Němu, poté, co ses kál ze svých hříchů, neboť věru hříchy zasluhují trest a když hříchy zmizí díky pokání, potom pomine i důvod trestu. Pokud ses tedy kál a prosil, ale stále nevidíš žádné známky přijetí a splnění tvé prosby, znovu zpytuj sám sebe, protože tvé pokání možná nebylo správné. Naprav jej proto a potom pros znovu. A na neustálou prosbu nikdy nerezignuj. Možná, že v tomto zpoždění je ukryt nějaký přínos, možná žádný přínos ve splnění tvé prosby ani není, přičemž za tuto prosbu budeš odměněn a Alláh tě vyslyší tím, že ti dá něco, co ti prospěje ještě daleko více. Tím bude pro tebe přínosem, že ti nebude dáno to, co jsi ty chtěl. Toto ti ovšem bude vynahrazeno něčím jiným. Když tedy k tobě přijde Iblís a řekne ti: „Jak dlouho už o to prosíš a stále jsi nebyl vyslyšen!“ – ty mu odpověz: „Prostřednictvím prosby oddaně uctívám Alláha a s jistotou jsem přesvědčen, že odpověď se dostaví. Možná, že odpověď na tvou prosbu se zpožďuje kvůli nějakému jinému přínosu. Dokonce i kdyby ses jí nedočkal, zůstane ti kvůli ní tvé oddané uctívání a tvá pokora. A vyvaruj se toho, že budeš žádat o něco, aniž to spojíš s něčím, co je dobré! Neboť možná to, že danou věc na tomto světě získáš, se stane důvodem tvého zmaru.
A pokud ti bylo přikázáno radit se s ostatními ohledně záležitostí světských, aby sis mohl vyslechnout i jiné rozličné názory, o kterých jsi neměl ani potuchy a které ti ukáží, že v tom, co jsi zamýšlel, není ani zbla dobra a užitku, jak by ses potom neměl tázat svého Pána o dobro, když On je Nejmoudřejší o tom, co je dobré a přínosné?“ [22]
Ibn Redžeb pravil:
„Co se věřícího týče, ten na úlevu čeká tak dlouhou dobu, až začne propadat beznaději poté, co pronesl množství proseb a úpěnlivě žádal Alláha, avšak známky přijetí jeho prosby nikde nejsou patrné. Potom se takový věřící obrátí dovnitř sebe sama a viní jen sebe sama. Řekne sám sobě: „Zbýváš už jenom ty – a pokud by v tobě bylo i zbla dobra, věru by má prosba byla vyslyšena.“
Toto zpytování sebe sama je Alláhu milejší, nežli mnoho skutků poslušnosti, neboť si vyžaduje, aby byl služebník pokorný vůči svému Pánu a uznal, že si plně zaslouží pohromu, která ho postihla a že si také nezaslouží, aby jeho prosba byla vyslyšena. A právě v tomto momentu bude splnění jeho prosby urychleno, jakož i úleva z jím zažívané těžkosti.“ [23]
________________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2577
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2289, jako hasan gharíb.
[3] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 4.
[4] Viz Zejlu t-Tabakát, 1/187.
[5] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3382 jako gharíb, autentickým jej doložil al-Albání.
[6] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 2800. Uvádí jej i an-Newewí v al-Arba’ín, hadís č. 19.
[7] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 19.
[8] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 1/186.
[9] Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmáni fí tefsíri kelámi l-Mennán, komentář k příslušnému verši, lehce parafrázováno.
[10] Viz Muchteseru Tefsíri l-Kur´áni bil-Kur´áni min Adwái l-beján, str. 226-227.
[11] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3383 jako hasan gharíb; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3800, jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1104.
[12] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 620.
[13] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2739.
[14] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, 3432, jako hasan gharíb, jako hasan jej ocenil al-Albání v Sahíhu suneni t-Tirmizí, hadís č. 3431.
[15] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3431 jako gharíb. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu we da’ífu t-Tirmizí, hadís č. 3431. Viz také Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadísy 602 a 2737.
[16] Zaznamenal jej al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 660; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3388 jako hasan sahíh gharíb.
[17] Viz al-Futúhátu r-rabbáníja ‘ale l-azkári n-newewíja, 3/100.
[18] Vypráví ho Abú Málik na autoritu svého otce, zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2697.
[19] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6306.
[20] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadíds č. 6339.
[21] Viz Tejsíru l-‘azízi l-hamíd, str. 491.
[22] Viz Sajdu l-chátir, str. 343-344.
[23] Viz Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 1/494.