Z důvodu toho, že mnoho lidí nezná inovace (arab.bida‘ بِدَعٌ, sg. bid’a بِدعَةٌ) vykonávané počas poutních obřadů, návštěvy Mekky, Medíny a případně al-Aksá v Jeruzalémě, rozhodl jsem se o nich pojednat, aby do nich nikdo neupadal.
Z důvodu toho, že mnoho lidí nezná inovace (arab.bida‘ بِدَعٌ, sg. bid’a بِدعَةٌ) vykonávané počas poutních obřadů, návštěvy Mekky, Medíny a případně al-Aksá v Jeruzalémě, rozhodl jsem se o nich pojednat, aby do nich nikdo neupadal. Neboť každý čin uctívání musí naplňovat dvě podmínky – prve, že je učiněn čistě z touhy po Tváři Boží a za druhé, že je správný, přičemž není správného činu, který by nebyl v souladu se Sunnou, na čemž se shodují všichni lidé znalosti. Vše, co běžný lid považuje za akt uctívání, ale co Boží Posel صلى الله عليه و سلم nestanovil, k Alláhu nijak a ničím nepřibližuje. Sunna se totiž odráží ve dvou ohledech, v Sunně prostřednictvím úkonu (arab. سُنَّةٌ فِعلِيَّةٌ sunna fi’líjja), tedy co Prorok صلى الله عليه و سلم učinil, a v Sunně prostřednictvím zanechání (arab. سُنَّةٌ تَركِيَّةٌ sunna terkíjja).
Co se týče těch, kteří uctívají Alláha tím, co Posel Boží صلى الله عليه و سلم nečinil, toto není ze Sunny a naopak je požadavkem Sunny zanechat toho. Svolávat slovy azánu k modlitbě svátku a k pochovávání mrtvých a pohřební modlitbě, i když toto svolávání obsahuje formulace velebící Alláha, není povoleno jakožto prostředek přiblížení se k Alláhu Vznešenému právě proto, že jde o věc, které se sám Boží Posel صلى الله عليه و سلم zdržel.[1]
Toto bylo dobře chápáno jeho společníky رضي الله عنهم أجمعين , kteří často upozorňovali na nebezpečí inovací. Takto Huzejfa ibn Jemán praví: „Nekonejte žádný akt zbožnosti, který nebyl vykonán taktéž Božím Poslem صلى الله عليه و سلم.“ Ibn Mes’úd v tomto smyslu pravil: „Následuj Sunnu a nevytvářej inovace, toto ti stačí, drž se staré cesty.“
Blaho tomu, komu Alláh dal to štěstí Ho uctívat s nejčistším úmyslem a nepřimíchávat žádné inovace. Toho poslušnost Alláh přijme a tomu přislíbil Ráj. Nechť nás Alláh učiní přínosem pro svět a dá nám následovat to nejlepší.
Věz pak, že inovace vyvěrají převážně z následujícího:
1. Slabé (arab. ضَعِيفٌ da‘íf) hadísy. Ty nemožno brát jako důkaz a nemožno podle nich jednat. Toto je názor veliké většiny lidí nauky, mezi nimiž je i Ibn Tejmíjja.
2. Padělané (arab. مَوضُوعٌ mewdú‘) hadísy, nebo podání bez jakéhokoli základu (arab. لاَ أَصلَ لََهُ lá asle lehu). Stanovisko ohledně nich je zřejmé. I přesto je však někteří stále užívají a zakládají na nich svá rozhodnutí, aniž by věděli jejich podstatu – tedy že jsou padělané a bez základu. Takto je odůvodňováno mnoho inovací.
3. Hojně a všeobecně rozšířené praktiky, které byly tak všeobecně známé, že o nich pozdější učence ani nenapadlo referovat a takto vešly do obecného povědomí jako zvyky, které jsou dále šířeny a následovány. Tomu, kdo disponuje skutečným vhledem do nauky své víry, nezůstává skryto, že tyto praktiky nemají se šarí’ou pranic společného a šarí’ou je pouze a jen to, co Alláh předepsal. A mudžtehid někdy vidí v dané situaci jako chvályhodné něco, co vlastně samo o sobě není sunna (ač se to díky neznalým může stát posléze zvykem), jen podle své úvahy poukáže na dobro, které shledal. Činil tak na základě svého pečlivého uvážení a Alláh jej za to nebude trestat. Jenže vykonávat tyto, ač v principu dobré, činy opakovaně a ritualizovaně se příčí Sunně, ač jsou mezi lidem hojně rozšířeny.
4. Lidové zvyky a pověrečné praktiky, které nejsou podloženy absolutně žádným šarí’atským důkazem a nepodporuje je ani rozum. Nic na tom nemění množství lidí, kteří je prosazují a činí, jejich vzájemná podpora jedněch druhým a skutečnost, že někteří z nich vystavují na odiv plášť lidí znalosti.
Věz také, že všechny tyto inovace nejsou stejného stupně, navzájem se od sebe v úrovních liší. Některé z nich jsou jasnou nevírou a modloslužebnictvím, jak uvidíme dále, některé jsou mírnější, ale třeba mít vždy na paměti, že jakákoli, i ta nejjemnější inovace vnesená do náboženství je zakázána okamžitě poté, co je odhalena jako inovace. Neexistuje žádná inovace, která by byla pouze zavrženíhodná, jak si někteří lidé myslí. Jak by i mohlo, když Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil:
كل بدعة ضلالة و كل ضلالة في النار
„… každá inovace je bludem a každý blud je v Ohni.“
Imám aš-Šátibí toto plně vysvětlil ve své důležité knize al-I’tisám. A protože je inovace věc velmi nebezpečná a mnoho lidí, kromě malé skupiny lidí nauky, tuto skutečnost ignoruje, za důkaz závažnosti inovací poslouží slova Božího Proroka صلى الله عليه و سلم:
إن الله حجب التوبة عن كل صاحب بدعة حتى يدع بدعته
„Alláh každému nositeli inovace zastřel možnost pokání, dokud svou inovaci neopustí.”[2]
Tato svá slova doplňuji slovy jednoho z raných učenců, žáka a společníka imáma Ahmeda, imáma Hasana ibn Alího al-Berbehárího رحمهما الله (zemřel roku 329 hidžry), který pravil: „A vyvaruj se každé, i nejmenší nově vymyšlené věci v náboženství, protože i ta nejmenší se opakováním stává větší inovací a takto všechny inovace vnesené do této ummy začaly jako malé inovace, které se podobaly něčemu správnému a tak byl oklamán ten, kdo do nich zabředl. Nebyl je pak schopen opustit. Některé z nich dále rostly, že se staly součástí žitého náboženství. Proto, Alláh se ti smiluj, pečlivě zkoumej vše, co lidé tvé doby říkají a nespěchej to přijmout, dokud se neotážeš: Hovořil o tomto někdo ze společníků Božího Posla صلى الله عليه و سلم či někdo z lidí nauky? Pokud tedy pak najdeš nějaké podání, které to podporuje, pak jej přijmi a za nic jej nevyměňuj, nedávej nad tím přednost ničemu a ničemu nedávej přednost nad tímto, abys kvůli tomu nevešel do Ohně. A věz, Alláh se ti smiluj, že islám uctívajícího není úplný, dokud zcela nenásleduje důkaz, nedrží se jej a nepodřizuje se mu. Tedy kdokoli tvrdí, že v islámu zůstává cokoli, co nám společníci Božího Posla صلى الله عليه و سلم plně nevysvětlili, ten o nich pronesl lež a toto stačí k tomu, aby je pomluvil. Takový je inovátorem, zbloudilcem a do bludu uvádějícím, do islámu vnáší něco, co do něj nepatří."
Říkám, nechť se Alláh smiluje imámu Málikovi, který pravil: „Poslední z této ummy nebudou napraveni ničím, kromě tím, čím byli napraveni ti první na začátku. Tedy, co nebylo součástí víry tehdy, není součástí víry ani dnes."
Nechť Alláh požehná Svému milovanému Poslu صلى الله عليه و سلم, jenž pravil:
أَيُّهَا النَّاسُ ، لَيْسَ مِنْ شَيْءٍ يُقَرِّبُكُمْ إِلَى الْجَنَّةِ ، وَيُبَاعِدُكُمْ مِنَ النَّارِ إِلا وَقَدْ أَمَرْتُكُمْ بِهِ ، وَلَيْسَ شَيْءٌ يُقَرِّبُكُمْ إِلَى النَّارِ ، وَيُبَاعِدُكُمْ مِنَ الْجَنَّةِ إِلا وَقَدْ نَهَيْتُكُمْ عَنْهُ
„Ó lidé! Není ničeho, co by vás přiblužovalo Ráji a oddalovala od Ohně, aniž bych vás k ní již nevybídl. A není ničeho, co by vás přibližovalo Ohni a oddalovalo od Ráje, aniž bych vám to již nezakázal.“[3]
A chvála Alláhu, s Jehož požehnáním jsou věci dokončeny.
Následuje přehled inovací často vídaných při rituálech hadždže a konaných jako náboženské akty, ač jako uctívání nemají oporu v šarí’i.
Inovace před vstupem do ihrámu:
1. Zdráhat se cestovat, uzavírat sňatek, nebo započínat stavbu v měsíci Safaru, ve víře, že je nešťastný.
2. Zdráhat se vycestovat v druhé polovině měsíce, nebo kvůli tomu, že se měsíc nachází ve znamení Štíra, nebo v jakékoli jiné poloze na obloze.
3. Zdráhat se čistit a uklízet dům, protože se chystáme odcestovat.
4. Pomodlit se dvě rak’á před odjezdem na hadždž, přičemž v první rek’á je recitována súra al-Káfirún (109. v pořadí, čes. Nevěřící) a v druhé súra al-Ichlás (112. v pořadí, čes. Upřímnost víry) a následně je recitována prosba: „Ó Alláhu, od Tebe jsem vyšel a k tobě nyní směřuji …“ načež se odrecituje ájetu l-kursí, súra al-Ichlás a poslední dvě koránské súry, či jak je uvedeno v některých příručkách fikhu.
5. Pomodlit se čtyři rek’á před odjezdem.
6. Recitování konce súry Álu ‘Imrán, ájetu l-kursí, súry az-Zilzál (99. v pořadí, čes. Zemětřesení) a al-Fátihy při odchodu z domu s vírou, že toto odcházejícímu poutníkovi vyřeší všechny problémy na tomto i na onom světě.
7. Hlasitý zikr a tekbíry u příležitosti příchodu poutníků.
8. Vyprovázení poutníků azánem.
9. Přinášení pokrývek na Ka’bu a oslava výměny jejích pokrývek.
10. Zvyk některých národů provázet odcházející poutníky hudbou.
11. Cestovat na hadždž sám, aby „jediným společníkem na cestě byl toliko Alláh,“ jak hlásají někteří súfíjové.
12. Cestovat bez zabezpečení jakýchkoli potřeb a odvolávat se přitom na tewekkul (spolehání se výhradně jen na Alláha).
13. Pouť ke hrobům proroků, mír s nimi všemi, a zbožných, dobrých lidí.
14. Dohoda nepříbuzného muže s vdanou ženou, která se vydává na hadždž a nemá mahrema, že bude jejím mahremem.
15. Když žena prohlásí nepříbuzného muže za svého bratra, aby jí mohl být mahremem a pak s ním jako s mahremem zachází.
16. Když žena cestuje ve skupině, jak říkají, důvěryhodných žen, bez mahrema, či cestování skupiny žen v doprovodu muže, který je mahremem jen jediné z nich, ale je pokládán za mahrema všech.
17. Platit za vykonání povinnosti při hadždži jiným penězi.
18. Modlitba cestujícího při každém zastavení a jeho prosba: „Ó Alláhu, učiň mi tuto zastávku požehnanou, vždyť Tys nejlepším hostitelem.“
19. Když cestující při každém zastavení recituje desetkrát súru al-Ichlás, ájetu l-kursí a jiné koránské vertše.
20. Rituálně pojíst plodů každé země, přes kterou poutník projíždí.
21. Chodit na vyhrazené místo a tam prosit, či provádět nějaké rituály, mimo míst, které jasně vymezuje šarí’a. Jedná se zejména o místa, kde se věří, že prosby jsou přijaty, nebo kde se podle lidové víry nacházejí ostatky proroků a památky na ně, jako jsou hrobky, uložiště relikvií apod.
22. Sňatí zbraní po příchodu do Tábúku.
Inovace při rituálech ihrámu, telbíjje apod.
23. Trvat na vykonávání hadždže pouze v jednom konkrétním typu obuvi
24. Vstup do stavu ihrámu již před míkátem (nejedná se o oblečení si ihrámu).
25. Nosit ihrám pod pravou paží a přes levé rameno vždy a nejen při tawwáfu l-kudúm (prvním obcházení hned po příchodu).
26. Pronést úmysl slovy.
27. Vykonat hadždž a důsledně při tom mlčet.
28. Provolávání telbíjje jednohlasně a sborově.
29. Říci při vstupu do ihrámu namísto telbíjje nějaký jiný zikr, třeba tekbír či tehlíl.
30. Dodat k telbíjji slova: „Ó Alláhu, zamýšlím vykonat hadždž, usnadni jej pro mne …
31. Procházet jako součást pouti jiné mekkánské mešity namísto úsilí být přítomen v posvátné mešitě al-Harám, jako je mešita na úpatí hory Abú Kubejs, mešita místa narození a další místa spjatá s životem Proroka صلى الله عليه و سلم.
32. Procházet jako součást pouti kopce a místa okolo Mekky, jako je jeskyně Hirá, hora na Miná, o které se říká, že je tam možno obětovat, apod.
33. Jít a pomodlit se zvláštní modlitbu v ‘Áišině mešitě v Ten’ímu.
34. Označit domy poutníků křížkem.
Inovace při tawáfu
35. Okoupat se pro tawáf a trvat na tom.
36. Nazutí zvláštních ponožek, aby člověk nešlápl do nečistoty, nebo navlečení si rukavic, aby se člověk omylem nedotkl ženy.
37. Modlitba pozdravu mešity, když poutník vejde do al-Harámu.
38. Vyjádření úmyslu vykonat tawáf slovy.
39. Zvedat ruce před dotykem Černého kamene tak, jako se zvedají při počátečním tekbíru modlitby.
40. Vykřiknout v okamžiku políbení černého kamene.
41. Tlačit se a strkat ve snaze dostat se k Černému kameni a předběhnout imáma v ukončení modlitby pozdravem, ve snaze vyrazit k Černému kameni dříve.
42. Pozdvihnout horní část ihrámského oděvu v okamžiku dotyku Černého kamene na Jemenském rohu Ka’by.
43. Říci v okamžiku dotyku Černého kamene zikr připisovaný této chvíli: „Ó Alláhu, z víry v Tebe a v následování Tvé knihy.“
44. Říci v okamžiku dotyku Černého kamene zvláštní zikr: „Ó Alláhu, utíkám se k Tobě před pýchou a chudobou, před závistí a nevděkem na tomto i na onom světě.“
45. Položit pravou ruku přes levou při provádění tawáfu.
46. Říci u dveří Ka’by vyhrazený zikr: „Ó Alláhu, tento dům je Tvým Domem, tento posvátný okrsek je Tvým posvátným okrskem, toto útočiště je útočištěm od Tebe,“ poté ukázat na Mekámu Ibráhím, mír s ním, a říci: „A toto je místo pro toho, kdo u Tebe hledá útočiště před Ohněm.“
47. Pronášet u Iráckého rohu Ka’by vyhrazenou prosbu: „Ó Alláhu, utíkám se k Tobě před pochybností a modloslužebnictvím, před záští, pokrytectvím, špatnými mravy, ztrátou majetku, rodiny a potomstva.“
48. Pronést u pramene další vyhrazenou prosbu: „Ó Alláhu, zastiň mne Svým stínem v Den, kdy jiného stínu, kromě Tvého, nebude.
49. Prosit zvláštní prosbou v okamžiku ramlu: „Ó Alláhu, učiň mou pouť přijatou, hříchy odpuštěnými, požehnej můj sa’j …“
50. Při posledních čtyřech okruzích tawáfu říci navíc: „Ó Alláhu, odpusť mi, buď ke mně milostiv, odpusť mi, o čem víš …“
51. Líbat Jemenský roh a nikoli černý kámen.
52. Líbat oba rohy směrem na Šám a dotýkat se jich.
53. Otírat si oblečení o stěny Ka’by, nebo je otírat o půdu na Mekámu Ibráhím.
54. Hledat požehnání na tzv. Al-‘Urwetu al-Wuská, což je místo odstupující od Ka’by přímo naproti jejím dveřím, o kterém prostý lid věří, že kdo se ho dotkne, „uchopí se rukojeti pevné, která se nikdy neutrhne“.
55. Přikládat svůj pupek na výstupek ve středu svatyně, nazývaný Pupek světa.
56. Spěchat vykonat tawáf v dešti s vírou, že takový tawáf odpouští všechny předcházející hříchy.
57. Hledat požehnání v dešťové vodě, zachycené na látkách obepínajících Ka’bu.
58. Měnit si pro tawáf ihrámský oděv za nový, zcela čistý.
59. Vracet nedopité zbytky vody pramene Zemzem zpět do studně a pronášet zvláštní prosby.
60. Koupat se v Zemzemu.
61. Omývat vodou Zemzemu své oděvy, předměty osobní potřeby, nebo dokonce peníze, ve snaze získat požehnání.
62. Trvat na pohledu na Ka’bu v okamžiku pití vody z pramene.
Inovace sa’je mezi Safá a Merwa
63. Věřit, že kdo vykoná sa’j ve stavu očisty, za něj získá 70 000 krát větší odměnu za každý vykonaný krok.
64. Trvat na vystoupení až na vrcholek Safá až ke zdi.
65. Při sestupu ze Safá pronášet speciální prosbu: „Ó Alláhu, dej mi následovat Sunnu Svého Proroka صلى الله عليه و سلم …“
66. Opakovat zvláštní prosby přímo v okamžiku rychlého přesunu ze Safá na Merwa.
67. Vykonat sa’j na 14 etap místo na 7 a skončit tak opět na Safá.
68. Opakovat v jedné ‘umře, nebo v jednom hadždži sa’j více než jednou.
69. Modlit se zvláštní modlitbu o dvou rek’á po skončení sa’je.
70. Pokračovat v sa’ji i po svolání ikámy na povinnou modlitbu, čímž o ni člověk přijde.
Inovace na Miná
71. Říci zvláštní prosbu u příležitosti příchodu na Miná a při odchodu z ní na ‘Arefát.
Inovace na ‘Arefátu
72. Dostavit se na planinu ‘Arefát již osmý den zú l-hidždža.
73. Zapalování svíček v Miná v noci odchodu na ‘Arefá
74. V noci na ‘Arefá recitovat zvláštní du’á o deseti částech a ty opakovat tisíckrát.
75. Jít přímo až na ‘Arefát a vynechat první návštěvu Miná.
76. Jít na ‘Arefát z Miná již v noci na 9. Zú l-hidždža.
77. V noci na Den ‘Arefát rozsvěcovat na ‘Arefát ohně a svíce.
78. Okoupat se speciálně pro den ‘Arefát.
79. Pronést zvláštní prosbu při prvním spatření Džebelu r-rahma.
80. Trvat na výstupu na Džebelu r-Rahma před samým stáním na ‘Arefátu.
81. Na ‘Arefátu opakovat za sebou stokrát tehlíl, pak al-Ichlás a stokrát požehnání Prorokovi صلى الله عليه و سلم a nakonec teprve prosit o požehnání pro sebe. Toto pořadí není autentické a tudíž ani nutné.
82. Záměrně na ‘Arefát mlčet a neprosit.
83. Trvat na výstupu na Džebelu r-rahma.
84. Trvat na návštěvě dómu zbudovaného na vrcholu Džebelu r-Rahma, zvaném Dóm Adamův a modlit se v něm či jej obcházet.
85. Věřit, že Alláh Vznešený sestupuje v noci na ‘Arefát po temně zelené hoře a potřásá si rukama s jezdci a objímá pěší.
86. Pronést na ‘Arefá právě dvojdílnou promluvu, podobnou té páteční.
87. Modlit se zuhr a ‘asr před touto promluvou.
88. Svolat azin na zuhr a ‘asr ještě během této promluvy
89. Slova imáma k obyvatelům Mekky během modlitby na ‘Arefát: „Dokončete modlitbu, my jsme totiž cestující.“
90. Modlit se mezi zuhrem a ‘asrem na ‘Arefát nepovinné modlitby.
91. Opakovat zvláštní a pro tuto příležitost specifické zikry a du’á určené pro ‘Arefát, jako je du’á Chidra, mír s ním, apod. Některé z těchto neautentických proseb zabírají i pět stran psaného textu.
92. Opustit ‘Arefát ještě před západem slunce.
93. Víra, že stání na ‘Arefát v pátek je rovno 72 poutím.
94. Společný zikr k večeru po dni ‘Arefát, recitování básní a zvláštní podobná shromáždění v mešitách v domovských zemích.
Inovace na Muzdelifě
95. Záměrně spěchat mezi ‘Arefátem a Muzelifou.
96. Záměrně se před vstupem na Muzdelifu okoupat.
97. Považovat za chvályhodné vysednout a vstoupit na Muzdelifu pěšky, kvůli respektu při vstupu do posvátného okrsku.
98. Opakovat specifickou prosbu vstupu do Muzdelify.
99. Vynechat modlitbu maghrib v Muzdelifě a namísto ní již hledat kaménky.
100. Modlit se po modlitbě maghrib na Muzdelifě nepovinnou modlitbu, nebo ji kombinovat s nepovinnými modlitbami po ‘išá.
101. Zapálit specifické, větší ohně v noci na Svátek oběti v Meš’aru l-Harámu.
102. Celou noc nespat.
103. Zastavit se v Muzdelifě, ale nepřespat tam.
104. Pronášet specifickou prosbu při vstupu do Meš’aru l-Harámu
105. Vzít z Muzdelify jen sedm kaménků a ostatní vzít až na Wádí al-Muhassir.
Inovace při kamenování sloupů
106. Trvat na koupeli před provedením rituálního kamenování.
107. Oplachovat kaménky před jejich použitím.
108. Namísto tekbíru užít při házení kaménků jiný zikr.
109. Přidávat k tomuto tekbíru další zikr.
110. Přidávat ke každému kaménku jiný zikr.
111. Trvat důsledně na jediném určitém způsobu vrhání kaménků, na specifickém postavení prstů apod.
112. Trvat důsledně na kamenování z jediného určitého místa a z jediné určité vzdálenosti.
113. Užití botů a jiných předmětů namísto kaménků.
Inovace při holení hlavy
114. Místo povinné obětiny vyplatit její cenu a nerozdat tak maso chudým.
115. Obětovat v Mekce ještě před dnem Svátku oběti.
116. Začít holit nejprve levou stranu hlavy.
117. Vyholit jen část hlavy.
118. Trvat důsledně na tom, aby člověk při holení seděl otočený čelem ke kible.
119. Pronášet specifickou prosbu při holení.
120. Obcházet mešity nedaleko sloupů Džemerát.
121. Mít za doporučené modlit se modlitbu ‘Íd právě na Miná.
122. Když mutemetti’[4] vynechá sa’j po tawáfu l-ifáda (povinném obcházení). leaving
Ostatní inovace spjaté s hadždžem a s Mekkou:
123. Oslavovat den pokrývání Ka‘by.
124. Pokrývání Makámu Ibráhím.
125. Věšet ústřižky papíru na Makámu Ibráhím a na minber mekkánského al-Harámu s vírou, že se takto vyplní přání.
126. Vyrývat svá jména na sloupy a stěny Ka’by.
127. Procházet před modlícími se, či obcházet v protisměru.
128. Trvat na titulu hádždž/hadži pro toho, kdo absolvoval hadždž.
129. Opustit Mekku a vykonat ještě jednu ‘umru navíc.
130. Odcházet od Ka’by z al-Harámu pospátku, aby se neotočil ke Ka’bě zády.
131. Vymalovat dům poutníka na bílo, namalovat na něj obrázky a popsat jej nápisy s datem a jménem.
Autor: šejch Muhammed Násiruddín al-Albání
Zdroj: AbdurRahman.org, redakčně upraveno
Zdroj: AbdurRahman.org, redakčně upraveno
[1] Nemožno připisovat specifické akty uctívání specifickým místům, nebo okamžikům, kde to není šarí’ou stanoveno. Nemůžeme ani trvat na stálém vykonávání určitých aktů uctívání tam, kde šarí’a vyvrací podobnou důslednost.
[2] Zaznamenal at-Taberání v Mu’džemu l-Kebír. Uvádí jej i Ibn Mádža ve své Mukaddimě, č. 50; al-Bejhekí v Šu’abu l-Ímán, č. 8837; Mu’džemu z-Zewáid, 1/99. Oceněn jako hasan v Sahíhu t-Targhíbi we t -Terhíb, 1/54. Ad-Dijá al-Makdísí ho v al-Ahádísu l-Muchtára uvádí se sahíh isnádem.
[3] Zaznamenává al-Beghawí ve svém Tefsíru, hadís č. 916.
[4] Poutník vykonávající temettu‘ variantu hadždže, tj. nejprve samostatně ‘umru a potom samostatně hadždž.