Vznešený Alláh popsal Sám Sebe:
وَإِذَا سَأَلَكَ عِبَادِي عَنِّي فَإِنِّي قَرِيبٌ ۖ أُجِيبُ دَعْوَةَ الدَّاعِ إِذَا دَعَانِ ۖ فَلْيَسْتَجِيبُوا لِي وَلْيُؤْمِنُوا بِي لَعَلَّهُمْ يَرْشُدُونَ
Když se tě zeptají služebníci Moji na Mne, věz, že jsem blízko a že odpovím na prosbu prosícího, když mne poprosí. Nechť však na výzvu Mou odpoví a nechť ve Mne věří – snad půjdou cestou správnou!(Bekara:186)
Tento verš je součástí delší pasáže věnované půstu, ramadánu a jeho předpisům.
Tuto souvislost Ibn Kesír zdůvodňuje takto:
„To ukazuje na chvályhodnlost prosby na konci každého dne půstu, či dokonce při samotném iftáru.“ [1]
V souvislosti ramadánu a prosby uvádí Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně ramadánu pravil:
إنَّ لله تبارك وتعالى عتقاء في كل يوم وليلة -يعني في رمضان- وإنَّ لكلِّ مسلمٍ في كلّ يومٍ وليلةٍ دعوةً مستجابةً.
„Věru Alláh vysvobozuje své služebníky každý den a noc – tj. v ramadánu. – A věru každý muslim má každý den a noc prosbu, která bude vyslyšena.“ [2]
Al-Bejdáwí v komentáři výše citovaného verše praví:
„Vidíme, že poté, co Vznešený Alláh nařídil půst v měsíci ramadánu a stanovil ho po určitý počet dní a uložil i povinnost Ho velebit a prokazovat Mu vděk, uvádí také tento verš objasňující, že On zná velmi dobře, co činíme, velmi dobře slyší, co říkáme a také odpovídá na prosby toho, kdo Ho poprosí.“ [3]
As-Sábúní ve vysvětlení tohoto verše uvádí:
„Alláh vysvětluje, že je nablízku, odpovídá na prosby prosících, plní potřeby těch, kteří něco potřebují, mezi Ním a Jeho služebníky není žádné překážky. Na nich pak je obrátit se s pokornou prosbou jedině Němu, zasvěcujíce mu upřímně svou víru.“ [4]
Vykladači podávají několik důvodů zjevení tohoto verše:
1. Jistá skupinka beduínů se zeptala Posla Božího صلى الله عليه و سلم: „Muhammede, je náš Pán blízko, abychom Ho oslovovali šeptem, anebo je daleko, takže na Něj máme volat?“ V odpovědi na tuto otázku Alláh zjevil tento verš. [5]
2. Podle Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه skupinka židů z Medíny přišla k Prorokovi صلى الله عليه و سلم: „Muhammede, jak může náš Pán slyšet naše prosby, když, jak tvrdíš, je mezi námi a nebem na pět set let cesty?!“ Jako odpověď byl zjeven tento verš. [6]
3. ‘Atá´ uvádí, že jistí lidé se zeptali: „Posle Boží, rádi bychom věděli, kdy je Alláhu nejmilejší, abychom Ho vzývali, abychom se k Němu obraceli s našimi prosbami právě tehdy.“ Jako reakce byl zjeven tento verš. [7]Podle jiných verzí tohoto podání následovala tato otázka poté, co byl zjeven příkaz:
وَقَالَ رَبُّكُمُ ادْعُونِي أَسْتَجِبْ لَكُمْ
I pravil Pán váš: “Vzývejte Mne a Já vás vyslyším! (Gháfir: 60)
4. Al-Hasan al-Basrí uvádí, že někteří Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci se zeptali, kde je Alláh, načež byl zjeven tento verš coby odpověď. [8]
5. Podle jiných se někteří sahábové, nechť je s nimi Alláh spokojen, poté, co jim byly ozřejmeny předpisy půstu, tázali na možnost prosit o odpuštění za své hříchy a na to, kdy je tak nejlépe učinit. [9]
Podle at-Taberího je tedy smyslem odpovědi vyjádřené tímto veršem, že Alláha možno prosit kdykoli, neboť On je vždy nablízku a vyslyší prosbu toho, kdo Ho prosí. On vyslyší každého, koho bude chtít, tedy toho, kdo k Němu nepřidružuje, když prosí pouze Jeho a když svým srdcem opravdově pochopí, že jej nikdo, kromě Něho nemůže spasit a nikdo, kromě Něho mu nemůže poskytnout to, oč žádá – slovy Božími:
وَادْعُوهُ خَوْفًا وَطَمَعًا ۚ إِنَّ رَحْمَتَ اللَّـهِ قَرِيبٌ مِّنَ الْمُحْسِنِينَ
A vzývejte Jej s bázní a touhou, neboť věru milosrdenství Boží jest blízké pro ty, kdož dobro konají.(A’ráf: 56)
Alláh právě proto vyslyšel prorokům Músá a Hárúnovi (Mojžíši a Áronovi), mír s nimi oběma, jejich prosby, když řekl:
قَدْ أُجِيبَت دَّعْوَتُكُمَا فَاسْتَقِيمَا وَلَا تَتَّبِعَانِّ سَبِيلَ الَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ
Vyslyšena je prosba vaše; kráčejte oba stezkou přímou a nenásledujte cestu těch, kdož nic nevědí!(Júnus:89)
V souvislosti s naším předmětným veršem se také uvádí od Abú Músy al-Aš’arího رضي الله عنه, že během jednoho tažení s Poslem Božím صلى الله عليه و سلم lidé nevyšli ani na jediný kopec, či nevešli ani do jednoho údolí, aniž by hlasitě neprovolávali tekbíry. Posel Boží صلى الله عليه و سلم k nim přišel a pravil:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ ارْبَعُوا عَلَى أَنْفُسِكُمْ فَإِنَّكُمْ لاَ تَدْعُونَ أَصَمَّ وَلاَ غَائِبًا إِنَّمَا تَدْعُونَ سَمِيعًا بَصِيرًا
„Ó lidé, nenamáhejte se tolik, vy nevzýváte nikoho, kdo by byl hluchý nebo nepřítomný, nýbrž vzýváte Někoho, Kdo slyší i vidí a Kdo je s vámi.“ [10]
Arabský pojem دعاء du’á´ označuje prosebnou modlitbu, kdy služebník pozvedá své ruce vzhůru a obrací se na svého Pána s prosbou o splnění nějaké potřeby na onom či na tomto světě. Tento pojem, spolu se svým slovesným základem دعا de’á je jedním z nejrozšířenějších slov v Koránu. Významově souvisí se slovesy (z)volat, vzývat, vyzývat, oslovit. Příslušný slovesný kořen je v Koránu užit na 212 místech v různých gramatických a morfologických podobách a formách. [11] Z toho na základové sloveso دعا de’á připadá 112 míst, na jeho pasivní tvar, tedy „být vzýván, žádán o něco,“ 13 míst a na samotný pojem دعاء du’á – prosba, pak 20 míst. [12]
Prosby plní Jediný Slyšící a nikoli hluché modly
Korán na mnoha dalších místech přibližuje planost a marnost prosby a vzývání model uctívaných vedle Jediného stvořitele:
إِنَّ الَّذِينَ تَدْعُونَ مِن دُونِ اللَّـهِ عِبَادٌ أَمْثَالُكُمْ ۖ فَادْعُوهُمْ فَلْيَسْتَجِيبُوا لَكُمْ إِن كُنتُمْ صَادِقِينَ أَلَهُمْ أَرْجُلٌ يَمْشُونَ بِهَا ۖ أَمْ لَهُمْ أَيْدٍ يَبْطِشُونَ بِهَا ۖ أَمْ لَهُمْ أَعْيُنٌ يُبْصِرُونَ بِهَا ۖ أَمْ لَهُمْ آذَانٌ يَسْمَعُونَ بِهَا
Věru ti, které vzýváte vedle Boha, jsou služebníky stejnými jako vy. Vzývejte si je tedy a nechť vám odpoví, jste-li pravdomluvní! Mají snad nohy, na nichž kráčí, či mají snad ruce, jimiž bojují, anebo oči, jimiž se dívají, či uši, jimiž naslouchají? (A’ráf: 194-195)
أُولَـٰئِكَ الَّذِينَ يَدْعُونَ يَبْتَغُونَ إِلَىٰ رَبِّهِمُ الْوَسِيلَةَ أَيُّهُمْ أَقْرَبُ وَيَرْجُونَ رَحْمَتَهُ وَيَخَافُونَ عَذَابَهُ ۚ إِنَّ عَذَابَ رَبِّكَ كَانَ مَحْذُورًا
Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný. (Isrá´:57)
وَلَئِن سَأَلْتَهُم مَّنْ خَلَقَ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضَ لَيَقُولُنَّ اللَّـهُ ۚ قُلْ أَفَرَأَيْتُم مَّا تَدْعُونَ مِن دُونِ اللَّـهِ إِنْ أَرَادَنِيَ اللَّـهُ بِضُرٍّ هَلْ هُنَّ كَاشِفَاتُ ضُرِّهِ أَوْ أَرَادَنِي بِرَحْمَةٍ هَلْ هُنَّ مُمْسِكَاتُ رَحْمَتِهِ ۚ قُلْ حَسْبِيَ اللَّـهُ ۖ عَلَيْهِ يَتَوَكَّلُ الْمُتَوَكِّلُونَ
A kdyby ses jich zeptal: “Kdo stvořil nebesa a zemi?”, odpověděli by jistě: “Bůh.” Rci: “Domníváte se snad, že kdyby Bůh mne chtěl postihnout neštěstím, že ti, které vedle Něho vzýváte, by byli schopni mne tohoto neštěstí zbavit? Anebo kdyby mi chtěl poskytnout milosrdenství Své, že by je mohli zadržet?” A rci: “Bůh mi plně stačí a na Něho nechť se spoléhají ti, kdož se spoléhají.” (Zumer:38)
قُلِ ادْعُوا الَّذِينَ زَعَمْتُم مِّن دُونِهِ فَلَا يَمْلِكُونَ كَشْفَ الضُّرِّ عَنكُمْ وَلَا تَحْوِيلًا
Rci: “Jen si vzývejte ty, jež jste si vedle Něho vymyslili! Ti mocí žádnou nevládnou, aby od vás neštěstí odvrátili či je změnili.” (Isrá:56)
يَدْعُو لَمَن ضَرُّهُ أَقْرَبُ مِن نَّفْعِهِ ۚ لَبِئْسَ الْمَوْلَىٰ وَلَبِئْسَ الْعَشِيرُ
A vzývá toho, jenž je mu spíše škodlivý než užitečný; jak špatný to pán a jak hnusný to přítel! (Hadždž: 13)
O tom, proč je spíše škodlivý, dává na vědomí mezi jinými třeba i tento verš:
قُلْ أَرَأَيْتَكُمْ إِنْ أَتَاكُمْ عَذَابُ اللَّـهِ أَوْ أَتَتْكُمُ السَّاعَةُ أَغَيْرَ اللَّـهِ تَدْعُونَ إِن كُنتُمْ صَادِقِينَ بَلْ إِيَّاهُ تَدْعُونَ فَيَكْشِفُ مَا تَدْعُونَ إِلَيْهِ إِن شَاءَ وَتَنسَوْنَ مَا تُشْرِكُونَ
Rci: „Domníváte se snad, že až se k vám dostaví trest Boží či až Hodina udeří, že budete vzývat někoho jiného než Boha? Odpovězte, jste-li pravdomluvní!“ Nikoliv! Jej vzývat budete, a bude-li On chtít, zbaví vás toho, co vzýváte, a tehdy zapomenete na to, co jste k Němu přidružovali. (An’ám: 40-41)
Obracet se s prosbou pouze ke Stvořiteli je přirozeným vděkem
Také je řečeno, že prosit výlučně Pána je naprosto přirozené a v největší tísni se i ti nejzatvrzelejší ve svých prosbách obracejí k Jedinému, odvracejíce se od těch, které k Němu přidružují v časech hojnosti:
قُلْ مَن يُنَجِّيكُم مِّن ظُلُمَاتِ الْبَرِّ وَالْبَحْرِ تَدْعُونَهُ تَضَرُّعًا وَخُفْيَةً لَّئِنْ أَنجَانَا مِنْ هَـٰذِهِ لَنَكُونَنَّ مِنَ الشَّاكِرِينَ
Rci: “Kdo zachraňuje vás z temnot souše a moře, když vzýváte Jej pokorně a bojácně:, Zachráníš-li nás z tohoto, zajisté budeme patřit k vděčným!?” (An’ám:63)
هُوَ الَّذِي يُسَيِّرُكُمْ فِي الْبَرِّ وَالْبَحْرِ ۖ حَتَّىٰ إِذَا كُنتُمْ فِي الْفُلْكِ وَجَرَيْنَ بِهِم بِرِيحٍ طَيِّبَةٍ وَفَرِحُوا بِهَا جَاءَتْهَا رِيحٌ عَاصِفٌ وَجَاءَهُمُ الْمَوْجُ مِن كُلِّ مَكَانٍ وَظَنُّوا أَنَّهُمْ أُحِيطَ بِهِمْ ۙ دَعَوُا اللَّـهَ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ لَئِنْ أَنجَيْتَنَا مِنْ هَـٰذِهِ لَنَكُونَنَّ مِنَ الشَّاكِرِينَ
A On je ten, jenž cestovat vám dává po souši i po moři, a když jste na lodi… A plují s nimi pod větrem příznivým a radují se z něho, když se však přižene na ně vítr bouřlivý a vlny se na ně valí ze všech stran a oni si uvědomí, čím jsou obklopeni, tehdy k Bohu se modlí zasvěcujíce Mu víru svou upřímnou a volají: “Jestliže nás z tohoto zachráníš, budeme věru patřit mezi vděčné!” (Júnus:22)
وَإِذَا مَسَّ النَّاسَ ضُرٌّ دَعَوْا رَبَّهُم مُّنِيبِينَ إِلَيْهِ ثُمَّ إِذَا أَذَاقَهُم مِّنْهُ رَحْمَةً إِذَا فَرِيقٌ مِّنْهُم بِرَبِّهِمْ يُشْرِكُونَ
Když dotkne se lidí neštěstí, Pána svého vzývají a kajícně se k Němu obracejí. Když jim však potom dá ochutnat milosrdenství Svého, hle, část z nich Pánu svému společníky přidává (Rúm:33)
وَإِذَا أَنْعَمْنَا عَلَى الْإِنسَانِ أَعْرَضَ وَنَأَىٰ بِجَانِبِهِ وَإِذَا مَسَّهُ الشَّرُّ فَذُو دُعَاءٍ عَرِيضٍ
Když zahrneme člověka dobrodiním Svým, odvrací se a stranou se vzdálí, když však zlé se ho dotkne, tu hned prošení obšírného je plný. (Fussilet: 51)
Proto je přikázáno prosit jen Jediného a neobracet se na nikoho jiného, kromě Jeho:
فَادْعُوا اللَّـهَ مُخْلِصِينَ لَهُ الدِّينَ وَلَوْ كَرِهَ الْكَافِرُونَ
Modlete se tedy k Bohu, jen Jemu zasvěcujíce víru upřímnou, i když se to nevěřícím nelibí. (Gháfir:14)
Abú Hurejra رضي الله عنه citoval slova Proroka صلى الله عليه و سلم:
من لم يدع الله يغضب عليه.
„Kdo neprosí Alláha, ten na sebe uvaluje Jeho hněv.“ [13]
Al-Albání vysvětluje:
„Věru jedním z velkých pochybení je považovat sebe sama za příliš velkého a významného na to, abych uctíval Alláha a žádal Ho o své potřeby. Toto přináší Boží hněv.
Někteří ignoranti připisující se tasawwufu předstírali, že tento hadís vůbec neznají, když tvrdili, že žádat Alláha je podobou špatných mravů ve vztahu k Němu, opíraje se o jistá podání synů Izraele ve smyslu: „Jeho znalost mých záležitostí zcela dostačuje nad tím, abych Ho žádal o cokoli!“
Vůbec nepochopili, že prosba vůči Alláhu neznamená zpravovat Alláha o něčem, což Alláh ani zdaleka nepotřebuje, oč Vznešenější je On nad každým nedostatkem:
وَإِن تَجْهَرْ بِالْقَوْلِ فَإِنَّهُ يَعْلَمُ السِّرَّ وَأَخْفَى
A jestliže slova svá hlasitě pronášíš, (je to zbytečné), vždyť On zajisté zná tajemství, byť sebelépe bylo skryté.(Táhá:7)
Naopak, prosba k Alláhu zcela spadá pod způsoby, kterými služebník dobrovolně prokazuje svou naprosto odevzdanou službu (arab. عبودية ‘ubúdíja) vůči svému Pánu, vyjadřujíce tak svou potřebu a závislost na Něm a Jeho vůli.“ [14]
Myslí si snad tací, že jsou lepšími věřícími, nežli Prorok Músá (Mojžíš), mír s ním, který pravil:
رَبِّ إِنِّي لِمَا أَنزَلْتَ إِلَيَّ مِنْ خَيْرٍ فَقِيرٌ
Pane můj, jsem potřebný toho dobrodiní, které mi sešleš. (Kasas:24)?
Nejvznešenější věc u Alláha
ادْعُوا رَبَّكُمْ تَضَرُّعًا وَخُفْيَةً
Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě (A’ráf: 55)
Abú Hurejraرضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلا الله عليه و سلم pravil:
لَيْسَ شَيْءٌ أَكْرَمَ عَلَى اللَّهِ تَعَالَى مِنَ الدُّعَاءِ.
„Pro Alláha není nic vznešenějšího, nežli prosba.” [15]
Tento vznešený způsob uctívání je také jedinečný svou jednoduchostí a náročností. Nepotřebuje žádnou zvláštní fyzickou námahu jako dlouhé modlitby, půst nebo pouť, nechce po člověku, aby utrácel ze svého majetku, jako rozdávání milodarů a dokonce ani nevyžaduje žádné speciální znalosti, dovednosti či úkony, jako např. rituální očista před modlitbou nebo znalost čtení arabského písma a vyslovování arabských hlásek při četbě Koránu. Stačí jen teď hned, na místě, na kterém se nacházíte, zvednout ruce k obloze a prosit Toho, Který vás stvořil a dal vám život, o cokoli jen chcete, jakkoli jen chcete …
Ibn Tejmíja pravil:
„Je možné pronášet prosby jak v arabštině, tak i v jakémkoli jiném jazyce. Alláh zná úmysly prosícího a to, co chce, bez ohledu na jazyk, kterým hovoří, protože On je Všeslyšící, vyslyší hlasy promlouvající všemi možnými jazyky, prosící o všechny možné potřeby.“ [16]
Ibn Báz pravil:
„Prosit Alláha je předepsáno za všech okolností. Mít rituální očistu pro to dokonce ani není podmínkou, byť by osoba i byla ve stavu velkého znečištění či menstruace.“ [17]
Prosba k Alláhu má mimořádnou moc, schopnou měnit dané a jinak neměnitelné.
Od Sewbána رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
لاَ يَزِيدُ فِي الْعُمْرِ إِلاَّ الْبِرُّ وَلاَ يَرُدُّ الْقَدَرَ إِلاَّ الدُّعَاءُ وَإِنَّ الرَّجُلَ لَيُحْرَمُ الرِّزْقَ بِالذَّنْبِ يُصِيبُهُ.
„Nic nemůže prodloužit život, leda dobré konání. A nic nemůže zvrátit předurčení, kromě prosby. A věru obživa člověka může být pozastavena pro hřích, kterého se dotyčný dopustí.“ [18]
Ibnu l-Kajjim s odvoláním na podobná podání od Proroka صلى الله عليه و سلم praví:
„Prosba pomáhá v tom, co se už stalo i v tom, co se ještě nestalo. Proto, služebníci Boží, hojně proste!“ [19]
Podle něj dokonce dokáže upřímná prosba zvrátit i rány osudu v podobě chorob a životních pohrom:
„Jedním z nejúčinnějších léků je neustálá prosba. Je nepřítelem pohromy, zahání ji a léčí. Brání, aby se objevila a přináší světlo, pokud se skutečně objeví.“ [20]
O témže fenoménu v kontextu lékařství Ibn Tejmíja poznamenává:
„Mnoho pacientů je vyléčeno dokonce bez jakékoli medikace! Buď proto, že byla vyslyšena jejich prosba, nebo proto, že podstoupili efektivní spirituální léčbu, nebo díky síle svého srdce, naprosto dokonale se spoléhajícího na Alláha.“ [21]
Spojitost prosby s Jediností a Jedinečností Boží a se zákazem modloslužebnictví
Všemohoucí zakázal:
لَا تَدْعُ مِن دُونِ اللَّـهِ مَا لَا يَنفَعُكَ وَلَا يَضُرُّكَ ۖ فَإِن فَعَلْتَ فَإِنَّكَ إِذًا مِّنَ الظَّالِمِينَ
Nevzývej místo Boha to, co ani užitek, ani škodu způsobit nemůže! Jestliže tak učiníš, budeš patřit mezi nespravedlivé. (Júnus:106)
Na jiném místě Svořitel všehomíra praví:
قُلِ ادْعُوا اللَّـهَ أَوِ ادْعُوا الرَّحْمَـٰنَ ۖ أَيًّا مَّا تَدْعُوا فَلَهُ الْأَسْمَاءُ الْحُسْنَىٰ ۚ وَلَا تَجْهَرْ بِصَلَاتِكَ وَلَا تُخَافِتْ بِهَا وَابْتَغِ بَيْنَ ذَٰلِكَ سَبِيلًا
Rci: “Vzývejte Boha či vzývejte Milosrdného, a ať již Jej nazýváte jakýmkoliv jménem, Jemu náleží jména nejkrásnější. A při modlitbě své nemluv ani příliš nahlas, ani příliš potichu, nýbrž hledej mezi obojím cestu střední!” (Isrá: 110)
وَلِلَّـهِ الْأَسْمَاءُ الْحُسْنَىٰ فَادْعُوهُ بِهَا
Bohu náleží jména nejkrásnější; vzývejte Jej tedy jimi (A’ráf: 180)
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
ما قال عبد قط يا رب ثلاثا إلا قال الله: لبيك عبدي “وسعديك ” فيعجل الله ما شاء، ويؤخر ما شاء.
„Není žádného služebníka, který by třikrát nezvolal: „Ó Pane,“ aniž by mu Alláh neodpověděl: „Odpovídám ti, služebníče Můj, štěstí Mé,“ načež mu Alláh splní to, co bude chtít, již na tomto světě a to, co bude chtít, mu odloží na svět onen.“ [22]
Imám al-Kurtubí pravil:
„Někteří učenci smýšlí, že الرب ar-Rabb – Pán je největším jménem Božím, kvůli množství prosících, kteří se na Alláha tímto jménem obrací.“ [23]
Podle toho, co se také dochovalo od Posla Božího صلى الله عليه و سلم se nejkrásnější Boží přívlastek vyskytuje dále ve třech koránských súrách: al-Bekara (česky Kráva, 2. v pořadí), Áli ‘Imrán (česky Rod ‘Imránův, 3. v pořadí) a v súře Táhá (20. v pořadí). [24]
Někteří uvedli [25], že tento nejkrásnější přívlastek je obsažen ve verších:
وَعَنَتِ الْوُجُوهُ لِلْحَيِّ الْقَيُّومِ
A tváře se pokorně skloní před živým a samým o sobě trvajícím (Táhá: 111)
إِنَّنِي أَنَا اللَّـهُ لَا إِلَـٰهَ إِلَّا أَنَا فَاعْبُدْنِي وَأَقِمِ الصَّلَاةَ لِذِكْرِي
Já vpravdě jsem Bůh a není božstva kromě Mne; uctívej Mne tedy a modlitbu konej, na Mne vzpomínaje! (Táhá: 14)
____________________________________________________________
[1] Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘azím, 1/298.
[2] Zaznamenal al-Bezzár v Musnedu, jako sahíh li ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíbi t-terhíb, 1/1002.
[3] Viz Tefsíru l-Bejdáwí, komentář příslušného verše.
[4] Viz Safwetu t-tefásír, komentář příslušného verše.
[5] Tento důvod seslání uvádí at-Taberí v Tefsíru, 2/158; a al-Kurtubí v Tefsíru, 2/288. Viz také ad-Durru l-mensúr, 1/194; Zádu l-masír, 1/189; a Medžme’u l-beján, 2/278.
[6] Zaznamenal at-Taberí v Tefsíru, podání č. 2383.
[7] Zaznamenal at-Taberí v Tefsíru, podání č. 2382.
[8] Viz Ibid., k podání č. 2382.
[9] Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Zádu l-masír, 1/189.
[10] Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 4205 a 6610; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1527; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3374.
[11] Viz OMAR, Abdulmannan. 2010: Dictionary of Holy Qur´an. Hockessin: NOOR Foundation, str. 179.
[12] ABDEL HALEEM, Muhammad A.; BADAWI, Elsaid M. 2008. Arabic-English dictionary of Qur´anic Usage. Boston: BRILL, str. 334.
[13] Zaznamenal ho al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 658; at-Tirmizí v Sunenu, 2/342; Ibn Mádža vSunenu, hadís č. 3827; Ahmed v Musnedu, 2/442 a 477; Ibn Abí Šejba v Musannefu, 10/200; al-Bejhekí vŠu’abu l-ímán, hadís č. 1099; at-Taberání v ad-Du’á´, hadís č. 796, v al-Awsatu, hadís č. 2452; Ibn ‘Adí v al-Kámil, 7/295; al-Beghawí v Tefsíru, 7/310. Jako sahíh jej doložili al-Hákim v Mustedreku, 1/492; a al-Albání vSilsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2654.
[14] Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 6/326.
[15] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3370 jako hasan gharíb; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3829. Jako sahíh jej doložil Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 870.
[16] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/488-489.
[17] Viz Medžmú’u l-fetáwá we l-makálát, 26/99.
[18] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4022; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 21796. Jako sahíh jej doložili Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 879; a al-Hákim v Mustedreku, hadísy č. 1747 a 6046.
[19] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 21.
[20] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 11.
[21] Viz Medžmú’atu l-fetáwá, 21/56.
[22] Zaznamenal ad-Dejlemí v al-Firdewsu bi-me´súri l-chitáb, hadís č. 6223; as-Sujútí v Džámi’u l-ahádís, hadís č. 20212 a v Džem’u l-džewámi’, hadís č.856; a al-Fewrí v Kenzu l-‘ummál, hadís č. 3172.
[23] Viz al-Džámi’u li ahkámi l-Kur´án, 117.
[24] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3856, jako hasan doložil al-Albání v Sahíh Abí Dáwúd, hadís č. 1341.
[25] Viz al-Feth, 11/225.