Jednou z vlastností, které by každý skutečný věřící měl ve svém srdci obsáhnout, je dobré smýšlení o Alláhu (arab. husnu z-zanni billáhi حسن الظن بالله).
Řečeno je: „Nakolik dobré je tvé očekávání a naděje v Alláha, nakolik je pevná tvá důvěra v Něj a nakolik silně se na Něj spoléháš, natolik Alláh naplní tvé naděje a nezklame to, co do Něj vkládáš, protzože On nezklame naděje těch, kteří v Něj doufají a nenechá žádné úsilí vyjít naprázdno.“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم vypráví, že Jeho Pán pravil:
يَقُولُ اللَّهُ تَعَالَى أَنَا عِنْدَ ظَنِّ عَبْدِي بِي
„Jsem takový, jakého Mne Můj služebník očekává být.“ [1]
Ibn Hadžer tento hadís vysvětluje:
„To znamená, že Bůh je schopen učinit cokoli, co Jehoslužebník očekává, že učiní.” [2]
An-Newewí dodává:
„Učenci praví, že očekávat od Alláha to nejlepší znamená očekávat, že bude vůči nám Milostivý a uleví našim těžkostem.” [3]
Také uvádí:
„Kádí ‘Ijjád smýšlel, že to znamená věřit, že Alláh dotyčnému odpustí, pokud Jej o to zažádá, tedy že přijme dotyčného pokání, pokud se bude kát, že vyslyší jeho prosby, pokud Jej bude o něco prosit. Též bylo řečeno, že to znamená mít naději a doufat ve zlepšení, což je asi nejsprávnější.” [4]
Ahmed ibn Omar al-Kurtubí pravil:
„Uvádí se, že Jeho slova „Jsem takový, jakého Mne Můj služebník očekává být“ znamenají očekávat odpověď na své prosby, očekávat, že pokání bude přijato, že nepříjemnost bude zažehnána, činy budou přijaty a bude umožněno vykonat je se vším, co vyžadují, aby bylo splněno. Tento názor podporují i slova: „Vzývejte Alláha a buďte si jisti, že budete vyslyšeni.“ Proto si také má být jist ten, kdo se kaje, hledá odpuštění a koná dobré skutky, proto se má snažit naplnit vše, co je pro dané konání vyžadováno, splnit všechny své povinnosti a pak si být jist, že Alláh jeho činy přijme, odpustí mu jeho hříchy, přijme jeho pokání, protože Alláh slíbil, že vždy přijme jakékoli upřímné pokání a dobré činy. Proto kdokoli podobný čin vykoná, věří a očekává, že Alláh to nepřijme a že mu to nebude ku prospěchu, nedosáhne milosti Boží. Něco takového je jedním z nejtěžších velkých hříchů. Kdokoli tak činí, tomu se dostane toho, co očekával.“ [5]
Ibn Kajjím praví:
„Většina lidí, dokonce všichni, kromě těch, které před tímto Alláh chrání, očekává něco jiného, než co je pravda, tedy očekává nejhorší. Mnoho lidí si myslí, že jsou zbaveni jejich práv, že mají smůlu, že si zaslouží více, než co jim Alláh dal, dokonce do té míry, že se opovažují říkat: „Můj Pán mi ukřivdil a upřel mi to, co zasluhuji.“ Leč jejich duše je toho všeho svědkem, ač to jejich jazyk popírá a odmítá to třeba i takto otevřeně vyjádřit. Kdokoli zpytuje své svědomí a pozná všechna zákoutí své duše, sezná, že toto v ní pálí jako oheň, doutná a hrozí výbuchem. Znamená to ve skutečnosti, že viníme osud a toužíme, aby se raději stalo něco jiného, než se ve skutečnosti stalo, že věci měli být onak a ne tak. Proto, zpytujme vlastní svědomí. Jsme před tímto chráněni? Pokud jsme před tímto chráněni, jsme chráněni před vpravdě velkou zhoubou. Bez toho bychom snad ani nemohli být zachráněni.“ [6]
Též pravil:
„Čím více dobrého od Pána svého očekáváš a čím více v něho doufáš, tím více se na Něho spoléháš a tím více Mu důvěřuješ. To je dobré smýšlení o Alláhu. Ve skutečnosti, dobře smýšlet o Alláhu znamená spoléhat se na Něj a důvěřovat Mu, neboť je nesmyslitelné, že by se někdo spoléhal na někoho, či důvěřoval v někoho, o kom by neměl dobrou mínku a do koho by nevkládal své naděje. A Alláh ví nejlépe.“ [7]
Na jiném místě uvádí:
„Ten, kdo doufá v Alláha by vždy měl být optimistický, leč ostražitý, ale také plný naděje v Alláhovu hojnou milost a očekávat od Něj vždy jen to nejlepší.“ [8]
Někteří selef pravili: „Kdykoli na tebe dopadne nesnáz, využij svou dobrou mínku o Alláhu, abys se té nesnáze zbavil. Toto tě přiblíží k úlevě.“ [9]
Sa’íd ibn Džubejr prosíval: „Ó Alláhu, prosím Tě, abys mi zaručil opravdu se na tebe spoléhat a očekávat od Tebe vždy jen to nejlepší!” [10]
‘Abdulláh ibn Mes’úd pravil: „Při Tom, mimo Něhož není nikoho hodného uctívání, věřícímu nebylo dáno nic lepšího, než dobré mínění o Alláhu. A při Tom, mimo Něhož není nikoho hodného uctívání, žádný Boží služebník nemá dobré mínění o Alláhu, aniž by mu Alláh nedal to, co očekával, neboť všechno dobro je v Jeho Ruce.” [11]
Sufján as-Sawrí říkával: „Nechtěl bych být souzen ani svým otcem, neboť Pán můj lepším soudcem (nade mnou) jest, nežli můj vlastní otec.” [12]
‘Ammár ibn Júsuf pravil: „Ve snu jsem viděl Hasana ibn Sáliha a zeptal jsem se ho: „Doufal jsem, že tě potkám, řekni mi, o čem nás můžeš zpravit?“ Odpověděl: „Přináším ti radostnou novinu, že jsem neviděl nic lepšího, než mít dobrou mínku o Alláhu.“ [13]
V této souvislosti je na místě připomenout důležitý verš z Knihy Boží, zasluhující naši pozornost, neboť se této otázky dotýká:
وَهُوَ الَّذِي يُنَزِّلُ الْغَيْثَ مِن بَعْدِ مَا قَنَطُوا وَيَنشُرُ رَحْمَتَهُ وَهُوَ الْوَلِيُّ الْحَمِيدُ
On je ten, kdo déšť hojný sesílá poté, co lidé již naději ztratili, a milosrdenství Své rozšiřuje. On ochránce je a chvályhodný. (Šúrá:28)
Představte si, jakou paniku způsobí mezi lidmi sucho a vyčerpávající horko, těžce dopadající na jejich rodiny, dobytek a půdu. V poslední naději, která jim zbyla, se obrací se svou prosbou k Alláhu, jsouce si jisti, že jinak zahynou. A tu je najednou překvapí hojný déšť, hustý liják z nebe, dopadající na zem jakožto milost Boží, aby mohla být země znovu přivedena k životu, aby se všem těmto bytostem ulevilo poté, co takřka ztratili veškeré naděje!
Jak výstižně tento verš vykresluje danou situaci, když popisuje Alláha krásnými přívlastky jako الولي al-Welí – Záštitník a الحميد al-Hamíd – Chvályhodný, neboť On je vpravdě jediným závitníkem Svých služebníků ve všech jejich záležitostech po všechny časy. Proto si zaslouží být vždy a všude chválen.
Jakýkoli jiný záštitník než On zapomíná, chybuje, odnímá svým chráněncům jejich práva, nebo je vůči nim více či méně bezohledný. Ale náš Pán je al-Welíjju l-Hamíd, nezapomíná a nechybuje. Sláva budiž Jemu, na Něho nepadá ani dřímota, ani spánek. Je Žijící, Trvající. Proto kdokoli si vybere za záštitníka právě Jeho, bezpochyby Jej shledá Záštitníkem a Pomocníkem nejlepším. On šíří Svou milost stále a všude, dokonce i do těch nejnehostinějších míst v těch nejtěžších chvílích.
Pokračujme spolu s karavanou spravedlivých proti proudu času. Boží blízký druh, prorok Ibráhím, mír s ním, když byl obklíčen svými vlastními lidmi ze všech stran, když byl jimi obviněn z rouhačství vůči jejich falešným modlám a když byl podroben jejich nátlaku a vydírání, odpověděl s charakteristickou rozhodností toho, který od Alláha, svého Pána a Záštitníka, očekává vždy jen to nejlepší. Byl pevnější, než hora:
وَحَاجَّهُ قَوْمُهُ قَالَ أَتُحَاجُّونِّي فِي اللَّـهِ وَقَدْ هَدَانِ وَلَا أَخَافُ مَا تُشْرِكُونَ بِهِ إِلَّا أَن يَشَاءَ رَبِّي شَيْئًا وَسِعَ رَبِّي كُلَّ شَيْءٍ عِلْمًا أَفَلَا تَتَذَكَّرُونَ كَيْفَ أَخَافُ مَا أَشْرَكْتُمْ وَلَا تَخَافُونَ أَنَّكُمْ أَشْرَكْتُم بِاللَّـهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ عَلَيْكُمْ سُلْطَانًا فَأَيُّ الْفَرِيقَيْنِ أَحَقُّ بِالْأَمْنِ إِن كُنتُمْ تَعْلَمُونَ
A hádal se s ním lid jeho, ale on pravil: “Chcete se přít se mnou o Bohu, když On mne již na správnou cestu uvedl? Nemám strach z toho, co k Němu přidružujete, leda bude-li si to Bůh přát. Pán můj ve vědění Svém všechny věci objímá – což nebudete o tom uvažovat? Jak bych se bál toho, co k Němu přidružujete, když vy sami se nebojíte přidružovat k Bohu to, k čemu vám On neseslal žádné oprávnění? Která z obou těchto stran má větší nárok na bezpečí, odpovězte, víte-li! (An’ám:80-81)
Která z těchto dvou stran si více zasluhuje ochranu a podporu? Ten, jehož Záštitníkem je Vládce nebes i země, držící celý kosmos ve svých rukou? Nebo ten, jehož záštitníci jsou rozděleni, kteří ani jeden druhému nemohou přinést ani škodu, ani užitek? Odpověď je zřejmá a jasná:
الَّذِينَ آمَنُوا وَلَمْ يَلْبِسُوا إِيمَانَهُم بِظُلْمٍ أُولَـٰئِكَ لَهُمُ الْأَمْنُ وَهُم مُّهْتَدُونَ
Ti, kdož uvěřili a nepotřísnili víru svou nespravedlností, ti jsou v bezpečí a po správné cestě kráčejí.”(An’ám:82)
Jistota bezpečí a neochvějnost vyvěrají přímo z dobrého mínění o Alláhu. Všechny tyto nejsou ničím jiným, nežli přímými plody توحيد tewhídu, víry v Jedinečnost Boží.
Představte si, jak jej pozuby ozbrojený dav hnal a vrhl přímo doprostřed ohně a on na obranu neměl nic jiné, nežli své neochvějné srdce a pevné spoléhání se na svého Záštitníka. Nemohl říci nic jiné, nežli: حصبي الله ونعم الوكيل Hasbí Alláhu we ni’me l-wekíl, tedy „Mi dostačuje Alláh, jak výtečným On jest oporcem.“
Vzpomeňme také jeho požehnanou manželku, která byla se svým dítětem zanechána v pouštním údolí, kde nerostla ani žádná vegetace. Nevolala úpěnlivě: „Ibráhíme! Ibráhíme! Proč nás tu necháváš?“ Ani se za ním neohlédla. Podivila se sice, ale pokračovala dále ve své cestě, jako v ní pokračoval i on. Jediné, nač se Ibráhíma otázala, bylo: „Přikázal ti Alláh, abys učinil toto?“ „Ano,“ odpověděl jí tehdy Ibráhím, mír s ním. Protože měla o svém Záštitníku jen tu nejlepší mínku, odpověděla mu: „Potom nás On nenechá napospas.” Alláh nechť požehná takovému manželu a takové manželce!
Z hlubin času se také vynořuje příběh proroka Núha, mír s ním, který musel osamocen čelit ústrkům svých soukmenovců, které vyzýval k pravé víře. Byl mezi nimi osamocen a pro všechny z nich byl podivínem. Leč každý, kdo se zamyslí nad jeho slovy, zjistí jak silná byla jeho důvěra v jeho Záštitníka a jak dobré měl o Jeho přicházející pomoci mínění:
وَاتْلُ عَلَيْهِمْ نَبَأَ نُوحٍ إِذْ قَالَ لِقَوْمِهِ يَا قَوْمِ إِن كَانَ كَبُرَ عَلَيْكُم مَّقَامِي وَتَذْكِيرِي بِآيَاتِ اللَّـهِ فَعَلَى اللَّـهِ تَوَكَّلْتُ فَأَجْمِعُوا أَمْرَكُمْ وَشُرَكَاءَكُمْ ثُمَّ لَا يَكُنْ أَمْرُكُمْ عَلَيْكُمْ غُمَّةً ثُمَّ اقْضُوا إِلَيَّ وَلَا تُنظِرُونِ
Přednes jim zvěst o Noemovi, když řekl lidu svému: “Lide můj, jestliže je vám nepříjemný můj pobyt mezi vámi a mé připomínky znamení Božích, pak já spoléhám na Boha. Sjednoťte své úmysly i společníky své a kéž vám potom úmysly vaše nezpůsobí starosti! Pak rozhodněte o mně a nenechte mne čekat! (Júnus:71)
Mnoho generací po něm čelil nejhorším krutovládcům onoho času prorok Húd, mír s ním. Postavil se jim tváří v tvář a s rozhodností jim pravil:
إِن نَّقُولُ إِلَّا اعْتَرَاكَ بَعْضُ آلِهَتِنَا بِسُوءٍ قَالَ إِنِّي أُشْهِدُ اللَّـهَ وَاشْهَدُوا أَنِّي بَرِيءٌ مِّمَّا تُشْرِكُونَ مِن دُونِهِ فَكِيدُونِي جَمِيعًا ثُمَّ لَا تُنظِرُونِ إِنِّي تَوَكَّلْتُ عَلَى اللَّـهِ رَبِّي وَرَبِّكُم مَّا مِن دَابَّةٍ إِلَّا هُوَ آخِذٌ بِنَاصِيَتِهَا إِنَّ رَبِّي عَلَىٰ صِرَاطٍ مُّسْتَقِيمٍ
My pouze říkáme, že některé z božstev našich tě navštívilo zlým!” Pravil: “Odvolávám se k Bohu co svědku a též vy buďtež svědky, že odpovědnost nemám za to, co k Bohu přidružujete vedle Něho. Chystejte si vespolek proti mně své úklady a čekat mne nenechte! Já na Boha spoléhám, Pána svého i vašeho; a není zvířete jediného, aby je nedržel za kštici jeho. A Pán můj věru po stezce přímé kráčí. (Húd:54-56)
A vzpomeňme též onu skupinku čestných a vznešených mladíků, kteří se ukryli v jeskyni a rovněž projevili své nejlepší mínění o jejich Záštitníku. Zřekli se svých nejbližších jen proto, aby potěšili Alláha. Opustili je a jejich společnost nahradili vědomím toho, že utíkají k Alláhu před vším tím modloslužebnictvím a hříchem, jen aby Jej potěšili. Své pohodlné žití a svá luxusní obydlí vyměnili za těsnou, chladnou a temnou jeskyni. Proto je Alláh zahrnul Svou milostí:
وَإِذِ اعْتَزَلْتُمُوهُمْ وَمَا يَعْبُدُونَ إِلَّا اللَّـهَ فَأْوُوا إِلَى الْكَهْفِ يَنشُرْ لَكُمْ رَبُّكُم مِّن رَّحْمَتِهِ وَيُهَيِّئْ لَكُم مِّنْ أَمْرِكُم مِّرْفَقًا
A až se oddělíte od lidí těch a od toho, co uctívají vedle Boha, uchylte se do jeskyně! Pán váš nad vámi část milosrdenství Svého rozprostře a ve věci vaší vám ulehčení připraví. (Kehf: 16)
Všimněme si Božích slov „Pán váš nad vámi část milosrdenství Svého rozprostře.“ Přicházíme k závěru, že Boží milost je tak široká, že jen její velmi malá část, a jedině Alláh Sám ví, jak malá, postačovala k tomu, aby se pro ně tato jeskyně, toto jejich vězení, tato jejich cela, stala jednou ze zahrad Ráje.
Nyní se, poté, co jsme viděli všemožné podoby Boží péče o ty, kteří o Něm mají dobrou mínku, vraťme zpět k prvnímu citovanému verši. Věru takto je Alláh Záštitníkem Chvályhodným a takto se s láskou a soucitem chová ke Svým věrným. K těm, kteří o Něm mají jen dobré mínění a očekávají od Něho vždy jen to nejlepší, aniž by jejich srdce ukrývala byť i zrnéčko negativních myšlenek a pochybností ohledně Něj. Beze zbytku věří Jeho slibům a zárukám, jejich srdce jsou klidná a nepanikaří, jsou stále duchapřítomní a nepřestávají Bohu důvěřovat.
Z tohoto důvodu Alláh Vznešený v hadísu kudsí zaznamenaném al-Buchárím i Muslimem prohlašuje:
يَقُولُ اللَّهُ تَعَالَى أَنَا عِنْدَ ظَنِّ عَبْدِي بِي، وَأَنَا مَعَهُ إِذَا ذَكَرَنِي، فَإِنْ ذَكَرَنِي فِي نَفْسِهِ ذَكَرْتُهُ فِي نَفْسِي، وَإِنْ ذَكَرَنِي فِي مَلأٍ ذَكَرْتُهُ فِي مَلأٍ خَيْرٍ مِنْهُمْ، وَإِنْ تَقَرَّبَ إِلَىَّ بِشِبْرٍ تَقَرَّبْتُ إِلَيْهِ ذِرَاعًا، وَإِنْ تَقَرَّبَ إِلَىَّ ذِرَاعًا تَقَرَّبْتُ إِلَيْهِ بَاعًا، وَإِنْ أَتَانِي يَمْشِي أَتَيْتُهُ هَرْوَلَةً
„Jsem takový, jakého Mne Můj služebník očekává být a jsem s ním, kdykoli si Mne připomene. Pokud si Mne připomíná osamotě, připomínám si jej i Já. A pokud si Mne připomíná a je ve skupině, pak si jej i Já připomínám ve skupině, která je ještě lepší než ta jeho. A pokud se ke Mně o píď přiblíží, Já se k němu přiblížím o loket. A pokud se ke Mně o loket přiblíží, Já se k němu přiblížím na rozpětí paží. Pokud se ke Mně vydá kráčeje, Já mu poběžím vstříc.“ [14]
Takto Milostivý a Spravedlivý náš Záštitník je – je přesně takový, jakého Ho očekáváme, že bude.
Proto kdokoli od svého Záštitníka čeká něco špatného, nebo Jej odvrhne, ten bude zasažen jak vlastní úzkostí, tak i odvržením a trestem od Alláha, díky Jeho spravedlivosti. Kdokoli naopak od Něj čeká jen to nejlepší, kdokoli ví, že Alláh je tím nejlepším Záštitníkem a Pomocníkem, kdokoli Jej oslavuje jakožto nesouměřitelně většího než jsou všichni ostatní záštitníci a pomocníci, kteří své následovníky odvrhují a vedou po cestě bludu (a každý jeden z nich je věru záštitníkem a pomocníkem věru špatným a zlým), kdokoli staví svého Záštitníka nad všechny tyto nedostatky, kdokoli si Ho cení a ctí, očekávajíc od Něho vždy jen to nejlepší a spoléhajíc se výhradně na Něj tak, jak je radno se na Něj spoléhat, tomu pak On v každém případě dostačí:
وَمَن يَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّـهِ فَهُوَ حَسْبُهُ إِنَّ اللَّـهَ بَالِغُ أَمْرِهِ
A tomu, kdo spoléhá se na Boha, tomu On postačí, vždyť Bůh uskutečňuje rozkaz Svůj. (Talák:3)
Nakolik dobrá je tvá mínka o Alláhu a naděje v Něj vkládaná, nakolik pravdivě se na Něho spoléháš, přinejmenším natolik Alláh nezklame tvé naděje, neboť On nikdy nezklame naděje těch, kteří v Něj doufají a nenechá žádné úsilí vyjít naprázdno.
Proto Chadídža pravila Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم poté, co se vrátil u jeskyně Hírá, kde se poprvé setkal s andělem Džibrílem a byl tímto setkáním velmi vyděšený: „Při Alláhu! Alláh tě nikdy nezavrhne. Ty dodržuješ svazky příbuzenské, plníš své povinnosti vůči chudobným, ctíš hosty a pomáháš těm, kteří jsou v nouzi.” Jinými slovy přísahala, že se jej Alláh z důvodů jeho vysokých mravních kvalit nikdy nezřekne. Měla o Alláhu a o Jeho spravedlivosti vůči Jeho zbožným služebníkům to nejlepší očekávání.
Alláh toto potvrzuje ve Své Knize:
وَلَا تَيْأَسُوا مِن رَّوْحِ اللَّـهِ إِنَّهُ لَا يَيْأَسُ مِن رَّوْحِ اللَّـهِ إِلَّا الْقَوْمُ الْكَافِرُونَ
A neztrácejte naději v laskavost Boží, vždyť jen lidé nevěřící ztrácejí naději v laskavost Boží!”(Júsuf:87)
Nechť se tedy věřící osvobodí od způsobů vlastních nevěřícím a nechť čekají od Alláha vždy jen to nejlepší jak na tomto, tak i na onom světě. Uvedený verš hovoří o záležitostech vezdejška. A o záležitostech onoho světa naopak hovoří tento verš:
قُلْ يَا عِبَادِيَ الَّذِينَ أَسْرَفُوا عَلَىٰ أَنفُسِهِمْ لَا تَقْنَطُوا مِن رَّحْمَةِ اللَّـهِ إِنَّ اللَّـهَ يَغْفِرُ الذُّنُوبَ جَمِيعًا إِنَّهُ هُوَ الْغَفُورُ الرَّحِيمُ
Rci: “Služebníci moji, kteří jste se dopustili přestupků proti sobě samým, neztrácejte naději v milosrdenství Boží, vždyť Bůh věru odpouští viny všechny – On odpouštějící je i slitovný. (Zumer:53)
Učenci prohlašují, že z celého Koránu právě tento verš nejvíce vzbuzuje naděje. Zahrnuje v sobě totiž tu nejradostnější zvěst, Své zbožné služebníky v něm totiž Alláh připisuje Sám Sobě a tím je zahrnuje obrovskou poctou. Je Chvályhodným Záštitníkem, Který je nikdy neopustí a nezřekne se jich potud, pokud i oni budou mít o Něm to nejlepší mínění. Potud, pokud v Něj oni budou doufat a budou se k Němu pevně přimykat svou nadějí, neztráceje svou víru v Jeho milost.
Alláh také nejjasněji a nejnázorněji ukázal, že odpustí všechny myslitelné hříchy každému tomu, kdo se k Němu upřímně obrátí.
Jak radostná je to zvěst a útěcha pro vyznavače Boží Jedinečnosti a pro věřící, kteří od svého Pána očekávají vždy jen to nejlepší, spoléhaje se na Něj!
Proto Vznešený také praví:
أَنِيبُوا إِلَىٰ رَبِّكُمْ وَأَسْلِمُوا لَهُ مِن قَبْلِ أَن يَأْتِيَكُمُ الْعَذَابُ ثُمَّ لَا تُنصَرُونَ وَاتَّبِعُوا أَحْسَنَ مَا أُنزِلَ إِلَيْكُم مِّن رَّبِّكُم مِّن قَبْلِ أَن يَأْتِيَكُمُ الْعَذَابُ بَغْتَةً وَأَنتُمْ لَا تَشْعُرُونَ
Obracejte se kajícně k Pánu svému a odevzdejte se do vůle Jeho, dříve než vás trest zasáhne, neboť pak vám pomoženo nebude. A následujte to nejlepší, co vám bylo od Pána vašeho sesláno, dříve než vás trest znenadání zasáhne, aniž to tušit budete. (Zumer:54-55)
Očekávat od Alláha vždy jen to nejlepší až do chvíle, kdy se octneme na smrtelné posteli, pak znamená být si jist Božím slibem, že nás On neopustí a že nenechá naše úsilí v našem životě vyjít naprázdno. Posel Boží صلى الله عليه و سلم k tomu uvádí:
لَا يَمُوتَنَّ أَحَدُكُم إِلَّا وَ هُوَ يُحسِنُ الظَّنَّ بِاللهِ عَز وَ جَلََّ
„Nikdo z vás nechť neumírá, kromě když má o Alláhu nejlepší mínění.“ [15]
To znamená vše, co zahrnovaly výše uvedené verše – obrátit se k Němu, spoléhat se na Něj, utíkat k Jeho potěšení skrze dobré skutky a vzdalovat se od cest těch, kteří o Alláhu dobré mínění neměli a ve výsledku toho Jej neposlouchali.
Toto je rozdíl mezi spoléháním se a nadějí v Alláha způsobem, jak to praktikují ti, kteří jej neuposlechli na straně jedné a očekáváním od Alláha toho nejlepšího tak, jak to praktikují věřící. Spoléhat se na planou naději je vlastností lidí líných, následujících své tužby a vyhýbajících se cestě pravdomluvnosti, úsilí, pokání, návratu k Alláhu a konání dobrých činů.
Ona chvályhodná podoba této vlastnosti, totiž nejlepší mínky o Alláhu, způsob, který je v této věci požadován Božím Zákonem, nastává tehdy, když Boží služebník zároveň vyvíjí úsilí a zároveň má o Alláhu to nejlepší mínění.
První případ je jako příklad zemědělce, který chce pěstovat nějakou plodinu a sklízet ji, aniž by pro to vůbec hnul prstem, aniž by pro to cokoli učinil. Podobá se také tomu, který si přeje mít děti aniž by se oženil a svůj vztah udržoval. Naopak druhý případ je jako příklad zemědělce, který oře a těžce obdělává zem, seje a sklízí, doufaje v bohatou a hojnou sklizeň.
Proto učenci smýšlejí, že naděje a dobrá mínka o Alláhu není platná a užitečná, není-li doprovázena konáním. Matka věřících Chadídža jasně vyjádřila svou moudrost a zkušenost, když vyřkla slova, která jsme uvedli, tedy že Alláh nikdy nenechá ničí dobré činy přijít v niveč. Proto musíš své dobré mínění o Alláhu využít jako dopravní prostředek, který tě přiblíží k tvému Milovanému a usnadní ti jakožto cestujícímu tvou pouť. Abys toho dosáhl, třeba tuto vlastnost podpořit hojným dobrým činem, což zbožní předkové uvedli bezpočetkrát a všechny jejich výroky právě k této podmínce směřují.
Proto Ibn Abí d-Dunjá uvádí ve své knize Husnu z-zanni ´lláh (tj. Dobré mínění o Alláhu) s řetězcem vypravěčů k ‘Alí ibn Bekkárovi, který byl na dobré mínění o Alláhu tázán a odpověděl: „Je to, že nebudeš shromážděn na stejné jedno místo spolu s hříšníky.“ Myslel tím, že nevstoupíš do Pekla, do příbytku zatracených. Toto si přímo vyžaduje, že se k nim nepřipojíš na tomto světě tím, že budeš dělat to, co dělají i oni, překračujíce stejným způsobem hranice Boží a stejným způsobem následovat jejich falešné metody, které následují. Jinak se na místo hříchu a zhýralosti dostaneš také. Kdokoli se na tomto světě zřekne nepřátel Božích a zpřetrhá s nimi veškeré styky, kdokoli je prohlásí za své nepřátele a bude se mít na pozoru před jejich způsoby, ten může od svého Pána očekávat jen to nejlepší, i to, že bude zachráněn a nebude uveden tam, kam budou uvedeni oni. Že bude od nich oddělen na onom světě tak, jako se on sám od nich oddělil ve světě vezdejším.
Naopak těm, kteří tento princip poruší, Alláh slibuje:
إِنَّ اللَّـهَ جَامِعُ الْمُنَافِقِينَ وَالْكَافِرِينَ فِي جَهَنَّمَ جَمِيعًا
A Bůh věru shromáždí pokrytce i nevěřící v pekle všechny vespolek. (Nisá:140)
Sulejmán ibnu l-Hakem ibn ‘Awána vypráví, že jistý muž v den ‘Arafát prosil Alláha: „Netrestej nás v Ohni poté, co jsi do našich srdcí vložil tewhíd!” načež se dotyčný rozplakal. Poté pravil: „Ty svou Milostí zahrnuješ toho, koho Ty chceš,” načež se dotyčný zase rozplakal a řekl: „Pokud vůči nám nebudeš Milostivý, pak je to kvůli našim hříchům. Nepřipoj nás k přestupníkům, jako jsme i my vyhlásili vůči nim nepřátelství kvůli Tobě.” [16]
Kdokoli se protiví a je nepřítelem lidí falši a jejich způsobů na tomto světě, ten se může setkat s Alláhem a čekat od Něho jen to nejlepší.
Hákim ibn Džábir uvádí, že Ibráhím pravil: „Ó Alláhu, nepřipojuj k těm, kteří k Tobě přidružili společníka v uctívání ty, kteří tak neučinili,“ [17] tedy neumísťuj je na stejné místo a netrestej je stejným trestem.
Abú Nu’ajm uvádí se svým řetězcem vypravěčů, že ‘Awn ibn Abdulláh pravil: „Alláh nás nezachrání před zlem jen aby nás pak do zla vrátil znovu,” načež recitoval verše:
وَاعْتَصِمُوا بِحَبْلِ اللَّـهِ جَمِيعًا وَلَا تَفَرَّقُوا وَاذْكُرُوا نِعْمَتَ اللَّـهِ عَلَيْكُمْ إِذْ كُنتُمْ أَعْدَاءً فَأَلَّفَ بَيْنَ قُلُوبِكُمْ فَأَصْبَحْتُم بِنِعْمَتِهِ إِخْوَانًا وَكُنتُمْ عَلَىٰ شَفَا حُفْرَةٍ مِّنَ النَّارِ فَأَنقَذَكُم مِّنْهَا كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّـهُ لَكُمْ آيَاتِهِ لَعَلَّكُمْ تَهْتَدُونَ
Přidržujte se pevně provazu Božího všichni a nerozdělujte se! Pomněte dobrodiní Božího k vám, když byli jste nepřáteli a On opět sblížil srdce vaše a stali jste se – díky milosti Jeho – bratry; a byli jste již na okraji propasti ohnivé a On vás před ní spasil. A takto vám Bůh objasňuje Svá znamení – snad budete správně vedeni. (Álu ‘Imrán:103)
وَأَقْسَمُوا بِاللَّـهِ جَهْدَ أَيْمَانِهِمْ لَا يَبْعَثُ اللَّـهُ مَن يَمُوتُ بَلَىٰ وَعْدًا عَلَيْهِ حَقًّا وَلَـٰكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لَا يَعْلَمُونَ
A přísahají při Bohu přísahou svou největší: “Bůh toho, kdo zemřel, nevzkřísí!” Ale on tak učiní podle slibu Svého, jenž se uskuteční – však většina lidi to neví. (Nahl:38)
Poté pravil: „A nejpevnější přísahou přísaháme, že Alláh věru vzkřísí ty, kteří zemřou.“ [18]
Proto pospíchejme uzavřít spojenectví s naším Záštitníkem, Který nám zaručuje, že se nebudeme muset obávat klamu, zrady, že nebudeme ponecháni na holičkách, dokud jsme upřímní a pravdymilovní věřící a vyhýbáme se cestám zlovolníků:
إِنَّ اللَّـهَ اشْتَرَىٰ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ أَنفُسَهُمْ وَأَمْوَالَهُم بِأَنَّ لَهُمُ الْجَنَّةَ يُقَاتِلُونَ فِي سَبِيلِ اللَّـهِ فَيَقْتُلُونَ وَيُقْتَلُونَ وَعْدًا عَلَيْهِ حَقًّا فِي التَّوْرَاةِ وَالْإِنجِيلِ وَالْقُرْآنِ وَمَنْ أَوْفَىٰ بِعَهْدِهِ مِنَ اللَّـهِ فَاسْتَبْشِرُوا بِبَيْعِكُمُ الَّذِي بَايَعْتُم بِهِ وَذَٰلِكَ هُوَ الْفَوْزُ الْعَظِيمُ
A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady. A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu, i v Koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? Radujte se tedy z obchodu svého s Ním uzavřeného a to úspěch je nesmírný. (Tewba:111)
Ó Alláhu! Očekáváme od tebe jen to nejlepší, očekáváme, že nás zachráníš tak, jako jsi zachránil Svého Proroka!
Ó Alláhu! Zachraň nás tedy Svou Milostí před těžkostmi tohoto i onoho světa!
Ámín!
_________________________________________________________
[1] Hadís je muttefekun ‘alejhi. Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 7405 jako součást delšího hadísu; Sahíh Muslim, hadís č. 2675.
[2] Viz Fethu l-Bárí, 17/397.
[3] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 14/210.
[4] Viz Ibidum.
[5] Viz al-Mufhimu limá uškilu min telchísi kitábi Muslim, 5/267.
[6] Viz Zádu l-Me’ád, 3/235.
[7] Viz Tehzíbu Medáridži s-sálikín, str. 240.
[8] Viz Ibid., str. 300.
[9] Viz Al-Ferádžu ba’de š-šidda, 1/154.
[10] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá’, 4/325.
[11] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Husnu z-Zanni Alláh, str. 96.
[12] Viz Ibid., str. 45.
[13] Viz Ibid., str. 45.
[14] Toto je celé znění hadísu, viz Sahíhu l-Buchárí, hadís č. 7405; Sahíh Muslim, hadís č. 2675.
[15] Viz Sahíh Muslim, hadís č. 2877.
[16] Zaznamenává Ibn Redžeb v Techwífu mine n-nár, str. 264.
[17] Viz Ibidum.
[18] Viz Ibid., str. 265.