Vnitřní rozměr půstu napříč Koránem, Sunnou a praxí zbožných předků, díl 2.

Logo XXL

Účelem půstu jakožto způsobů uctívání je zvětšení víry a posílení bohabojnosti, zvětšení vděku vůči Alláhu a utvrzení správného vedení ve shodě se slovy Božími:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

Vy, kteří jste uvěřili, předepsán vám jest půst, jako byl předepsán těm před vámi, snad budete bohabojní. (Bekara:183)

وَلِتُكْمِلُوا الْعِدَّةَ وَلِتُكَبِّرُوا اللَّـهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ وَلَعَلَّكُمْ تَشْكُرُونَ

Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede – snad budete vděční!(Bekara:185)

فَلْيَسْتَجِيبُوا لِي وَلْيُؤْمِنُوا بِي لَعَلَّهُمْ يَرْشُدُونَ

Nechť však na výzvu Mou odpoví a nechť ve Mne věří – snad půjdou cestou správnou! (Bekara:186)

Smyslem půstu netkví v tom, aby nás oslabil hladem a žízní, nýbrž aby nás učinil silnějšími muslimy, ve smyslu toho, co říká Ibn ‘Adžlán:

„Vznešený Alláh umístil sílu věřícího do jeho srdce a nikoli do jeho končetin. Což nevidíte slaboučkého staříka, jak se vytrvale postí i během nejteplejších dní a v noci neochvějně stojí v modlitbách, zatímco mladý silný muž to nedokáže?”[1]

Ibn Tejmíjja o účinku skutečného půstu na nápravu člověka hovoří takto:

„Půst ponižuje a oslabuje šejtána. Zmenšuje dopady šejtánových našeptávání a zmenšuje množství hříchů, jichž se služebník dopustí. To proto, že šejtán „proplouvá lidskými cévami jako krev,“ jak popsal Posel Boží صلى الله عليه و سلم, avšak půst tyto cesty, kterými šejtán proplouvá, zužuje. Tím i jeho vliv klesá.“ [2]

Na jiném místě dodává:

„Pochybovač se musí stát jistojistým, hříšník se musí kát a věřící se musí stát silnějším ve své víře.“ [3]

Tedy správný půst nutně vede ke zkvalitnění lidských mravů, k duchovnímu růstu a zlepšení celé osobnosti věřícího. Pokud se tak neděje, je s naším půstem něco špatně. Pokud se jako postící nechováme mravně, je náš půst závadný, naše odměna klesá a půst ani nemusí být Alláhem přijat, jak se uvádí i od matky věřících ‘Áiše samotné. Ka’b ibn Málik رضي الله عنه ohledně tohoto pravil: „Půst toho, kdo se postí v ramadánu s tím, že až ramadán přestane, bude se znovu oddávat hříchu, nebude přijat.“ [4]

Ibn Tejmíjja ohledně toho řekl:

„Toho, kdo se rozhodne během ramadánu zanechat určitého hříchu, avšak neučiní tak i během dalších měsíců, nelze považovat za upřímného kajícníka. Se svým hříchem prostě jen přestal během ramadánu.“ [5]

Na jiném místě ovšem pravil:

„A zanechání dobrých činů je dokonce ještě škodlivější, nežli páchání hříchů.“ [6]

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Po spáchání jakéhokoli hříchu je povinností okamžité pokání. Pokud ho někdo odkládá, tímto svým odkládáním pokání se dopouští dalšího hříchu. Tedy povinností je pro něj kát se ještě jednou – tedy kát se navíc i za to, že odkládal své pokání.“ [7]

Šejch Ibn Báz dodal:

„Sluší se pro věřícího muže i věřící ženu, aby se předstihovali v dobrých skutcích a aby v tomto vznešeném měsíci pospíchali vykonat co nejvíce bohabojných činů. Toto je ohromný měsíc. Muslimové nebyli poctěni lepším měsícem, než je tento, nicméně toto je nejhorší měsíc pro pokrytce, neboť nejsou schopni v něm náležitě konat dobro a vyplnit všechny jeho nároky. Naproti tomu věřící pospíchá vykonat co nejvíce dobrých skutků, ještě více usiluje, aby se vyvaroval hříchů a je odhodlán a připraven realizovat nejrozličnější podoby konání dobra.“ [8]

Ibn Abbás رضي الله عنه dále vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

    صوم شهر الصبر وثلاثة أيام من كل شهر يذهبن وَحَرُ الصدور

Půst v měsíci trpělivosti (tj. ramadánu) a po tři dny v každém měsíci odstraňuje z hrudí nenávist, úzkost a zlá našeptávání.“ [9]

Pro půst potom platí to, co pro uctívání všeobecně. ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

    إن الرجل ليدرك بحسن خلقه درجات قائم الليل صائم النهار

Věru člověk dosahuje svou vznešenou mravností stupeň toho, kdo se v noci modlí a přes den postí.[10]

Sufján ibn Ujejna od Ibnu l-Munkedira vyprávěl s odvoláním na Proroka صلى الله عليه و سلم slova: 

من أفضل الأعمال إدخال السرور على المؤمن، تقضي عنه دينا، تقضي له حاجة تنفس له كربة

Jedním z nejlepších činů je učinit věřícího šťastným, splatit za něj jeho dluh, postarat se o něj, když je v nouzi či ulevit mu z jeho obtíží.“ [11]

Ibnu l-Kajjim ohledně tohoto islámského principu pravil:

„Náboženství jako takové je mravností. Kdokoli tě překonává co do mravnosti, ten tě překonává i co se týče náboženství.“[12]

Tedy nejlepší půst je půst toho z postících, kdo je nejmravnější a tento člověk je zároveň nejlepším ze všech postících se.

Navíc se také uvádí, že podle Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه و سلم, sám nejštědřejší a nejvelkodušnější z lidí, býval nejštědřejší právě v ramadánu, měsíci půstu, respektive v době, kdy se postil.[13]

Jinými slovy, existuje cesta, jak tento půst zkvalitnit a dát mu ještě jeden rozměr – a tato cesta vede přes milodary, solidaritu a soudržnost. Ibn Redžeb o ní říká:

„Půst většiny lidí má mnoho nedostatků. Ty ovšem pomůže vyspravit milodar.“ [14]

O tom, že tato cesta je vyšlapána samotným Prorokem صلى الله عليه و سلم, hovoří šejchu l-islám Ibn Tejmíjja:

„Pomoc chudobným během měsíce ramadánu je ze sunny islámu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ فَطَّرَ صَائِمًا كَانَ لَهُ مِثْلُ أَجْرِهِ غَيْرَ أَنَّهُ لاَ يَنْقُصُ مِنْ أَجْرِ الصَّائِمِ شَيْئًا

Kdokoli poskytne postícímu jídlo k přerušení půstu, tomu se dostane oměny, jako je odměna postícího se, aniž by se z jeho odměny cokoli ubralo.“ [15]

Praxí našich zbožných předků bylo pospíšit s touto dobročinností, dokud k ní existuje vůle, dříve než lidské srdce opět přemůže lakota. Sufján as-Sewrí pravil: „Když se rozhodneš udělit milodar, nebo prokázat dobro, nebo vykonat nějaký zbožný skutek, pospěš si s ním a udělej ho co nejdříve, než se mezi tebe a mezi něj vloudí šejtán.“ [16]

Posel Boží صلى الله عليه و سلم, vzhledem k obrovské důležitosti výše řečeného, pravil:

إن الصوم أمانة فليحفظ أحدكم أمانته

Půst je závazek, nechť každý stráží svůj závazek!“ [17]

Podobně je závazkem také zrak a analogicky k tomu i sluch.

A Vznešený Alláh o závazcích všeobecně pravil:

 إِنَّ اللَّـهَ يَأْمُرُكُمْ أَن تُؤَدُّوا الْأَمَانَاتِ إِلَىٰ أَهْلِهَا وَإِذَا حَكَمْتُم بَيْنَ النَّاسِ أَن تَحْكُمُوا بِالْعَدْلِ

Bůh vám přikazuje, abyste vraceli svěřené majetky jejich vlastníkům, a když soudíte mezi lidmi, abyste soudili spravedlivě. (Nisá: 58)

Proto se na půst naši zbožní předkové připravovali již i předem. Od Ibn Mes’úda se uvádí, že to popsal slovy: „Nikdo z nás se neodvážil dočkat měsíce ramadánu a zároveň ve svém srdci krýt zlost vůči některému ze svých bratří muslimů.“ Ahmed ibn Kajs proto řekl: „Blahoslaven ten, kdo se očistí ještě před ramadánem.“ [18]

Abu l-Mutewekkil uvádí, že Abú Hurejra رضي الله عنه a jeho společníci sedávali během půstu v mešitě a říkali: „My očišťujeme svůj půst.“ [19]

Ibn Hazm k tomu dodal:

„Očišťovali ho kvůli svému styku s lidmi a kontaktu s nimi, který mohl být příčinou nedostatků v něm. Jak moc bychom dnes potřebovali oživit tento přístup během našich postních dní!“ [20]

Toto řekl před mnoha staletími a jeho slova platí pro dnešní dobu tím spíše.

Jen takto očištěný půst, kterému nechybí jeho vnitřní náplň, může být přijat a může nás zachránit předtím, abychom se stali jedněmi z těch, na něž se vztahuje hadís Ka’ba ibn ‘Udžry رضي الله عنه, jenž vyprávěl, že Prorok صلى الله عليه و سلم požádal své společníky přiblížit se ke kazatelně, což oni učinili. Prorok صلى الله عليه و سلم poté vystoupal na první schod a pronesl: „Ámín!“ Když pak vystoupil na druhý schod, opět zvolal: „Ámín!“ Když vystoupal na třetí, znovu provolal: „Ámín!“ Když sestoupil z kazatelny dolů, tázali se ho, proč celkem třikrát pronesl ámín, na každém ze tří schodů, což byla věc zcela nezvyklá, kterou nikdy předtím nezažili. Odpověděl jim:

إِنَّ جِبْرِيلَ عَلَيْهِ السَّلامِ عَرْضَ لِي ، فَقَالَ : بَعُدَ مَنْ أَدْرَكَ رَمَضَانَ ، فَلَمْ يُغْفَرْ لَهُ ، فَقُلْتُ : آمِينَ ، فَلَمَّا رَقِيتُ الثَّانِيَةَ ، قَالَ : بَعُدَ مَنْ ذُكِرْتَ عِنْدَهُ ، فَلَمْ يُصَلِّ عَلَيْكَ ، فَقُلْتُ : آمِينَ ، فَلَمَّا رَقِيتُ الثَّالِثَةَ ، قَالَ : بَعُدَ مَنْ أَدْرَكَ وَالِدَيْهِ الْكِبَرَ عِنْدَهُ ، أَوْ أَحَدُهُمَا ، ثُمَّ لَمْ يُدْخِلاهُ الْجَنَّةَ ، أَظُنُّهُ قَالَ : فَقُلْتُ : آمِينَ

Když jsem vystoupal na první schod, objevil se přede mnou anděl Džibríl a řekl mi: „Zničeni budiž ti, kteří dočkají měsíce ramadánu, ale ten je mine, aniž by oni získali odpuštění!“ Řekl jsem tedy ámín. Když jsem vystoupal na druhý schod, řekl Džibríl: „Zničeni budiž ti, před kterými je vzpomenuto tvé jméno, aniž by oni neprosili o mír a požehnání za tebe.“ Tak jsem řekl ámín. Když jsem vystoupil na třetí schod, Džibríl řekl: „Zničeni budiž ti, kteří zažijí stáří svých rodičů nebo jednoho z nich a nedostanou se díky tomu (tj. tomu, že se o ně ve stáří postarali) do Ráje.“ Tak jsem řekl ámín.“ [21]

Lidé, které tento hadís jmenuje, patří k učiněným chudákům tohoto světa. Ibnu l-Kajjim o nich pravil:

„Chudáci tohoto světa, jak říkali naši zbožní předkové, „opustí tento svět, aniž by vůbec okusili to, co je na něm nejkrásnější.“ Když byli dotázáni, co je na něm nejkrásnější, odpověděli: „Znát Alláha, milovat Ho, zažít slast Jeho blízkosti a toužit po setkání s Ním.“ [22]

Ve stejném smyslu podle ‘Ubády ibn Sámita رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně ramadánu řekl:

يَنْظُرُ اللَّهُ إِلَى تَنَافُسِكُمْ، وَيُبَاهِي بِكُمْ مَلَائِكَتَهُ، فَأَرُوا اللَّهَ مِنْ أَنْفُسِكُمْ خَيْرًا، فَإِنَّ الشَّقِيَّ مَنْ حُرِمَ فِيهِ رَحْمَةَ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ

Alláh shlíží na to, jak se předháníte v dobrých činech a chlubí se vámi svým andělům. Proto ukažte Alláhu to nejlepší ze sebe, neboť věru zkaženým jest ten, kdo je během něj zbaven Milosti Alláha Vznešeného!” [23]

Od našich zbožných předků se dochovalo i toto: „Ramadán je ziskem pro věřícího a ztrátou pro zlovolníka.” Podobně jako zdůraznili vazbu mezi odříkáním, půstem a dobrým chováním, upozornili naši selef také na spojitost mezi nestřídmostí, obžerstvím a konáním zla. Málik ibn Dínár pravil: „Tvůj žaludek není nic, nežli pes. Hoďte tomu psovi jen slupku od ovoce, abyste si ho drželi od těla a nečiňte ze svých žaludků nádoby pro šejtána, ponechávaje Iblísovi možnost vměstnat do nich cokoli jen bude chtít.” [24] Abú ‘Ubáda al-Chawwás pravil: „Nejhoršími z lidí jsou ti, kteří vejdou do ohně díky (ubližování) někomu jinému. Váš žaludek je váš pes. Držte si jej od těla pouhým soustem jídla.“ [25]

Ibnu l-Kajjim napsal:

„A za vše, co služebník ztrácí, existuje náhrada. Leč ten, který ztratí Alláha, za Něj nenalezne nic, co by Ho mohlo nahradit.“ [26]

Ibn Redžeb praví:

„Jak prazvláštní je ten, kdo zná svého Pána a i přesto Ho neuposlechne a zároveň zná, kdo je šejtán, a i přesto ho uposlechne!“ [27]

Šejch Ibn ‘Usejmín ohledně hříchů a jejich všeobecně nedobrého účinku poznamenává:

„Věru hříchy mají negativní dopad na obživu a brání mnoha branám vedoucím k lepšímu živobytí. Člověka ochuzují v jeho srdci.“ [28]

Tj. zanechávají ho nemravným, hrabivým, závistivým, lakomým apod.

Šejch ‘Abdurrezzák al-‘Abbád uzavírá:

„Kdokoli není motivován k tomu, aby se obrátil k Alláhu, kál se a litoval svých hříchů, když přijde tolik vznešený čas (tj. ramadán), kdy potom bude motivován učinit tak?“ [29]

    _________________________________________________

[1] Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/341.

[2] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 25/246.

[3] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 5/178.

[4] Viz Letáifu l-me’árif, 1/215.

[5] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 1/743.

[6] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 20/110.

[7] Viz Medáridžu s-sálikín, str. 101.

[8] Viz Wazáifu ramadán, str. 17.

[9] Zaznamenal al-Bezzár v Musnedu. Al-Albání jej doložil jako hasan sahíh v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 1032, s tím, že v jeho isnádu jsou samí spolehliví vypravěči.

[10] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4798; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 1927; a al-Hákim vMustedreku, 1/60. Jako sahíh doložil i al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 795.

[11] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 2/452. Jako sahíh, ale mursal jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2291.

[12] Viz Medáridžu s-sálikín, 2/294.

[13] Hadís o tom je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6 a 3554; a Muslim vSahíhu, hadís č. 2308.

[14] Viz Latáifu l-me’árif, str. 232.

[15] Od Zejda ibn Chálida al-Džuheního zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 807. Více viz Medžmú’u l-fetáwá, 25/298.

[16] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 7/62.

[17] Viz Ibid. Zaznamenal al-Charáití v Mekárimu l-achlák od ‘Abdulláha ibn Mes’ú­da رضي الله عنه jako hasan podle al-‘Irákího v Tehkíku Ihjá ‘ulúmi d-dín.

[18] Viz Latáifu l-me’árif, 138.

[19] Zaznamenal Ibn Abí Šejba v Musannefu, hadís č. 8881.

[20] Viz al-Muhallá, 6/179.

[21] Zaznamenali al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 1468; a at-Taberání v Mu’džemu l-kebíru, hadís č. 15673. Jako sahíh doložil al-Hákim v Mustedreku, 7338.

[22] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 122.

[23] Jako část delšího hadísu zaznamenal al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 3/142, hadís č. 4783; a al-Hindí vKenzu l-‘ummál, hadís č. 23692.

[24] Viz al-Džú’, str. 64.

[25] Viz Ibid., str. 63.

[26] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 49.

[27] Viz Letáifu l-me’árif, str. 61.

[28] Viz Šerhu l-usúl min ‘ilmi l-usúl, 1/16-17.

[29] Viz We džá´e šehru r-ramadán, str. 10.