Hadís oznamující, že předstoupíme před Alláha v souladu s posledním skutkem, který za života vykonáme, nás varuje před pletichami prokletého šejtána, který si zahrává s člověkem do jeho posledního okamžiku a také nás vystříhá před pokryteckou dvojí morálkou, neboť Alláh dá špatnosti, již ukrýváme, provalit se navenek.
Vznešený Alláh praví:
يَسْتَخْفُونَ مِنَ النَّاسِ وَلَا يَسْتَخْفُونَ مِنَ اللَّـهِ وَهُوَ مَعَهُمْ
Snaží se ukrýt před lidmi, avšak neukryjí se před Bohem, který je stále s nimi (Nisá:108)
Ibn Džerír at-Taberí vysvětluje:
„Alláh Svými slovy „snaží se ukrýt před lidmi“ cílí to, že tito lidé, kteří balamutí sami sebe tím, že ukrývají svou zrádnost a hřích před ostatními, kteří jim vlastně za to, co učinili, kromě toho, že o nich budou jen špatně hovořit, nemohou nijak ublížit i kdyby se to dozvěděli. „Avšak neukryjí se před Alláhem“ Který je pozoruje a žádný z jejich činů před Ním není skryt a On je Ten, Kdo trestá a uspišuje trest. On je Ten, před Kým by se měli stydět spíše než před kýmkoli jiným, On je Ten, Kdo by měl být respektován natolik, že z jejich strany neuvidí nic, co by si oni nepřáli, aby se dozvěděl kdokoli ze stvoření, protože On je obklopuje svou znalostí.“ [1]
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja pravil:
„Nejbláhovějším mezi lidmi je ten, kdo sejde na zcestí těsně před koncem své cesty, když už měl svůj cíl nadosah.“ [2]
‘Abdurrahmán as-Sa’dí pravil:
„To je kvůli slabosti jejich víry a nedostatku určitého přesvědčení, pročež se lidí bojí více, než se bojí Alláha, proto se takoví snaží všemožnými, dovolenými i nedovolenými prostředky ujistit, že je ostatní lidé neodhalí, navzdory tomu, že se svým konáním velehříchů dopouštějí drzosti vůči Alláhu. Nestarají se o to, že je On vidí a že je svou znalostí stále s nimi v čemkoli, co činí a zejména pak tehdy, když se dopouštějí něčeho, s čím On není spokojen.“ [3]
Co se týče pokušení šejtána, na mnoha místech ve Vznešeném Koránu Iblís slibuje synům Adamovým, že je bude pokoušet a svádět na scestí a to až do jejich smrti a do příchodu Dne Zmrtvýchvstání:
قَالَ فَبِمَا أَغْوَيْتَنِي لَأَقْعُدَنَّ لَهُمْ صِرَاطَكَ الْمُسْتَقِيمَ ثُمَّ لَآتِيَنَّهُم مِّن بَيْنِ أَيْدِيهِمْ وَمِنْ خَلْفِهِمْ وَعَنْ أَيْمَانِهِمْ وَعَن شَمَائِلِهِمْ ۖ وَلَا تَجِدُ أَكْثَرَهُمْ شَاكِرِينَ
Řekl Iblís: “Za to, žes mne odvrhl, budu věru na ně číhat na přímé stezce Tvé a pak je budu pokoušet zepředu i zezadu, zprava i zleva, takže většinu z nich neshledáš vděčnými!” (A’ráf:16-17)
At-Taberí vysvětlil:
„To znamená ze směru pravdy i ze směru falši. Ukážu jim lež jako pravdu a pravdu jako lež.“ [4]
Džábir رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
إِنَّ الشَّيطَانَ يَحضُرُ أَحَدَكُم عِندَ كُلِّ شَيْءٍ مِن شَأنِهِ
„Šejtán je přítomen u každého jedoho z vás při každé příležitosti.“ [5]
Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم vyprávět:
قال إبليس : وعزتك لا أبرح أغوي عبادك ما دامت أرواحهم في أجسادهم ، فقال : وعزتي وجلالي لا أزال أغفر لهم ما استغفروني
„Pravil Iblís: „Při Tvé Slávě, vynasnažím se, abych Tvé služebníky odvedl na zcestí, dokud jsou jejich duše v jejich tělech!“ Avšak Alláh mu odvětil: „Při Mé Slávě a Vznešenosti, Já jim, dokud mne o to nepřestanou prosit, nepřestanu odpouštět.” [6]
Šejtán útočí na slabiny a zneužívá těžkých okamžiků lidského života, aby člověka přivedl do Pekla. Jednou z takových obtížných situací a příležitostí, kterou šejtán nemůže promeškat, je bezesporu i lidské umírání, protože i samotný Posel Božíصلى الله عليه و سلم krátce před vlastní smrtí pravil:
إِنَّ لِلمَوتِ لَسَكَرَاتٍ
„Věru, že smrt má svou agonií.“ [7]
Když ho uviděla jeho dcera Fátima رضي الله عنها, řekla: „Jak obtížné je to pro mého otce!“ [8]
Důkazem, že šejtán útočí při smrti je hadís Abu l-Jusra رضي الله عنه, uvádějícího následující Prorokovu صلى الله عليه و سلم prosbu k Alláhu:
الَّلهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنَ الهَدمِ ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنَ التَرَدِّي ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنَ الغَرَقِ وَالحَرَقِ وَالهَرَمِ ، وَأَعُوذُ بِكَ أَن يَتَخَبَّطَنِي الشَّيطَانُ عِندَ المَوتِ ، وَأَعُوذُ بِكَ أَن أَمُوتَ فِي سَبِيلِكَ مُدبِرًا ، وَأَعُوذُ بِكَ أَن أَمُوتَ لَدِيغًا
„Ó Alláhu, utíkám se k Tobě, abych nebyl rozdrcen, abych nezemřel pádem z výšky, utopením, upálením, nebo senilitou. Utíkám se k Tobě, aby nade mnou nezískal šejtán kontrolu, až budu umírat. Utíkám se k Tobě, abych nezemřel, když se obrátím na útěk při boji na Tvé cestě. A utíkám se k Tobě, abych nezemřel na jedovaté štípnutí či uštknutí.” [9]
V komentáři tohoto hadísu se uvádí:
„Znamená to, aby šejtán nezískal kontrolu a dotyčného v okamžiku umírání nezmámil co se týče jeho uvažování a jeho náboženství. Specifikace „až budu umírat“ naznačuje, že je to právě okamžik smrti, co bude dále rozhodovat.
Al-Kádí pravil: „To proto, že mne šejtán může zmást svým našeptáváním, které způsobí, že mé chodidlo podklouzne, že v mé mysli nastane zmatek.“
Al-Chattábí pravil: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم hledal u Alláha útočiště, aby jej šejtán nezmámil v okamžiku jeho smrti, aby nad ním šejtán nezískal kontrolu v okamžiku, až bude opouštět tento svět, aby ho neuvedl v blud, nebo mu nezabránil v pokání, nebo v tom, aby napravil to špatné, čeho se mohl dopustit a navrátil lidem jejich práva, nebo aby šejtán neučinil, že ztratí naději v Milost Alláha Vznešeného, nebo v něm nevzbudul odpor ke smrti a přejití na onen svět. Toto by způsobilo špatný konec a mohl by předstoupit před Alláha v okamžiku, kdy se na něj hněvá.
Uvádí se, že šejtán se nikdy nesnaží uškodit synu Adamovu tolik, jako právě v čase jeho smrti. Svým pomocníkům říká: „Berte tohoto, on vám dnes uniká, potom ho už nikdy nebudete moci dostihnout!“ [10]
Okamžik smrti je tedy velkým pokušením a z toho důvodu se před ním Posel Božíصلى الله عليه و سلم v každé ze svých modliteb utíkal k Alláhu. Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:
إِذَا تَشَهَّدَ أَحَدُكُم فَليَستَعِذ بِاللَّهِ مِن أَربَعٍ : يَقُولُ : الَّلهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِن عَذَابِ جَهَنَّمَ ، وَمِن عَذَابِ القَبرِ ، وَمِن فِتنَةِ المَحيَا وَالمَمَاتِ ، وَمِن شَرِّ فِتنَةِ المَسِيحِ الدَّجَّالِ
„Když kdokoli z vás odrecituje tešehhud, nechť se utíká k Alláhu před čtyřmi věcmi. Nechť řekne: „Ó Alláhu, utíkám se k Tobě před trestem Pekla i trestem hrobu, před pokušeními života i smrti a před pokušením ad-Dedždžála.” [11]
Ibn Hadžer vysvětlil:
„Ibn Dakík al-‘Íd pravil: „Pokušení života jsou věci, kterým jedinec čelí během svého života, jsou to pokušení a zkoušky lákadel vezdejšího zisku, tužeb, bláhovosti, z nichž nejtěžší – a k Alláhu se před ním utíkáme – má spojitost s tím, jak jeho život skončí v okamžiku smrti. Co se týče pokušení smrti, může tím být myšleno pokušení přicházející v okamžiku smrti samé, které je nazváno pokušením smrti, neboť přichází bezprostředně před ním. Pokušení života jsou tedy vše to, co tomuto předchází. Ale může tím být myšleno i pokušení v hrobě.“ [12]
‘Abdulláh ibn Ahmed ibn Hanbel vyprávěl, že když jeho otec, imám Ahmed, umíral, otíral mu obličej plátěným kapesníkem. Ahmed se hodně potil a najednou ukázal gesto s významem: „Ještě ne.“ Toto gesto několikrát zopakoval. ‘Abdulláh se ho zeptal: „Otče, co říkáš?“ Ahmed odpověděl: „Šejtán stojí vedle mě, hryže se do prstů a říká: „Ahmede, unikl jsi mi.“ A já říkám: „Ještě ne, dokud neumřu.“ [13]
Někteří dokonce uvádějí, že se šejtán pokouší např. ty, kteří islám přijali za svého života, odvrátit od pravé víry zpět k náboženství jejich otce nebo matky, aby tak dotyčný zemřel jako nevěřící. [14] Toto se ovšem nezakládá na žádném autentickém hadísu a jedná se tedy o nepotvrzený předpoklad, avšak šejtán má bezesporu v záloze bezpočet triků, které se nezdráhá vyzkoušet. [15]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja ohledně tohoto pokoušení odpadlictví před smrtí říká:
„Co se týče představení jednotlivých náboženství člověku v okamžiku jeho umírání, je to něco, co se nestává každému, ani není doloženo, že by to nevyhnutelně čekalo každého. Spíše jsou náboženství při umírání představena jen některým lidem, ale v případě jiných tato situace nenastává. Vše toto spadá mezi pokušení života i smrti, před kterými jsme vybízeni hledat v našich modlitbách u Alláha útočiště. V okamžiku umírání je totiž šejtán nejchtivější zmámit potomky Adamovy, protože to je čas nesmírné nouze. Posel Božíصلى الله عليه و سلم ve věrohodném hadísu pravil:
الأَعمَالُ بِخَوَاتِيمِهَا
„Činy jsou souzeny podle jejich zakončení.“ Dále řekl:
إِنَّ العَبدَ لَيَعمَلُ بِعَمَلِ أَهلِ الجَنَّةِ ، حَتَّى مَا يَكُونُ بَينَهُ وَبَينَهَا إِلاَّ ذِرَاعٌ ، فَيَسبِقُ عَلَيهِ الكِتَابُ ، فَيَعمَلُ بِعَمَلِ أَهلِ النَّارِ فَيَدخُلهَا ، وَإِنَّ العَبدَ لَيَعمَلُ بِعَمَلِ أَهلِ النَّارِ ، حَتَّى مَا يَكُونُ بَينَهُ وَبَينَهَا إِلاَّ ذِرَاعٌ ، فَيَسبِقُ عَلَيهِ الكِتَابُ ، فَيَعمَلُ بِعَمَلِ أَهلِ الجَنَّةِ فَيَدخُلُهَا
„Člověk může konat činy obyvatel Ráje, dokud není mezi ním a Rájem jen píď, potom ho předežene předurčení Boží a on začne konat činy obyvatel Pekla a on do něho vejde. Člověk může též konat činy obyvatel pekla, dokud není mezi ním a Peklem jen píď, potom ho předežene předurčení Boží a on začne konat činy obyvatel Ráje a on do něho vstoupí.“ [16]
Také se uvádí, že šejtán nechce v žádném jiném okamžiku ublížit synu Adamovu více, nežli právě při umírání. Říká svým pomocníkům: „Vemte si tamtoho, protože když vám unikne, už ho nedopadnete. Podání od imáma Ahmeda, říkajícího „Ještě ne“ je známé a věrohodně doložené.” [17]
Ibn Tejmíjjova slova potvrzuje případ Abú Dža’fera Ahmeda ibn Muhammeda al-Kurtubího, ohledně něhož Abu l-‘Abbás Ahmed ibn Omar al-Kurtubí, učitel imáma al-Kurtubího, autora známého tefsíru, svým učedníkům v Alexandrii vyprávěl: „Když umíral v Córdobě, bylo mu řečeno: „Řekni „není božstva kromě Alláha,“ načež odvětil: „Ne, ne!“ Když znovu přišel k sobě a byl na tento moment dotázán, odpověděl: „Přišli ke mně dva šejtání, jeden z prava a druhý zleva. Jeden z nich řekl: „Zemři jako žid, protože to je nejlepší náboženství.“ Druhý řekl: „Zemři jako křesťan, protože to je nejlepší náboženství. A já jsem jim řekl, že ne.“ [18]
Pokud muslim opravdu pochopí závažnost pokušení při umírání, dokáže se na ně lépe připravit dobrými činy a přesvědčením, že pro něj Alláh přichystal dobrý konec. Protože Alláh Vznešený uchrání Svého milovaného služebníka a pokud uvidí, že je skutečně upřímný a z celého srdce Ho miluje, upevní ho a podpoří, aby se nedopustil chyby a nepodlehl pokušení.
Imám Ibnu l-Kajjim al-Džewzíjja ohledně opačného případu pravil:
„Jak by ovšem mohlo být dopomoženo k dobrému konci někomu, koho srdce neuspělo ve vzpomínání Alláha, kdo následoval své chtíče a tužby a byl nedbalý? Je jen velmi nepravděpodobné, že někdo, koho srdce bylo od Vznešeného Alláha velmi daleko, kdo na Něho nebral ohledy, kdo uctíval své vlastní chtíče a tužby, koho jazyk byl zbaven vzpomínání Alláha a čí fyzické síly nebyly zapojeny do činů poslušnosti vůči Němu, neboť jsou rozptýleny neposlušností a hříchem. Takovému nebude poskytnuta podpora nezbytná k dosažení dobrého konce.“ [19]
Hadís hovořící o spojitosti a totožnosti stavu při smrti se stavem při vzkříšení otevírá v neposlední řadě také otázku dobrého a špatného konce člověka.
Dobrý konec znamená, že dotyčný zemře, aniž je na něj Alláh rozhněván, stihl se kát a oddat se uctívání Stvořitele. Jedno ze znamení dobrého konce je uvedeno v hadísu od Anase ibn Málika رضي الله عنه, který vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إذا أراد الله بعبده خيراً استعمله
„Když si Alláh pro Svého služebníka přeje dobrý konec, využije ho.“
„A jak jej využije?“ zeptali se přítomní. Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
يوفقه لعمل صالح قبل موته
„Přiměje dotyčného ke konání dobrých činů ještě předtím, než ten zemře.“ [20]
Podle jiného podobného hadísu Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِذَا أَرَادَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ بِعَبْدٍ خَيْرًا عَسَلَهُ
„Když si Alláh pro Svého služebníka přeje dobro, osladí mu život.“ Na otázku, co znamená toto oslazení, odvětil:
يَفْتَحُ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ لَهُ عَمَلًا صَالِحًا قَبْلَ مَوْتِهِ ثُمَّ يَقْبِضُهُ عَلَيْهِ
„Alláh dotyčnému ještě předím, než zemře, umoží konat zbožné činy a pak mu odejme duši, zatímco on zůstává v tomtéž stavu.“ [21]
Podle věrouky ahlu s-sunna we l-džemá’a existují znamení či indície, dle kterých lze odhadovat či s jistou pravděpodobností očekávat dobrý nebo špatný konec a spokojenost Boží, nicméně Alláhu patří konečné rozhodnutí a my nemůžeme o nikom tvrdit, že je obyvatelem Ráje či Pekla, kromě těch, ohledně nichž nás Prorok صلى الله عليه و سلم zpravil. A prosíme Alláha, aby náš konec byl dobrý.
Vznešený Alláh totiž pravil:
إِنَّ الَّذِينَ قَالُوا رَبُّنَا اللَّـهُ ثُمَّ اسْتَقَامُوا تَتَنَزَّلُ عَلَيْهِمُ الْمَلَائِكَةُ أَلَّا تَخَافُوا وَلَا تَحْزَنُوا وَأَبْشِرُوا بِالْجَنَّةِ الَّتِي كُنتُمْ تُوعَدُونَ
K těm pak, kdož říkali: “Pánem naším je Bůh,” a potom se přímo ubírali, andělé sestoupí hovoříce: “Nebojte se a nermuťte se, nýbrž radujte se z ráje, jenž byl vám přislíben! (Fussilet: 30)
Toto odkazuje na znamení dobrého konce věřících, kterého se jim dostane při umírání. [22]
Totéž naznačuje hadís od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها, která slyšela Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
من أحب لقاء الله أحب الله لقاءه ، ومن كره لقاء الله كره الله لقاءه
„Kdokoli se rád setká s Alláhem, Alláh se rád setká s ním. A kdokoli se nechce setkat s Alláhem, Alláh se jen nerad setká s ním.”
‘Áiša opáčila: „Posle Boží, máš na mysli odpor ke smrti? Vždyť nikdo z nás nemá smrt rád!“ Odpověděl:
ليس كذلك ، ولكن المؤمن إذا بشر برحمة الله ورضوانه وجنته أحب لقاء الله، وإن الكافر إذا بشر بعذاب الله وسخطه كره لقاء الله وكره الله لقاءه
„To není tak. Leč když se věřícímu dostane radostné zvěsti, Milosti a Spokojenosti Boží a Jeho Ráje, setká se s Alláhem velmi rád. A když se nevěřícímu dostane zvěsti o Hněvu a trestu Božím, nebude se chtít setkat s Alláhem rád a Alláh se jen nerad setká s ním.” [23]
Podle an-Newewího vysvětlení se toto toužebné očekávání a odpor vztahuje na někoho, kdo při umírání překoná hranici, za níž již není přijato žádné pokání a kdy je umírajícímu ukázán jeho osud.
Uvedeme nyní některá ze znamení dobrého konce, dávající umírajícímu příslib dobra na onom světě:
1. Dotyčný před smrtí dosvědčí, že není božstva kromě Alláha. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
من كان آخر كلامه لا إله إلا الله دخل الجنة
„Ten, jehož poslední slova budou „není božstva kromě Alláha,“ vstoupí do Ráje.“ [24]
2. Pot na čele při umírání, neboť al-Burejda ibn Hasíb رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
موت المؤمن بعرق الجبين
„Věřící umírá s potem na čele.“ [25]
3. Zemřít v noci na pátek. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
ما من مسلم يموت يوم الجمعة أو ليلة الجمعة إلا وقاه الله فتنة القبر
„Není muslima, který by zemřel v páteční den, nebo v páteční noc, aniž by jej Alláh neuchránil pokušení v hrobě.“ [26]
4. Smrt v boji na cestě Boží. Důkazem jsou Boží slova:
وَلَا تَحْسَبَنَّ الَّذِينَ قُتِلُوا فِي سَبِيلِ اللَّـهِ أَمْوَاتًا ۚبَلْ أَحْيَاءٌ عِندَ رَبِّهِمْ يُرْزَقُونَ
A nepokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají (Áli ‘Imrán: 169)
Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
من قتل في سبيل الله فهو شهيد ، ومن مات في سبيل الله فهو شهيد
„Kdokoli je zabit na cestě Boží, je mučedníkem a kdokoli zemře na cestě Boží, je mučedníkem.“ [27]
5. Stát se obětí epidemie nakažlivé choroby. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
الطاعون شهادة كل مسلم
„Morová rána je mučednictvím každého muslima.“ [28]
Od ‘Áiše رضي الله عنها se traduje, že se ptala Proroka صلى الله عليه و سلم na morové rány a on jí řekl, že je to trest, jenž Alláh sesílá na kohokoli, na koho si přeje, že jej Alláh učinil milostí pro věřící, protože není nikoho, kdo by setrval ve svém kraji v době moru, snášeje to s trpělivostí a touhou po odměně Boží, znajíc, že na něj nedopadne nic, nežli to, co mu Alláh již předurčil, aniž by takovému nebyla dána odměna, jako je odměna mučedníka. [29]
6. Zemřít na chorobu žaludka. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil
… ومن مات في البطن فهو شهيد
„… a kdokoli zemře na chorobu žaludka, je mučedníkem.“ [30]
7. Zemřít pod troskami, nebo utopením. Posel Boží صلى الله عليه و سلم totiž pravil:
الشهداء خمسة : المطعون ، والمبطون ، والغرق ، وصاحب الهدم ، والشهيد في سبيل الله
„Mučedníků je patero – kdo zemře na mor, kdo zemře na chorobu žaludka, kdo se utopí, kdo je rozdrcen troskami a ten, kdo zemře mučednickou smrtí na cestě Boží.“ [31]
8. Dobrý konec je přislíben i ženě, která zemře při porodu. Důkazem je mezi jinými i hadís, dle nějž Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
والمرأة تموت بجُمع شهيد
„Žena, která zemře spolu s dítětem, je mučedníkem.“ [32]
Podle al-Chattábího se tím myslí ta, která zemře s dítětem v lůně. [33]
‘Ubáda ibn Sámit رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
والمرأة يقتلها ولدها جمعاء شهادة يجرها ولدها بسُرَرِه إلى الجنة
„Žena, která je zabita dítětem ve svém lůně, získává mučednictví a její dítě jí vytáhne pupeční šňůrou až do Ráje.“ [34]
9. Kdo uhoří či zemře na zánět pohrudnice či tuberkulózu. Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil:
القتل في سبيل الله شهادة ، والطاعون شهادة ، والغرق شهادة ، والبطن شهادة والنفساء يجرها ولدها بسرره إلى الجنة
„Být zabit na cestě Boží je mučednictvím, mor je mučednictvím, utopení je mučednictvím, zemří na nemoc žaludku je mučednictvím a ženu, která zemře při porodu, její dítě vytáhne pupeční šňůrou až do Ráje.” A Abu l-Awwám, srážce Bejtu l-Makdisu dodal:
والحرق والسل
„… a upálení a tuberkulóza.“ [35]
10. Zemřít při obraně svého náboženství, majetku či života. Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
من قتل دون ما له فهو شهيد ، ومن قتل دون دينه فهو شهيد ، ومن قتل دون دمه فهو شهيد
„Kdokoli je zabit při obraně svého majetku je mučedníkem, kdokoli je zabit při obraně svého náboženství, je mučedníkem, kdokoli je zabit v sebeobraně, je mučedníkem.” [36]
Od ‘Abdulláha ibn ‘Amr رضي الله عنهما je zaznamenáno, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ قُتِلَ دُونَ مَالِهِ فَهُوَ شَهِيدٌ
„Kdokoli je zabit bráníce svůj majetek, je mučedníkem.“ [37]
11. Zemřít při obraně hranic islámského území na cestě Boží. Selmán al-Fárisí vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
رباط يوم وليلة خير من صيام شهر وقيامه ، وإن مات جرى عليه عمله الذي كان يعمله ، وأجري عليه رزقه ، وأُمن الفتان
„Střežit hranice islámu byť i jeden den a jednu noc je lepší, nežli posit se a v noci se modlit po celý měsíc. A pokud při tom někdo zemře, bude i nadále dostávat odměnu za tento velký čin i obživu a bude ušetřen otázek v hrobě.“ [38]
12. Jedním ze znamení dobrého konce je i smrt při vykonávání nějakého zbožného činu, neboť Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
من قال لا إله إلا الله ابتغاء وجه الله ختم له بها دخل الجنة ، ومن تصدق بصدقة ختم له بها دخل الجنة
„Kdokoli řekne, že není božstva kromě Alláha, toužíce tím po Tváři Boží a tím završí své skutky, vejde do Ráje. Kdokoli rozdává milodar a toto se stane jeho posledním skutkem, vejde do Ráje.“ [39]
Podobně existují i znamení ukazující na špatný stav a nedobrý konec. Alláh nás ochraňuj před nimi všemi. Z nich nejdůležitější jsou:
1. Služebník zemře, maje o Alláhu a setkání s ním špatné myšlenky. Důkazem je hadís od Džábira رضي الله عنه, ve kterém Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
لَا يَمُوتَنَّ أَحَدُكُمْ إِلَّا وَهُوَ يُحْسِنُ بِاللَّهِ الظَّنَّ
„Nechť nikdo z vás neumírá jinak, nežli s co nejlepším smýšlením o Alláhu.“ [40]
2. Když završí svou životní pouť činem, který není dobrý a zemře, dopouštěje se neposlušnosti vůči Alláhu, jako je např. odvržení modlitby, pití alkoholu, cizoložství, neboť Sehl ibn Sa’d رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
إِنَّمَا الْأَعْمَالُ بِالْخَوَاتِيمِ
„Věru činy jsou podle zakončení.“ [41]
3. Když se člověk odvrátí od pokání a není mu dopřáno kát se, když zůstane ve svém odchýlení a bludu a nepřestane páchat zlo, až dokud nezemře.
4. Když se u něho spojí konání hříchu na tomto světě a to ze znamení špatného konce, co je zjevně patrno na tváři, jako potemělý, zasmušilý, zašklebený výraz, nebo když odmítne pronést při umírání šehádu či její slova zkomolí k nepoznání, či naopak místo ní pronese nějaká špatná a hanebná slova, jež ho provázela na tomto světě, nebo když v posledních letech před smrtí začne být liknavý ve vztahu k vykonávání náboženských povinností, i když není nemocen a je žádán, aby byl pokorný vůči Alláhu.
5. Když se před smrtí obrátí zády vůči nárokům Alláha na plnění náboženských povinností a konání dobra, když je v tom liknavý, hřeší, když se při setkání se smrtí bojí a smrt nenávidí ji, navzdory zatvrzelosti, s jakou dokázal předtím hřešit. Od ‘Ubády ibn Sámita رضي الله عنه je zaznamenáno, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ أَحَبَّ لِقَاءَ اللَّهِ أَحَبَّ اللَّهُ لِقَاءَهُ وَمَنْ كَرِهَ لِقَاءَ اللَّهِ كَرِهَ اللَّهُ لِقَاءَهُ
„Kdo s láskou očekává své setkání s Alláhem, Alláh s láskou očekává setkání s ním. Kdo se chce jen nerad setkat s Alláhem, i Alláh se jen nerad setká s ním.“ ‘Áiša رضي الله عنها nebo některá z jeho manželek řekla: „Ale nikdo z nás přece nemiluje smrt.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
لَيْسَ ذَاكِ ، وَلَكِنَّ الْمُؤْمِنَ إِذَا حَضَرَهُ الْمَوْتُ بُشِّرَ بِرِضْوَانِ اللَّهِ وَكَرَامَتِهِ فَلَيْسَ شَيْءٌ أَحَبَّ إِلَيْهِ مِمَّا أَمَامَهُ فَأَحَبَّ لِقَاءَ اللَّهِ وَأَحَبَّ اللَّهُ لِقَاءَهُ ، وَإِنَّ الْكَافِرَ إِذَا حُضِرَ بُشِّرَ بِعَذَابِ اللَّهِ وَعُقُوبَتِهِ فَلَيْسَ شَيْءٌ أَكْرَهَ إِلَيْهِ مِمَّا أَمَامَهُ كَرِهَ لِقَاءَ اللَّهِ وَكَرِهَ اللَّهُ لِقَاءَهُ
„Není to o tom. Naopak to znamená, že v okamžiku smrti obdrží věřící radostnou zvěst o spokojenosti Boží a Jeho poctě, pročež není nic, co by mu bylo milejší, nežli to, co je před ním, takže se rád setká s Alláhem a Alláh se rád setká s ním. Zatímco nevěřící v okamžiku smrti obdrží zvěst o trestu Božím a špatných následcích svého konání, pročež není nic, co by více nenáviděl, nežli své setkání s Alláhem a i Alláh se jen nerad setká s ním.“ [42]
6. Když lidé po jeho smrti konají zlé skutky, které jsou mu následně připsány, resp. on se stal jejich důvodem a původcem a lidé pokračují ve zlu, které on započal. Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že když okolo míjel pohřební průvod a lidé zesnulého chválili, Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
وَجَبَتْ
„Tak mu budiž zaručeno.“
Poté míjel další pohřební průvod a lidé o zesnulém začali hovořit nepěkně. Proto Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
وَجَبَتْ
„Tak mu budiž zaručeno.“ Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه se otázal: „Co znamená tak mu budiž zaručeno?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu odpověděl:
هَذَا أَثْنَيْتُمْ عَلَيْهِ خَيْرًا فَوَجَبَتْ لَهُ الْجَنَّةُ ، وَهَذَا أَثْنَيْتُمْ عَلَيْهِ شَرًّا فَوَجَبَتْ لَهُ النَّارُ ، أَنْتُمْ شُهَدَاءُ اللَّهِ فِي الْأَرْضِ
„Tam toho jste pochválili, tak mu byl zaručen Ráj. A o tomto jste hovořili zle, tak mu bylo zaručeno Peklo. Vy, lidé, jste Božími svědky na zemi.“ [43]
Dalšími důvody nedobrého konce jsou zkaženost věrouky, hojné páchání hříchů, upadnutí do těžkého hříchu, oddání se tomuto světu a ulpívání na něm, provázení těch, kteří mají co se onoho světa týče jen malé ambice a také pro něj jen málo konají, odvržení setrvalosti ve víře a těch, kteří jsou v ní setrvalí ve prospěch družení se s hříšníky.
Háfiz ‘Abdulhakk al-Išbílí pravil:
„Věz, Alláh ti se smiluj, že ke špatnému konci, před kterým Alláh vybízel se k Němu utíkat, spějí důvody, cesty k němu vedoucí a dveře k němu ústící. Z nich nejdůležitější jsou lpění na tomto světě a odvrácení se od světa onoho, hojné hřešení proti Alláhu Vznešenému do té míry, že lidské srdce některá podoba neposlušnosti, druh hříchu, nebo typ nečestnosti či falši zcela ovládne, zmámí jeho rozum, uhasí jeho světlo a vyšle důkaz o něm, takže mu již nic nebude platno připomenutí, nijak mu neprospěje varovné kázání a možná ho v takovém stavu potká i smrt. A věz, že špatný konec, před kterým nás Alláh vybízel, abychom se k Němu utíkali, nepotká takového, který navenek vytrval v dobru a napravil to, co ukrývá, ale nadejde nad tím, kdo ukrývá ve své mysli zkaženost, hojně se dopouští velehříchů a setrvává v těžkém hřešení a toto jej možná přemůže natolik, že ho v něčem takovém zastihne smrt, aniž by se stihl kát. Překvapí ho dříve, než se stačí navrátit k Alláhu, popadne jej dříve, než napraví své nitro a vytrhne ho šejtán, udeří na něj a odvleče ho k jeho údivu právě v takový okamžik.“ [44]
Proto tento hadís vybízí k okamžitému pokání a sebenápravě.
Imám Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:
„Shromáždění kajícníků je setkání litujících. Mezi shromážděnými nalezneš ty, jež pláčou kvůli hříchům, jichž se dopustili, ty, kteří teskní kvůli svým nedostatkům, další, kteří pláčou, že nedosáhli svých cílů a další, kteří litují, že nebyli přijati jejich milovaným Pánem.
Víš, proč truchlí a pláčou? Víš vůbec, co způsobilo jejich lítost? Vzpomenuli si na slib, který dali a jehož čistotu se usilovali udržet, jenže pak byl slib pošpiněn a proto se podle toho změnila jejich srdce.
Kdokoli slyší vrkání holubic, může si pomyslet, že zpívají proto, že mají nádherné hlasy. Ale nikdo si neuvědomuje, že zpívají, protože si pamatují, co ze života uplynulo a stalo se minulostí. Věru i hříšník bude plakat nad domem, který zbudoval svou zbožností, ale zbořil svými hříchy!
Ó ty, který jsi kdysi měl pevný vztah se svým Pánem, ale sám si ho přerušil! Ó ty, který si byl zmaten ohledně toho, co ti bylo přikázáno konat a který jsi přestal počítat své špatné činy, plač kvůli dnům, v nichž jsi byl ve spojení s Pánem svým, pročež tyto dny vskutku varují a prosí, aby byly oplakány! Věru pozůstatky toho v srdci nevyvolávají nic, nežli lítostivé vzpomínky a obavy.
Ó hříšníku, čas rychle pochoduje kolem, proto si pospěš se svým pokáním i ty. Ten, Který volá lidi, aby se k Němu navrátili a znovu s Ním navázali vztah, říká:
وَسَارِعُوا إِلَىٰ مَغْفِرَةٍ مِّن رَّبِّكُمْ وَجَنَّةٍ عَرْضُهَا السَّمَاوَاتُ وَالْأَرْضُ أُعِدَّتْ لِلْمُتَّقِينَ
Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné (Áli ‘Imrán:133)
Ó ty, který máš srdce! Kam tvé srdce odešlo? Uzdravíš jej vůbec někdy? Pokud se zdá, že tvé srdce začalo chybět, nezoufej, že vůbec existuje.
Kráčej údolím hledání Pána vého, zatímco Ho žádáš o pomoc svým jazykem. Řekni navždy sbohem své lačné povaze a připravuj se na cestu pokání. Nechť se Boží Zákonodárství stane tvým společníkem, vyhledej všechny způsoby a tlač se kupředu ve spěchu, abys dohnal ty, kteří jsou už před tebou. Připrav se, že vejdeš do stavu poutního zasvěcení ještě předtím, než dosáhneš planiny ‘Arefa, pošli jednotky prahnoucí po lásce do Míná, až obdržíš láskyplný vzkaz od Pána Ka’by ještě předtím, než ty sám do svého cíle nakonec dospěješ.
Věru oddaní a zbožní si toužebně přejí setkat se se svým Pánem a přichází k nim odpověď, že i jejich Pán touží setkat se s nimi, dokonce ještě více, než se oni touží setkat s Ním.“ [45]
__________________________________________________________
[1] Viz Džámi’u l-beján – Tefsír at-Taberí, 9/191.
[2] Viz al-Fewáid, str. 174.
[3] Viz Tefsír as-Sa’dí, str. 200.
[4] Viz Džámi‘u al-Beján, 5/445.
[5] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2033.
[6] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 10974; jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu t-targhíbi we t-terhíb, hadís č. 1617.
[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4449.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č.4461.
[9] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 3/427; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1552 bez poznámky ohledně jeho správnosti; an-Nesá’í v Sunenu, hadís č. 5531. Jako sahíh dle podmínek al-Buchárího a Muslima jej doložil al-Hákim v al-Mustadraku, 1/713.
[10] Viz ‘Awnu l-me‘búd, 4/287.
[11] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1377; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 588.
[12] Viz Fethu l-Bári´, 2/319.
[13] Toto podání uvádí al-Kurtubí v at-Tezkira, 1/30.
[14] Viz např. al-Kurtubí v Ibid., 1/29-30.
[15] Tak uvádí s odvoláním na as-Sujútího šejch al-Albání v Silsiletu l-ahádísi d-da’ífeti we l-mewdú’a, 3/645.
[16] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3208; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2643.
[17] Viz Medžmú‘u l-Fetáwá, 4/255.
[18] Zaznamenal al-Kurtubí v at-Tezkira, 1/30.
[19] Viz al-Džewábu l-káfí, str. 62.
[20] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 11625; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2142; jako sahíh jej ocenil al-Albáni v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1334.
[21] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 17330; jako sahíh jej ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 1114.
[22] Více viz Tefsír Ibn Sa’dí, str. 1256.
[23] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6507; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2683. Stejný hadís bez následujícího dodatku je rovněž muttefekun ‘alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6142; Muslim v Sahíhu, hadísy č. 2683 a 2684; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1837.
[24] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3116, jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíh Suneni Abí Dáwúd, hadís č. 2673.
[25] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 22513; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 980; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1828. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu t-Tirmizí.
[26] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 6546; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1074. Al-Albání po zvážení všech verzí tohoto hadísu jej označil minimálně za hasan a možná i sahíh.
[27] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1915.
[28] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2830; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1916.
[29] Zaznamenal al-Buchárí, hadís č. 3474.
[30] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1915.
[31] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2829; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1915.
[32] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3111.
[33] Viz ‘Awnu l-ma’búd, komentář příslušného hadísu.
[34] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 17341. Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Kitábu l-dženáiz, str. 39.
[35] Al-Albání jej doložil jako hasan sahíh v Sahíhu t-Targhíbi we t-terhíb, hadís č. 1396.
[36] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1421.
[37] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2480; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 141.
[38] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1913.
[39] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22813; jako sahíh jej ocenil al-Albání v Kitábu l-Dženáiz, str. 43.
[40] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2877.
[41] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6607.
[42] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6507 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2683.
[43] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1367; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 949.
[44] Viz al-‘Ákibetu we zikru l-mewt, str. 178.
[45] Viz Kitábu l-latáifi fi l-wa’z, str. 160-162.