V současnosti tvoří teroristické akce z dílny tekfírovců poměrně jen nepatrný zlomek všech případů nestátního terorizmu, avšak průměrně zabíjí při každém útoku až desetinásobné množství lidí, než jakkoli jinak motivovaný nestátní terorizmus. Úhrnná míra destrukce je větší než u všech ostatních motivací nestátního terorizmu dohromady a důraz na sebedestrukci útočníka, jímž bývá často sebevražedný atentátník, představuje velmi ikonický, pro okolí děsivě nepochopitelný, typický a jedinečný modus operandi, který navíc přitahuje pro teroristy tolik žádoucí mediální pozornost, jíž využívají pro šíření své ideologie dále. Množství zastánců ideologie tekfírismu je totiž oproti celkové muslimské populaci mizivé, což představuje jejich zásadní strategickou nevýhodu v jejich boji. Tekfírovci jsou proto stále hladoví po nových členech, kteří by naplnili jejich ideály a dále za ně bojovali, doplňujíce tak utržené ztráty a navíc prahnou po co největším prostoru v mediích, který jim umožňuje se prezentovat a svými myšlenkami zasahovat masy.
Dosavadní odpovědi evropských a amerických společností na tuto hrozbu tápou ve falešném dilematu: jsou buď riskující, anebo ostrakizující. Riskující přístup nadále zachovává maximální otevřenost vůči všem muslimům, nevyjímaje z toho prakticky ani tekfírovce, čímž hazarduje, že toho tekfírovci zneužijí pro vlastní cíle, což se také opakovaně stává. Proto je tento přístup nebezpečně absurdní a stupidní. Ostrakizující přístup se naopak k muslimům chová jako ke stádu nemocného dobytka, mezi nímž se pohybují infekcí nakažené kusy a které je proto nutno všechny přinejmenším izolovat v karanténě. Toto vede ke stigmatizaci muslimů, což je krok především iracionální, jdoucí na ruku tekfírovské ideologii totální válečné konfrontace. Ta se pak o to snadněji šíří v právě řadách nespokojených a ukřivděných, ve společnosti rozdělené ve stylu buď my, anebo oni. Problém tím není řešen – naopak, je dále prohlubován tím, jak se z ostrakizovaných muslimů rekrutují další a další stoupenci této vražedné ideologie. Tedy, rovněž i tento přístup je nebezpečně absurdní a stupidní, dokonce možná ještě více.
V zájmu vlastní bezpečnosti tedy Západ, proklamující, že čelí hrozbě terorizmu s islámskou, resp. islamistickou motivací, musí rozpoznat, odkud přesně mu hrozí nebezpečí a jak mu účinně předcházet způsoby, které zároveň nenapomáhají nepříteli. Musí se naučit rozpoznat tekfírovce od muslimů a tekfírismus od islámu.
Musí se vyvarovat upadání do sémantických pastí, tedy představ, pojmů, kategorií, schémat a symbolů shodně sdílených, ale zcela odlišným způsobem interpretovaných islámskou naukou, Západem samotným i tekfírovci. Tyto významové léčky výrazně ztěžují pochopení situace a umožňují tekfírovské ideologii, která je umně zneužívá, hrát si na schovávanou a manipulovat jak s neznalými muslimy, tak i s nemuslimy na Západě. V těchto případech se tedy za stejným označitelem skrývají tři naprosto odlišné koncepty, které je nutno od sebe pečlivě oddělovat. Snahou tekfírovců je vnutit všem ostatním výlučně své chápání těchto diskursních kategorií a nutno žel přiznat, že na tomto poli propagandistické války dosahují velmi dobrých výsledků, mnohdy daleko lepších, než na poli vojenském.
Antropolog Talal Asad ohledně této nevydařené a konfliktní mediální prezentace, přítomné již od 11. září 2001, hovořící o islámském konceptu mučednictví údajně propojujícím a posvěcujícím umírání a zabíjení suše poznamenává:
„Říkali nám, že existuje nějaký „islámský kult smrti,“ ze kterého se líhne toto hrůzostrašné násilí. O islámu a jeho historii toho bylo v médiích řečeno hodně. Svatá válka, neboli džihád, je ústředním bodem islámské doktríny. Muslimové odmítají hodnoty liberální demokracie a zejména pak odluku „náboženství“ od „politiky“ i oddanost míru z náboženských pohnutek. Ve zkratce, jejich civilizace je předmoderní, iracionální a násilnická. Mnoho z těchto příběhů o islámské doktríně a historii, které se po 11. září objevily, bylo směsicí polopravd. Jenže účelem jejich šíření nebyla osvěta, nýbrž snaha označit nenáviděného nepřítele, který se dostal až příliš blízko k našemu komfortu a snaha ospravedlnit zásah proti němu přímo v jeho domovině.“ [1]
Tímto přístupem byli muslimové v muslimských zemích i ti v diasporách na západě vykresleni jako něco podřadného, méněcenného a divokého, co je třeba zkrotit ozbrojenými zásahy a vývozem demokracie podle západního střihu. Ve jménu tažení proti teroru, které záhy následovalo, došlo k nebývalému nárůstu úmrtí civilistů, mučení, pošlapávání lidských práv a eskalaci napětí mezi muslimy a Západem. Toho s úspěchem využívají různé skupiny tekfírovců dodnes.
Při racionálním a zodpovědném uvažování o terorizmu zdůvodňovaném islámskou argumentací je nesprávné vést paralelu mezi současností v muslimských zemích a například náboženskými válkami Evropanů na počátku novověku. Smysl a relevanci mají pouze srovnání společenských jevů v různých prostředích v téže době, nebo v různých dobách v témže prostředí. Proto lze srovnávat tekfírovce dnešní s cháridžovci z doby chalífy ‘Alího رضي الله عنه, nebo s dnešními neonacisty či anarchisty, ale ne už s aktéry vyhlazovacích střetů mezi katolíky a protestanty za třicetileté války. Všeobecná metodologická zásada komparace ve všech sociálních vědách dále velí hledat mezi odlišnými jevy společné rysy a mezi podobnými jevy odlišnosti. Správně formulované výzkumné otázky pro další úvahy, vedené v souladu s těmito obecnými pravidly, tedy budou:
1. Proč dosavadní přístupy západních autorů v uchopení tohoto fenoménu selhávají?
2. Čím a jak se tekfírovci liší od všech ostatních muslimů, kteří evidentně čtou stejné náboženské texty, odvolávají se na totožné náboženské figury, operují s přesně stejným náboženským názvoslovím a vykonávají identické náboženské rituály?
3. Co mají společného fanatický evangelikál, radikální sionista a tekfírovec oproti běžnému křesťanovi, židovi a muslimovi?
4. Čím se odlišuje terorizmus v zemích s muslimskou většinou od terorizmu ve zbytku světa?
5. Jak může tato původně lokální a kulturně specifická podoba terorizmu oslovat a ovlivňovat ve svůj prospěch globální publikum, včetně amerických a evropských nemuslimů, kteří o islámu nikdy ani neslyšeli?
6. Čím se liší tekfírismus od jiných nenávistných ideologií a proč používá slovník, který používá?
7. A z jakého důvodu považují tekfírovci za účinné a nutné pro svou věc a své cíle vraždit tolik mnoho civilistů?
Společnost se sekulární zkušeností, zbavená schopnosti rozlišovat mezi náboženstvím a ideologií a mezi obecně závaznou a sektářskou interpretací náboženských faktů, resp. autoritativní a heretickou intepretací víry, je obzvláště zranitelná vůči nenávistným ideologiím instrumentalizujícím náboženské pojmosloví, obzvláště v případě, že jde o náboženský jazyk zcela odlišné náboženské tradice, navíc takové, která je díky problematické historii vnímána apriorně konfliktní optikou a která navíc postrádá jasnou strukturu kléru.
John L. Esposito píše:
„Postosvícenská tendence definovat náboženství jako systém osobní víry a nikoli způsobu života vážně překáží širší schopnosti pochopit přirozenost islámu i dalších velkých světových náboženství. Uměle rozparcelovala náboženství, dopouštějíce se násilí nad jeho podstatou, posilňujíce statickou, zpředmětnělou koncepci náboženských stanovisek, namísto toho aby odkryla jejich vnitřní dynamickou přirozenost. V tomto smyslu pak náboženství proplétající se s politikou vypadá jako zpátečnické, sklonné fanatizmu a proto představující potenciální hrozbu.“ [2]
V situaci, kdy se Západ nevyzná v muslimském a islámsko-naučném diskursu a netuší, ke komu v muslimském táboře se obrátit o radu, respektive se o to ani nesnaží, snadno a přirozeně dochází ke ztotožnění celého jednoho vyznání a všech jeho následovníků se zcela konkrétní představou absolutního zla, resp. s určitou nenávistnou ideologií. Automaticky dochází ke stereotypizaci a monolitickému zobrazování islámu v masmediích. Ta vinou svých vlastních vnitřních problémů a nedokonalostí disproporčně zvýrazňují jen jevy nejodlišnější a nejnegativnější (nebo společenským diskursem nejnegativněji vnímané), dílem nechtěně z neznalosti a dílem záměrně kvůli cílené démonizaci konkurenční lidské skupiny a průmyslové výrobě souhlasu s vlastním světonázorem a existujícím uspořádáním věcí. Násilí, intolerance, fanatičnost, zaostalost, iracionalita či až zvířecky uchvatitelská sexualita jsou proto běžnou a více méně nezpochybňovanou, odvěkou a konsensuální výbavou západního diskursu o muslimech a islámu obecně ve všech mediích, včetně beletrie nebo populární kultury filmových a jiných obsahů. Právě tyto negativní rysy následně definují stereotypizovaného a v reálu neexistujícího typického muslima.
Stereotypní víra v typického muslima sama nutně nemusí být automaticky závadová, protože stereotypy vznikají spontánně následkem přirozeného zobecňování, což je vrozená kognitivní funkce lidského mozku vyplývající z naší instinktivní snahy vyhledávat v okolním světě kauzální souvislosti. Navíc člověk nikdy není s to poznat všechny členy jím stereotypizované sociální skupiny individuálně, tedy nemuslim nemůže poznat všechny muslimy světa osobně (a naopak), ale všeobecnou představu o nich si tak jako tak vytvoří. Dokonce existují stereotypy s pozitivní konotací (např. stereotypem je i tvrzení, že muslimové jsou pohostinní k pocestným, neboť může existovat i mnoho takových, kteří zrovna pohostinní nejsou), nebo stereotypy s empiricky dokazatelnou pravdivou výpovědní hodnotou, na základě kterých se např. v kriminologické praxi úspěšně objasňují zločiny a profilují jejich pachatelé.
Problémem ovšem je, že právě západní stereotypy o islámu pravdivé nejsou a navíc Západu brání adekvátně reagovat na nebezpečí ideologie tekfírismu, neboť ta prvoplánovitě počítá s jeho stereotypní odpovědí, zasahující všechny muslimy bez rozdílu. Taková odpověď tekfírovcům přináší politický zisk a buduje jim kýžený imidž jediných opravdových bojovníků za práva a hrdost muslimské ummy. Proto je pro ně strategickou nutností tvářit se jako ten jeden jediný správný Islám. Nátlak jisté části západního diskursu na nutnost muslimů omlouvat se za činy tekfírovců, odsuzovat je a stále ujišťovat ostatní, že s nimi nemají nic společného, jen dále urychluje kolotoč nastartovaný synergickým působením islamofobie a tekfírismu, katalyzovaný předimenzovanou medializací. Extrapolovat teze tekfírovců na názory všech muslimů a vtahovat tím muslimskou ummu jako celek do tohoto kolotoče je proto iracionální, mimo samého faktu, že je to neetické, bigotní a zaujaté, jak vysvětluje ve svém komentáři Max Fisher, ředitel americké internetové mediální sítě Vox. [3] Dochází tak i k paradoxním situacím, jako když se podle Murada W. Hofmanna Ústřední rada muslimů Německa (Zentralrat der Muslime in Deutschland, ZMD) ohradila vůči nespravedlivostem páchaným údajně ve jménu islámu opakovaně již na více než 50 tiskových prohlášeních a i přesto je okolím nucena v tom pokračovat. [4]
Podobně jako aplikace tekfírovského schématu myšlení na všechny muslimy je nebezpečným protimluvem také tvrzení některých, že tekfírismus nemá s islámem nic společného. Předně, jeho argumentace je islámská, dále titíž lidé tvrdí, že islámských je i celá řada dalších věcí, které islámští učenci za islámsky správné nepovažují, jako uctívání hrobů a hrobek, praktikování inovovaných rituálů nebo odmítání určitých povinností a vnějších známek víry. Možná v dobré víře, ale se špatným výsledkem, si tito lidé osobují moc nad stanovováním toho, co je a co není islámské, případně toto dovolují každému jednomu muslimovi. Výroční obřady nad hroby súfíjských světců či názory některých „modernistů“ o tom, že se ženy nemusí zahalovat buď jsou, anebo nejsou islámem stejně tak, jako teroristické násilí. Proto zařazovat do kategorie „islám“ jedno a vyčleňovat z něj druhé, viděno čistě metodologicky, není správné. Buď tedy spolu s relevantními muslimskými učenci toto všechno odmítneme, nebo v souladu s postmoderní interpretací náboženství jakožto sociálního konstruktu přijmeme toto vše za součást islámu prostě proto, že proponenti a zastánci výše uvedených činností je jako islám vnímají. Tímto druhým přístupem ovšem riskujeme, že se připravujeme o jednu z možných a efektivních odpovědí na nebezpečí, které nás všechny zasahuje z hlediska bezpečí, zdraví či života.
Základní neporozumění tekfírovskému extremizmu ze strany Západu je zhuštěně ilustrováno v následujícím, velmi neprofesionálním a zavádějícím srovnání, které vzešlo z dílny známé české pro-multikulturní organizace ve formě tohoto výroku:
„Holocaust způsobili nacisté (ne nacismus jako takový). Teroristické útoky konají radikální muslimové (ne islám jako takový).“
Výrok zazněl jako odpověď diskutérovi, který v komentáři na zprávu o iráckém teroristickém útoku poznamenal, že „islám má za poslední tři měsíce již 5 100 obětí“ a následně byl správně upozorněn, že na lavici nesedí žádný obžalovaný „pan Islám“ který by měl mít něčí smrt na svědomí, ale že existují jen konkrétní pachatelé. Debata se však posléze posunula zcela zoufalým směrem. Tímto nepodařeným srovnáním se patrně chtělo poukázat na to, že:
1. vrahy nebývají ideologie, ale konkrétní lidé se jmény, příjmeními a adresami;
2. lidé v principu nemohou za světonázor, vyznávaný jejich sociální skupinou (tj. sociální skupina „Němci 1939-1945“ vyznávala jako svůj světonázor nacizmus a sociální skupina „muslimové leden – březen 2016“ vyznává islám); a
3. drtivá většina obyčejných civilistů mezi obyvateli nacistického Německa se na zvěrstvech vládnoucího režimu prokazatelně nepodílela. Podobně jako je tomu v případě relace muslimové – Dá’iš (nebo dosaďte jakoukoli jinou muslimskou militantní či teroristickou bojůvku).
Nicméně kritici islámu i tohoto problematického výroku zcela oprávněně namítnou, že ideologie nacizmu sehrála nepopiratelnou a konkrétní, klíčovou roli v tom, k čemu v nacistických koncentračních táborech došlo. Ideologie sice sama není vrahem, ale motivuje vraha, dokonce zcela zásadním a nesporným způsobem a následně mu také poskytuje psychologický servis vypořádání se s vlastním hrozným činem, jehož se dopustil. Pohled na svět, který nějaká sociální skupina zastává, může jedinec s vyvinutím většího nebo menšího úsilí a podstoupením většího či menšího rizika individuálně změnit prostým opuštěním jedné sociální skupiny a vstupem do sociální skupiny jiné, s jiným světonázorem. Řadoví Němci v inkriminovaném období sice nevyvražďovali dle nacistů „méněcenné rasy“ či ideologické odpůrce Hitlerova režimu, nicméně mu poskytli potřebný tichý souhlas a vůči tomu, co se dělo, nijak neprotestovali a nikterak se proti probíhajícímu zločinu nevymezili. Proto poválečná německá společnost nutně musela projít stadiem denacifikace. Tedy na opačné straně rovnice, postulované tímto výrokem – muslimové se mohou vysvléci ze své spoluzodpovědnosti za činy tekfírovců mezi nimi tím, že opustí islám a přidají se k nějakému jinému pohledu na život a zároveň podniknou dostatečně hlasitou a nedvojznačnou protiakci proti islámu, náboženství, které dle vidění islamoskeptiků každému jednomu muslimovi klade za povinnost vyvražďovat nemuslimy, byť ne každý muslim tento příkaz uposlechne. Jinými slovy, samotná lidskoprávní pro-multikulturní organizace kouzlem nechtěného postavila jakýsi neznámý a monolitický islám naroveň všem známému nacizmu. Nepřiznaným, ale de facto jediným logicky konzistentním výkladem tohoto výroku pak bude, že muslim, dokud se nevzdá svého islámu, je jako nacista, který se nevzdal svého nacismu. Tedy muslimská komunita jako celek dle tohoto vidění nutně musí projít stadiem deislamizace, aby od ní ostatním dále nehrozilo nebezpečí. To je závěr, který bychom čekali od kohokoli jiného v západním diskursu, jen ne od organizace, mající údajně v popisu práce bojovat právě proti předsudkům včetně protimuslimských. Pro-multikulturní elitáři jakožto samozvaní obhájci muslimů a bezkonfliktního soužití s nimi se tak vlastní prostořekostí a díky své povýšenecké povrchnosti ocitli na stejné půdě jako jimi tolik zatracovaná islamofobní lůza, proti které se původně chtěli vymezit.
Sekulární odstup od každodenně přítomné a všeprostupující religiozity se pak také odráží v samotné stereotypizaci sémantické kategorie náboženského násilí, tedy násilí s náboženskou motivací. Pokud se kohokoli na Západě zeptáte na příklad náboženského násilí v nezápadním světě, sáhne nejpravděpodobněji po některém ze zločinů tekfírovských teroristů, byť jsou motivováni daleko více politicky, než nábožensky. Naopak velmi pravděpodobně takový pozorovatel zapomene na násilí s daleko explicitnější náboženskou motivací, jakým jsou třeba hony na černošské albíny v rovníkové Africe, kdy místní animisté používají krev a tělesné orgány zavražděných obětí k magickým rituálům a výrobě talismanů. Je tomu tak proto, že mediální obraz náboženského násilí z důvodů procesních i ideologických selektivně zvýhodňuje tekfírovce oproti africkým šarlatánům, jimž poskytuje prostor omnoho méně a i jim samým je to, na rozdíl od tekfírovců, lhostejné.
Za takto nastavených pravidel jsou i džihád a šarí’a, termíny s veskrze pozitivní konotací pro muslimy, znamenající prostě jen usilovný boj za dobrou věc a nábožensko-eticko-právní kategorizaci lidských činů, západními masmedii zpitvořeny na hrůzostrašný atavismus středověku a děsivou existenční hrozbu Západu. Amir Hussain, studující současná muslimská společenství v Severní Americe, spatřuje v západním nakládání s pojmem džihád stereotypizaci všech následovníků islámu jako skutečných nebo potenciálních teroristů pro údajně nenávistné a násilné učení jejich náboženství. Říká dokonce, že „islám je redukován na koncept džihádu a džihád na válku proti Západu.” [5] Podobně je i šarí’a redukována na tresty za několik zločinů a ty jsou redukovány na spektakulární násilnosti novodobých tekfírovců. Ti naopak svou snahu o totální dominanci nad všemi ostatními muslimy pasují na džihád a normy jimi budované diktatury povyšují na šarí’u.
S džihádem pak přímo souvisí džihádizmus jako jen vágně definovaný termín užívaný především anglickojazyčnou literaturou k popisu tendence některých islamistických hnutí prosazovat své politické cíle ozbrojenou konfrontací, kterou tato hnutí považují za džihád, jak vysvětluje Bronislav Ostřanský. [6] Giles Kepel bez bližší specifikace hovoří o salafistických džihádistech, tedy jedincích s původně salafistickým zázemím, odrostlé na salafistických textech, kteří se nechali strhnout aktivistickou a radikální rétorikou politických hnutí. [7] Samotný termín je ale zavádějící a tlačí muslimy k odvržení doktríny džihádu, byť islám není jediným náboženstvím rozpracovávajícím a upravujícím mezi jinými oblastmi lidské činnosti také válečnictví co do nábožensko-etické přijatelnosti jeho důvodů a způsobů, jakými je započato a vedeno [8] a byť i džihád sám má v islámském učení daleko více tváří, než jen ozbrojený boj. Tím mediální narace islámu na straně jedné a tekfírovského násilí na straně druhé naplňuje postřeh Edwarda Saida, který už v roce 1980 v eseji Islám západníma očima (Islam through Western Eyes, 26. 4. 1980) psaném pro The Nation vidí jeho charakteristické stvárnění právě v konceptu středověkosti a hrozby a dále v neschopnosti západního mediálního diskursu oddělit přímou praktickou a konkrétní realitu událostí v muslimských zemích od samotného abstraktního učení islámu jakožto náboženství. [9] Toto dobové svědectví nám umožňuje jindy nepříliš časté přímé srovnání toho, jak se západní mediální diskurs o islámu a o násilí zaštiťovaném islámskou rétorikou nezměnil ani po 36 letech. Zatímco tehdy byl pro media symbolem šarí’y nový totalitní Chomejního režim v Íránu a symbolem džihádu akce palestinských bojovníků proti izraelským cílům, dnes je ztělesněním šarí’y režim tekfírovců v Iráku s Sýrii a džihádem jejich terorizmus v západních metropolích. Mediální diskurs tehdy i dnes zná také dobré muslimy – tehdy jimi byli američtí spojenci proti Sovětům v Afghánistánu (včetně pozdějších špiček Tálibánu a al-Ká’idy) a dnes jsou jimi kurdští nacionálně-marxističtí ozbrojenci a ozbrojenkyně, či ší’itské extremistické milice bojující proti hnutí Dá’iš. Ve všech případech tedy jde o jedince, přímo nebo nepřímo pomáhající západním zájmům a dopouštějící se činů jinak často klasifikovaných jako teroristické.
Podobně jako džihád a šarí’a jsou sémantickou pastí také pojmy chalífát a islámský stát. Pro muslimy je chalífát ozvěnou dávné zářné minulosti pod vedením spravedlivých a pravověrných vládců a islámský státjednoduše státem odvolávajícím se na islámské náboženství, pro mnohé z nich ideálně i takový, řídící se šarí’ou a mající v čele chalífu, ale názory na něj a na jeho fungování jsou daleko rozmanitější než interpretace novodobých tekfírovců ze stejnojmenné formace. Právě nazvání teroristické organizace pojmem Islámský státa oslovování jeho vůdce titulem chalífa je nejen rouhačskou krádeží nedotknutelných konceptů islámu, ale hlavně velmi chytrým politickým tahem, nutícím mediální diskurs chtě nechtě s těmito vznešenými pojmy spojovat podlý organizovaný zločin. Tekfírovci si takto omotávají okolo prstu ignoranty z mediální sféry, neschopné odlišit dokonce ani islámský stát od muslimského státu, tedy státu se státním náboženstvím islámem od toho s většinou občanů muslimského vyznání.
Podobné sémantické nedorozumění lze pozorovat i v případě tekbíru, tj. provolání الله أكبر Alláhu akbar, pronášeném při mnoha různých a navzájem velmi odlišných příležitostech. Tekbír se pronáší při modlitbách, nese se svoláváním k nim, opakuje se při svátcích, je skandováním i bojovým pokřikem, užívá se však i namísto potlesku a mnozí lidé jej dokonce užívají jako citoslovce nadšení přibližně na způsob českého hurá. Pro muslimy nese jasné poselství, že Bůh je Největší, větší, než vše ostatní. Pro nemuslimy je tekbírislámským bojovým pokřikem a vyhlášením útoku a pro tekfírovce sloganem vítězství jejich ideologie, pročež oslavují i západní hrůzu z tekbíru jako svou velkou výhru v bitvě o slova.
Hovoříme-li o extremismu ve spojitosti s islámem, má se většinou na mysli snahu o prosazení islámských hodnot a pořádků za užití násilí. [10] Tedy pokud často používaný a s extremizmem propojovaný koncept islamismu označuje politickou snahou implementovat ve správě věcí veřejných islámské hodnoty a principy, potom je islámský extremismus jeho extrémní variantou. Právě kvůli jeho bojovnosti se dle mého soudu jako lepší jeví právě termín militantní islamismus. Potom vyvstává problematičnost jeho označování za islámský (tj. vážící se k islámu) a nikoli za islamistický (vážící se k islamismu jako politickému proudu stojícímu v opozici vůči sekularismu v muslimských zemích). Navíc islamoskeptické kruhy pojem islamismus vnímají jako zamlžování skutečnosti, neboť každý muslim je dle nich extrémním islamistou, volajícím po islámské diktatuře. Dále bývá islamizmus nebezpečně ztotožňován s ideologií tekfíru, která je jen jeho nejmilitatnějším a nejextrémnějším odstínem. Islamizmus je čistě jen politický proud v prostředí muslimské politické debaty a islamisté jsou čistě jen opoziční frakcí oproti sekularistům, stejně jako se vymezují liberálové vůči konzervativcům nebo pravice oproti levici. Být islamista nutně neznamená schvalovat, podněcovat či páchat násilí ve jménu islamizmu, jak vysvětluje ve svém komentáři pro Huffington Post tuniská politoložka Soumaya Ghannouchi. [11] Západní sekularismus ve své zaslepenosti a civilizační povýšenosti jen nedovede pochopit zjevný fakt, že to, co je na Západě vnímáno jako konsensus, v muslimském prostředí není všeobecně závazná samozřejmost, ale důležité každodenní politikum. Svým vynucováním sekulárního pořádku na muslimských společnostech se pak Západ dopouští kulturního imperializmu a staví se na konkrétní jednu stranu vnitromuslimské debaty, na stranu dobrých proti straně zlých. Může potom docela rozumně očekávat, že nejradikálnější křídlo protistrany to nenechá bez odezvy a obrátí svůj hněv i proti němu.
_______________________________________________________________
[1] ASAD, Talal. 2010. Thinking about terrorism and just war. in Cambridge Review of International Affairs, 23 (1), str. 3.
[2] ESPOSITO, John L. ALIBAŠIĆ, Ahmet (překl.) 2001. Islamska prijetnja – mit ili stvarnost. Živinice: Selsebil, str. 337.
[3] Komentář viz v online verzi zde: <http://www.vox.com/2014/12/15/7394223/muslims-condemn-charlie-hebdo> [k 5. 4. 2016].
[4] HOFMANN, Murad Wilfried. 2009. (překl. kol. Bosnamuslimmedia.com). Zapad i islam: kako izbjeći katastrofu i služiti islamu. Hrestomatija tekstova, eseja i intervjua. in Savremeni islamski mislioci, pdf vyd. Sarajevo: Bosnamuslimmedia, str. 194.
[5] DAVIDSON, Lawrence. 2011. Islamophobia, the Israel Lobby and American Paranoia: Letter From America. in Holy Land Studies, 10/1 (2011), str. 90.
[6] OSTŘANSKÝ, Bronislav. 2014. Atlas muslimských strašáků. Praha:Academia, str. 49.
[7] Ibidum.
[8] Skutečnost, že existují i jiná náboženství bránící svou vládu a své vidění světa ozbrojenou cestou za pomocí doktrín velmi podobných ozbrojenému džihádu z narativy o islámem zaštiťovaném terorizmu zcela vypadává. A nejsou to jen blízké monoteistické náboženské tradice typu křesťanství s Augustýnem a jeho bellum iustum, ale například také východní tradice vnímané Západem jako naprosto bezkonfliktní, např. tibetský buddhizmus (resp. lamaizmus). I on má ve svém učení válečnou komponentu zvanou kálačakra, řešící obranu dharmy a mocenské svrchovanosti mnišské sanghy cestou vojenského násilí. Tibetská teokracie lámů také mimo jiné ještě až do začátku čínské okupace Tibetu aplikovala tělesné tresty utětí ruky, bičování, vypichování očí, stínání nebo pohřbívání zaživa, dokonce širší spektrum trestů za širší spektrum prohřešků, než šarí’a.
[9] Digitalizovaný esej viz zde: <http://www.thenation.com/article/islam-through-western-eyes/> [k 5. 4. 2016].
[10] OSTŘANSKÝ, Bronislav. 2014. op. cit.. str. 58
[11] Český překlad jejího článku viz zde: <http://www.islamonline.sk/2014/11/mylne-predstavy-o-politickem-islamu/> [k 5. 4. 2016].